Je vyžadována podpora jazyka JavaScript

Některé stránky na tomto webu vyžadují podporu jazyka JavaScript. Váš webový prohlížeč jazyk JavaScript nepodporuje nebo jazyk JavaScript není povolen.

Chcete-li zjistit, zda webový prohlížeč podporuje jazyk JavaScript nebo jazyk JavaScript chcete povolit, přečtěte si nápovědu k vašemu webovému prohlížeči.


ROZHOVOR – prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc.

prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc.

prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc. — Nevzdělaní nutriční poradci mohou být nebezpeční

Obezita je nemoc, která nejvíce ohrožuje naši současnou civilizaci. Vede k celé řadě komplikací a zkracuje život. Proto existuje obor specificky se věnující její prevenci a léčbě. Paradoxně obor není formálně ustaven a není dokonce ani všeobecná shoda na tom, že by ustaven být měl, protože všichni mají pocit, že ji umí vyřešit sami. Naproti tomu realita je taková, že výskyt obezity nadále stoupá. Proto potřebujeme nejen samotný obor, ale především lékaře, kteří akceptují fakt, že obezita je nemoc, rozumí její podstatě a umí ji efektivně a správně léčit. Dopady obezity na zdraví a kvalitu života jsou bezpochyby vážné. Jedním z průkopníků oboru je prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc., přednosta Centra diabetologie, vedoucí Laboratoře translační a experimentální diabetologie a obezitologie v IKEM, předseda České obezitologické společnosti ČLS JEP a vedoucí Subkatedry obezitologie v IPVZ.

Jaký je rozdíl mezi obezitologií, dietologií a diabetologií?

Diabetologie se specificky zabývá pacienty s cukrovkou, ať už 1. nebo 2. typu a pacient, který má obezitu, ale nemá cukrovku, nespadá do oboru diabetologie. Dietologie se specificky věnuje výživě. Ta je důležitá proto, aby se pacient obézním vůbec nestal, nebo aby případně snížil hmotnost, ale zároveň jde o obor zasahující do mnoha dalších oblastí, například diety související s jinými onemocněními. Obezitologie kombinuje všechno dohromady. Kombinuje jednak vlastní léčbu obezity jak změnou životního stylu, tak pomocí farmakoterapie, případně pomocí operací. Abychom v boji s obezitou byli úspěšní na poli prevence i v léčbě, potřebujeme samostatný obor zaměřený na obezitu. Nikoli jen na cukrovku nebo jen na výživu, ale specificky na všechny faktory, abychom byli schopni obezitu ovlivnit.

Jak je možné, že obézní člověk nemá zároveň také cukrovku?

Onemocnění cukrovkou záleží na několika faktorech. Za prvé na tom, kde přesně je tuk v těle uložen. Například gynoidní, tedy ženský typ obezity, je méně rizikový, protože podkožní tuk tolik nevadí. Nejvíce vadí viscerální, tedy nitrobřišní tuk. Za druhé jsou velmi důležité i geny. Aby cukrovka vznikla, musí mít daný člověk dispozici, která spočívá v tom, že jeho beta-buňky vyrábějící inzulín nemají tak velkou rezervu. Ve chvíli, kdy člověk má počáteční stádium cukrovky, nebo tzv. prediabetes, tak to lze vykompenzovat zvyšováním tvorby inzulínu. Když má někdo beta-buňky silné, tak to zvládne a cukrovku nedostane ani když má těžší stupeň obezity. I u pacientů s obezitou navíc existují jedinci fyzicky aktivní s relativně zdravějším životním stylem. Obezita je přesto nejvýznamnějším rizikovým faktorem cukrovky 2. typu, byť najdeme pacienty, kteří ji díky silným beta-buňkám nemají. Ovšem obezita sama o sobě i bez cukrovky může mít celou řadu komplikací.

Jaké je tedy dělení stupňů obezity podle parametrů a obsahu?

Obezita se stále definuje podle tzv. body mass indexu (BMI), který se dá snadno vypočítat z tělesné hmotnosti a tělesné výšky. Hranice obezity je pak BMI 30 a více. To je hranice, od které obezita začíná, V rozmezí 25–30 jde o něco, čemu říkáme nadváha čili stav, kdy už nejde o normální hmotnost. Vlastní obezita se následně dělí do tří stupňů právě podle BMI. BMI 30–35, BMI 35–40 a BMI nad 40. Čím je vyšší stupeň obezity, tím je větší riziko komplikací.

