Kdy vznikl obor plastické chirurgie?

Stalo se tak po první světové válce, která po sobě zanechala množství úrazů, se kterými si tehdejší medicína neuměla poradit. Šlo o rozsáhlá, devastační a ztrátová poranění, na následky kterých lidé v předchozích válkách umírali. Po první světové válce se objevila tato poranění masově a medicína byla již na vyšší úrovni. Lékaři přemýšleli, jestli jsou schopni takto těžce zraněné lidi zachránit. Z klasických chirurgů se rekrutovala část, která se začala zabývat rekonstrukcemi a postupně vznikl samostatný obor plastické chirurgie.

Kdy následně vznikl obor estetické chirurgie?

Vzhledem k tomu, že plastická chirurgie se zabývá jemnou rekonstrukční chirurgií, kde záleželo i na estetickém výsledku práce, tak má v sobě i silný estetický prvek – aby léčený pacient vypadal normálně a také hezky. Logicky se tedy k plastické chirurgii přiřadila i chirurgie estetická, protože plastičtí chirurgové na ni byli nejvíce trénovaní.

Jde o dva samostatné obory?

Ne, jde o jeden obor, který má rekonstrukční a estetickou část vzájemně se prolínající. Někdy je velmi těžké říci, co je ještě rekonstrukce a co už je estetika. Rekonstrukční část se zabývá léčbou klasických nemocí, estetická část léčí psychiku lidí, jejich komplexy. Léčí stavy, kdy se lidé kvůli vzhledu necítí dobře ve společnosti nebo kolektivu vrstevníků. Typicky jde o mladé ženy. Pomoc vyhledávají i děti, například korekce odstálých boltců je vysloveně estetická operace dokonce hrazená zdravotní pojišťovnou do věku 10 let dítěte. U malých dětí je však spíše důležitá pomoc psychologická. Dá se říct, že psychiatrie je něco jako „psychointerna“, zatímco estetická chirurgie je psychochirurgie.

Co když plastický chirurg nemá estetické cítění?

Pak to nikdy nebude špičkový plastický chirurg. 

Třeba není dobrý v oblasti estetické, ale v té rekonstrukční chirurgii by dobrý být mohl, ne? Nestačí mu v této oblasti vzdělání a řemeslná zručnost?

Úplně ne. Jako v jakémkoli jiném oboru poznáte, jestli daný člověk talent má nebo nemá. Můžete mít znalosti naučené nebo doslova vydřené, ale člověk se stejnou pílí, který má navíc talent, je stejně lepší. Pokud člověk nemá schopnost představit si, co postupy, které se chystá provést, docílí, tak výsledky takové práce, a to jak estetické, tak i funkční, má horší. Mohou z nich být průměrní plastičtí chirurgové, ale rozhodně z nich nebudou špičky v oboru. Navíc tito lidé sami cítí, že mají své limity. 

Mohou se tvůrčí vidění práce naučit?

Dá se hodně získat studiem, praxí a absorbovanými zkušenostmi. Chirurgové pak vědí, jak by měl dopadnout zákrok, který se chystají udělat. Rozdíl se pozná hlavně v atypických nebo krizových situacích, kdy si se vzniklým stavem poradí, nebo také ne.

Stále ještě v dnešní době, jako tehdy v té poválečné, řešíte kompletně celé tělo nebo pouze některé jeho části?

Zabýváme se celým tělem, ale neděláme všechno. Operujeme od vlasů až po nehty na nohou.  Neřešíme ale vnitřní orgány, dutinová poranění, poranění velkých kostí apod. Jsme však k dispozici jiným oborům, pokud potřebují naši pomoc. I v našem oboru jsou samozřejmě lékaři, kteří se profilují a zabývají se více nějakou konkrétní částí těla – obličejem, rukou, prsy apod. I to je správné.

Neškodí oboru, když se někdo takto úzce specializuje?

Nemám rád, když jde o extrémní specializaci. Uvedu případ, o kterém jsem slyšel od známého českého profesora.  Jistý významný německý ortopéd se specializoval na operace levého kolena. Když přišel pacient s poraněním pravého kolena, tak ho neoperoval. Pro mě tohle už není ortopéd, ale chirurg levého kolena. Myslím, že lékař by ve svém oboru měl zvládnout všechny důležité věci, ale v některé oblasti by měl vynikat a dosahovat v ní špičkových výsledků.

