V jakém stavu se nachází česká stomatologie?

Česká stomatologie se nachází v lehce evropsky nadprůměrném stavu. Samozřejmě i u nás lze najít rozdíly, to znamená – existují u nás excelentní praxe, které by obstály v celosvětovém srovnání a pak máme i praxe, které by spíše neobstály. Ale v celkovém srovnání jsme rozhodně nad průměrem Evropské unie.

Jaký konkrétní rozdíl ve stomatologii v poskytované péči je v České republice a v Evropě?

Zásadní rozdíl je v přístupu pacientů k péči, což je dáno jejím financováním. Protože ve chvíli, kdy si za péči musí pacienti definovaně sami platit, tak stejně jako v jiných oblastech, kdy se každý člověk chová ekonomicky, tak ani v této oblasti nechtějí mít velké výdaje. Například, když jsem působil ve Švýcarsku. Tam si lidé aktivně vyhledávají informace o tom, co mají dělat, aby za péči nemuseli tolik platit. Stát a společnost jim v tom pomáhá ve smyslu prevence. Platí jednoduché pravidlo – když zubní kaz nevznikne, nemusí se léčit, a tedy za léčbu platit. Prevence je zásadní, je totiž mnohokrát levnější než léčba, proto je ve stomatologii alfou a omegou. To je ovšem stav, který je v mentálním nastavení naší společnosti dost těžko prosaditelný. Máme vysoké procento obézních lidí a všeobecně se ví, že obezita není zdravá, přesto počet obézních roste. Navíc jde většinově pouze o záležitost životního stylu. Máme velmi mnoho lidí, kteří kouří, i když by neměli a vědí, že by neměli. Ve spotřebě alkoholu jsme trvale na předních místech v Evropě, a přitom také víme, že alkohol není neškodný. Problém tedy je jak ve stomatologii, tak v obecné medicíně, v přístupu k vlastnímu zdraví, na který většinová populace nedbá, a naopak očekává, že se bezplatné zdravotnictví o jejich neduhy postará. Takovým světlem na konci tunelu je dnešní mladá generace, která chápe, co je zdravý životní styl a jak k němu přistupovat a zároveň, že je to výhodné. Proto věřím, že i česká společnost se dokáže v tomto ohledu posunout.    

Zaznamenal jsem v poslední době i vyjádření, že se diskutuje o možnosti provádění preventivních prohlídek, respektive nějakého základního screeningu v podobě identifikace zubního kazu nebo edukace o dentální hygieně, ze strany pedagogů ve školách.

To je samozřejmě extrémní názor, kterému se budeme za pět let smát. Technologie používaná ve stomatologii jde tak rychle dopředu, že si dovedu představit vznik lehce dostupných screeningových center, kam si pacient dvakrát ročně zajde na prohlídku, provedou mu scan a řeknou právě tu informaci: „Jděte k zubaři.“ nebo „Není třeba chodit k zubaři.“ Pravděpodobně to ale bude placená služba, na druhou stranu dostupná, a kdo bude mít zájem se o své dentální zdraví ještě o něco více starat, tak by měl tuto možnost.

Existuje z Vašeho pohledu nějaký dlouhodobě funkční a prosaditelný model, jak přimět dětskou populaci k vyšší péči o zuby, aby do dospělého věku tito pacienti přicházeli, pokud možno, s co nejzdravějšími zuby?

Takové funkční modely existují, například skandinávské země je mají docela propracované. Stačí je převzít a nemusíme nic nového vymýšlet. Ty modely spočívají v tom, že jak zubaři, tak dentální hygienistky mají speciální bonusy za to, že učí děti a mladé dospělé do 18 let, jak si čistit zuby, co je dentální hygiena. Jde o to, aby kazy, pokud možno, ani nevznikly, a naopak aby vznikly pozitivní návyky v oblasti dentálního zdraví, aby ty kazy nevznikaly do budoucna. Ve Skandinávii je díky tomu vznik nových kazů daleko menší. Další systém je švýcarský a zjednodušeně spočívá v tom, že do 18 let má pacient vše zdarma a po 18. roku věku si naopak vše hradí sám. Přidaná hodnota je v tom, že do pacienta několik dlouhých let někdo zdarma hustí informace o tom, jak se o zuby starat. Pacient tak svoji šanci dostane, aby šel do dospělého věku vybaven dvěma základními podmínkami. Za prvé má informaci, jak se o zuby starat a za druhé má zdravé, nebo důkladně ošetřené zuby.
Jak s tímto výchozím stavem následně každý naloží, je už jen jeho zodpovědnost.