Kdy nebo z jakého důvodu začíná být obezita životu nebezpečná?

Obezita je zjednodušeně řečeno nebezpečná proto, že zvyšuje riziko kardiovaskulárních komplikací, což je zároveň nejčastější příčina zvýšené úmrtnosti u obézních osob. Pacienti s obezitou žijí v průměru o 5–7 let kratší dobu, zejména v případě těžších stupňů obezity. Mají nejen vyšší riziko srdečního infarktu, ale i cévních mozkových příhod. Pokud má někdo obezitu, má velmi pravděpodobně i arteriální hypertenzi, má zvýšené hladiny lipidů a má akcelerovanou aterosklerózu, která u něj navíc probíhá i rychleji, takže se dříve dopracuje ke kardiovaskulárním komplikacím. Kromě toho je obezita rizikovým faktorem i u některých typů nádorů, srdečního selhání nebo fibrilace síní. V situaci, kdy má pacient k obezitě navíc i cukrovku, tak veškerá rizika ještě znásobuje.

Jaká bývá, z pohledu praxe, převažující příčina obezity?

V tuto chvíli je to snižující se fyzická aktivita lidí a snadná dostupnost kaloricky bohaté stravy. Situace jdou vysloveně až do extrémů ve chvíli, kdy dnes už nemusíme chodit ani do obchodů, abychom si nakoupili jídlo nebo potraviny a vše si necháme dovézt až domů. Druhým důvodem je velmi nízká zdravotní gramotnost české populace, a navíc je u nás velká tolerance k obezitě. Hlavně u mužů se nebere nijak dramaticky nebo negativně. Kombinace malého společenského tlaku na to, aby se člověk snažil s obezitou něco dělat a té nízké zdravotní gramotnosti, kdy si člověk neuvědomuje, že si obezitou zkracuje život, vede k její celospolečenské akceptovatelnosti. Pacienti nejsou navíc často ochotni s ní sami cokoli dělat. Problémem jsou také někteří lékaři, protože obezitu neberou jako nemoc nebo alespoň ne jako vážnou nemoc, a to je jeden z jejích dalších problémů. Časté reakce jsou ve smyslu, že má dotyčný jen slabou vůli a hodně jí, ale ne, že je nemocný.

Je možné tento stav účinně zvrátit?

Pokud chceme s obezitou úspěšně bojovat, je nutné ji vnímat jako nemoc, stejně jako vysoký krevní tlak nebo vysoký cholesterol. Potřebujeme změnu přístupu k obezitě. Nejde o kosmetickou vadu lenochů, ale jde o chronickou dlouhodobou nemoc, kterou se musíme snažit ovlivnit všemi dostupnými prostředky, včetně léků nebo dalších přístupů založených na důkazech, což rozhodně nejsou různé volně prodejné zázračné čaje na hubnutí.

Je obezita dědičná?

Ve chvíli, kdy oba rodiče trpí obezitou, tak i jejich potomci budou velmi pravděpodobně také mít obezitu. Jednak proto, že si přímo předají podobnou kombinaci genů, a i kvůli epigenetickému vlivu, tedy, že rodiče dětem předají nesprávné životní návyky. A to, když se zkombinuje dohromady, jde o problém.

Nyní jsme již téměř 35 let v éře novodobé historie České republiky, existuje nezměrné množství možností, jak se k nám dostávají informace, včetně různých pořadů s odborníky na hubnutí nebo zdravou výživu. Proč je naše zdravotní gramotnost stále nízká?

Máme sice několik pořadů o hubnutí, ale podstatně více máme pořadů o vaření. Ty převažující informace jsou tedy směrem k nabádání, abychom si něco dobrého uvařili nebo upekli. Navíc není pro všechny úplně přirozené, že by si večer dali na chuť spíše jablko místo čokolády nebo že nemají pít sladké nápoje. My v sobě nemáme tolik zakořeněnou zodpovědnost za vlastní zdraví, jako je tomu v jiných zemích. Přestože se zdá, že by o všech důsledcích mohli lidé bez potíží slyšet, tak si informace najdou jen ti, kteří chtějí a ti kteří nechtějí, tak k nim se stejně nedostanou. Naopak na nás všude vyskakuje reklama ze strany výrobců potravin, kdy populace navzdory nízké zdravotní gramotnosti musí ještě odolávat tlaku reklam na nezdravé potraviny.

