Je vyžadována podpora jazyka JavaScript

Některé stránky na tomto webu vyžadují podporu jazyka JavaScript. Váš webový prohlížeč jazyk JavaScript nepodporuje nebo jazyk JavaScript není povolen.

Chcete-li zjistit, zda webový prohlížeč podporuje jazyk JavaScript nebo jazyk JavaScript chcete povolit, přečtěte si nápovědu k vašemu webovému prohlížeči.


ROZHOVOR - prof. MUDr. Martin Vokurka, CSc.

prof. MUDr. Martin Vokurka, CSc. - Patologický fyziolog mrtvoly nepitvá

Patologická fyziologie patří mezi teoretické či preklinické lékařské obory. Pacient proto nemá příležitost se s takovým lékařem v nemocnici nebo ambulanci setkat. Patologický fyziolog pacienty neléčí, přesto je pro ně velmi důležitý. Jde totiž o jeden ze základních předmětů ve výuce budoucích lékařů nejen u nás, ale i v celé řadě dalších zemí. O důležitosti a významu oboru pro celý profesní život lékaře je přesvědčen dlouholetý přednosta Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK a v současnosti zároveň i děkan 1. LF UK prof. MUDr. Martin Vokurka, CSc.

Každý obor je medicínsky definován tak, že má své atestace, obsahuje výkony, strukturu a kliniky. Obor Patologická fyziologie ale nic takového nemá. V čem spočívá jeho význam?

Jde o obor teoretický, preklinický. Není to obor institucionalizovaný v klinické medicíně, ale je institucionalizovaný ve výuce. Tato institucionalizace je ve světě různá, protože poznatky, které my učíme, se v některých státech nebo na některých univerzitách vyučují v rámci jiných předmětů, nicméně v Evropě jde o významný vyučovaný předmět. Každá učebnice medicíny však má kapitoly patofyziologie, takže to opravdu není nic okrajového.

Z jakého důvodu by to bez nich nešlo?

Žádnou nemoc nelze studovat nebo pochopit bez její patofyziologie. My jako obor pak jako by shrneme desítky nemocí a jejich patofyziologii, dáme ji dohromady a učíme jako celek, u kterého je možné vypíchnout společné obecné a důležité věci. Není proto nutné se učit o stovkách nemocí, o každé zvlášť, protože z toho je udělaný základní výstup, který je použitelný pro další studium a pochopení. Vím z jiných univerzit, kam studenti vyjíždějí v rámci programu Erasmus, že někdy je tento předmět více spojen s fyziologií, jinde je více zakotven v patologii jako takové, ale vždy je tam patofyziologie výrazně obsažena. Někdy jde jen o formálně jiný název předmětu, ty znalosti jsou však podstatné. U nás je to tradičně rozděleno jako patologická fyziologie a patologická anatomie obvykle ve třetím ročníku studia.

Jakým způsobem?

Patologická fyziologie z mého pohledu a v naší výuce shrnuje dva základní okruhy. Klinickou fyziologii, ta se klasicky věnovala funkční diagnostice různých systémů, kupříkladu srdce nebo plic. Výrazně se propojuje s klinikou a ve výuce se používá hodně kazuistik. Pak jde o oblast experimentální patologie. Ta studuje mechanismy vzniku nemocí. Já o sobě někdy rád říkám, že jsem experimentální patolog, což zní společensky zajímavě. Patologie se v původní podobě věnovala morfologii, pitvala. Ty, které zajímala patofyziologie, což jsou mechanismy vzniku chorob, tak to začali modelovat a „vytvářeli“ dané nemoci. Někteří kolegové dokonce i na sobě tím, že třeba něco pozřeli, ale častěji samozřejmě na zvířatech a nyní třeba na buňkách, a tak se dostávali k mechanismům, ne z pohledu, jak vypadá mrtvola nebo jak vypadá struktura pod mikroskopem, ale z pohledu toho, co se děje během vzniku nemoci a jejího rozvoje, jak se mění děje v těle. Tehdy šlo hodně o úroveň fyziologickou, která už byla známá, a postupně se přidával i pohled molekulární. A někteří naši učitelé jsou více klinicky orientovaní, někteří spíše vycházejí z fyziologie a modelování dějů včetně počítačového, a část je zase velmi vědecky orientovaná na děje buněčné a molekulární.

Takže se dotýká naprosto všech oborů?

