
MUDr. Petr Popov, MHA — Stát má platit za léčbu závislostí
Adiktologie je název pro obor, kterému se dříve říkalo různě. Nyní jde o souhrnný název pro celou problematiku návykových poruch a závislostí, ať se týkají psychoaktivních návykových látek anebo jiných typů závislostí, kterým se také někdy říká nelátkové. Jedná se o poměrně široké spektrum poruch, zejména proto, že se neustále rozšiřuje, neboť přibývají nové látky a nové typy závislostí, ale také proto, že formálně jde o duševní poruchy, tedy součást oboru psychiatrie. Velmi často se závislosti týkají i dalších přidružených duševních poruch. Téměř každý, kdo přichází k adiktologům pro pomoc má minimálně ještě jednu jinou duševní poruchu. Jak s takovými pacienty pracovat a co jim nejvíce pomáhá, ví odborník na léčbu závislostí MUDr. Petr Popov, MHA, dlouholetý primář Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, bývalý předseda a nyní člen výboru Společnosti pro návykové látky ČLS JEP, člen výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP a vedoucí Katedry návykových nemocí a adiktologie v IPVZ.
Může si každý člověk za svůj sklon k závislostem sám nebo ne?
To je základní principiální otázka, za co si člověk může, když se to týká jeho zdraví. Je to moc dobrá otázka, ale není na ni jednoduchá odpověď, protože obsahuje několik dimenzí.
Zkuste je popsat.
Začal bych od toho, že velmi často se lidé, a to nejen laici, ale i někteří odborníci, dívají na lidi se závislostí jako na někoho, kdo si za ni může sám. Zároveň přemýšlejí, jestli se jimi mají zabývat, a pokud ano, tak jen jednou a nikoli opakovaně. Jenže recidiva v těchto případech není nic neobvyklého. Když se podíváme na medicínu, tak kromě vrozených poruch si lidé mohou sami za většinu zdravotních potíží. To je jedna dimenze. Ta další je, že medicína se většinově zabývá chronickými poruchami. Většina nemocí, které medicína léčí, patří do kategorie chronické recidivující onemocnění a nikdo se tomu moc nediví. I závislosti jsou označovány za chronické recidivující onemocnění, ovšem u nich se lidé té recidivě diví.
Proč?
Existuje taková obecná tendence to rozdělovat. Nějaký člověk má cukrovku, je to chudák. Ale diabetes druhého typu je velmi propojený s životním stylem. Totéž platí o člověku s rakovinou plic. Takovému člověku málokdo do očí řekne, že si za ni možná může taky sám, protože kouří, a proto mu ji nebudeme léčit. Ale u závislostí se to často děje. Může si za to sám, protože je to alkoholik, opilec nebo feťák, tak s ním nechceme mít nic společného, natož ho léčit. Když si ale vezmeme za příklad člověka, který se stal závislý na heroinu ve 14 letech, někdy dokonce i dříve, tak je otázka, jak velké je jeho zavinění a zda ta situace nevznikla ještě někde jinde a nějak jinak.
Existuje nějaká dispozice nebo genetická dispozice, která člověka předurčuje k vyššímu sklonu k závislostem? Je tedy sklon k závislostem dědičný?
Ano, ale jde o dispozici. Existuje dispozice, která vede k vyššímu riziku, že se u někoho závislost rozvine, ale nemusí k tomu dojít. Aby závislost vznikla, je zapotřebí naplnit minimálně tři faktory. Jedním z nich je prostředí, ve kterém se daný člověk vyskytuje, počínaje tím, do jaké rodiny se narodí. Ovšem nejde jen o nějaké genetické dědictví po předcích ve smyslu dispozice k závislosti na alkoholu, ale také jak se k tomu dítěti v rodině chovají, jak s ním zacházejí, co ho učí, jaký dává ta rodina příklad a zejména jak s těmi návykovými látkami, typicky alkoholem a cigaretami, v rodině zacházejí.
Je pravdou, že závislost se častěji vyskytuje u nižších sociálních skupin obyvatel?