Jaký je rozdíl mezi obezitologickou ambulancí a obezitologickým centrem?

Toto jsme přesně definovali v rámci České obezitologické společnosti. Obezitologická ambulance je ambulance lékaře, který se zabývá obezitou a nemusí mít žádnou nadstavbu. I přesto je schopen pacienta vyšetřit a poskytnout mu základní péči, edukovat ho a předepsat mu některé léky.

Jedná se o ambulanci praktického lékaře nebo internisty?

V obezitologii je specifické, že se nemusí jednat nutně o lékaře jednoho oboru. Nejčastěji sice jde o praktické lékaře nebo internisty, někdy jsou to ale i diabetologové nebo endokrinologové. V zásadě může jít i o lékaře jiných specializací. Obezitologické centrum je komplexní centrum, které kromě základní péče je schopné pacientovi poskytnout i psychologickou podporu, služby nutričního terapeuta, připravit ho na případnou bariatrickou operaci, tedy chirurgický zákrok vedoucí ke zhubnutí a umí se postarat i o velmi komplikovaného pacienta, který netrpí pouze obezitou, ale i dalšími zásadními a složitějšími komplikacemi vyžadujícími specializovanou péči.

Liší se mechanismy hubnutí mezi muži a ženami?

Neliší se mechanismy, možná se jen liší návyky. Liší se naopak způsob přibírání na váze. Muži většinou přibírají kontinuálně, dlouhodobě a bez velkých skoků. Kdežto ženy, i s ohledem na jejich hormonální vývoj, přibírají jinak. U žen je největší riziko po porodu a následně po menopauze. Ženy jsou ale více zaměřené na to, aby vypadaly dobře a mají větší povědomí o zdravém životním stylu a více přemýšlí o stravování. Mají zároveň větší zájem hubnout a pokud dojdou do stádia obezity, jsou určitě daleko častějšími klientkami obezitologů než muži. Zásadní rozdíl v hubnutí je tak ten, že u mužů do něj nevstupuje menstruační cyklus a menopauza, proto pokud upraví životní styl, mají to jednodušší.

Populární je dělení obézních lidí podle typu postavy na „jablka“ a „hrušky“. Je u jednotlivých typů rozdíl i v následných souvisejících nebo přidružených onemocněních?

V podstatě ano. Skutečně postava typu „hrušky“, tedy gynoidní obezita a ukládání tuků do oblasti hýždí a boků, a naopak relativně štíhlý pas je metabolicky daleko výhodnější, protože podkožní tuk není tolik metabolicky škodlivý. Pokud je tuk koncentrovaný do oblasti břicha, tedy v případě postavy typu „jablko“, může i při nižším BMI docházet k daleko vyššímu výskytu komplikací.

Proč obezitologie není samostatným oborem na rozdíl od diabetologie?

Obezitologie je díky velmi vstřícnému přístupu IPVZ obor, který existuje samostatně právě v rámci IPVZ a já věřím, že se časem stane i nadstavbovým oborem a bude stát po boku ostatních oborů zabývajících se v rámci vnitřního lékařství různými onemocněními, například právě diabetologie, z níž se spolu s endokrinologií již nyní skládá atestace.

K tomu by mohlo pracoviště na IPVZ pomoci.

Na IPVZ jde o samostatnou subkatedru vzniklou v roce 2023. Nyní připravujeme všeobecný kurz pro obezitology. U nás je to složitější v tom, že náš obor není formálně specifickým oborem a nemá zatím ani specifické, definované výkony. Naším cílem je mít kurz, který udělá obezitologii atraktivní pro lékaře a na něj by do budoucna mohli navazovat i specifické výkony, které budou moci vykazovat právě ti lékaři, kteří daný kurz absolvovali a mají tak speciální vzdělání. Na tom nyní intenzivně pracujeme. Dále pracujeme na Národním programu prevence a léčby obezity a díky tomu by na tuto kvalifikaci mohla navazovat i úhrada některých dražších léků, které se na léčbu obezity budou v nejbližší době používat. Jsme tedy v raném stádiu zrodu oboru, což je pro nás velmi důležitý a nutný odrazový můstek, abychom obor etablovali a posunuli tam, kam ho zamýšlíme a potřebujeme posunout.