Je ovšem takový model prosaditelný i v našem systému, a to nejen zdravotnickém, ale i společenském?

Můj názor je, že se naše společnost musí změnit ve vnímání osobní odpovědnosti. V České republice má jedinec spoustu práv, ale má zároveň spoustu povinností a jednou ze zásadních povinností je zodpovědnost za vlastní zdraví. Pokud se bude stále prosazovat přístup, aby za zdraví jedince měla zodpovědnost společnost, tak to nikdy nebude fungovat, protože pak neexistuje žádná individuální motivace, proč se o něj starat, a i když by člověk měl něco aktivně dělat, tak to nedělá.

A je to prosaditelné i v naší společnosti, ve které jsme si zvykli povětšinou na bezplatnou zdravotní péči a tento přístup je v tom základním principu v naší zemi i legislativně upraven?

Zdravotnictví je čím dál dražší. Například v USA se vydává 15 % HDP spojených států na zdravotnictví, což u nás zdaleka neplatí. Nedostatek státních financí může v budoucnu zdravotnictví zcela pohřbít. Něco obdobného bylo ve Velké Británii. Tam existuje National Health Service (Národní zdravotní služba – pozn. autora), kde jsem na přelomu milénia pracoval. Tehdy, když už se pacient dostal do nemocnice, tak mu byla poskytnuta stejná péče jako ve Švýcarsku, kde je na vrcholné úrovni. Tam byl již tenkrát ale problém, že nebyla lůžka. Nyní je ten systém ekonomicky tak deficitní, že se v britském tisku objevují články, že si tam pacienti trhají zuby sami doma, protože nechtějí jít do privátní ambulance.

Souvisí to i s často zmiňovaným nedostatkem stomatologů u nás? Je u nás dostatek stomatologů a problém je tak jinde, nebo jich skutečně není dostatek?

Počet je dostatečný. Jeden z největších v Evropě. Ta systémová anomálie je v tom, a je to definováno zákonem, že péče je plně hrazena ze zdravotního pojištění, anebo je plně hrazena pacientem. Ale není tam ten průnik obou možností. Tento systém tak vygeneroval obrovskou nerovnost, protože ta nejlepší péče je poskytována na klinikách, které nemají uzavřenou smlouvu se zdravotními pojišťovnami. Zdravotní pojišťovny mají dneska uzavřeny smlouvy se zhruba 4 500 subjekty, nikoli samostatnými zubaři, ale subjekty, které poskytují zubní péči. Zubařů je ale 8 800. Hrubým odhadem a ze zkušenosti je tady 1 700–2 000 zubních lékařů, kteří pracují mimo systém zdravotního pojištění. Ve chvíli, kdy by existoval možný průnik, tedy část platí zdravotní pojišťovna a část zaplatí pacient, tak mnoho pacientů, kteří čerpají péči čistě z peněz veřejného zdravotního pojištění, by se rozředilo, a těm lékařům, kteří mají pouze smlouvu se zdravotní pojišťovnou, by se snížily stavy pacientů a otevřely možnosti pro nové pacienty.

Aktuálně se uvádí, že asi jeden až jeden a čtvrt milionu obyvatel nemá svého zubního lékaře.