Dotýká se všech oborů, protože existuje patofyziologie srdečních nemocí, hematologických onemocnění, ale i chirurgických stavů a dalších a patofyziolog ji umí ve všech oblastech alespoň dohromady a umí je propojovat. Například kardiolog umí výborně svoji patofyziologii, ale už nevidí tak hluboce do patofyziologie jiných systémů. A právě to je ve výukové části potřeba, aby ji studenti dostali v uceleném přehledu a propojili ji napříč všemi orgánovými systémy. Jiná věc je výzkum, patofyziolog nemůže zkoumat jeden den srdce a druhý den plíce a třetí den krev, z hlediska vědy je to úplně odlišné v tom, že má každý nějaké své téma. Náš ústav na fakultě je hodně hematologicky orientovaný, některé ústavy jsou např. spíše neurofyziologické či metabolické. Takto pak spolupracují např. s různými klinickými obory.

Co mají patofyziologové společného?

Když se potkám se svými kolegy, tak i když mají jiné zaměření, tak je úžasné, jak přesto máme společné myšlení, protože se věnujeme ve výuce právě poznávání mechanismů chorob. Tedy i podle otázek na kongresech lze poznat, že jde o patofyziologa, protože nás zajímá, co je tam za příčinu a co se na daném místě v těle děje a nezajímá nás tolik informace, kolik pacientů tu konkrétní nemoc má. Pro obor je typické hledání kauzalit, mechanismů, vnímání komplexity dějů. Protože jak jdeme třeba od krve k srdci a pak plícím a vnitřnímu prostředí, tak se studentům informace propojují. Není však málo klinických lékařů, kteří strávili nějaký čas výukou patofyziologie či případně i bádáním na našem pracovišti, a podle mého názoru se z nich rekrutují vynikající lékaři a učitelé, a to i v klinických oborech. Velmi rádi s nimi dlouhodobě spolupracujeme.

Zaujalo mě, když jste říkal, že Vás primárně nezajímají počty pacientů s konkrétním onemocněním. Proč to pro Vás není důležité?

Když to trochu nadsadím, tak pokud má danou nemoc jediný člověk na světě, ale je nesmírně zajímavá tím, jak se rozvíjí, tak nás hodně zajímá. Na druhou stranu na řadu takových vzácných chorob se historicky našly mechanismy, které pak byly využitelné daleko šířeji při běžnějších onemocněních. Jde o ten pohled mechanismů, dějů, původu, a ne tak té četnosti. Pozitivum takového bádání a zaměření se na mechanismy je, že se výsledky mohou ukázat jako užitečné v jiných případech. Z hlediska výuky však musíme být opatrní, abychom studenty nezahltili něčím sice zajímavým a speciálním, ale vysoce výjimečným. Musíme respektovat, že budoucí lékaři budou léčit zejména ty časté choroby, takže jim výukově musíme dát co nejširší znalosti. Uvedu příklad. Mechanismus patofyziologie diabetu je extrémně zajímavý. Zároveň je extrémně zajímavá i paroxysmální noční hemoglobinurie, kterou má proti tomu naprostý zlomek populace. Když student u zkoušky tápe u diabetu, tak skončí a zkoušku si musí zopakovat. Zatímco u některé vzácnější choroby mu to můžeme odpustit, protože musíme reflektovat následnou reálnou praxi už ve výuce. Zásadní je však u studentů vzbudit určitý typ myšlení, přemýšlení a propojování znalostí. Neznalost se může doplnit, vybudovat si patofyziologické myšlení, které pak bude součástí i klinického myšlení, je proto důležitější.

Fyziologie se zabývá studiem normálních tělesných funkcí zdravého organismu. Proč je potřeba dlouhodobě a podrobně zkoumat normální tělesné funkce? Nejsou ještě dostatečně prozkoumané?