Komunikujete jako subkatedra i s praktickými lékaři?

My s praktickými lékaři spolupracujeme a domlouváme se s nimi od samého začátku. I veškeré plánované kurzy vznikají ve spolupráci. Praktičtí lékaři jsou navíc poměrně častými frekventanty našich kurzů, protože existuje určitá podskupina praktiků mající zájem se obezitě věnovat intenzivněji.
U nemoci, jakou je obezita, je zapojení praktických lékařů naprosto nepodkročitelnou podmínkou a jsme rádi, že dosavadní spolupráce s praktickými lékaři funguje velmi dobře.

Praktičtí lékaři mají každodenní zkušenosti s diabetiky, ale umí je i dlouhodobě efektivně léčit?

Existují praktičtí lékaři, kteří mají perfektní znalosti a jsou stejně kvalifikovaní jako specialisté. Ale oni nemají možnost předepisovat všechny léky, často i ty nejúčinnější. V případě diabetologie jde o dvě skupiny – glifloziny a GLP-1 agonisty. Tím jsou výrazně omezeni oproti specialistům. Naopak v obezitologii, kde nejsou léky hrazeny zdravotní pojišťovnou, ale hradí si je sám pacient, tak pokud bude mít praktický lékař zájem, může být v úplně stejné pozici jako specialista. Omezen je pouze časem a možnostmi věnovat důkladnou péči pacientům například v době chřipkové epidemie, kdy má plnou čekárnu pacientů. Opakovaně jsem praktickým lékařům v kurzech IPVZ přednášel a nastupující generace mladých praktiků se velmi zajímá o nové trendy, postupy a možnosti, a to mě naplňuje velkým optimismem stran budoucí léčby obezity v jejich ambulancích.

Existuje nějaká konkrétní fáze, kdy by měli praktičtí lékaři pacienty už předat diabetologům nebo obezitologům?

Tím momentem jsou závažnější komplikace, které praktický lékař už nedokáže ovlivnit. V případě diabetu nebo obezity by měl udělat ta první opatření a pokusit se nemoc řešit. Pokud ta opatření fungují a léčba je efektivní, tak není potřeba pacienta předávat specialistovi. U obezity může být známkou efektivity snížení hmotnosti nebo zlepšení komorbidit, například kompenzace diabetu. Naopak v momentě, kdy se i po několika měsících stav pacienta zhoršuje, by měl praktik zvážit, zda nemá smysl pacienta odeslat někam jinam, třeba i k jednorázové konzultaci. Ideální varianta, která se v praxi bohužel zase tak často nevyskytuje, je, pokud by měl praktik možnost zvednout telefon a specialistovi zavolat a poradit se.

Existuje skutečně syndrom vyhoření u diabetiků, kdy mají z počátku snahu a chuť s nemocí bojovat, ale postupem času třeba zjistí, že jen udržují fázi, aby se nezhoršovala a vyčerpá je to psychicky natolik, že v tom přestanou vidět smysl?

U všech chronických nemocí syndrom určité únavy z dané nemoci reálně existuje. Pacient bývá skutečně z počátku motivovaný a postupně zjistí, že když nedodržuje dietu nebo nemá fyzickou aktivitu, že se v danou chvíli nic moc neděje a dochází k jisté rezignaci. Skutečně jsou nemoci, jako vysoký cholesterol nebo vysoký krevní tlak, kde máme velmi účinné léky, které i přes nedodržování opatření pacientům pomáhají. U cukrovky máme také účinné léky, ale ve chvíli, kdy pacient nebude dodržovat dietu a další režimová opatření, tak ji není možné zkompenzovat. Cukrovka je v tomto smyslu tedy mnohem horší a řada dlouholetých diabetiků již nemá tolik motivace s ní bojovat. Jistou pomocí může být změna léků, které opět nastartují snížení hodnot a znova pacienta namotivují.

