
Mgr. MICHAELA VEVERKOVÁ - Masér není fyzioterapeut
Fyzioterapie je samostatný medicínský obor a většina lidí má představu, že se s fyzioterapeutem může setkat jen na specializovaném pracovišti nebo v soukromé ambulanci. Ale pravda je zcela opačná. Fyzioterapeuta může člověk potkat téměř na každém pracovišti v nemocnici včetně těch rehabilitačních nebo v privátních praxích, ale také v rehabilitačních ústavech, a dokonce i v lázních nebo sportovních klubech. Rehabilitacím a fyzioterapii se celý profesní život věnuje i Mgr. Michaela Veverková, odborný pedagogický pracovník katedry rehabilitační a fyzikální medicíny IPVZ, která dlouhé roky pracovala na klinice rehabilitačního lékařství ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze, a kromě praxe se intenzivně věnuje i přednáškové činnosti.
Jaké je vzdělání fyzioterapeuta? Kde se fyzioterapie studuje?
Možnosti vzdělání byly historicky takové, že asi v 60. letech minulého století vznikl obor rehabilitační pracovník, což bylo dvouleté nástavbové studium při středních zdravotnických školách. Tento systém se udržel až do začátku 90. let. V roce 1982 bylo založeno vysokoškolské studium fyzioterapie na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Kalovy. V té době tedy paralelně existovali absolventi nástavbového studia a absolventi studia na vysoké škole. Následně se původně čtyřleté studium rozdělilo na tříleté bakalářské a navazující dvouleté magisterské. Porevolučně tedy v oboru současně pracovali rehabilitační pracovníci, kteří vyšli z profesního oboru středoškolského, vysokoškolsky vzdělaní bakaláři a magistři. Mezi tím se ještě zkoušelo, jestli by náhodou nebylo výhodné i čtyřleté studium středoškolské. Dodnes jsou v rehabilitaci odborníci nelékaři se čtyřmi různými typy vzdělání. Různé typy škol naštěstí postupně zanikly a v současné době je možné studovat fyzioterapii pouze na vysoké škole, pouze v denním studiu, a to ve formě bakalářské a navazující magisterské.
Je nějaký rozdíl mezi kompetencemi nebo dovednostmi bakaláře a magistra?
V praxi se ukazuje, že navazující magisterské studium není nijak zvýhodněno oproti bakalářskému, protože magistry neopravňuje téměř k ničemu navíc. Pro vzdělání fyzioterapeuta je totiž zásadní, aby si dodělával odborné kurzy certifikované Ministerstvem zdravotnictví a v případě, že je absolvuje, tak se posouvá, jako odborník v žebříčku výše. To v praxi znamená, že zdravotní pojišťovny hradí určité výkony na základě určitých absolvovaných kurzů. Absolvent nemá oprávnění provádět terapie, které jsou na neurofyziologickém podkladě, protože na toto oprávnění je nutné absolvovat právě zmíněné certifikované kurzy. Absolvent vysoké školy může provádět pouze základní terapeutické postupy v léčebné tělesné výchově. Certifikovaných kurzů je velké množství. Jeden kurz obvykle mívá minimálně 100 výukových hodin. Jsou i kurzy specializované na terapii pro děti nebo pro pacienty se speciálními neurologickými postiženími, které mají i 320 výukových hodin. Všechny jsou zakončené zkouškou a na základě dokladu o vykonané zkoušce umožní následně zdravotní pojišťovny danému pracovišti vykazovat péči. Každý z kurzů má navíc uvedené podmínky, za jakých je možné se do kurzu přihlásit. Jedna ze stěžejních podmínek kurzů bývá minimálně jednoletá nebo dvouletá praxe po ukončení vysoké školy. Na druhou stranu, ať si fyzioterapeut udělá jakékoli kurzy, tak není limitován jediným typem pracoviště. S fyzioterapeutem se můžete setkat na různých odděleních v nemocnicích. Vždy na rehabilitačním oddělení, dále na ortopedii, interně, dětských odděleních, revmatologii, neurologii, JIP, ARO, plastické chirurgii, popáleninových odděleních a dalších. Na všech těchto pracovištích je fyzioterapeut nedílnou součástí týmu a současně je i podmínkou pro vykazování odborné péče, aby fyzioterapeut na jednotlivá oddělení docházel. Můžete se s ním setkat v rámci ambulantní léčby, přičemž ambulance může být samostatná rehabilitační ambulance nebo může pracovat například v rámci neurologické či ortopedické ambulance. Případně může jít o formu privátní ordinace, vlastní praxe a ta může mít smlouvu se zdravotní pojišťovnou. V takovém případě ale fyzioterapeut může vykonávat danou péči pouze na základě předpisu lékaře.