To absolutně neplatí. Závislost se může týkat kohokoli, a proto to nelze říci ani z pohledu výskytu. Ten názor vzniká spíše proto, že o této skupině osob máme více informací a dat než o jiných sociálních skupinách. Možná byste se velmi divil, jací lidé mají s nějakou závislostí zkušenost, jen se to o nich neví.
Kde a jak vzniká závislost? Je to mozek nebo jiný orgán?
Mozek samozřejmě. Lidé si nějakou drogu, legální i nelegální, berou proto, že jim něco dává, něco jim to přináší a umožňuje jim prožít nějaký fyzický stav, ale odehrává se to primárně v mozku. To, jak se člověk následně cítí, když už zahání jen nějaký abstinenční syndrom, respektive odvykací stav, kdy už to cítí celým tělem, tak to už je rozvinutá závislost. A ta už není primárně o těch odměnách, ale jen o předcházení stavu, aby dotyčnému nebylo fyzicky špatně, nebo ještě hůře, než už mu je. Ta linka je jednoduchá. Objeví se tzv. absťák, dotyčný se napije nebo si aplikuje nějakou drogu a absťák na chvíli zmizí, potlačí ho.
Jaký je rozdíl mezi návykovým chováním a závislostí?
Návykové chování ještě nemusí být vyjádřená závislost, která má svá konkrétní specifika a jasně daná kritéria podle mezinárodní klasifikace nemocí, kterou používáme i my. Přičemž platí, že není vůbec důležité, zda se jedná o legální nebo nelegální návykovou látku (mezinárodní klasifikace nemocí to nezohledňuje – pozn. autora) a zároveň platí, že žádné z těch kritérií nemá jinou váhu důležitosti. Všechny jsou na stejné úrovni.
Pojďme tedy ta jednotlivá kritéria rozebrat.
Je definováno šest příznaků, kritérií pro závislost. První je do češtiny překládáno jako touha nebo pocit puzení užívat návykovou látku, v anglickém originále se používá termín craving. Člověk v tu chvíli cítí něco, co nedokáže v daný moment ovládnout a nejde pouze o senzorickou záležitost, chuť, ale ten pocit, že si chce udělat dobře, je tak silný, že ho nedokáže ovládnout a podlehne mu. A to i za situace kdy dotyčný ví, že je to rizikové nebo nebezpečné.
Druhým kritériem je?
Kontrola. To znamená, jestli dotyčný ještě má objektivní schopnost kontrolovat užívání návykové látky, tedy konzumovat ji tak, aby to nepřinášelo žádné problémy ani jemu, ani nikomu jinému. Ztrátu kontroly já osobně považuji za klíčové kritérium.
Třetí kritérium?
Když dojde ke změně tolerance vůči účinkům té aplikované látky. Většinou jde o zvyšující se dávky nebo zkracování frekvence mezi aplikacemi dávek pro dosažení stejného efektu, ke kterému dříve stačila nižší dávka, nebo delší interval mezi jednotlivými aplikacemi.
Čtvrté kritérium?
Další jsou příznaky odvykacího fyzického stavu. Jde o soubor tělesných příznaků, které se objevují poté, co poslední aplikovaná dávka návykové látky přestane účinkovat. Často se jedná o velmi nepříjemné a velice bolestivé projevy – zejména bolesti velkých kloubů a svalů, křeče, průjem, nebo naopak, podle toho, o jakou návykovou látku se jedná, zácpu. Psychický doprovod je rovněž velmi nepříjemný, odvykací stavy provází výrazná úzkost, psychomotorický neklid, nespavost, nebo naopak silná únava a somnolence (somnolence je jeden ze čtyř stupňů poruch vědomí – pozn. autora).
Páté kritérium?
U toho pátého už nás občas kolegové podezírají, zda je to stále ještě medicína nebo už poezie, ale toto kritérium je definováno jako postupné zanedbávání jiných potěšení a zájmů. Lidem se v tomto případě výrazně mění žebříček hodnot. Některé věci, vztahy nebo hodnoty pro ně kdysi bývaly důležité a najednou nejsou a už se soustřeďují pouze na tu návykovou látku a vše, co s ní souvisí.
A šesté kritérium?