Jaká je ta Vaše oblíbená oblast plastické chirurgie?

Já se hodně zabývám mikrochirurgií, chirurgií obličeje a ruky. To mě hodně baví. 

Jak vypadá mikrochirurgický výkon plastického chirurga?  

Název už napovídá, že jde o výkon, který je na mikroskopické úrovni a je pro něj potřeba mikroskop nebo lupové brýle a speciální chirurgické nástroje.  Prakticky jde v plastické chirurgii o replantace, tedy přišití amputované části těla zpět na své místo. V takovém případě se sešívají velmi tenké cévy a nervy. Pak jde o tkáňové přenosy, tedy výkony, kdy má pacient rozsáhlý defekt po úrazu, nemoci nebo po odstranění nádoru, například v obličeji, a tento defekt jsme schopni nahradit tkáněmi třeba z dolní končetiny včetně kosti. I zde je potřebné šít velmi jemné cévy pod mikroskopem. Defekt nejenom kryjeme, ale snažíme se dosáhnout i funkčního a vizuálně přijatelného výsledku. Také například po amputaci všech prstů na ruce můžeme přenést na ruku prsty z nohy, aby ruka získala aspoň základní úchopovou funkci. Variací těchto výkonů je nepřeberné množství.

O rekonstrukcích obličeje jsem nedávno mluvil i s profesorem Foltánem (přednosta Stomatologické kliniky VFN v Praze a zároveň vedoucí subkatedry orální a maxilofaciální chirurgie v IPVZ – rozhovor s prof. Foltánem si přečtěte zde). I on mi říkal, že rekonstruují obličej a čelisti. Oni to tedy na rozdíl od plastických chirurgů dělají z jiného důvodu nebo jinak?

S profesorem Foltánem jsme kdysi hodně spolupracovali a chodil jsem na jeho kliniku pomáhat provádět právě tyto výkony. Pak se to, i mým přičiněním, naučili lékaři z jeho týmu a dělají to již sami. A dělají to skvěle, jsem hrdý na to, že jsem byl jedním z jejich lektorů. Je pravda, že se o mikrochirurgické rekonstrukce zajímá čím dál více odborníků z jiných oborů, zejména traumatologů, ortopedů, stomatochirurgů, otorinolaryngologů apod. a jsou schopni tyto výkony provádět sami.

Které výkony jsou pro plastické chirurgy náročné nebo problematické, z podstaty samotného problému?

Jde právě o mikrochirurgické výkony, kdy skutečně záleží na mikroskopických detailech. Mikroskopická chyba způsobí velký makroskopický problém.

Bez ohledu na část těla?

Přesně tak. Když se po mikrochirurgickém výkonu uzavře našitá céva trombem, můžeme o celou rekonstrukci přijít, pokud to nezvládneme vyřešit. Obecný problém pro rekonstrukční chirurgii jsou obrovské defekty, protože máme nedostatek tkání k rekonstrukci, nebo defekty orgánů, které nelze rekonstruovat. Když si například někdo amputuje obě horní končetiny a jsou natolik zničené, že je nelze replantovat, tak nemůžeme pomoci; nebo můžeme, ale omezeně. To stejné se týká obrovských devastačních poranění obličeje. A pak jsou orgány, které nejdou rekonstruovat vůbec. Oko například nejsme schopni našít zpátky tak, aby fungovalo, nebo našít nové.

Půjde něco z toho hypoteticky řešit v budoucnu?

Plastická chirurgie se posunula do transplantační sféry, kdy jsme schopni přenést končetinu, obličej nebo břišní stěnu apod. ze zemřelého člověka na živého. Nicméně pacient musí užívat imunosupresivní léky, což je poměrně vysoká cena za efekt, kterého chceme dosáhnout. Ale dělá se to a není to nereálné. V USA jsou tyto „rekonstrukční transplantace“ oficiálně zahrnuty v transplantačním registru pod názvem „vaskularizované kompozitní alotransplantáty“. 