Stále nejsou dokonale prozkoumány a stále se některé věci neví. Základem patofyziologie je, že každá tělesná funkce má svoji poruchu, ať už vrozenou nebo získanou. A porucha, to je to, co nás zajímá, protože poruchy jsou příčiny a mechanismy vzniku nemocí. Když to zjednoduším, tak srdce má elektrickou činnost a vytváří vzruchy, takže pochopitelně existuje porucha tvorby a vedení vzruchů, což je arytmie. Srdce pumpuje, takže také existuje porucha pumpování a může vznikat srdeční selhání. Tělo si například reguluje i to, jak vydává moč, tím pádem samozřejmě existuje porucha výdeje moči. A při odhalování příčiny se jde od základních fyziologických věcí, jakými jsou průtok, regulace průtoku, až po nějakou membránu, receptor nebo kanálek, který to vykonává, a dále i gen pro tento kanálek, a čím jdeme hlouběji, tak tím častěji zjistíme, že i ty původní choroby se rozpadají na nové jednotky. Nakonec i ten diabetes se dále člení nejen na první a druhý typ, ale i na vzácný, geneticky podmíněný diabetes, byť je vzácnější, a ten má ještě další typy a různé geny, jejichž porucha ho způsobuje. Díky tomu se zase prozkoumalo, jak se inzulín z buňky uvolňuje čili poznal se i fyziologický mechanismus. Tedy existuje mechanismus uvolňování inzulínu z buňky a co je najednou evidentní – tento mechanismus uvolňování má poruchu. Sice jde pouze o zlomek diabetů, ale vyskytuje se. Zjednodušeně řečeno – řekněte mi funkci a bude pro to porucha. Někdy jdeme od fyziologie k patofyziologii, ale často odhalení příčin poruch pomohlo poznání fyziologických mechanismů. Některé poruchy pak jsou ovšem neslučitelné se životem třeba ještě během nitroděložního vývoje, takže ani nemohou vést ke klasické chorobě jako takové.

Tohle všechno už se tedy studenti učí na fakultě?

Medik ve druhém ročníku se musí naučit fyziologii, tedy například jak srdce pumpuje, co ovlivňuje to, jestli pumpuje více nebo málo a my ho ke každé této srdeční funkci či její složce naučíme poruchu, tedy proč pumpuje málo nebo proč pumpuje hodně a samozřejmě to spojíme s hlavními nemocemi. Ale ty mechanismy, jak už jsem říkal, mohou být u různých chorob v principu podobné, proto nám tolik záleží na jejich pochopení.

Byť se tedy jedná o teoretický obor, tak v praxi lékař přesto každodenně využívá jeho poznatky?

No to zcela určitě! A to není žádná nadsázka, to jsem spíše velmi skromný, když to řeknu, ale v podstatě to je naprostý základ lékařského myšlení. Občas někdo říká, že bychom měli připravit lékaře hlavně na následnou praxi, a to rychle. Dále proto občas slyšíme, ať se zkrátí teorie a naučíme vše podle guidelines, prostě jednoznačné postupy, jak se mají lékaři zachovat. Pacient má srdeční selhání, je dušný, tak mu předepíšu konkrétní léčbu. Pak to bude jen algoritmus a nadefinované strojové postupy, které v nějaké fázi mohou fungovat, ovšem bez jakéhokoli pochopení a hlavně vývoje. Ale ve skutečnosti, když se i teorie za 30–40 let změní, tak pokud lékař nerozumí tomu základu, tak vývoj nezachytí. Nebude rozumět budoucí moderní léčbě. My říkáme, a je to zcela evidentní a klinici to nerozporují, že pokud by lékař uměl patofyziologii velmi dobře, tak umí dobrou polovinu interny, protože rozumí příznakům i principům léčby. Internisté mu pak nemusí znovu říkat, proč je např. člověk s levostranným srdečním selháním dušný. To má vědět od nás a oni už mu nemusí znova vysvětlovat, že se tam vyskytuje zvýšený tlak v srdeční komoře. Proto já teoretické obory hájím, domnívám se, že se nemají redukovat, ale mají lépe komunikovat s klinickými obory a je nutné kontinuálně vyhodnocovat, co z toho je nutné mediky učit, protože poznatků přibývá nesmírným tempem. Důležité je to třeba i pro farmakologii. Lékař by měl díky teorii, tedy mechanismům fyziologickým i patologickým, rozumět i lékům a mechanismům jejich účinků, a to včetně těch nových či dokonce teprve zkoumaných. Lékař se musí vzdělávat celý život, to je evidentní, ale ten základ teorie, který dostane na fakultě jako student v prvních třech letech, už nikdy nemůže dostat komplexně znovu, protože se bude věnovat svému oborovému vzdělávání. Redukovat studium čistě směrem do pragmatičnosti, protože je málo doktorů a je potřeba jich co nejdříve a co nejvíce vyškolit pro praxi, to by se nám do pár let vymstilo. Měli by malou flexibilitu se přizpůsobovat vývoji poznání.

Jaká je v současnosti časová dotace pro výuku teoretických oborů?