Posledním kritériem je pokračování v užívání i přes zjevný průkaz škodlivosti, tedy že v tom chování člověk pokračuje i nadále, a to i za předpokladu, že má jasný důkaz, že to je špatně. On prokazatelně ví o škodlivosti, ale není schopen se ovládnout.
Od jakého stádia nebo fáze lze mluvit o závislosti z medicínského hlediska, a ne o běžném stavu?
Když dojde k libovolné kombinaci minimálně tří kritérií ze šesti v průběhu uplynulého roku. Díky tomu se do zmíněné klasifikace dostanou poruchy (závislosti) vyvolané různými látkami bez ohledu na jejich účinky. Mohou to tedy být látky se zcela rozdílnými účinky. A také protože pro některé drogy, typicky halucinogeny, kdy nehraje moc roli změna tolerance, některá uvedená kritéria úplně neplatí.
Můžete ještě popsat to návykové chování?
Návykové chování je předstupeň závislosti. Člověk dělá něco, co splňuje znaky závislosti, ale ještě nejsou naplněna minimálně ta tři kritéria, ale zatím jen jedno nebo dvě. Pro příklad, už dotyčného nebaví a netěší to, co ho bavilo a těšilo, protože stále myslí na možnost aplikovat si návykovou látku, ale když jde třeba do tuhého, tak je schopen touhu v daný moment potlačit a neaplikovat si.
Pomáhají bránit proti rozvinutí závislostí zákazy a případně legislativní restrikce?
Určitě ano. Například v současnosti probíhající diskuse o legalizaci konopí nebo psychomodulačních látek. Když se na problematiku podíváme obráceně, tak v případě látky, která dosud nebyla legální, když se stane legální, tak se výrazně rozšíří její užívání.
Já jsem měl na mysli naprosto opačný případ, kdy dochází k restrikcím a omezením legálních látek. Pro příklad omezování kouření na různých místech, zdražování cigaret, legislativní vymezení možností kouření a podobně. Zda takováto omezení skutečně vedou následně ke snižování užívání takové legální látky mezi lidmi.
Jakmile je něco legálního, ta cesta už zpět úplně 100% nevede. Omezovat se užívání sice dá, ale už není možné zakázat ho definitivně, například v případě alkoholu zavést prohibici, tedy absolutní zákaz produkce a distribuce alkoholu v rámci boje proti alkoholismu.
Mohou být tedy zákazy a restrikce cestou ke snížení počtu závislých osob, nebo alespoň k tomu, aby dále počet závislých nestoupal?
Velmi obtížně se to sleduje, protože je k tomu obvykle potřeba velmi dlouhá doba na sběr a vyhodnocení dat. Podle výzkumů, které máme k dispozici, skutečně v několika posledních letech dochází u dětí a mladistvých ke snižování konzumace alkoholu a tabákových výrobků. Ale nevíme zcela přesně, co vše k němu pomohlo. Zda to byla jen prevence, kterou děláme, nebo jestli jde i o nějaké omezení, například věkové. Dříve byla totiž možnost legálně kouřit od 16 let, následně se zavedla hranice 18 let věku. Totéž platí pro alkohol za volantem.
U nás se někdy smělo řídit pod vlivem alkoholu?
Kdysi ano, ale na základě jednoho rozsáhlého výzkumu, který probíhal ve spolupráci s pražskou záchytkou, byl podán návrh na legislativní změnu a od té doby je u nás nulová tolerance alkoholu za volantem. Obdobný trend je i v zahraničí, kde je možné ještě před jízdou požívat alkoholické nápoje. I v zahraničí se stále zpřísňuje, protože i jinde zjistili, že to má pozitivní dopad. Co hodně funguje a je úspěšné je regulace reklamy. Když není reklama, velmi to snižuje pravděpodobnost získání chuti nebo impulzivního nákupu.
Jaké jsou metody léčby závislostí?
