Náhlé postižení zdraví (náhlá příhoda = emergency) je nenadálá a zpravidla nečekaná událost, na kterou je nutno neprodleně reagovat poskytnutím neodkladné péče, aby se její následky minimalizovaly. Vznik oboru urgentní medicína je důsledkem vývoje moderní medicíny a poznatků lékařských věd, které umožňují významně zvýšit pravděpodobnost záchrany životů a zdraví včasným poskytnutím první pomoci na místě vzniku ohrožení a následnou včasnou přednemocniční neodkladnou péčí přímo na místě postižení.
Rozhodující okolností pro vznik moderní urgentní medicíny se stala nezbytnost odborného vzdělávání lékařů urgentních příjmů ve Spojených státech amerických; lékaři se dostávali do prvního kontaktu se stavy náhlého poškození zdraví úrazem nebo onemocněním jakéhokoli druhu a v jakékoli věkové skupině, ať již při jednotlivém, nebo hromadném výskytu.
První průkopnické kroky k moderní zdravotnické záchranné službě jsou připisovány prof. Petru Safarovi, MD, (1924–2003) v USA. V roce 1965 přednesl ve Stockholmu svůj návrh směrnice pro územní zdravotnickou záchrannou službu (původně pro Pittsburgh a okolí), kterou mnohé evropské státy zapracovaly do vlastního zdravotnického systému (ještě dřív než v USA). Urgentní medicína byla v USA uznána jako nástavbový obor v roce 1979 a mezi 23 základních oborů byla zařazena v roce 1989.
Práce na neodkladné resuscitaci posunuly akutní medicínu směrem k urgentní medicíně, která se jako celosvětový medicínský specializační obor začala profilovat v 70. letech 20. století v USA (1. monografie Emergency Medicine, 1978) a v 80. letech v Evropě (1. monografie Emergeny and Disaster Medicine, 1985 či Notfallmedizin, 1986).
Odborným prostředím pro rozvoj záchranné služby jako nositele rychlé pomoci v okamžiku tísně byl zpočátku obor anestezie a resuscitace, který se ujal v 70. a 80. letech 20. století tvorby sítě Rychlé zdravotnické pomoci (RZP), předchůdkyně dnešní soustavy Zdravotnické záchranné služby (ZZS), a to prostřednictvím stanic RZP při oddělení AR nemocnic (Oběžník MZ č. 248 ze dne 5. 5. 1953 Organizace a provoz stanic záchranné služby). Logicky proto uvnitř České společnosti anesteziologie a resuscitace (ČSAR) ČLS JEP vznikla sekce přednemocniční neodkladné péče a medicíny katastrof (prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc. – 1988–1990, MUDr. Jiří Klimeš – 1990–1992), která se následně osamostatnila jako Česká společnost přednemocniční neodkladné péče a medicíny katastrof ČLS JEP (MUDr. Juljo Hasík, 1992) a po zřízení nástavbového oboru jako Společnost urgentní medicíny a medicíny katastrof (2000).
Profesionální základnu pro další vzdělávání lékařů v problematice přednemocniční neodkladné péče a medicíny katastrof tvořilo výukové pracoviště přednemocniční neodkladné péče a medicíny katastrof (PNP a MK IPVZ Praha, MUDr. Pavol Getlík, 1992), které se profilovalo jako subkatedra urgentní medicíny a medicíny katastrof (prof. Jiří Pokorný, 1999) a následně jako katedra urgentní medicíny a medicíny katastrof IPVZ, od roku 2006 jako katedra urgentní medicíny (prof. Jiří Pokorný – 2002–2003, MUDr. Jiří Knor, Ph.D. – 2003–2004, doc. MUDr. Jan Pokorný, DrSc. – 2004–2013, MUDr. Josef Štorek, Ph.D. – 2013–2016, MUDr. Petr Kolouch, MBA – 2017).
Výstupem odborné snahy o prosazení a zřízení samostatného lékařského oboru urgentní medicína (k 1. 1. 1999) podporované zahraničními autoritami – prezident Evropské společnosti urgentní medicíny (European Society for Emergency Medicine) prof. Herman Delooz a prezident Světové asociace pro urgentní medicínu a medicínu katastrof (World Association for Disaster end Emergency Medicine) prof. S. W. A. Gunn – byla také první ucelená publikace Pokorný, J. et al. Urgentní medicína. Praha: Galén, 2004.
V roce 2001 Rada pro vzdělávání MZ ČR iniciovala doplnit odbornou přípravu lékařů všech oborů o kurz lékařské první pomoci a pod IPVZ byla vytvořena při katedře spolupracující centra v krajích. Obdobně byla doplněna odborná příprava pro farmaceuty a jiné odbornosti ve zdravotnictví o kurz neodkladná první pomoc.
Výstavba vzdělávacího systému urgentní medicíny probíhala v závislosti na reformě vzdělávání ve zdravotnictví a v přímém kontextu právní úpravy (zákon č. 96/2004 Sb.) a s tím související změny postgraduálního vzdělávání (rušení dvouatestační přípravy, přechod na základní a certifikované obory atd.).