Nejde ale asi o častou nebo běžnou záležitost?

Ne, je to velmi vzácné a zároveň logisticky velmi náročné. Proto je to zatím stále v podstatě ve fázi klinického experimentu. Pacienti procházejí důsledným výběrem, nejde vůbec o rutinu.

Jak dlouho může být člověk po smrti, aby bylo možné končetinu transplantovat?

Je to stejné jako u transplantace orgánů. Dárci jsou jedinci, kteří žijí napojeni na přístroje, ale nastala u nich mozková smrt.

I vy tedy spolupracujete s Koordinačním střediskem transplantací? (Rozhovor s prof. Adamcem, ředitelem Koordinačního střediska transplantací, si přečtěte zde)

V České republice takovou operaci zatím nikdo neprovedl. Jde především o logistické problémy, protože množství dárců je omezené a kromě toho, že máte dárce, který je imunologicky vhodný, musí být vhodný i fyziologicky. Musí mít přibližně stejnou muskulaturu, stáří, barvu pleti, chlupů apod., čímž se výběr komplikuje.

Znáte nějaký konkrétní příklad, kdy taková operace byla úspěšně provedena?

Mám kolegu a kamaráda prof. Lanzettu v Itálii a ten opakovaně provedl transplantaci ruky. Když jsme si o tom povídali, tak říkal, že ze 400 zájemců vybrali 4 a samotnou operaci provedli 3krát. Na prvního vhodného dárce čekali 3 roky. Ta doba pro ně byla kontinuální stres. Museli být 24 hodin denně na telefonu. Několikrát vyjeli k dárci, který nebyl „esteticky“ vhodný a výkon nebyl proveden. A i přes velký a pečlivý výběr u dvou pacientů museli ruku po několika létech reamputovat, protože pacienti přestali spolupracovat a přestali užívat imunosupresivní terapii.

Když ale telefon nakonec zazvonil, tak pro ně práce teprve začala?

Předcházela tomu několikaměsíční příprava včetně simulace výjezdu i s tím, že přiletěl vrtulník, do něj nasedli s vybavením a dělali, jakože jedou k dárci. Nicméně, naostro, po zazvonění telefonu se musela aktivovat skupina a museli začít skutečně bezchybně pracovat. 

Vás taková výzva neláká?

Po návratu z fellowshipu v Austrálii, kde jsem se právě zabýval transplantací ruky u prof. Owena a prof. Lanzetty, jsem pracoval na Klinice plastické a estetické chirurgie Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a tam jsme měli transplantační program připravený a schválený k realizaci. Měli jsme dokonce i pacientku, příjemkyni ruky od mrtvého dárce. Když jsme ale už byli připraveni říci „jdeme na to“, pacientka si to rozmyslela.  Neuměla však nebo nechtěla říct přesný důvod.

Jsou rozdíly mezi transplantací orgánů a třeba ruky z hlediska pacientů?

Pacienti po „rekonstrukční transplantaci“ žijí pod obrovským psychickým tlakem. Vnitřní orgán není vidět, dokonce ani lidé z pacientovy rodiny nemusí vědět, že podstoupil transplantaci. Ale u končetin nebo obličeje to nelze zapřít. Najednou má člověk ruku nebo obličej, které mu chyběly. Všichni ví, že je to ruka mrtvého člověka a ví to i pacient, vždy když se na ruku podívá. Navíc vnitřní orgány začnou po úspěšné transplantaci samy fungovat, ale novou ruku musí pacient intenzivně několik měsíců rehabilitovat. Tyto výkony jsou navíc raritní, takže je obrovský zájem médií a pacient se nechtěně stává ostře sledovanou celebritou.

Jak je na tom plastická chirurgie ve srovnání se zahraničím nebo naopak zahraničí ve srovnání s ČR?

U nás patříme odborně a zručnostmi mezi naprostou špičku. Naším zásadním limitem, stejně jako v ostatních oblastech vědy, je nedostatek financí. Podmínky na výzkum, rozvoj, vývoj, používání nových materiálů a postupů jsou zde podstatně horší, než v mnohých jiných zemích.

Je problém získat lékaře pro plastickou chirurgii?