Principiálně je léčba závislostí založena na psychoterapii. Pokud jde o léčbu pomocí farmakoterapie, tak jde pouze o pomocnou léčbu, nikoli primární a jedinou. Vrátím se ale k odpovědi ze začátku, kdy jsem říkal, že velmi často nejde pouze o jednu diagnózu, kdy nejde pouze o závislost, například na alkoholu, ale dotyčný má ještě navíc úzkostnou poruchu nebo bipolární poruchu, depresi a často ještě v kombinaci s něčím dalším. A to jsme pouze u těch duševních poruch. Často se totiž vyskytují i tělesné poruchy, protože když někdo intenzivně pije už delší dobu, tak má poškozenou i řadu tělesných orgánů. Je nutné léčit obojí zároveň a neřešit jen jednu z diagnóz. Protože když má někdo úzkosti nebo deprese, tak se může snažit je zahánět alkoholem, až se propije k závislosti. Ale někteří kolegové nám občas říkají, ať nejdříve vyléčíme závislost a oni pak budou léčit deprese. Jenže problém je v tom, že ten člověk pije někdy právě proto, že má ty deprese. Pokud je ale člověk dobře léčen pro nějakou další poruchu a současně se psychoterapeuticky pracuje na tom, aby byl schopen předcházet významně rizikovým situacím, což diagnosticky mapujeme, tak je schopen se se závislostí vyrovnat.
Dá se říci, které metody jsou nejefektivnější?
V podstatě se léčí všechny závislosti stejně. Jsou dvě možné varianty. Jedna je úplná abstinence a druhá je zkusit pacienta dostat do stavu nebo fáze, ve které byl před nějakým časem, kdy byl ještě schopen to kontrolovat. Protože to je častá zakázka pro nás lékaře od pacientů. Nechtějí se třeba alkoholu úplně vzdát, ale chtějí po nás, abychom je naučili to kontrolovat a aby se dostali na běžnou úroveň. Velmi často jde například o majitele vináren či restaurací, jejichž provozování je pro ně zároveň zdrojem obživy. Mezi odborníky adiktology převládá názor, že správná a úspěšná cesta, pokud je někdo skutečně závislý, je pouze úplná abstinence.
Úplná abstinence je tedy nejefektivnější metodou?
Je nejefektivnější a zároveň paradoxně nejjednodušší, protože v hlavě je prostě jen jedna informace – NE – a ten dotyčný v hlavě nemusí řešit jiné otázky a jiná dilemata, která by ho mohla zviklat.
Existují případně i nějaké nové metody?
Pořád se něco nového zkouší, například přípravek pro variantu částečného užívání nějaké látky, který biochemickou cestou blokoval to, čemu se říká systém odměny. Člověk, který se po užití tohoto přípravku napil alkoholu, sice cítil tlumivý efekt alkoholu, ale nedostal tu odměnu v podobě pocitu libosti. Protože ta metabolická cesta vedoucí k vyplavení dopaminu touhle látkou byla blokovaná.
Ten efekt byl takový, jako bych si dal třeba nealkoholické pivo nebo víno?
V podstatě ano, ale u nealkoholických nápojů jejich konzument necítí obvyklý útlum, protože ten je způsoben právě alkoholem.
Proč se to neujalo?
Problém byl v tom, že lékaři, kteří lék předepsali, tím také skončili a dále s pacientem nijak nepracovali. Ale s těmi lidmi je potřeba dále terapeuticky pracovat, což dělal málokdo. Mezi moderní způsoby léčby patří i substituční léčba například v podobě depotní injekce substituční látky, kterou lékař pacientovi závislému například na heroinu píchne jednou měsíčně a ten člověk má klid. Nebo jde o perorálně podávané substituční tablety nahrazující heroin. Tyto metody jsou ale vhodné zejména pro dobře spolupracující pacienty.
Jak je vhodné se závislým člověkem komunikovat, pokud mu chci od závislosti pomoci?
To velmi záleží na tom, v jakém stádiu se nachází. My pro to využíváme obecně platnou pomůcku, tzv. kruh změny. První fáze je, že si dotyčný vůbec nepřipouští existenci problému. Druhá fáze je, že dotyčný sám si neuvědomuje, že by měl něco řešit, ale přijde k němu odněkud nějaký impuls, který mu to naznačí a on o tom začne přemýšlet. Pak je další fáze, kdy si dotyčný uvědomí potřebu řešení a začne přemýšlet o tom jak. Další fází je příprava zahájení léčby, výběr zařízení, kam nastoupí, co vše musí zařídit před nástupem, protože mnoho lidí má rodiny, práci a potřebuje nějak vyřešit a zajistit svou někdy i několikaměsíční nepřítomnost. Poslední fází je, když už to udělá a zahájí léčbu.
