Infekční nemoci ovlivnily vývoj celé lidské civilizace, přičemž ještě koncem 19. století představovaly nejčastější příčinu úmrtí i v dnes vyspělých zemích Evropy či Severní Ameriky. V průběhu 20. století, zejména díky zlepšení hygienických podmínek, zavedení očkovacích programů a objevu nových léčebných možností, došlo k dramatickému poklesu incidence i celkové úmrtnosti na infekční nemoci, čímž se rovněž podařilo významně snížit jejich celospolečenský dopad ve vyspělých zemích.

Nicméně původně optimistické představy o vyřešeném problému s infekčními nemocemi se z dnešního pohledu jeví jako zcela nereálné. Díky značným demografickým, ekologickým a klimatickým změnám se lidstvo v posledních desetiletích stále častěji setkává s epidemickým výskytem zcela nových či nově se objevujících nákaz, jakými jsou např. hemoragické horečky, SARS, MERS, arbovirové infekce, které v současném globalizovaném světě mohou představovat potenciální riziko pro celou lidskou populaci. Ve vyspělých zemích se znovu objevují epidemie nemocí preventabilních očkováním, což mimo jiné souvisí s trendem odmítání doporučeného i povinného očkování. Významný problém dále představuje narůstající rezistence mikroorganismů na dostupná antiinfektiva, čímž se značně omezují naše léčebné možnosti.

Avšak zásadní změnu pro obor infekčního lékařství představuje narůstající délka dožití, zvyšující se zastoupení pacientů se závažnými komorbiditami či sekundárním imunodeficitem, což souvisí s rozvojem celé řady medicínských oborů (hemato-onkologie, onkologie, transplantační medicína, revmatologie atp.), přičemž právě infekce představují pro tyto pacienty významné a mnohdy život ohrožující komplikace. Rovněž samotné nemocniční prostředí a poskytování zdravotní péče představuje riziko nákazy multirezistentními či obtížně léčitelnými infekčními agens.

Zároveň se zvyšují počty pacientů s dříve vzácnými infekcemi, kterým se zatím věnují pouze specializované týmy, nicméně nelze vyloučit, že v budoucnu budou s touto problematikou konfrontováni infektologové v běžné každodenní praxi. Samostatnou kapitolu představuje nárůst počtu konzultací u pacientů po návratu z epidemiologicky rizikových oblastí a pacientů nakažených virem HIV.

Na všechny tyto výzvy musí být odborná veřejnost připravena reagovat, a právě proto představuje infekční lékařství jeden z velmi perspektivních a pro současnou medicínu významných oborů. Stále častěji se v odborných kruzích hovoří o nutnosti zajištění všeobecně dostupné a zároveň kvalitní ambulantní a konziliární činnosti infektologa. S tím souvisí i měnící se koncepce infekčního lékařství, od oboru, který se věnuje především přenosným nákazám a zajišťuje izolační kapacity pro hospitalizaci epidemiologicky rizikových pacientů, k otevřenému multidisciplinárnímu oboru, jehož významnou náplň představuje mezioborová spolupráce, konziliární činnost (včetně problematiky sekundárně imunodeficientních pacientů a nozokomiálních nákaz), vysoce specializovaná (HIV, chronické hepatitidy, cestovní medicína…) a ambulantní péče.

Výše uvedené charakteristiky oboru a nezbytnost úzké a kvalitní multidisciplinární spolupráce kladou vysoké nároky na postgraduální a kontinuální vzdělávání lékařů, kteří se tomuto oboru věnují. Cílem Katedry infekčního lékařství IPVZ je přispět k rozvoji našeho oboru kurzy celoživotního vzdělávání a využít vysokého potenciálu mateřské organizace pro organizaci kurzů založených na mezioborové spolupráci. Neméně významným úkolem naší katedry je zajistit celoživotního vzdělávání zaměřené na problematiku infekčních nemocí i pro lékaře primární péče či jiných specializací.