Zdravotní pojišťovny nyní zavedly mechanismus registrace pacientů, aby existoval přehled. Zubař registruje své pacienty a za to má nějaký poplatek. Ale ten milion až 1,2 milionu lidí není registrováno. Když se na to číslo podíváme blíže, tak si dovolím tvrdit, že 800 000 z nich ne, že nemá zubaře, ale nejsou registrovaní, ale pokud tito pacienti chodí k zubařům, kteří nemají smlouvy se zdravotními pojišťovnami, tak logicky své pacienty u nich neregistrují, protože jsou s pacientem v podstatě v klasickém obchodním vztahu. Ale to neznamená, že ti pacienti tu zubní péči nečerpají. Pak se tedy bavíme zhruba o 400 000 lidech, kteří nejsou nikde registrovaní, což je necelých 5 % populace, a to už spadá do Gaussovy křivky těch lidí, kteří i kdyby tu možnost měli, tak se stejně nezaregistrují, bez ohledu, jaký k tomu mají důvod.

Když se vrátím k původní otázce – pomohlo by navýšení počtu zubařů v České republice?

Nepomohlo. Musí se změnit systém. Dovolím si reminiscenci. Po roce 1989 zde bylo katastrofální zdraví populace. Sice měl každý plombu, ale kvalita byla špatná. Pak přišel tehdejší prezident stomatologické komory Pekárek (MUDr. Jiří Pekárek – pozn. autora) a zubaři měli najednou své soukromé praxe a úroveň zubní péče se obrovsky zvedla. Sanovali jsme katastrofu, ale zapomnělo se na to, co bude dál. Přechod z této defenzivní stomatologie na preventivní se neuskutečnil. Proto je byznys model stomatologů povětšinou pořád stejný – vrtat, brousit, trhat. Nyní je ale čas na to, aby nastalo nějaké přechodné období. Stát by měl definovat hranice, například nyní je péče v nějakém stavu a za 10 let ji chceme mít v jiném stavu. Během toho přechodného období by se obě strany, jak stomatologové, tak pacienti, měly připravovat na ten cílový stav. Zubní lékaři tak, aby změnili svůj byznys model z defenzivní medicíny, kdy se řeší problémy, do stavu preventivní medicíny, kdy se řeší hlavně předcházení nemocím, který ale bude muset být také dostatečně hrazen. Protože jinak nebudou motivováni stávající způsob práce měnit. V případě pacientů jsme opět zpátky u té osobní zodpovědnosti za své zdraví.

Jste zároveň propagátorem myšlenky ve vztahu studentů stomatologie s vazbou na konkrétní region.

Ona to v první řadě není myšlenka, to by byla domněnka, ale my máme tvrdá statistická data. Tvrdím, že problém nedostatku zubních lékařů v některých regionech není matematický, ale sociologický. Nemůžete očekávat, že rodilý Pražan půjde pracovat například do Orlové. Můžete ale předpokládat, že pokud přijmete tři studenty z Orlové, alespoň jeden se vrátí zpět do rodného města.

Založili jsme Asociaci stomatologických klinik, tedy pracovišť, kde studují medici, a sbíráme data. Proto víme, kolik a z jakých okresů v republice jsme za posledních 10 let přijali studentů stomatologie. Když si pak ty okresy překryjeme s těmi, kde mají zubařů málo, tak zjišťujeme, že to jsou právě ty oblasti, ze kterých jsme přijali málo studentů. Vysoké školy nemůžou diskriminovat studenty podle toho, odkud pocházejí. Všichni musí mít stejné podmínky pro přijímací řízení a tím i stejný přístup ke studiu. Zásadní problém nedostatku zubních lékařů v některých regionech je v nedostatečné kvalitě absolventů středních škol v daných okresech, zejména gymnázií. Vůbec nedokážou svou kvalitou konkurovat kvalitě gymnazistů z velkých měst, typicky z Brna nebo z Prahy. Takže to, že nejsme schopní přijmout dostatečný počet studentů z některých okresů, není problém vysokých škol, to je problém krajů, protože za střední školství odpovídají kraje a ty by se musely zamyslet nad změnami.  

Tento názor sdělujete veřejně a opakovaně již několik let, změnilo se v té situaci něco? Zareagoval na to někdo?