A podle toho, v jaké fázi se nachází by měly být přizpůsobeny i formy komunikace?
Pokud je použita komunikace, která je smysluplná ve fázi tři už ve fázi jedna, tak to může paradoxně vyvolat odpor. Ten člověk není vůbec připravený na tvrdou konfrontaci s problémem. V žádném případě by se neměl problém bagatelizovat a neměl by existovat argument, že problém neexistuje, protože to dotyčný říká. Je nutné dávat zpětnou vazbu, minimálně dávat mu najevo, že ho máme rádi, bojíme se o něj a nechceme, aby se něco stalo. Podmínkou ale je, že ještě mezi těmi lidmi existuje nějaký jinak pozitivní vztah.
Lze vůbec závislému skutečně pomoci pouze laicky bez vyhledání odborné pomoci?
V těch úvodních fázích, kdy dotyčný nechce pomoci, tak pomáhá, když se jeho blízcí přijdou sami někam poradit, jak komunikovat a postupovat. Oni se sice často snaží, ale úplně špatně. Nejčastější problém je ten, že to každý dělá jinak a hlavně tak, aby to ostatní nevěděli. A to nejde. Protože kdyby to tak bylo, tak toho závislého vlastně může jeho okolí v té závislosti paradoxně podporovat. Hodně pomoci může obecně nepodporování z blízkého prostředí. Tedy neakceptovat např. pití ani k jídlu nebo nepoužívat alkohol při oslavách. Tyto situace je nutné eliminovat a v podstatě vytvořit suchou bezalkoholovou domácnost.
Proč vůbec lidé oslavy spojují s alkoholem?
Historicky mělo pití alkoholu rituální ráz. Alkohol se nekonzumoval běžně. Jednak ho nebylo tolik a když už se konzumoval, tak jen při výjimečných situacích, která měla až obřadní, rituální a následně náboženský ráz. A současně s jeho psychoaktivním efektem šlo o pozůstatek spojený velmi často také s oslavami. Jenže postupem času se z jeho užívání stalo něco běžného. V tom je celý problém. Kdyby zůstalo u výjimečné konzumace za výjimečných situací, tak proč ne? Dalším problémem, proč se na oslavách pije, je dostupnost alkoholu. Jde o velmi obvyklý dárek, který lze snadno zajistit i těsně před příchodem na oslavu. Nemusím si lámat hlavu s konkrétním vymýšlením konkrétního dárku pro konkrétní osobu. Prostě jdu, třeba i na poslední chvíli a koupím nějakou láhev alkoholu a dárek je splněn.
Čemu přesně se říká kocovina?
Jde o stav, při kterém dojde k intoxikaci některými meziprodukty metabolismu alkoholu a k dehydrataci organismu, protože alkohol dehydratuje. A i když člověk vypije dva litry vína obsahujícího samozřejmě i vodu, tak je následně přesto dehydratován, právě kvůli přítomnosti alkoholu. Ta dehydratace způsobuje například silnou bolest hlavy, citlivost na světlo a zvuky nebo další příznaky nevolnosti, kterým se říká kocovina.
Je nějaký odborný důvod, proč se doporučuje nemíchat alkohol?
Když jde o nějaké minimální množství, tak to nehraje zásadní roli. Při větším množství je riziko negativního působení kombinace různých chemických látek a také přítomnosti i dalších látek kromě čistého alkoholu, tedy např. vyššího množství přiboudlin u nekvalitního destilátu. A samozřejmě jde i o procentuální přítomnost alkoholu. Nebezpečná je také kombinace alkoholu s energy drinky, které potlačují tlumivý efekt alkoholu, a tedy i příznaky opilosti.
Za pár dnů je únor, ke kterému se váže tradiční akce tzv. Suchý únor, kampaň, kdy lidé na měsíc přestanou pít alkohol. Jde z vašeho pohledu o dobrou kampaň?