Přímým důsledkem bylo střídavé zařazování oboru urgentní medicína mezi základní a certifikované obory v časovém cyklu (1999–2004 nadstavbový, 2004–2009 základní, 2009–2013 certifikovaný, 2013–dosud základní) a s tím související přepracovávání vzdělávacího programu, který je podle zákona zveřejňován ve Věstníku ministerstva zdravotnictví.
Soudobé pojetí oboru urgentní medicíny jako interdisciplinárního lékařského oboru, který je založen na znalostech a dovednostech potřebných pro prevenci, diagnostiku a správu akutních a neodkladných aspektů nemocí a zranění postihujících pacienty všech věkových skupin v celém spektru nediferencovaných poruch fyzických a poruch chování, zahrnuje působnosti záchranářské, přednemocniční péči, nemocniční péči, resuscitační péči, intenzivní péči a správu nediferencovaných urgentních a neodkladných a akutních případů od místa vzniku poruchy až po propuštění z péče nebo do předání na pracoviště jiné odborné péče. Je specializací, ve které je čas kritickou veličinou.
Praxe urgentní medicíny zahrnuje přednemocniční a nemocniční třídění, resuscitaci, vstupní vyšetření a zvládnutí nediferencovaných urgentních a emergentních stavů až do propuštění nebo do předání do další péče jiného lékaře nebo zdravotníka. Zahrnuje též vývoj systémů přednemocničních a nemocničních záchranných služeb, od soudobého pojetí zdravotnického záchranného řetězce od místa vzniku poruchy až do vstupního místa nemocnice – urgentního příjmu.
Cílem specializačního vzdělávání lékařů v oboru urgentní medicína je získání potřebných teoretických znalostí a praktických dovedností v oblasti diferenciální diagnostiky a prvotních léčebných opatření u stavů vyžadujících neodkladnou péči v přednemocniční etapě a na pracovišti urgentního příjmu poskytovatele zdravotních služeb; získání potřebných organizačních znalostí při zajišťování návaznosti na lůžkovou neodkladnou péči při definitivním směrování závažně nemocných či zraněných pacientů, a to jak při jednotlivém, tak i hromadném výskytu; získání znalostí o organizaci a řízení pracovišť zdravotnické záchranné služby (ZZS), urgentních příjmů poskytovatelů zdravotních služeb, krizovém plánování, přípravách a realizaci záchranných akcí, o součinnosti pracovišť ZZS a urgentních příjmů se složkami integrovaného záchranného systému (IZS) v rámci obecně platných právních předpisů (specializovaný výcvik v rozsahu 36 měsíců).
Cílem specializačního vzdělávání zdravotnických záchranářů v oboru urgentní medicína je získání specializované způsobilosti s označením odbornosti zdravotnický záchranář pro urgentní medicínu osvojením si potřebných teoretických znalostí, praktických dovedností, návyků týmové spolupráce i schopnosti samostatného rozhodování pro činnosti stanovené platnou legislativou (vzdělávací program v rozsahu 560 hodin).
Přednemocniční neodkladná péče v pojetí moderní urgentní medicíny a medicíny katastrof, zejména při rozvíjení zdravotnického záchranného řetězce i v mimořádných podmínkách a za využívání dostupných kapacit zdravotnictví, především linie prvního kontaktu (všeobecného praktického lékařství), je opřena o odbornou způsobilost zdravotnického pracovníka, do které pro lékaře obecně patří znalosti a dovednosti soudobé lékařské první pomoci (kurz lékařské první pomoci v rozsahu 20 hodin) a obdobně pro ostatní zdravotnické pracovníky kurz neodkladné první pomoci.
Statistika katedry urgentní medicíny
- přehled atestovaných lékařů od roku 1999 do 06/2015: 453
- přehled proškolených lékařů v lékařské první pomoci od roku 2007 do 06/2015: 10 961
- přehled proškolených farmaceutů a JOPZ v neodkladné první pomoci: 3 769
Připravenost resortu pro řešení mimořádných situací (mimořádné události, krizové situace) je odborně svázána s permanentní přípravou klíčových řídících a vedoucích pozic v resortu tak, aby byly zajištěny potřebné odborné znalosti v problematice bezpečnostního a krizového managementu, ale také potřebné dovednosti z vedení a řízení výkonných prvků krizové infrastruktury v podmínkách uplatňovaného krizového řízení společnosti, a to zejména synchronně s činností oprávněných subjektů – orgánů krizového řízení.
S ohledem na potřebu přípravy lidských zdrojů resortu zdravotnictví vyjádřenou Ministerstvem zdravotnictví ČR v dokumentu Koncepce krizové připravenosti zdravotnictví České republiky z března 2007 a nezbytnost dosaženou úroveň schopnosti zdravotnických pracovníků udržovat a dále zvyšovat v procesu základního kvalifikačního i celoživotního vzdělávání generuje potřebu nového vzdělávacího systému v oblasti krizové připravenosti resortu, cíleného především na řídící a vedoucí pracovníky v resortu, kteří problematiku řízení a vedení zdravotnických zařízení i za mimořádných podmínek mají v každodenní pracovní náplni. Zaměření dalšího profesního vzdělávání sleduje prohloubení kvalifikace potřebné k výkonu funkce nebo k činnosti v oblasti krizového řízení, její udržování a pravidelnou aktualizaci odborných znalostí.
MUDr. Petr Kolouch, MBA