Obecně se teoretické obory na lékařské fakultě učí první tři roky. První dva roky jsou hodně teoretické a třetí ročník je preklinický, tam už se bavíme o chorobných dějích, o nemocech.

Dokážete si představit, že by časová dotace byla vyšší?

Po vyšší dotaci bych nevolal, musíme být racionální. Jde o klasické curriculum, zjednodušeně popsatelné jako 3 + 3. Neříkám, že by se s ním nedalo nějak pohnout, ale když to vezmeme proporčně, tak zkracování teorií by rozhodně nebylo dobré. Patofyziologie má dotaci 180 hodin. Určitě bychom ji mohli učit 250 hodin, přidala by se nová nebo speciálnější témata, někde bychom šli více do hloubky či procvičovali, ale přiznejme si, že i klinické obory potřebují svoji časovou dotaci, praktickou klinickou výuku, a tak vše musí být vyvážené. Spíše chceme dbát na propojování teorie a kliniky v podstatě během celého studia, např. rozvojem simulační výuky.

Jedna z těch nejdůležitějších otázek lékařů v oblasti vzdělání a kvality by tedy měla být - Proč se to děje?

Do jisté míry ano, i když si ji studenti následně v další části studia či potom praxe už tolik nepřipouštějí a zajímají je jiné informace, např. co a jak dělat. Lékař má samozřejmě léčit. Ale ono to je propojené. Lze to vidět na našich zahraničních studentech. Když se vrátí zpět do svých zemí, tak první týdny sice trochu tápou v rychlém zapojení se do klinického provozu, který navíc může být odlišný od toho našeho, ale když se chytí, tak začnou využívat poměrně rozsáhlých znalostí, a to je pak neskutečně posouvá dopředu. Když lékař v době studia do sebe nedostane kvalitní základ, tak ani sebelepší následné specializační vzdělávání nemá na co navázat.

Z toho ale plyne, že i mezi teoretickými obory jsou rozdíly. Fyziologie je spíše dynamickým oborem na rozdíl od anatomie, která je spíše statická?

To je klasické dělení, byť je snaha vše překonávat. Existuje i funkční anatomie. Takže je sice obecně statičtější, ale anatomové do své výuky zase vkládají například rentgenologické informace. Vzájemně tyto obory od sebe nemohou být nijak striktně odděleny. Nesmí existovat bariéry ve smyslu tohle patří do fyziologie a něco jiného do anatomie, tyto dvě oblasti by měly být propojeny.

Vy sám se ve své specializaci zabýváte dlouhodobě problematikou železa. Proč je železo pro tělo tolik důležité?

Tělo je hmota plná uhlovodíků. Živá hmota však potřebuje chemické děje, např. přenosy elektronů, a to umí jen některé chemické prvky. A právě železo ve spojení s dalšími molekulami se k tomu hodí, hrálo roli i během evoluce života. Pokud by v těle nastala vývojová vada, při které by daný člověk vůbec nedokázal mít v těle železo, tak se ani nenarodí, protože bez něj to nejde. Železo je v centru dějů, které nám umožňují získávat energii, je v cytochromech v mitochondriích, kam dorazí kyslík, který vdechneme. Pokud by tam nebylo, nešla by z kyslíku vytvořit energie. A železo má navíc klíčovou roli v jeho přenosu krevním barvivem hemoglobinem.

V ideálním případě se člověk rodí s dostatečným obsahem železa v těle, ale přesto se v průběhu života lze setkat se situacemi, kdy se mluví o potřebě doplňování železa. Za jakých situací o železo tělo přichází a musí se mu doplňovat?

Když začnu porodem, tak železo má dítě od matky. Ta, když je těhotná, tak ho více vstřebává a přes placentu ho předává plodu. Pokud již matka sama o sobě má málo železa, během těhotenství o něj ještě více přichází. Příčin, při kterých dochází k úbytku železa, je několik. Když tělo roste, tak ho potřebuje více. Dospělý zdravý muž moc železa neztrácí a pokud ano, dochází k tomu odlupováním buněk, např. kůže. Málo železa mají častěji ženy, protože rodí a menstruují a jak víme, dvě třetiny všeho železa v těle je obsaženo v červených krvinkách. Patologické ztráty železa jsou pak jiná krvácení, například nádor tlustého střeva. Pro něj je typické malé krvácení. Když daný člověk pravidelně denně ztrácí, byť malé množství krve, tak v určité chvíli přestane tělu stačit přirozené vstřebávání železa a skutečně mu začne chybět.    