Proč je potřeba předpis lékaře, když v jiných nelékařských oborech odborníci pracují na základě vlastní kompetence?
Fyzioterapeut není vysloveně samostatnou jednotkou, jako například logoped nebo psycholog, protože logika vzdělávání je jiná. Fyzioterapeut nemůže sám indikovat léčbu, ale musí mít předpis od lékaře. Těžiště léčebné péče je na fyzioterapeutovi, těžiště diagnostiky je na lékaři, specialistovi. Specializační příprava lékařů v oboru rehabilitace a fyzikální medicíny probíhá na jednotlivých lékařských fakultách a částečně i v IPVZ. IPVZ má ve vzdělávání lékařů důležitou roli. Není to tak dávno, kdy byl IPVZ jedinou postgraduální vzdělávací institucí pro lékaře všech oborů a centralizované vzdělávání mělo smysl a spoustu výhod, například, že vzdělání bylo pro všechny jednotné. Specializační vzdělání v oboru rehabilitace v IPVZ se týká absolventů lékařů. O specializační vzdělávání není mezi fyzioterapeuty velký zájem a IPVZ už několik let kurzy pro fyzioterapeuty neotvírá. Fyzioterapeuti mohou specializační studium absolvovat v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně nebo ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze.
Když jde o rehabilitačního lékaře, tak on si sám může pacienta nejen diagnostikovat, ale následně i sám léčit?
Část lékařů ano. Záleží na tom, jaké kurzy lékař absolvoval v rámci specializační přípravy nebo individuálně. Pro lékaře jsou totiž některé kurzy obdobné jako pro fyzioterapeuty. Ale v praxi se to neděje. Lékaři nemají kapacitu terapie provádět, protože jsou zahlceni samotným vyšetřováním pacientů. Je určitá skupina lékařů, kteří se věnují manuální medicíně, která se tradičně také vyučuje v IPVZ, a ti jsou schopni určité penzum terapií provádět. Pokud se ukáže, že nestačí jedna terapie, ale je jich potřeba více, tak jejich časová kapacita stejně nedostačuje a odesílají pacienty na mobilizační a měkké techniky k fyzioterapeutům. Pro fyzioterapeuty má předpis tu výhodu, že od lékaře přichází konkrétní a věcný popis diagnózy a případně i samotného léčebného postupu.
Co vlastně fyzioterapeut nabízí za péči v rámci nemocnic?
Například na ortopediích nacvičuje chůzi se všemi pacienty po operacích i po velmi těžkých úrazech. I když pacienti právě po těžkých úrazech jsou brzo překládáni na lůžková rehabilitační oddělení a následně do rehabilitačních ústavů, což jsou další místa, kde se lze ve velké míře s fyzioterapeuty setkat. Do rehabilitačních ústavů přijede člověk na doléčení odoperovaný a v podstatě zachráněný a tam už se nevěnují léčebné péči. Cílem pobytu, někdy i několika měsíčního, je vrátit pacienta do běžného života. Tam je těžiště práce skutečně na cvičení. Dalším nemocničním oddělením, kde pracují fyzioterapeuti, je interna. Tam třeba cvičí s pacienty po infarktech myokardu i po různých srdečních selháních. Velkou částí péče je dechová rehabilitace třeba po transplantaci plic na transplantačních odděleních, kde je fyzioterapeut nedílnou součástí týmu. Velmi často fyzioterapeuti pracují na neonatologických odděleních, kde se starají o nedonošené děti a cvičí s nimi reflexní lokomoci, také známou jako Vojtova metoda. Ale na pediatrických odděleních pracují i s pacienty po operacích srdce, plic, kde rehabilitace vypadá velmi podobně, jako u dospělých pacientů. Vždy se lze s fyzioterapeuty setkat na odděleních JIP a ARO.
Zaznamenala jste v rámci vašeho oboru nárůst pacientů po pandemii covidu?