Zcela určitě a já osobně jsem ji několik let velmi aktivně podporoval a částečně jsem se podílel i na její přípravě a průběhu. Jde o akci, která sehrává poměrně pozitivní roli zejména v tak pro-alkoholním prostředí naší země. Dnes je navíc podstatně lepší situace ve vnímání rizik konzumace alkoholu. Ještě před pár lety byl každý, kdo nepil alkohol hodně divný. To už dnes naštěstí tolik nefunguje, byť se takové názory občas ještě objevují.
Jaký je její cíl nebo k čemu má kampaň vést z dlouhodobého pohledu?
Kampaň má každý rok jiné motto a je vždy zacílena na jinou dimenzi. Jeden rok bylo například motto „nechmel děti“. Protože když se lidí ptáme, kdy poprvé ochutnali alkohol, tak málokdo řekne, že až v 18 letech. Je to velmi často mnohem dříve, a dokonce nejčastěji v rodinném prostředí. Kampaň tedy obecně cílí jak na sociální aspekty spojené s konzumací (pití ve společnosti, oslavy atd.), tak i na zdravotní rizika. Pozitivní změny se mohou projevit po krátké době (zejména snížení pocitu únavy a zlepšení spánku), biochemické změny (např. zlepšené jaterní testy) se dají odhalit cca po šesti týdnech. Dlouhodobým cílem pochopitelně může být snížení celkového množství zkonzumovaného alkoholu, protože pořád patříme mezi země s extrémní konzumací.
Vrátím se ještě zpět k substituční léčbě, zejména z pohledu léčby uživatelů nelegálních návykových látek. Mají drogově závislí dostávat léky místo drogy?
Nejprve upravím terminologii. Dříve se používal termín problémový uživatel drog, současný termín je lidé užívající drogy rizikově. A ano, z mého pohledu by je rozhodně měli dostávat a mají dostávat. Jednak proto, že takový způsob vychází z medicíny založené na důkazech, což jinde ve světě spolehlivě funguje. Jenže u nás jsou často i důkazy zpochybňovány, jen proto, že tomu konkrétní osoba nevěří. Například substituční léčba u opiátových závislostí má nejvyšší efektivitu v několika kritériích.
V čem vlastně spočívá podstata substituční léčby?
Jde v podstatě o výměnný obchod, něco za něco. Podáváním substituční látky je zcela prokazatelné, jakou látku člověku podáváme, že je bezpečná, neničí mu organismus, lze u něj hlídat dávkování a na oplátku ten člověk se nedostává do rizika zdravotního, kdy někdy neví, co od koho koupil a nedostává se ani do rizika kriminálního chování, například když krade, aby na drogu měl peníze. Substituční léčba má navíc výhodu i z pohledu pracovního. Existují totiž předpisy říkající, že když je někdo závislý a nemá svoji závislost kompenzovanou, tak nemůže vykonávat některé profese například ve zdravotnictví nebo třeba řídit auto. Ale když je stabilizovaným pacientem v substituční léčbě, tak v drtivé většině případů tahle omezení nejsou. Navíc substituční léčba je aplikována bezpečně, tedy perorálně, není potřeba inhalovat nebo si píchat.
A jaké vyvolává substituční léčba pocity? Pouze utlumuje chuť na drogu nebo navodí i stejnou euforii jako droga?
Záleží na tom, o jakou jde látku. Podstatou je to, že obsadí specifické opioidní receptory a utlumuje chuť. Sice schází fáze tzv. nástřelu, tedy euforického momentu po požití drogy, ale zároveň lidem potom není špatně. Některé látky mohou i způsobovat obdobné pocity, pořád jde ale o látky s bezpečným stopovým efektem. Nezvyšuje se tolerance. Navíc nejde o ekonomicky nákladnou léčbu.
Je v ČR dostupná z veřejného zdravotního pojištění?
Jen některé formy, například buprenorfin v kombinaci s naloxonem.
Lze to přirovnat k náhražkám za kouření?