Jak se tělo dozvídá, že by mělo vstřebat více železa?

Vrátím se k patofyziologii a začnu hned poruchou tohoto regulačního systému. Pokud je tento mechanismus porušený, tak kupodivu vznikají nemoci, při kterých vstřebává tělo zbytečně moc železa. Takový člověk má pak v těle místo obvyklých 3–4 gramů i 12 gramů a je takzvaně přetížen železem a ono mu vadí. V tu chvíli bude mít zároveň množství dalších potíží, nadbytečné železo nejčastěji poškodí játra či pankreas. Nedostatek železa je nejčastější příčinou anémie, celosvětově jí trpí více než 2 miliardy lidí. Přetížení organismu železem je oproti tomu vzácný jev, patofyziologicky však mnohem zajímavější než pouhé krvácení. A tato regulace vstřebávání železa byla poznaná právě díky těmto vzácnějším poruchám. Je to poměrně komplexní mechanismus, hlavním regulátorem je hormon hepcidin, který vlastně vstřebávání železa v duodenu tlumí.

Lze ztráty železa ovlivnit životním stylem?

Ztráty železa životním stylem moc ovlivnit nelze, alespoň ne běžným. Co lze ovlivnit stylem života je jeho příjem. Při běžné výživě nám stačí a případný mírný nedostatek se zase doplní. Člověk vstřebá zhruba desetinu železa z toho, co snědl. Problém může být vegetariánství nebo veganství, pokud se nepraktikuje chytře a s vědomím, že třeba právě železo je nutné hlídat a často doplňovat, jinak začne tělu chybět.

Jaké jsou přirozené zdroje železa?

Zdrojem železa je hlavně maso. Maso je evolučně strategická potravina, přičemž jeho dostatek je pro běžnou populaci běžný až v nedávné době. Z masa tělo umí vstřebávat železo poměrně dobře na rozdíl od zeleniny. Největším mýtem je naopak špenát. Ve špenátu sice je železo, je ho tam ovšem stejně jako v jiné obdobné zelenině. Problémem je, že tělo z rostlinných potravin železo hůře získává. Jde o to, že masa stačí k zisku potřebného množství železa podstatně menší kousek, kdežto zeleniny je potřeba sníst mnohonásobně více.

Pokud se přesto rozhodnu, že nebudu jíst maso a budu vegetarián, ale vím, že ze zeleniny potřebné množství železa nezískám snadno. Je vhodnou alternativou nákup konkrétních léků nebo vitamínů?

Cesta je to možná, ale zase nechceme, aby se železa do těla dostalo moc. Jsou tablety, jimiž se léčí nedostatek železa. Ty mají dávky poměrně vysoké, lze se na ně spolehnout. Ale není vhodné je užívat dlouhodobě bez patřičné kontroly. Proto například když žena plánuje těhotenství, měla by si nechat vyšetřit hladinu železa v těle a o to důrazněji bych to doporučil v případě, že je navíc vegetariánka.

To znamená, že se v rámci oboru patologické fyziologie zabýváte i civilizačními chorobami?

Zcela určitě. Diabetes, hypertenze, obezita ...

Vnímáte mezi civilizačními chorobami nějakou, jejíž výskyt se zvyšuje, ale není to výrazně ohrožující nebo naopak, kdy se její výskyt zvyšuje, a navíc je to pro společnost velmi ohrožující?

Klasicky mě napadá srdce a infarkt. Jeho přežití je oproti době před padesáti, ale i méně lety, mimořádně dobré. O to více však začíná přibývat srdečních selhání, protože pacienti přežívají infarkty, ale srdce se postupně oslabuje čili řada lidí, kteří by v minulosti zemřeli, dnes neumírá. Srdce však po infarktu zůstane oslabeno a tím pádem přibývá srdečních selhání. I nemoci či spíše jejich dosah na společnost mají svou evoluci danou zejména naším životním stylem na jedné straně a léčbou na straně druhé. K otázce ohrožení pro společnost – po dobách podvýživy se možná lehčí obezita považovala za méně závažnou, ale není tomu tak. Takže nevím, jestli se o něčem jako o nemoci dá říct, že není ohrožující.

Navíc se prodlužuje délka dožití.