V posledních dvou letech, kdy jsme byli zasaženi pandemií nemoci covid-19, kolegové trávili stovky hodin prováděním dechových rehabilitací i kondičních cvičení na lůžkách akutní i následné péče. Na jednotkách ARO byli pacienti v různých stavech dechové nouze, byli intubovaní a bylo potřeba s nimi pracovat a provádět akutní rehabilitační péči na lůžku. U takových pacientů se provádí specifická dechová cvičení, hygiena dýchacích cest, uvolňování hrudníku, vše směřuje k usnadnění dýchání. Pokud je to možné, pacient se vertikalizuje, pokud ne, fyzioterapeut provádí pasivní cvičení s cílem udržet rozsah pohybu v kloubech. Vždy ale pouze to, co daný člověk v danou chvíli snese. Tato péče je důležitá hlavně proto, že se předchází množství různých komplikací, které mohou vzniknout. Ale i po doléčení chodili pacienti do ambulancí s přetrvávajícími dechovými i někdy neurologickými obtížemi a pacienti s obtížemi, které začaly po prodělaném covidu, chodí stále.
Odhalila pandemie covidu ještě jeden jev, a to, zda je v České republice dostatečný počet fyzioterapeutů?
Fyzioterapeut najde práci vždy a všude se najde místo, kde nějaký chybí. Přesto v našem oboru nejde o kritický nedostatek, jako například v jiných zdravotnických profesích. Na druhou stranu poslední dobou mnoho kolegů odchází do svých soukromých praxí kvůli finančnímu ohodnocení a větší časové flexibilitě. V této souvislosti je nutné dodat, že pokud fyzioterapeut pracuje v nemocnici, má možnost se odborně rozvíjet, protože musí pracovat i s komplikovanými pacienty nejrůznějších diagnóz, se kterými se pak už v soukromé praxi nesetká, a zkušenosti získané v nemocnici jsou pro jeho profesní rozvoj zásadní.
Když jste zmínila soukromé praxe, stalo se snad až velmi módní záležitostí mít svého fyzioterapeuta nebo maséra.
Tady je potřeba upozornit na podstatný rozdíl. Pokud jde o profese maséra nebo fitness trenéra, může se na první pohled zdát, že jde o obory příbuzné s fyzioterapií. Je to samozřejmě na pomezí a tyto profese jsou si v jistých ohledech velmi blízké, ale vždy upozorňuji, že je není možné vzájemně zaměňovat. Masáž je ošetření, které s sebou nese určité efekty jako prokrvení, relaxaci, uvolnění, psychické odreagování, ale neřeší příčinu potíží. Kdežto fyzioterapeut má celou škálu možností, které mohou vést k cílené terapii. Když si vyšetří pacienta, nemusí všechny namožené svaly masírovat, ale může použít jinou techniku, například měkkou techniku, kterou cílí na zdroj obtíží, dosáhne podobného efektu a svaly tím také zrelaxuje.
Jak zásadní je rozdíl v jejich znalosti těla a vzděláním?
Fyzioterapeut v rámci svého několikaletého vzdělávání absolvuje výuku masáží. Umí dělat klasické, sportovní i reflexní masáže, tedy všechno to, co umí masér. Většinou se tomu však nevěnuje, protože má jiné vzdělání právě proto, aby hledal příčinu obtíží a cíleně se věnoval terapiím, směřujícím k odstranění podstaty problému.
Masér získává kvalifikaci studiem certifikovaného kurzu garantovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a kurz trvá 150 hodin oproti vzdělání fyzioterapeuta, které je vysokoškolské a trvá minimálně 3 roky. Z toho je tedy zcela zjevné, že masér nemůže nahrazovat, nebo jakkoli alternovat práci fyzioterapeuta, zatímco fyzioterapeut bez problémů maséra nahradit může. Maséři přesto mají někdy tendence zasahovat fyzioterapeutům do jejich činností, a to tím, že mnoho masérů dělá něco, čemu se lidově říká lupnutí, odborně řečeno jde o mobilizování a manipulování kloubů. K tomu však masér oprávnění nemá, a pokud to udělá a klient se po takovém zákroku zhorší, tak musí masér nést případné následky.
Jenže co když mě, jako jeho klientovi, právě takový zákrok dělá dobře a uleví mi?