Spíše ne. Nedostatkem mladých lékařů netrpíme. Zájemců je dost, trpíme ale nedostatkem zkušených lékařů, kteří zůstanou po atestaci v nemocnicích, pečují o pacienty klasicky nemocné a provádějí složité výkony rekonstrukční. Mnoho lékařů po atestaci odejde do sféry čistě estetické. Problém není to, že by prováděli výkony, které nepomáhají, ale že jsou příliš pohodlní na to, aby trpělivě prováděli i mravenčí a podstatně méně honorovanou práci v nemocnicích. Já zastávám názor, že to lze skloubit, chce to ale jisté sebeobětování.

Jak jako pacient či klient poznám zodpovědného chirurga od čistého byznysmena?

I čistý byznysmen může být dobrý chirurg. Estetická chirurgie hodně pomáhá, což prohlašuji naprosto upřímně a budu tento názor vždy obhajovat.  Estetické operace léčí psychické problémy pacientů. Estetická chirurgie není nějaká špatnost. Stejně jako má kdokoliv právo odmítnout léčbu, tak má kdokoliv právo nějakou léčbu, třeba „estetický výkon“, podstoupit. Pokud pacient chce provést výkon, lékař ví, že mu operací principiálně neublíží, tak ho může se vší zodpovědností provést. Ale je otázkou, co je „zodpovědný chirurg“? Nejdůležitější je podle mě to, jak o své pacienty lékař celkově pečuje před, v průběhu a po operaci. 

Měl jsem na mysli medicínsky zodpovědného, takového, který neprovede požadovaný výkon jen proto, aby za něj dostal zaplaceno.

To může být problém, protože dobrý byznysmen umí komunikovat a pacient k němu získá důvěru. Pacient se v tom nemůže vyznat, stejně jako já se nevyznám v tom, zda je potřebné na autě vyměnit brzdové destičky nebo na nich ještě bezpečně najedu další tisíce kilometrů. Také je problém zhodnotit, co je medicínský zodpovědné a co již není. Já jsem také dříve býval radikálnější a rozmlouval jsem pacientce větší implantáty, protože je útlá a mně by se to nelíbilo. Postupem času jsem však zjistil, že tímto přístupem pacientkám v podstatě ubližuji, protože jim vnucuji svůj ideál krásy.  Nyní zvažuji hlavně to, zda operací do budoucna ublížím nebo nikoliv a ne to, zda se to mně líbí nebo ne. Důležité je provést požadovaný výkon bezpečně, zodpovědně a tak, aby co nejvíce splnil představy pacientů. Pak je někdy chirurg svědkem skutečných léčebných „zázraků“.

Každá taková operace se dělá v anestezii a každá anestezie je pro organismus zátěží. To nezvažujete?

Ano, to vím. Jde ale o rozhodnutí – souhlas pacienta a tím jsou podmíněny všechny, ne jenom estetické operace. Stejná otázka by mohla zaznít, když přijde žena po odstranění prsu kvůli nádoru, že chce prso rekonstruovat. Je to rekonstrukční, nebo estetický výkon? Bez prsu se dá bezpečně žít, proč jí tedy vystavovat riziku operace a anestezie? Takže je to estetický výkon?  Hranice je tenká a obecně, kdybychom měli dělat pouze výkony zachraňující životy, tak by většina současné medicíny byla jaksi navíc. Velká část medicíny je víceméně preventivní, zasahuje se v časném stadiu nemoci nebo se brání vzniku nemoci. Hlavně na úrovni fyzické a trochu se opomíjí stránka psychická. A v oblasti psychiky právě působí chirurgie estetická.

Může být estetická chirurgie v něčem inovativní nebo přínosná pro tu rekonstrukční?

Obě se navzájem doplňují. Typickým příkladem je právě rekonstrukce prsou po nádorech, kdy můžeme použít postup nebo metodu, kterou jsme se naučili při estetických výkonech.

Dostane se plastický chirurg i do situace, že operuje pacienta a ten o tom zákroku sám nerozhoduje?