Ne, nezměnilo se nic. Já nejsem odborník na pedagogiku, ale osobně si myslím, že to je na nějakou systémovou školskou reformu, kterou u nás naposledy provedla Marie Terezie. Protože to, že úroveň středního školství strašně klesá, je prostě fakt. My to vidíme na výsledcích přijímacích zkoušek. Když porovnáme počty bodů, kterých průměrně dosahovali uchazeči, aby byli přijati, před těmi deseti lety
a nyní, tak je tam pokles. A ten pokles je trvalý. Ale my přitom máme stále podobné otázky, mění se pouze metricky.

To nezní úplně vesele.

Jenomže když tohle neuděláme, budeme mít stále sociálně a ekonomicky deprivované regiony
a nůžky se budou čím dál tím více rozevírat. Protože kdo bude schopný, tak z daného regionu odejde do toho ekonomicky příznivějšího. Protože ho tam nebude nic držet. Já se dokonce vsadím, že to není problém pouze zubních lékařů, ale jde o problém i v ostatních oborech, a to považuji za daleko větší společenský problém než to, že dočasně nejsou zubní lékaři.

Na druhou stranu Ministerstvo zdravotnictví ČR před několika lety vypisovalo dotační programy na zřizování ordinací nejen zubních lékařů, ale i praktických lékařů a praktických lékařů pro děti a dorost. Dotační program obsahoval finanční krytí nejen na vybavení ordinace, ale i na mzdy personálu a tyto dotační programy měly úspěch a byly ze strany lékařů využívány, byť v celkových číslech šlo o desítky nových ordinací po celé republice. Otázka tedy zní, jestli tyto dotační programy jsou cestou a mohou systému pomoci?

Ne. To, že se vypsal dotační program a několik desítek lidí se přihlásilo a využilo ho, ještě neříká, že ti lidé by stejně v daném regionu ordinaci neotevřeli i bez dotačního programu. Já neříkám, že ti lékaři se nevracejí do toho svého původního regionu, někteří se vracejí, ale problém je jinde. I kdybychom vygenerovali na fakultách o 1 000 zubařů více, tak sociologicky zůstanou tam, kde jsou nyní. Protože bychom opět přijali více studentů z těch velkých měst, z Brna, z Ostravy, z Olomouce, z Hradce Králové, z Plzně, kde je úroveň středního školství lepší a oni by následně zůstali v těchto regionech. Ten problém je, jak dostat lidi do regionů. Na to existuje systém, ale jde, prosím, o můj osobní názor, nikoli o oficiální stanovisko fakulty. My máme na fakultě anglickou paralelku, učíme v anglickém jazyce, protože to si zahraniční studenti hradí sami. Je to proto, abychom pokryli náklady na výuku studentů v češtině, protože stát neplatí za studenty dostatečně. A já, kdybych byl hejtman kraje, kde je zubních lékařů dlouhodobě nedostatek, tak vypíšu nějaký dotační program a umožním absolventům středních škol, kteří se nedostali na studium stomatologie v českém jazyce, tedy bezplatně, aby nastoupili na tu anglickou paralelku, protože tam jsou ta kritéria pro přijetí – nikoli samotná výuka – trochu jiná. Kraj by to studium na základě dotačního programu celé zaplatil a ten student by podepsal smlouvu, že po vystudování se do regionu vrátí a zůstane v něm jako lékař pracovat deset let. Když někdo někde zůstane deset let, tak se dá předpokládat, že už tam následně zůstane na stálo, protože si tam vytvoří osobní vazby a vztahy a z regionu už neodejde, aby začínal po deseti letech opět někde od nuly.

Nejste jediný lékař, u kterého mě zaujalo to, že má dva medicínské tituly, tedy, že má vystudované dvě lékařské fakulty. Je to konkrétně pro Váš obor podmínka?

V našem oboru – ústní, čelistní a obličejové chirurgii je doporučováno, ale není to nutnost, aby měl stomatolog zároveň vystudované i všeobecné lékařství. 