Jak jste daleko s vývojem léku, po kterém se nejen zhubne, ale i omládne?

V IKEM pracujeme na vývoji antisenescentních léků a máme jeden lék, jehož výsledky v experimentální fázi vypadají velmi zajímavě. Obecně ale platí, že pokud člověk zhubne, tak zároveň omládne. Existuje jeden výrok, že tloustnout znamená stárnout a opačně to platí absolutně, tedy hubnout zdravě znamená mládnout. Obecně v medicíně je jen málo výkonů, které pacienta změní natolik, že ho lékař na další kontrole nepozná. Kromě plastické operace jde například o transplantace ledvin nebo slinivky, kdy po zákroku přijde úplně jiný člověk. Další je bariatrická operace, a to zejména u žen. Ty po ztrátě 30–40 kilogramů a díky tomu i v jiném oblečení vypadají zcela jinak a několikrát se mne osobně v kariéře stalo, že jsem pacientku skutečně nepoznal.

Jsou i nějaké další, nové metody nebo přístupy na Vaší klinice v léčbě obezitologie?

IKEM je velkým průkopníkem ve vývoji novým endoskopických metod, tedy zavedením přes ústní dutinu a trávící trakt. Při nich se snažíme ovlivnit metabolismus a obezitu. Testovali jsme mnoho zajímavých přístupů endoskopické léčby cukrovky a obezity. Momentálně provádí kolegové na Klinice hepatogastroenterologie endoskopické zmenšení objemu žaludku (tzv. endoskopickou plikaci), což je zajímavá metoda na snížení hmotnosti. Do budoucna může být perspektivnější kombinace farmakoterapie s nějakým podobným výkonem. IKEM je navíc specifický výkony bariatrické chirurgie u velmi těžce nemocných pacientů, kteří se nemohou kvůli své obezitě dostat k transplantaci orgánů, protože existuje určitá hranice, nad kterou se netransplantuje. Pokud je například pacient se selháním ledvin, navíc už na hemodialýze, v biologicky dobrém stavu, tak ho převezmeme do péče a snažíme se dosáhnout snížení hmotnosti. Tím mu po zhubnutí umožníme dostat se až na čekací listinu k transplantaci ledviny. Je to ovšem velmi složitá práce, protože bariatrická operace je u těchto pacientů mnohem více riziková než u běžné populace nemocných s obezitou.

Velmi moderní je nyní být nutričním poradcem. Vyskytují se i různí samozvaní výživoví poradci. Jaké vzdělání by nutriční poradce měl mít?

Měl by mít rozhodně vzdělání, které garantuje nějaká solidní instituce typu lékařské fakulty, kde je učí stejní odborníci, kteří učí budoucí lékaře. Na druhou stranu existuje mnoho možností, jak si udělat i několikadenní kurz a na jeho konci se absolvent stává nutričním poradcem. To je ovšem velmi nebezpečné, protože takové vzdělání nikdo validně negarantuje. Ono se ani nejde během několika dní stát expertem na výživu. Je velký rozdíl mezi nutričními terapeuty studujícími na lékařských fakultách a absolventy nějakých krátkodobých kurzů. Pacientům vždy říkám, pokud chtějí skutečně řešit problém s obezitou, aby jako k prvnímu zašli ke svému lékaři. Je úplně špatná varianta řešit problém typu – je mi špatně, možná je to proto, že jsem obézní, tak půjdu za nějakým nutričním poradcem, ten mi něco poradí. Dotyčnému člověku totiž může být špatně proto, že má nekompenzovanou cukrovku, což ale nutriční poradce nezjistí a vlastně ani zjistit nemůže, protože nemůže odebrat krev, a i kdyby mohl nebude schopen kompletně interpretovat výsledek.

V posledních letech se staly hitem různé keto diety, krabičkové diety, nutriční nápoje na hubnutí a podobně. Jsou dlouhodobě funkční a doporučil byste je?