To se nám může stát v případě polytraumatu v kombinaci s úrazem, který patří nám – například amputovaná končetina. Končetina není z pohledu urgence na začátku potřebných výkonů, nejdříve se zachraňuje život, pacient se stabilizuje a pak se teprve dělá replantace. Bez vědomí pacienta. V těchto případech existuje ale jenom malá pravděpodobnost, že by výkon pacient odmítl. Diskutabilní už by byla situace, kdybychom v tomto stavu třeba přenesli prst z nohy na ruku v případě amputace palce ruky a nebyla by možná replantace. V některých zemích se to děje. Ale myslím si, že s tím už by měl pacient vědomě souhlasit, protože mu odběrem prstu z nohy v jistém smyslu nohu poškodíme.

Když řešíte nutnost zákroku po nějakém neštěstí, jakým způsobem s pacienty mluvíte? Jste na to sami nebo pracujete automaticky v multidisciplinárních týmech?

Pokud jde o rekonstrukční chirurgii, tak psychologa potřebujeme málokdy. Řešíme stav, kdy pacient zákrok potřebuje a ví to. Naším úkolem je pouze vysvětlit, co vše výkon obnáší. Někdy se pacient rozhodne, že zákrok nechce. Když si lesní dělník uřízne půlku malíčku na ruce a my mu vysvětlíme, co obnáší replantace a že půjde nejspíše o dlouhodobou neschopnost, tak často replantaci odmítne. 

Máte pro to pochopení?

Samozřejmě, také bych si rozmyslel, jestli chci operaci, která může trvat několik hodin a stejně se nemusí podařit, pokud se podaří, tak prst nebude hned fungovat, bude následovat dlouhodobá rehabilitace, někdy i sekundární operace, nejspíše mě do konce života prst bude pobolívat a bude méně pohyblivý. Jako mladého plastického chirurga mě oslovil jeden výrok – „pamatuj na to, že ruka, kterou operuješ není tvoje, ale pacientova“. Jako lékař musím především hlídat zájem pacienta a akceptovat, co chce on, a ne to, co chci já.

Musíte si jako operatér nějak speciálně chránit své vlastní ruce?

Pochopitelně, ale zase nemůžu jen sedět se založenýma rukama a na nic nesáhnout. Takže lyžuji, vyřezávám ze dřeva, sekám a řežu dřevo na chalupě, sekám trávu, pracuji na zahradě, chodím do posilovny. Žiji relativně normálně. Na ruce sice dávám pozor, ale může se stát cokoli. 

Je pro plastického chirurga důležitá fyzická kondice a fyzická pohoda?

Rozhodně je užitečná. Stává se, že operuji třeba 12 nebo 14 hodin v kuse. Kdybych neměl dobrou kondičku, tak to dlouhodobě nezvládnu. Moje nejdelší operace trvala 26 hodin, protože v závěru operace došlo ke komplikacím, takže jsme plynule přešli do revize. Byl to maraton. Jsem přesvědčen, že tyto situace těch 30 let dobře zvládám právě díky tomu, že dbám o svou fyzickou i psychickou kondici. Doufám, že mi to vydrží i nadále.

Je nějaký výkon, vysněný výkon nebo zákrok, který byste chtěl provést a zatím se Vám to nepodařilo?

Nemám takové ambice. Mám obrovský pocit zodpovědnosti a respekt z každého výkonu, navíc z rekonstrukční a estetické chirurgie je jen málo výkonů, které jsem nedělal. Nepatřím mezi sběratele trofejí výkonů, snažím se použít co nejméně zatěžující metodu, která přinese spolehlivý výsledek.

Můžete v rámci oboru, jako plastičtí chirurgové, dělat něco lépe, než děláte?

Neskutečně důležitá je praxe vyvážená pokorou, vše neumíme. Rozhodně se musíme stále vzdělávat a pak najít odvahu nabyté znalosti použít v praxi.

Na co se zaměřuje subkatedra plastické chirurgie v IPVZ?

Zaměřujeme se na to, aby obor byl v rámci struktury postgraduálního vzdělávání zachován a byl pro lékaře přínosný. Aby lékaři, jenom proto, že mají možnosti i finance, nečerpali znalosti a zkušenosti pouze ze zahraničních kongresů. Mladým plastickým chirurgům je katedra schopna nabídnout kvalitní vzdělávání z našeho prostředí, včetně praktických nácviků.