Existují určité typy lidí, kteří snášejí tyto zákroky masérů velmi dobře. Jsou to zpravidla lidé mající malé rozsahy pohybu a vysoké svalové napětí. Takovému typu lidí dělá masáž a lupnutí obvykle dobře a většinou nezanechá žádné důsledky. Naopak skupina osob s nízkým svalovým napětím a velkými rozsahy pohybu, typicky jde o lidi, kteří například celoživotně a bez problémů dosáhnou v předklonu dlaněmi na zem, což je jejich vrozená dispozice, je velmi náchylná na snadné zhoršení obtíží po nesprávném zákroku.
Jak mezi profese fyzioterapeuta a maséra zapadá ten fitness trenér?
Pokud vzájemně spolupracují a fitness trenér navazuje na péči terapeuta, tak si mohou být vzájemně prospěšní. Právě u velmi pohyblivých pacientů, kteří potřebují zvyšovat svalové napětí, může být cvičení v posilovně vedené fitness trenérem správnou cestou. Při cvičení ale nesmí dojít k přetížení nebo k dlouhodobé vysoké zátěži. Vhodné je, aby fitness trenér navazoval na vyšetření a léčbu u fyzioterapeuta a aby si, v ideálním případě, k trenérovi pacient nesl i informaci, jaké pohyby nebo cviky rozhodně dělat nemá. Zjednodušeně lze říci, že fyzioterapeut nahradí práci trenéra, ve smyslu znalosti svalů, zatímco fitness trenér fyzioterapeuta nikdy z pohledu terapeutického nenahradí, protože není tímto směrem ani vzděláván. Fitness trenéři mají základní znalost anatomie, ale pokud jde o diagnózy a terapeutické techniky, tam ty kompetence nejsou.
Uměl by mi fyzioterapeut například doporučit nějaké konkrétní sporty, abych udržoval tělo v kondici a zároveň nepotřeboval vyloženě trenéra?
Fyzioterapeut by měl v první řadě umět odhadnout, jaký typ pohybu je pro daného pacienta vhodný, a to i s ohledem na důvody, které k němu pacienta přivedly. Při naražené kostrči tak určitě nebude doporučovat pro udržení kondice jízdu na kole. Fyzioterapeut umí nasměrovat, pokud člověk vůbec neví, jakým směrem se vydat, nebo naopak může doporučit pohybové aktivity někomu, kdo byl zvyklý cvičit a současný stav mu nedovoluje v jeho oblíbených stejných aktivitách pokračovat. Obecně však existuje jedna univerzální rada. Tou je dělat přirozené pohyby a zvyšovat u nich postupně zátěž. Typicky jde o chůzi, běh, cyklistiku nebo plavání. Plavání je velmi vhodný typ aktivity, protože jde o pohyb v odlehčení, navíc s napřímenou páteří, což žádný jiný sport nenabízí. Cyklistika je vhodná pro všechny pacienty, kteří mají přetížená kolena a kyčle, protože při cyklistice jsou opět v odlehčení.
V případě chůze a běhu jde asi o nejpřirozenější pohyb pro tělo, pokud se mají provádět nějaké pohybové aktivity.
Chůze je skutečně nejčastěji doporučovaná aktivita. Jde o nejpřirozenější pohyb, který člověk umí a vykonává ho, pokud mu slouží klouby, celý život. Je dokonce vhodný i pro všechny lidi se špatnou schopností se učit nové pohyby, což je stav, který je v podstatě vrozený a nesouvisí s intelektem. U chůze se navíc dá velmi dobře zvyšovat zátěž, a to jak vzdáleností, časem i volbou terénu. Pro mnoho lidí může být chůze podstatně lepší volbou, než špatné cvičení.
Pojďme si říci, jak vlastně vypadá návštěva u fyzioterapeuta, co mohu očekávat?
Ne každý fyzioterapeut pracuje stejně a ne každý člověk na fyzioterapii byl. Na druhou stranu spousta lidí byla někdy na masáži a prvotní představa je, že návštěva bude podobná. Povědomí o fyzioterapii se však postupně zlepšuje, a to především díky profesoru Kolářovi (pozn. autora – prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D.), kterého většina odborné i laické veřejnosti zná, protože se stará o sportovce. On má samozřejmě obrovský přesah do mnoha oborů medicíny, například se celoživotně věnuje diagnostice a léčení dětí s těžkými neurologickými poruchami. Ale léčením sportovců a známých osobností velmi popularizuje náš obor.