Jakákoli dieta by měla směřovat ke snížení hmotnosti a následně k dlouhodobému udržení snížené hmotnosti. Tak to vnímá i většina lidí. Nemůže to být ale tak, že člověk začne držet nějakou extrémní dietu, kterou ani při nejlepší vůli nejde vydržet déle než 3 měsíce, kdy se pak váha nejen vrátí na původní hodnotu nebo se ještě o něco zvýší. Jakákoli dieta, která výrazně omezuje některou složku stravy, například ketogenní dieta, je zkrátka dlouhodobě neudržitelná. Ketogenní dieta například výrazně omezuje sacharidy. Ona je sice dočasně velmi účinná v rychlém hubnutí, dokonce jedna z nejúčinnějších, pacienti po ní v prvních měsících výrazně zhubnou, ale pak se dostanou do momentu, kdy už je pro ně složité tuto dietu dodržovat a obvykle se pak vrací k původním návykům. Žádné takto výrazně omezující diety nemají z dlouhodobého pohledu smysl.

Která dieta naopak má smysl?

Správná dieta je dlouhodobě udržitelná dieta. V našich podmínkách jde o středomořskou dietu. Na ní je možné si zvyknout a běžně sehnat potřebné suroviny. Stejně tak má smysl třeba přerušované hladovění. Jde o racionální přístup, kdy se jí například 8 hodin denně a pak již ne. Pro někoho, kdo ji dokáže vydržet, jde o dobrý způsob už jen z toho důvodu, že jsou jasně nastavená období, kdy se jí a kdy se nejí, což řada lidí dodnes vůbec nemá.

Pro koho je vhodná bariatrická operace a doporučuje ji výhradně lékař nebo ji mohu podstoupit i z vlastní vůle a na vlastní žádost?

Pokud má někdo pocit, že by pro něj mohla být taková operace prospěšná, je dobré začít s konzultací u svého lékaře a zjistit i jeho názor. Existují poměrně přesně daná kritéria, kdo na operaci má jít a kdo nemá. Typickými pacienty jsou ti, kteří mají natolik vysokou hmotnost, že je výrazně omezuje v běžných denních činnostech nebo mají jiné omezující komplikace spojené s obezitou, případně pacienti s výrazně dekompenzovanou cukrovkou, kterou už nejsme schopni ovlivnit běžnými léky. Pokud jde o pacienta, který má cukrovku kratší dobu než 5 let, tak se dá s vysokou pravděpodobností předpokládat, že po bariatrické operaci dojde až k remisi diabetu, tedy že se stav pacienta úplně znormalizuje. Pokud se u pacienta nedaří pomocí konzervativní léčby dosáhnout cílů a stav se zhoršuje, měl by lékař variantu bariatrické operace zvažovat a s pacientem o ní mluvit. Komunikace je velmi důležitá, takový zákrok totiž pacient neschválí tzv. na první dobrou. Je nutné ho motivovat k tomu, aby začal přemýšlet, zda se pro něj nejedná o vhodné řešení, i když já z pozice lékaře třeba už vím, že jde o, v daném stavu, jediné vhodné řešení. Pacient se však s takovým postupem musí sám ztotožnit, musí ho přijmout a v podstatě si k tomu rozhodnutí dojít sám.

Proto Česká obezitologická společnost doporučuje i psychologické vyšetření?

Rozhodně. Obezita je totiž nemoc mozku a psychologické faktory hrají zásadní roli. Úloha psychologa při léčbě obezity je obrovská a může velmi pomoci. Proto musí být psycholog jedním z odborníků, kteří o pacienta pečují. Z toho důvodu je i z hlediska guidelines nezbytnou podmínkou doporučení psychologa. Čistě z vlastního rozhodnutí, na rozdíl od operace prsů nebo jiné plastické či estetické operace, ji podstoupit nejde.

Odborným termínem jsou jídelní psychopatologie. O mentální anorexii nebo bulimii se všeobecně ví a mluví. Existují ale i další patologie, například záchvatovité přejídání, noční jedení, kontinuální jedení (grazing), emoční přejídání. Jde obecně shrnout, kdy a jak vznikají, koho se týkají a proč jsou nebezpečné?