Když nejde o povinnost ani nutnost, přesto je to doporučováno, jde tedy jistým způsobem spíše
 o výhodu?

Historicky to vychází z toho, že v některých zemích vznikla část stomatologických fakult mimo lékařské fakulty, říká se jim „dental school“. Na těchto „dental school“ úroveň všeobecných medicínských znalostí není tak velká jako na lékařských fakultách. Právě proto je třeba v Německu povinnost mít vystudované obě dvě fakulty. Ve Francii, kde byla stomatologie jako nástavba na všeobecné lékařství, to není potřeba. U nás je to takový mix. Když jsem já nastoupil na studium stomatologie, byl jen jeden titul - MUDr., takže jsem měl část studia i všeobecné lékařství. Mám například z dob studia stomatologie státnici z obecné chirurgie, z interny, tedy pak to dostudování vyloženě všeobecného lékařství pro nás nebylo tak složité. Ale tím, že vznikl nový magisterský studijní program MDDr. (z lat. medicinae dentium doctor – pozn. autora), tak to je něco zcela jiného a paradoxně jsme se zpět dostali k tomu systému „dental school“, i když je vyučován na lékařské fakultě. A když chcete jít pracovat do zahraničí, což osobně každému doporučuji, ať jde alespoň na nějaký čas pracovat ven, protože to je obrovská zkušenost, tak každému zájemci o ústní, čelistní a obličejovou chirurgii říkám, že musí mít ke stomatologii vystudované i všeobecné lékařství.

Pokud se však v našich podmínkách chce stomatolog věnovat Vašemu oboru, tak může?

Může, v ČR to není problém. Na druhou stranu postgraduální vzdělávání v našem oboru je jedno z nejdelších. Ani na kardiochirurgii nebo neurochirurgii není tak dlouhý postgraduál jako na maxilofaciální chirurgii, tedy minimálně 5 let. Je to právě proto, aby absolvent studia MDDr. dostal veškeré informace včetně základů všeobecné medicíny.

Kromě toho, že působíte na fakultě v rámci pregraduálního vzdělávání, tak působíte i v rámci IPVZ ve vzdělávání postgraduálním. Vedete subkatedru orální a maxilofaciální chirurgie. Zatím jsme ale nerozklíčovali, co ten obor vlastně obnáší a čím se konkrétně zabývá?

Orální a maxilofaciální chirurgie je obor, který souvisí s čelistmi a s tkáněmi na ně nasedajícími. Zároveň jde o multioborovou disciplínu, protože se potkáváme s neurochirurgy v horní části obličeje, s ORL v dolní části, s očními lékaři někde uprostřed. Když má pacient úraz a zlomí si horní a dolní čelist, vypadají mu u toho zuby, tak pravděpodobně skončí u nás. Když bude mít pacient nádor, který je na jazyku, v ústech, kožní nádory ve tváři nebo ve slinných žlázách, tak s největší pravděpodobností opět skončí u nás. Ten zásadní rozdíl mezi námi a třeba ORL, které také řeší nádory, je v tom, že se staráme nejen o odstranění nádoru, ale i o zachování funkce. Když totiž pacientovi někdo uřízne polovinu žaludku, tak to na něm nikdo nevidí. Když mu ale uříznou kvůli nádoru polovinu obličeje, tak to sice fyzicky přežije, ale sociálně je mrtvý. To skutečně existuje takový termín – sociální smrt. Náš obor ale zajímá nejen ta léčba, ale i ta rekonstrukce, tedy navrácení sociální funkce tváře a vrácení pacienta zpět do společnosti.

Nejde tedy primárně o kosmetické úpravy na vlastní žádost.