Na začátku návštěvy fyzioterapeut udělá tzv. vyšetření stoje. Takové vyšetření probíhá ve spodním prádle, takže vyšetřující má možnost vidět celého člověka v souvislostech. Pacient totiž může přijít s bolestí kolene, ale ukáže se, že má blokádu hrudníku anebo může přijít s bolestí bederní páteře a ukáže se, že potíže vycházejí z plochých nohou. V tom případě by ale léčení bolesti páteře nebylo kauzálním léčením příčiny potíží. Následně provádí vyšetření rozsahu pohybu, protože je nutné, aby si ověřil, jaké pohyby daný člověk zvládne. Pak následují cílená vyšetření podle toho, co dotyčný fyzioterapeut umí a jaké kurzy absolvoval. Například, pokud se specializuje na manuální medicínu, bude provádět palpační vyšetření, testovat pohyblivost a napětí svalů, vyšetří pohyblivost kloubů nebo fascií, tedy obalu svalů. Fascie jsou pro fungování celého systému důležité, pokud jsou stažené, tak drží sval, a to může být jedinou příčinou obtíží pacienta.
Dochází v palpačním vyšetření také k nějakému vývoji v čase?
Pro výuku palpací a popularizaci celé anatomie má obrovskou zásluhu právě IPVZ, a to tím, že v roce 2018 pořídil, jako první pracoviště v České republice, anatomický stůl. Jde o interaktivní výukové zařízení, které se pro výuku manuální medicíny osvědčilo jako významná a nezastupitelná učební pomůcka. Umožňuje mimo jiné z různých pohledů zobrazit konkrétní sval, který za normálních situací není na lidském těle vidět a student by si ho musel pouze představovat. A právě manuální medicína je na palpačním vyšetření velmi závislá, protože diagnostika pacienta z něj vychází a na jeho základě se stanoví terapie.
Může si případně pacient sám provádět nějaké terapie i doma nebo je to možné pouze v ordinaci?
Pokud má pacient dobrou pohybovou paměť, tak je výhodou najít mu nějaké velmi jednoduché cvičení na doma. Obvykle se jedná o jeden, maximálně tři cviky, protože zapamatování cviku může být náročné a cílem je provádět cvičení správně. Výhodou jsou v dnešní době mobilní telefony, cviky v ordinaci pacientovi natočíme a pacient pak podle videa cvičí doma.
Takže pokud budu cvičit v ordinaci a následně i doma, mělo by to od obtíží pomoci?
Ano, ale současně s tím by měl fyzioterapeut s pacientem probrat i jeho denní aktivity, kterými se může přetěžovat. Jde hlavně o sezení v kanceláři, posouzení výšky židle a monitoru, typu sezení, úpravu sezení v autě, úpravu domácích činností a mnoho dalšího.
Stává se i lékařům nebo zdravotníkům, že by v důsledku svých povolání potřebovali využít služeb fyzioterapeuta?
Je mnoho zdravotnických profesí, při kterých dochází k přetížení určité oblasti těla. Například oční lékaři, zubaři, kteří mají vynucené polohy, lékaři pracující na gastroskopiích, protože ti musí na krku nosit těžké vesty. Nebo lékaři, kteří pracují na ultrazvuku. Pro ně hledáme kompenzační cvičení, ta jsou pro ně velmi cenná, hlavně pokud jim uleví od obtíží nebo sníží zatížení, když jsou v práci, třeba je mohou udělat mezi jednotlivými vyšetřeními pacientů. Je důležité hledat cvičení pro ten daný okamžik, aby si mohli bezprostředně ulevit a pomoci. V případě, že si pacient pomůže cvičením sám, mluvíme o aktivní rehabilitaci.
Povězte mi něco i o rehabilitaci pasivní.
Jde o prostředky fyzikální léčby. Fyzikální léčba je samostatnou jednotkou. Při léčbě se používají elektroléčebné přístroje k uvolnění a prokrvení svalů, pro analgetický efekt. Používají se různé druhy terapeutických proudů, ultrazvuky, magnetoterapie, lasery, rázové vlny, vakuově kompresní přístroje a mnoho dalších. Oblíbeným pasivní prostředkem je i vodoléčba.