Nebezpečné jsou proto, že běžné přejídání, které občas má téměř každý, mohou dostat úplně mimo svou kontrolu a mohou vést k významným komplikacím. Záchvatovité přejídání bývá často následně spojeno se zvracením, což je špatně nejen z hlediska psychologického, ale může vést i k poškození trávícího traktu a bohužel vůbec nejde o vzácnou komplikaci. Jakékoli nemoci, která člověku znemožňuje dodržovat normální stravování, je navíc velmi komplikované se zbavit. U obezity se pacientů vždy ptáme na tyto typy přejídání. Je zásadní zjistit příčinu toho, proč k přejídání dochází a tu se snažit odstranit.

Máte psychology ve vlastním týmu na klinice nebo spolupracujete s externími psychology?

V našem týmu dlouhodobě fungují dvě psycholožky. Jedna je zaměřena na pacienty s obezitou a druhá primárně na diabetiky. I v případě cukrovky je role psychologa důležitá, protože má čas si s ním popovídat nejen o jeho nemoci, ale v souvislostech. V obezitologických centrech by měl být dostupný psycholog přímo v rámci týmu.

Uvádí se, že u obézních lidí s BMI nad 40 je redukce váhy o desítky kilogramů svépomocí téměř nemožná a vyžaduje pomoc ze strany celé řady dalších odborníků. Proč? Je to primárně o té hlavě?

Jde o kombinaci několika faktorů. Pokud má někdo vysoký stupeň obezity má zároveň velmi omezené možnosti, jak zvýšit pohyb, který za normálních okolností pomáhá k redukci váhy. Prostě ho neunesou klouby. Neobézní nebo mírně obézní člověk, když se rozhodne, že si půjde zaběhat nebo se projít, tak jde. Výrazně obézní člověk se nepůjde ani projít, protože už má výrazné bolesti kloubů. Dalo by se to přirovnat k přetíženému přívěsu za autem. Pokud je na něm náklad těžší, než přívěs snese, tak trpí kola, pneumatiky, náprava a jakýmkoli pohybem se vlastně ten přívěs ničí. Pacienti jsou omezeni nejen mechanicky, ale pravděpodobně mají i další psychologické problémy než pacient s nižším stupněm obezity. Dost často mají navíc i další přidružené nemoci jako dušnost nebo syndrom spánkové apnoe.

Jaký byl Váš nejobéznější pacient?

Když jsem pracoval ještě na 3. interní klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, tak tam jsme měli několik mužů s váhou nad 300 kilogramů, zhruba 310–320 kilo. To už jsou pacienti, které není možné uložit na normální postel, v řadě případů je nepřivezla ani sanitka, ale hasiči.

Jak je možné dostat se až do takového stádia? Pokud je počáteční váha takového pacienta třeba i 100 kilogramů, tak se z něj ze dne na den nestane pacient s více než 300 kilogramy. Musí tam být nějaký vývoj, nejprve 150, pak 200, 250 kilogramů. Proč to někdo nezastaví již v průběhu přibírání na váze?

Když pacient s obezitou přijde do běžné ambulance, tak s ním často nikdo nechce mít nic společného, protože už ho není možné operovat na běžném chirurgickém stole, nevejde se do CTčka nebo do magnetické rezonance nebo jim nejde v nějaké fázi už ani změřit tlak, protože se paže nevejde do manžety. Tito pacienti jsou proto podvyšetření a dostávají často horší péči než pacienti bez obezity. Pokud v okolí pacienta není někdo, kdo mu vysloveně chce pomoci, může se v důsledku neřešení situace dostat až do takového extrémně vysokého stupně obezity.

Obézní lidé existovali odjakživa, přesto je obezita považována za civilizační chorobu až v poslední době. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Pacienti s obezitou v dřívějších dobách patřili vždy k vyšším společenským vrstvám a měli dostatek potravy a blahobytný život. Vidět obézního chudého sedláka v podstatě nebylo možné. Obezita tedy existovala ze stejných příčin jako dnes, ale byla vzácná. Stejné je to s cukrovkou 2. typu. Mám knihu ze 30. let minulého století a v ní se píše, že jde o extrémně vzácnou nemoc. Lidí s obezitou bylo málo. S tím, jak se změnil životní styl a jakým směrem se vyvinula společnost a naše chování jsou dnes v ČR v dospělé populaci 2/3 pacientů s nadváhou nebo obezitou. Jde dokonce o výrazný nárůst i ve srovnání s dobou před 30 nebo dokonce 40 lety.