Máme u nás stejný systém vzdělávání jako v zahraničí?

Náš vzdělávací systém, jak jsme ho znali z minulosti, byl velmi dobře nastaven a měl logiku a dodnes jsme na tom, i přes jisté potíže, velmi dobře. Stejně tak jsme na tom velmi dobře z pohledu zázemí pro lékaře i pro pacienty. Zásadně nás trápí nedostatek peněz poskytovaných na výzkum. Nemůžeme si u nás dovolit dávat desítky milionů na vynalezení nových materiálů. Pokud se však ve světě něco nového objeví, tak jen vzácně je problém to implementovat do českého prostředí. 

Je rozdíl mezi starší generací chirurgů a mezi novou mladou generací lékařů v přístupu k oboru?

Přístup k informacím je úplně jinde, než když jsem za minulého režimu studoval já. Z tohoto pohledu mají mladší lékaři velkou výhodu. Mívají větší drajv a tah na branku. Zároveň jsou více zaměřeni na osobní potřeby a více počítají, a nemyslím pouze peníze. Ovšem pokud jde o schopnosti a odbornou zdatnost, tak mezi generacemi nevidím rozdíly.

Jak si z tohoto pohledu stojí Vaše klinika?

Každé pracoviště má nějakou historii a ve spektru výkonů, které historicky děláme, jsme na špičce v republice. Klinika byla založena roce 1997 a patří mezi nejstarší u nás. Od počátku byla zaměřena na komplexní péči o ženy s onemocněním prsu.

Ve vztahu k břichu a plastické chirurgii se mluví nejčastěji o liposukcích. Patří liposukce vyloženě mezi estetické zákroky?

Liposukce je dobrá metoda k odstranění přebytečného tuku a pomocná metoda k dosažení lepšího estetického výsledku u jiných výkonů. Rozhodně to není rekonstrukční výkon. Na druhou stranu opět to velmi pomáhá i v rekonstrukční chirurgii k dosažení lepšího výsledku, například u rekonstrukcí prsů.

Doporučil byste liposukci zájemcům, kteří o ni přemýšlejí?

Já ji považuji za extrémně užitečnou metodu. Liposukce, jako každý estetický výkon, léčí nějaký psychický problém, a proto má své místo v naší práci. V současnosti jde navíc o tak vypracovanou metodu, že je bezpečná, málo invazivní a s minimem komplikací. Dá se kombinovat s takzvaným fatgraftingem, to znamená, že odsátý tuk se zpracuje a použije na jiném místě na těle, například je možné jím uvolnit jizvy, vyřešit deformity nebo ho použít na zvětšení prsou, hýždí apod.

Proč do ČR jezdí za zákroky mnoho cizinců? Je to pouze kvůli nižším cenám nebo i kvůli té vysoké kvalitě?

Na rekonstrukční výkony k nám cizinci moc nejezdí. U estetických výkonů vědí, že naše medicína je špičková, ať už z pohledu erudice a zručnosti lékařů, používaných materiálů nebo celkového zázemí. A ceny jsou při stejné kvalitě někde jinde. Kdybychom byli stejně drazí jako v zahraničí, tak by sem nikdo ze zahraničí nepřijel. To jsou dva faktory – kvalita versus cena. 

Jezdíte i na zahraniční humanitární mise. Kromě zkušeností a pomoci, máte i nějaký zajímavý poznatek, který Vás překvapil?

Nyní jezdím hlavně do Indie. Pracoviště plastické chirurgie tam mají obrovské množství vrozených vad, úrazů apod. Indové na kongresech přednáší o řešení vrozené vady ruky, publikují výsledky na 1500 pacientech a já jsem přitom takovou vrozenou vadu nikdy neviděl. U nás je prenatální péče natolik pokročilá, že se pacienti s danou vadou nerodí. Z hlediska obecně medicínského jsme na tom podstatně lépe my, z hlediska zdroje pacientů pro plastickou chirurgii jim můžeme jen závidět.

Jezdíte do zahraničí pomáhat pouze konkrétním pacientům, nebo v těch zemích pomáháte i nastavovat a modernizovat jejich zdravotnický systém?