Předpokládám, že v rámci vyšetření rehabilitační lékaři často pracují i se zobrazovacími metodami typu rentgenu, vyšetření na CT nebo magnetické rezonanci.
Tato vyšetření se samozřejmě používají, a to zejména proto, aby lékař vyloučil významné patologie a zkontroloval struktury. Obvykle začíná rentgenem, když to nestačí, pokračuje vyšetřením na CT. Magnetická rezonance není už tak častá, i když pacienti se na ni velmi často ptají a diví se, že jim ji lékař třeba nepředepsal. Takové vyšetření není většinou nezbytně nutné, ba naopak může přinést i informace, které nejsou pro danou situaci a daný stav vůbec důležité a někdy se pacient dozví nálezy, které nečekal. Použití magnetické rezonance musí být opravdu dobře rozvážené, aby posunulo diagnostiku kupředu.
Platí tedy, že jde vlastně o řetězení obtíží nebo symptomů a psychika má vliv nejen na konkrétní diagnostiku, ale i na následnou péči?
Pokud se bavíme o funkčních nebo strukturálních poruchách, a platí to obzvlášť u chronických pacientů, tak v manuální medicíně učíme, že ten, kdo léčí v místě bolesti, je předem ztracen. Protože pacient má například nález v koleni, ale bolí ho bederní páteř nebo kotník nebo kyčel. Tohle v našem oboru platí absolutně. Hledáme příčinu obtíží a často přesvědčujeme pacienta o tom, že víme, co děláme, když se v rámci terapie zaměřujeme na něco jiného, než ho aktuálně bolí.
S čím se setkáváte v poslední době nejčastěji, co dominuje vašemu oboru?
Jednoznačně civilizační choroby, poruchy pohybového aparátu způsobné hlavně sezením. Dlouhodobé sezení je velmi sebedestrukční záležitost. Jde o naprosto nepřirozenou polohu pro páteř. Přirozenou polohou pro páteř je stoj, chůze, leh. A velký problém je, že už dlouhodobě sedí i děti.
Na co nejčastěji upozorňujete při své pedagogické praxi studenty v IPVZ? Máte nějaké takové téma, které si nikdy neodpustíte připomenout?
Jsou dvě taková témata. V kurzech manuální medicíny se snažím studenty naučit, že v těle neexistuje izolovaná porucha. Existuje funkční porucha, ta se řetězí a jakákoli porucha se projeví často někde jinde, než v místě příčiny. Zároveň vyučuji to, že každý člověk je individuální a pro každého je třeba hledat léčebnou metodu na míru. To znám dobře z ambulance a mnohokrát jsem si to na pacientech ověřila. Střídání praktické rehabilitace v ordinaci s výukou je pro mě velmi přínosné, protože mohu praxi propojit s teorií a naopak.
Co Vás osobně přivedlo k fyzioterapii a rehabilitaci?
Po gymnáziu jsem chtěla jít studovat medicínu, kam jsem se ale nedostala. Tak jsem řešila, co budu studovat a shodou okolností jsem se dostala k nástavbovému studiu rehabilitace, udělala jsem dodatečné přijímačky na nástavbový dvouletý obor. Po jeho absolvování jsme se s dalšími spolužačkami rozhodly pokračovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, což se spojilo s další mojí vášní, kterou je sport.
Můj pohled na…
…magistru Veverkovou nelze vnímat jinak, než jako někoho, kdo doslova klame tělem. Na první pohled působí velmi klidně, skromně až ostýchavě a málokdo by si troufnul tipnout, kolik toho ví. Jakmile však začne mluvit, tak kromě toho, že má naprosto podmanivý hlas, který se velmi příjemně poslouchá, člověk žasne, jak vzdělaná ve svém oboru je a jak skládá informace do souvislostí a propojuje teorii s praxí. A přestože v průběhu rozhovoru nevědomě identifikovala mnoho mých potenciálních problémů v souvislosti s mými návyky, například špatný způsob sezení, dlouhodobé sezení, málo pohybu, dlouhé a opakované sezení v autě nebo i negativní vrozené dispozice, tak přesto jsem rád poslouchal a přál si, aby její vyprávění neskončilo.
Jan Brodský (rozhovor vznikl pro IPVZ v lednu 2023)