Jak je na tom ČR ve srovnání s okolními zeměmi a se zbytkem světa?

ČR je v rámci Evropy v nejhorší čtvrtině zemí, tedy těch s nejvyšším výskytem obezity. Ve srovnání se světem na tom Evropa není nejhůře. Ve světě dominují USA a Blízký východ.

Které země v rámci Evropy jsou naopak v té první čtvrtině?

Skandinávské země anebo Nizozemci. Mají obecně zdravější životní styl, jsou zvyklí se hýbat a mají také jiné geny. Nizozemci jsou jedním z nejvyšších národů světa, jsou geneticky vysocí a štíhlí. Výskyt obezity je nižší i ve středomořských zemích, ve Španělsku nebo Itálii, což je dáno strukturou jejich stravy.

Je z pohledu ukládání tuků a cukrů a jejich následného spalování lepší se nejprve najíst a pak provádět fyzickou aktivitu nebo naopak?

Vezmu to ještě z jiného pohledu. Z metabolického hlediska je nejúčinnější fyzická aktivita odpoledne. Méně účinná je naopak ráno na lačno. Souvisí to s tím, že po jídle má organismus postprandiální zvýšení lipidů a zvýšení glykemie. Když je takové zvýšení přiměřeně ovlivněno pohybem, například 2–3 hodiny po jídle, má vyšší efekt, než když je pohyb prováděn na lačno. Proto bych doporučoval sportování spíše odpoledne nebo v podvečer. Na druhou stranu je lepší sportovat ráno než vůbec. Každý by měl navíc zohledňovat i čas, kdy mu sportování nebo pohyb vyhovuje a je pro něj přirozený. Někomu vyhovuje sportovat ráno, jinému odpoledne. Ve chvíli, kdy se to člověk pokusí zlomit a dělat obráceně, tak mu to nebude vyhovovat a prováděná aktivita nebude mít takový efekt.

V nedávném rozhovoru jsem se ptal kardiologa prof. Widimského (rozhovor s ním si můžete přečíst zde), zda jako fyzická aktivita stačí „jen“ chodit, když třeba není moc jiných možností. Říkal, že důležité je, aby člověk hlavně chodil. Jaká by byla odpověď z pohledu obezitologa?

Úplně stejná. Je důležité mít alespoň nějaký pohyb. Jestli je to jízda na kole, plavání nebo běžná chůze, není tak zásadní. Důležité je, aby byla jakákoli aktivita založená na přirozeném pohybu. V ideálním případě nejezdit až do práce autem, ale jezdit městskou dopravou a vystoupit o 2 zastávky dříve, nebrat si oběd na pracoviště, ale někam pro něj jít nebo si na něj dojít. Zkrátka hledat způsob, jak mít pohyb. Máme dokonce studie na to, že zvýšení počtu kroků už o 500 nebo o 1000 denně může ovlivnit kardiovaskulární komplikace.

Jsou zdravá „novoroční předsevzetí“ o hubnutí, pohybu, změně životního stylu a další podobná?

Pokud má člověk novoroční předsevzetí zaměřená na zdravější životní styl, tak je to dobře, protože to znamená, že nad tím přemýšlí. Předsevzetí se ale vůbec nemusí vázat přímo k nějakému datu, důležitější je vytrvat a nevzdat to.

Můj pohled na...

profesora Haluzíka jsem se obával, respektive obával jsem se setkání s ním. Nějaký vnitřní přirozený pocit mi neustále nabízel myšlenku, že setkání s obezitologem bude stresující, protože bude přísný, protože bude v každé větě poukazovat na nesprávné stravovací návyky nebo výslovně zakazovat konkrétní potraviny a vyhrožovat následky nedodržování svých doporučení. Obával jsem se, že po setkání s ním se už nikdy nenajím. Realita však byla naprosto jiná. Mluvil sice podrobně a odborně, varoval a doporučoval, ovšem srozumitelně, a navíc velmi laskavým způsobem. Každou větou a každým výrokem dával najevo zájem o pacienta jako o člověka, o jeho obtíže, na které nahlížel v souvislostech a ani jednou jsem neměl pocit, že by nějakému pacientovi jeho zdravotní stav vyčítal.

Jan Brodský (rozhovor vznikl pro IPVZ v březnu 2024)