Jde v zásadě o totéž. Když je člověk kuřák a nedokáže bez nikotinu existovat, tak může v rámci substituce dostat nějakou mnohem bezpečnější variantu, než je klasická cigareta. V té substituci sice pacient nikotin dostane, a to v dávce jakou potřebuje, navíc ve formě, která mu vyhovuje – tabletka, sprej, náplast nebo inhalace, ale už tam nejsou ty ostatní škodlivé látky, které v normální cigaretě jsou. A je jich tam asi 5000!
Je nikotin jako látka škodlivý sám o sobě?
Jak se to vezme – z hlediska kardiologického ano, z hlediska toxikologického v malých dávkách moc ne. Nemluvím pochopitelně o malém dítěti, nekuřákovi, které by se mohlo i malou dávkou intoxikovat, a dokonce po jednorázové aplikaci až zemřít. Problém závislosti na nikotinu může být v toleranci, ve zvyšujících se dávkách, kdy při nedostatku nikotinu v těle může docházet k psychomotorickému neklidu a neschopnosti soustředění se. Což opět může mít důsledky na práci i vztahy.
Dnes se ale vyskytují i moderní formy kouření. Je například vaping méně škodlivý než cigareta? A je pro kuřáky méně nebezpečný?
Jde stále o relativně novou formu a stále o důsledcích užívání nemáme dostatek potřebných dat, z dlouhodobého pohledu. Ale dá se říci, že jakákoli jiná varianta, než klasické kouření je pro uživatele rozhodně lepší a méně nebezpečná varianta.
Podporoval byste ho při odvykání kouření?
Při odvykání kouření jsou podporovatelné všechny varianty, které provedou požadovanou změnu. Nejde jen o snížení rizika, protože šance proto, aby člověk zvládnul nějakou závislost, je udělat nějakou zásadní změnu. Ve chvíli, kdy je člověk závislý, tak nevěří, že je změna vůbec možná. Když se mu nabídne alternativa, která je úspěšná a dovolí mu zažít pocit, že změna možná je, tak to je extrémně důležitý moment. Přechod na vaping sice není při odvykání kouření ten finální cíl, ale může se do něj kuřák dostat, protože dostal do své hlavy zprávu, že změna je možná.
Už v roce 2012 jste říkal, že byste vaping podporoval při odvykání kouření. Jak se vyvinuly Vaše zkušenosti s ním za tu dobu, jaké jsou v roce 2025?
Rozdíl je v tom, že přibyly varianty, které jsou ještě bezpečnější a výhodnější. Naproti tomu se nyní velmi diskutuje, jak tyto varianty řešit u dětí, zda omezení věkem nebo příchutěmi a podobně. Trvale platí, že nejlepší variantou je léčba vedoucí k úplné abstinenci od nikotinu.
Pomáhá skutečně od závislosti na kouření neustálé zdražování cigaret?
Když je někdo skutečně závislý, tak moc ne. Takoví lidé se raději omezí v něčem jiném, typicky v jídle, hygieně, oblečení, cestování a podobně, ale v kouření ne. Zdražování cigaret má největší efekt na nové a potenciální kuřáky, především děti. Děti mají obecně omezený přístup k penězům, sami si je nevydělávají a když se cigarety neustále zdražují, tak si to rozmyslí.
Kromě látkových závislostí existují i nelátkové. Co je podstatou problému závislosti na internetu nebo sociálních sítích, když u nich není přítomná žádná chemická látka obsazující receptory?
Principiálně úplně stejná, jen vzniká jinak. Jde o to, že používáním internetu nebo sociálních sítí se v mozku rovněž aktivuje centrum odměny, které následně vyplaví dopamin, látku, která člověku vyvolává příjemné pocity. V současné klasifikaci našich diagnóz máme definovánu jen jednu nelátkovou závislost, a to je F63 – gambling. Ale diagnostická kritéria závislosti na návykových látkách, případně gamblingu jsou použitelná i pro závislosti na internetu a sociálních sítích, protože pocity, průběh a biochemické cesty jsou velmi podobné. Klíčový je finální efekt, který je úplně stejný. Jde o něco, na co si člověk zvykne a co když nemá, tak mu chybí a snaží se k tomu dobrat, někdy za jakoukoliv cenu.