Jistě, s tím souvisí například demence. Velmi nápadné je to pak u poruch pohybového aparátu. Ten z hlediska patofyziologie nebýval sám o sobě příliš zajímavý a míra výzkumu ve srovnání třeba se srdcem či mozkem je menší. Není totiž překvapivé, když má člověk ve vysokém věku špatné klouby, křehké kosti. Ale ve skutečnosti i zde patofyziologie kostí a chrupavky může být zajímavá. Zatím nás zachraňují spíše ortopedi, ale je možné, že dobrá znalost fyziologie, patofyziologie, biochemie kostí a chrupavky a dějů při jejich poškození může vést k tomu, že kosti budeme umět lépe léčit a osteoporóze či třeba artróze předcházet ještě lépe než teď.    

Jestliže se v názvu oboru vyskytuje slovo „patologická“, jak blízko má Váš obor k oboru patologie?

Přímo či pracovně k němu nemáme žádný vztah. Slovo patologický znamená „chorobný“, neznamená to „pitevní“, jak se někdy laici mylně domnívají. Cokoli patologického je chorobné, ale ne pitevní. Výukově se samozřejmě doplňujeme a spolupráce ve vědě rovněž existuje, ale stejně tak i s klinickými obory.

Na závěr mě napadá zajímavý postřeh. Vy zastupujete velmi důležitý medicínský obor, ale přesto jako lékař nepřicházíte vlastně do styku se živými pacienty?

Ne. Jen se živými studenty :-). Ale ona to není ani samostatná specializace, protože nemáme vlastní atestaci. Ten obor je vymezen pouze tím, že pracujete na patofyziologii, učíte ji, obvykle z ní můžete mít titul Ph.D. a svou oblast výzkumu, asi jsem do ní i hlouběji pronikl, ale samostatná specializace neexistuje. Já mám například atestaci z interny.

Ale v ordinaci Vás nepotkám?

Bohužel ne. Každý teoretik si někdy řekne – neměl jsem také léčit – je to nepochybně jedno z dilemat, někdy se mi zasteskne, protože nějakou dobu jsem se interně věnoval. Navíc si myslím, že být patofyziologem bez klinické znalosti a zkušenosti není úplně dobré. Stále více dnešních lékařů vyučujících teoretické předměty už nedělá tuto teorii na plný úvazek, ale chtějí při tom dělat i kliniku, mnohdy u nás získají Ph.D. a pak k nám chodí dále učit.

Je to z pohledu dlouhodobého rozvoje dobře?

Toto samo o sobě v podstatě i dobře je, ale pro dlouhodobý rozvoj teoretických oborů, v řádu dvaceti až třiceti let, mám trochu obavy, pokud by mělo jít pouze o patofyziology věnující se oboru jen z části. Na teoretických ústavech musí být i lidé, kteří obor táhnou dlouhodobě dopředu. Někdo musí tvořit koncepce výuky, psát učebnice, ať už jejich podoba bude v budoucnosti třeba jiná. Stále by měli existovat lékaři, kteří se teoretickým oborům věnují komplexně, když už ne na full time, tak převažující částí. Více do výuky teoretických předmětů také v posledních letech vstupují nemedicínští odborníci, biologové, biochemici apod. Ani to není špatně, ale o to více platí to předchozí.

Co je pro lékaře tím vnitřním impulsem, že se po absolvování fakulty rozhodne nejít za pacienty, ale věnovat se například patologické fyziologii?

Já jsem si to rozhodnutí prodloužil, protože jsem atestoval, nějakou dobu jsem vlastně váhal. Pak jsem byl několik let v zahraničí ve výzkumu, a nakonec převážily možnosti dělat vědu a zároveň silná inklinace k tomu, že mě zajímaly právě ty mechanismy vzniku nemocí a jejich poznávání a rovněž výuka.   

Můj pohled na…

... profesora Vokurku jsem o rozhovor požádal částečně z osobních studijních důvodů, protože jsem chtěl pochopit podstatu teoretických oborů v medicíně. Lepšího průvodce tématem jsem si asi nemohl vybrat a již v průběhu povídání jsem zjistil, že teoretické obory mají pro tu praktickou, klinickou část medicíny, stěžejní význam a že vlastně vůbec nejsou ve své podstatě tak teoretické, jak se nazývají. Bonusem celého rozhovoru pak byl doslova zapálený přístup pana profesora k tématu patologické fyziologie včetně zajímavých informací využitelných i laiky v každodenním životě.

Jan Brodský (rozhovor vznikl pro IPVZ v červnu 2023)