Na humanitární mise jezdím s programem MEDEVAC, což organizuje česká vláda. S MEDEVACem na konkrétní místo jedeme, odoperujeme pacienty a vrátíme se. Pak jezdím ještě se švýcarskou nadací GICAM. S ní právě chystáme v Indii projekt na vybudování centra pro chirurgii ruky včetně vzdělávání lékařů a zdravotního personálu. Péči s naší podporou pak budou poskytovat místní zdravotníci.

Jaké téma nyní rezonuje v plastické chirurgii ve světě?

V rekonstrukční chirurgii jsou to alogenní transplantace, o čemž jsme mluvili (přenos části těla z dárce na pacienta – pozn. autora). V estetické chirurgii rezonuje úplně všechno, každý rok počet všech výkonů roste. Nejvíce ale rostou metody na rozhraní plastické chirurgie a jiných oborů, zejména dermatologie, jako jsou botulotoxin a výplňové materiály.  Do těchto technik se pouští i nekvalifikovaní poskytovatelé, a to je samozřejmě hrozba.

Stává se, že dokola něco vysvětlujete a veřejnost nebo pacienti to stále nechtějí slyšet?

Velkým mýtem je, že estetická chirurgie je pouze o penězích. Není to tak. Estetická chirurgie umí lidem skutečně pomáhat, plní jim přání, odstraňuje komplexy. A to může mít ve svém důsledku lepší léčebné účinky, než když někomu replantujeme ruku. To říkám se vší vážností a zodpovědností ze své dlouhodobé praxe. Jeden příklad za všechny, který dokladuje, jak těžce mohou lidé trpět a že i slovo může uštknout jako had. Měl jsem mladou klientku, velice půvabnou, skutečně krásnou mladou ženu, modelku, navíc úspěšnou právničku pracující ve velké firmě, která měla všechny předpoklady, aby byla obdivovanou dámou. Nicméně zavolala k nám do privátní praxe a žádala o konzultaci, požadovala, aby na recepci nebyla recepční, nechtěla, aby ji nikdo viděl, dokonce i u konzultace jsem měl být pouze já bez sestry. To jsme odmítli a konzultace nakonec proběhla ve standardním režimu. Klientka chtěla zvětšit prsa a vždy když o prsou mluvila, měla slzy v očích, evidentně se styděla odložit spodní prádlo a prsa si chtěla nechat zvětšit, co nejvíc to jde, což byl zvláštní požadavek. Pochopil jsem rychle, že problémem nejsou prsa. Došli jsme nakonec k rozumnému kompromisu ohledně výkonu a velikosti implantátů. Až po operaci mi řekla svůj příběh. Kdysi jako modelka fotila v Karibiku na pláži. Okolo ní šel místní muž a nahlas prohodil, že má směšně malá prsa. Sama říkala, že od té doby byla jako lusknutím prstu „začarovaná“, psychicky zcela na dně a nemohla si pomoci. 

A Vy jste jí vrátil do života…

My jsme jí vlastně vysvobodily ze sociální izolace způsobené nevhodnou poznámkou. Do operace měla stále pocit, že jediné, co lidi zajímá, jsou její „směšně malá prsa“. Úpravou prsů se z ní stala znova sebevědomá, spokojená a šťastná žena. Já vím, že jsem ji nevyléčil kauzálně, že by pochopila, že je krásná mladá úspěšná žena a poznámka domorodce z Karibiku byla „kravina“. Nicméně pomohli jsme jí tak, jak umíme a jak ona byla schopna akceptovat, a pomohli jsme jí nesmírně. Tohle byl vyčnívající případ, ale s obdobnými příběhy se setkáváme často. Lidé mají nějaký komplex, který je vyřazuje ze společensky spokojeného bytí. Stydí se ve společnosti jiných lidí, protože mají pocit, že se všichni dívají jenom na jejich malá prsa, velký nos, křivou bradu, povolenou kůži obličeje. Míra trápení je individuální a i třeba neznatelná nedokonalost může způsobit nesmírné utrpení, pokud je potencována nevhodnými poznámkami okolí, které zasáhnou duši v citlivém okamžiku. Estetická chirurgie proto není jen o penězích, ale skutečně léčí a léčí hodně.