Jaký je rozdíl v přístupu nebo léčbě závislostí v soukromém a státním zařízení?
Především v prostředí a komfortu. Já jsem za svou kariéru navštívil asi všechna zařízení v naší zemi, kde se léčila závislost. Dřív pacienti spali s dalšími 20 lidmi v jedné místnosti. U Apolináře jich bývalo méně, zpočátku 12. Za tu dobu, co jsem tam působil, se nám podařilo změnit systém na maximálně 4lůžkové pokoje. Ale i přes nižší počet lůžek, když je pacient s někým na pokoji tři měsíce, tak stačí, když jen jeden ze spolubydlících při spánku chrápe a už je problém. Privátní zařízení umí nabídnout komfort jednolůžkového pokoje. Nemám rád slovo luxus, ale už jen ta pohoda, když potřebuje jít klient na toaletu a může kdykoli chce bez čekání, než na něj přijde řada, má svůj smysl. O využití koupelny kvůli hygieně ani nemluvím. Pak se samozřejmě jedná i o samotné prostředí. Jestli léčba probíhá v prostředí velké psychiatrické nemocnice nebo léčebny anebo jestli jde o hezké, relativně malé zařízení, se zahradou, je pochopitelně rozdíl. To vše jsou věci, které léčí a v konečném důsledku působí nejen na pacienty, ale i na samotný personál, kterému se příjemně pracuje. Vše spolu souvisí.
Má vůbec stát platit léčbu závislostí z veřejného zdravotního pojištění?
Pochopitelně. Léčba závislosti je vždy nejlevnější varianta. Když si vezmu všechny ostatní souvislosti, například, že by člověk v důsledku svého konání za banální čin měl být ve vězení, tak je to nákladnější a méně efektivní, než když je provedena efektivní léčba. Nebo transplantace. Jedním z nejčastějších důvodů transplantace jater je závažná, život ohrožující hepatopatie, vzniklá jako následek závislosti na alkoholu.
Kolik vlastně stojí léčba závislosti například alkoholika nebo drogově závislého?
V běžném léčebném procesu trvajícím několik měsíců stojí léčba až 200.000 korun. Většinou jde o psychiatrickou léčbu v následné péči, málokdy jde o akutní psychiatrickou péči, která je dražší.
Existují nějaké prokazatelně neškodné závislosti? Mám tím na mysli hlavně sport, běh, cyklistiku, což jsou mezi lidmi v posledních letech fenomény.
Závislost v pravém slova smyslu nikdy prospěšná není. Já jsem navíc i trochu proti tomu, aby se závislost říkalo úplně všemu, co děláme nebo čím se aktivně zabýváme.
Na čem jste závislý Vy?
Asi na pracovní činnosti, ale nejsem workoholik, protože workoholismus je ze své podstaty neproduktivní, a to já nejsem. Já už bych vlastně nemusel nic dělat, jsem v penzi, a přitom rozjíždím nové projekty a nové zdravotnické zařízení. Nedělat nic je nebezpečné. Dříve jsem byl závislý na chození a lezení po horách a rozhodně mám závislost na čtení.
Můj pohled na...
…doktora Popova jsem si přál získat pro rozhovor již delší dobu. O závislostech, závislých osobách a jejich léčbě kolují různé mýty anebo naopak tzv. zaručené informace, jenže málokdy jsou zasazené v kontextu nebo prezentované v souvislostech. Zajímavých informací zaznělo během rozhovoru velmi mnoho, některé z nich dokonce veřejně nepublikovatelné. Přesto mi najednou, díky trpělivému vysvětlování pana doktora, začalo mnoho věcí dávat smysl. Právě v trpělivosti je myslím jeho největší přednost. Dokonce ani po několika desítkách let v oboru nad svými pacienty neláme hůl, není unavený stovkami osudů, které poznal, a naopak po nedávném odchodu z kliniky, a toho času již v penzi, vybudoval a otevřel nové privátní zdravotnické zařízení, kde bude i nadále pomáhat mnoha pacientům.
Jan Brodský (rozhovor vznikl pro IPVZ v lednu 2025)