Nebavíme se o kosmetických procedurách, i když i ty umíme. Bavíme se o funkční a estetické rehabilitaci po úrazovém nebo nádorovém stavu nebo po vrozených vadách. Souhrnně lze říci, že náš obor řeší vrozené vady, úrazy, nádory, onemocnění čelistního kloubu, v jeho řešení jsme jedineční v rámci České republiky a pak i chirurgické zákroky, které jsou svým původem stomatologické, ale již jsou tak komplikované, že se nedají udělat v lokální anestezii, například velké cysty nebo špatně umístěné retinované zuby moudrosti. Dalšími případy jsou také zánětlivá onemocnění čelistí, což jsme považovali za vyřešené, ale jsou tyto nemoci zase na vzestupu.

Samostatná subkatedra tedy souvisí se samostatnou specializací?

Orální a maxilofaciální chirurgie je jedna ze čtyř specializací ve stomatologii. Další je klinická stomatologie, což bylo nutné vytvořit pro zaměstnance stomatologických klinik, aby bylo možné habilitovat a udržet výuku na fakultách. Další je ortodoncie. Ortodontická společnost byla v době změn jediná, která si i díky profesoru Kamínkovi (prof. MUDr. Milan Kamínek, DrSc. – pozn. autora) prosadila, že zůstane jednou z atestací, a mají dodnes super vzdělávací program uznávaný po celé Evropě
a zahraniční lékaři jezdí dělat atestace z tohoto oboru k nám. Poslední je orální medicína, což je taková společná atestace, není určena jen pro zubní lékaře a souvisí s obecným vývojem medicíny a populace. Populace stárne, mnoho pacientů je polymorbidních a mnoho onemocnění se zároveň projevuje právě v ústech.

Je tento počet samostatných specializací dostatečný?

Dříve bylo atestací více a je velká chyba, že některé vstupem do Evropské unie zanikly. Byly to například atestace z dětské stomatologie, z parodontologie, z protetické stomatologie nebo ze záchranné stomatologie. To vše se zrušilo bez náhrady.

Existuje šance na nějakou resuscitaci v těchto konkrétních specializacích?

Myslím si, že to bude nutné.

Jaký je o Váš obor orální a maxilofaciální chirurgii zájem ze strany zubních lékařů?

Hlavní motivací, proč chodí lidé na stomatologii, jsou peníze. Ty peníze, které si absolvent vydělá jako soukromý zubař, navíc po škole relativně rychle, jsou daleko větší než ty, které si vydělá jako maxilofaciální chirurg v nemocnici, kde musí mít nějaký úvazek. Pořád je to ale chirurgie a tam hraje velkou roli emoční složka, nikoli jen ta materiální a ekonomická. Setrvalý zájem ze strany zubních lékařů tedy je.

V každém oboru se samostatně působícím specialistou, nebo dokonce odborníkem lékař stane v jiném časovém horizontu. Po jak dlouhé době v praxi se ze stomatologa stane maxilofaciální chirurg?

Celkově trvá vzdělávání po promoci minimálně 5 let. V životě chirurga ale existují tři stádia. Nejprve se musí naučit, jak operovat, to umí všichni po těch pěti letech, to je řemeslo. Potom se musí naučit, kdy operovat, to znamená osvojit si diagnostiku. A v poslední řadě, a do toho stádia se dostane málokdo, naučit se vědět, kdy neoperovat. I to je pro chirurga důležité.

Jde o chirurgický obor, předpokládám, že ve Vašem oboru je potřeba fyzická zdatnost.

Není, právě, že není. Paradoxně poslední dobou dokonce v našem oboru vidím více ženských tváří, než to bývalo kdysi. Jde o malý chirurgický obor. Stát na sále je samo o sobě fyzicky náročné, ale že bychom museli tahat nebo reponovat luxovanou kyčel, jako je tomu u ortopedů, tak takové fyzické námaze nejsme vystaveni.

Obecně se o zubech a péči o zuby dnes mluví mezi lidmi daleko více, než tomu bylo ještě před několika lety. Přesto ve společnosti stále přetrvávají určité mýty a stále se je nedaří vymýtit, ani když vzniká mnoho publikací, článků a pořadů a o tématech se mluví. Je něco, s čím se také neustále setkáváte?

Zásadní a tradiční mýtus je třeba tento případ: „Maminka měla paradentózu a já mám taky paradentózu a mám to dědičné.“ Jediné, co je zde dědičné, je to, že ten člověk po mamince zdědil přístup k dentální hygieně. Vzhledem k tomu, že tu maminku asi nikdy nikdo nic neučil, tak ona své dítě naučila vše tak špatně, jak to dělala sama. Zubní povlak neboli plak, který způsobuje paradentózu, to své dítě nenaučila dostatečně odstranit a v dobré víře ten dotyčný dělá stejnou chybu a následně o zuby přijde. Geneticky podmíněná paradontitida je tedy nesmysl.

To, co mnoho lidí také nechce slyšet, je, zda naše zuby jsou, nebo nejsou zdravé, jestli mají nebo nemají kazy souvisí se stravovacími návyky. Nezávisí to tedy jen na úrovni a kvalitě dentální hygieny. Z pohledu stomatologie by zvýšená ekonomická daň z potravin a nápojů obsahujících zvýšené množství cukru dávala smysl.

Změnily se v posledních deseti letech nejčastější typy zákroků v ordinacích zubních lékařů ve smyslu problémů, se kterými pacienti přicházejí?

Změnily se požadavky pacientů. Už jim nejde jen o to mít zuby zdravé, ale i hezké. Vzniklo proto mnoho praxí poskytujících kosmetickou stomatologii, což jsou techniky sloužící ke zlepšení estetiky úsměvu a nemají přitom zásadní vliv na samotné zdraví. Tedy ta indikace zákroku není zdravotní, ale estetická. To je skutečně v posledních letech trendy.

Když jsme u trendů, mohou v budoucích letech do stomatologie nějak výrazně zasáhnout moderní technologie, typicky 3D tisk?

To není budoucnost, to je současnost. Na naší klinice máme 3D tiskárny, zatím tedy na plast. První 3D tiskárnu, kterou jsme užívali při léčbě pacientů, jsme měli dokonce už před devíti lety.

K jakým výkonům je používáte?

Například v případě komplikované zlomeniny čelisti jsme si na základě výsledků z vyšetření na CT konkrétní případ vytiskli, srovnali jsme si tu čelist na daném modelu nebo jsme naplánovali na tom konkrétním modelu posun čelistí nebo umělý kloub. Je na tom například hned vidět, jak se změní skus. Tiskneme ale i provizorní korunky nebo celkové protézy. Tedy jestli je 3D tisk v jiném medicínském oboru budoucnost, u nás je to již současnost a denní realita několik let. Každý, kdo se zabývá technologií, řekne, že na 3D tisk nebo robototechniku je zapotřebí jedna zásadní podmínka, a to je triangulace, tedy existence tří stabilních bodů. Což lze těžko udělat na plicích, na svalech. Zuby jsou však geniální v tom, že zde ta triangulace existuje, takže pokud vznikne nějaký robot, který bude dělat zákroky samostatně, tak první bude v zubním lékařství. A bude to brzo. V USA již nyní existuje robot, kterým se roboticky asistovaně zavádí do čelisti zubní implantáty. Technologie ve stomatologii může časem vyřešit i nedostatek zubařů.

Mluvíte o stomatologii s velkým zápalem. Kde jste v sobě objevil chuť pro stomatologii a chuť se jí věnovat?

Zubařina byl kdysi jediný obor, kam mě z politických důvodů přijali. A při studiu jsem si ve druhém ročníku přečetl knihu mého předchůdce profesora Kufnera (prof. MUDr. Josef Kufner, DrSc. – pozn. autora) o terapii obličejových vad a ve chvíli, kdy jsem ji dočetl, tak jsem řekl, že tohle chci dělat.

A po těch mnoha letech nelitujete výběru toho směru?

Nelituji, pořád mě to baví, pořád mě to naplňuje, pořád operuji. Pochopitelně již ne tak často, jako když jsem nebyl přednostou kliniky, což je daň za to akademické působení, ale pořád si operativu udržuji.