Ortopedická protetika a podiatrie nejsou laicky zcela srozumitelné termíny. Čím vším se dané obory zabývají?

Ortopedická protetika je lékařský a navýsost interdisciplinární obor. Zabývá se diagnostikou a léčbou vrozených a získaných deformit u dětí a dospělých, které mají příčinu v ortopedických vadách a neurologických postiženích a které vyžadují technické řešení v podobě ortopedicko-protetických pomůcek. A právě indikací a aplikací ortéz a protéz se ortopedický protetik zabývá a uskutečňuje na základě komplexního a důsledného vyšetření. Ortopedický protetik je schopen vyšetřit pacienty na základě zhodnocení funkčního stavu organismu, naindikovat ortopedicko-protetickou pomůcku a zkontrolovat její funkčnost. Může se jím stát neurolog, rehabilitační lékař, ortoped, chirurg, traumatolog, který získal specializovanou způsobilost v rámci nástavbové atestace. Podiatrie je zdravotní věda zabývající se výzkumem, prevencí, diagnostikou a léčbou deformit nohy. Dále patologií a poraněními nohy a souvisejících struktur. Napříč světem je tento obor pojímán rozdílně. Největší tradici má v USA, kde jsou i specializovaní chirurgové zabývající se přímo chirurgií nohy. V ČR obor zatím neexistuje, ale existují certifikované podiatrické kurzy, v nichž se vzdělávají ortopedové, rehabilitační lékaři nebo diabetologové. Ti získávají informace, zkušenosti a dovednosti k tomu, aby byli schopni v rámci svých primárních specializací adekvátně vyšetřit chodidlo nejen z hlediska anatomického, biomechanického, dermatologického, ale i v rámci celého pohybového aparátu. Protože na noze se neprojevují pouze potíže samotných nohou, ale právě celého pohybového aparátu. Typickým příkladem je pacient v ordinaci ortopeda, který má na chodidle nějakou jednostrannou deformitu. Například na jedné noze má vybočený palec a na druhé ne. Díky tomu, co jako lékaři známe a umíme, jsme schopni diagnostikovat, že daný pacient má potíže někde jinde v pohybovém aparátu, například v sakroiliakálním (křížokyčelním – pozn. autora) skloubení nebo s páteří. To znamená, že chodidlo je mnohdy takovým displejem stavu celého pohybového aparátu.

Jde o samostatnou atestaci?

Dříve byla samostatná nástavbová atestace z ortopedické protetiky. Tu bylo možné získat až do roku 2004, pak byla zrušena, následně obnovena v roce 2015 a opět zrušena v roce 2018. Nyní se snažíme v IPVZ obnovit toto vzdělávání formou funkčních kurzů. Podiatrie v ČR jako obor neexistuje a z toho důvodu z ní žádná atestace není, ale usilujeme o zavedení funkčního kurzu. Proto jsme teď v září s kolegy zrealizovali kulatý stůl o vzdělávání v podiatrii. V rámci IPVZ máme také připravený ucelený vzdělávací program zahrnující přibližně 7 víkendových kurzů a 3měsíční praxi na dalších pracovištích, konkrétně ortopedické protetiky, v diabetologické ambulanci a na cévním nebo dermatologickém oddělení.

Je obor určen pouze lékařům nebo se na něj mohou formálně specializovat i nelékařští zdravotničtí pracovníci?

Ano, je určen pouze lékařům, byť s různými odbornostmi, například i praktickým lékařům, protože máme zájem, aby i oni znali problematiku a uměli se jí věnovat. My se přes vzdělávání lékařů snažíme naučit je umění vyšetřovat. Mám mnoho pacientů přicházejících kvůli bolestem nohou a jim v ordinaci jako první řeknu, ať se svléknou, čemuž se diví. Mají přeci „jen bolesti nohou“, tak proč se mají svlékat až do spodního prádla. Jenže já v ordinaci vyšetřuji nejen chodidlo, ale také rozsahy pohybu v jednotlivých kloubech končetin a v páteři, i když je bolí „jen“ chodidlo. Ovšem já jim po vyšetření oznámím, že chodidlo je bolí proto, že mají omezenou pohyblivost v pánevní oblasti, která blokuje pohyb. Proto při určité fázi kroku dochází k přetížení právě toho chodidla. O tom je podiatrie. Snažíme se v rámci interdisciplinárního přístupu najít komplexní přístup při vyšetření a navržení léčby.

V současnosti se snažíte prosadit jednotné vzdělávání v podiatrii a zavedení jednotných postupů při diagnostice a léčbě. To skutečně existují tak rozdílné přístupy napříč jednotlivými regiony?

Situace je taková, že o nohu se starají jak nezdravotničtí pracovníci, například pedikérky, potom lékaři z různých oborů a dále i fyzioterapeuti, protože i oni diagnostikují funkční stavy chodila a navrhují ošetření. Problémem je, že mezi těmito jednotlivými profesemi nejsou vyjasněny kompetence, kdo a který výkon na noze může provádět. Například pedikérky by se chtěly vzdělávat ve vyšetření na pedobaroskopu, což je ovšem lékařský výkon, který vyžaduje potřebné vzdělání a praxi. Spíše se tedy jedná o vyjasnění kompetencí mezi tím, co může dělat nezdravotník, zdravotnický pracovník – nelékař a co může dělat lékař tak, aby se stanovil systém vzdělávání v oboru podiatrie. My ho tímto chceme de facto ustavit. V rámci kulatého stolu IPVZ s názvem „Budoucnost vzdělávání v oblasti péče o nohu v ČR“ se přítomní zástupci odborných společností shodli na potřebě vzniku oboru podiatr jako vysokoškolsky vzdělaného odborníka. Dle účastníků kulatého stolu je třeba legislativní základ pro samostatný obor podiatrie a vymezení kompetencí vůči jiným oborům. V ČR totiž neexistuje právní rámec toho, co kdo může s nohou dělat. Naopak třeba v Německu existuje přímo zákon věnující se podiatrii a upravuje, kdo a v jakém rozsahu na nohu vůbec může sáhnout. Pedikér například nesmí při svých výkonech narušit integritu kůže a může dělat jen povrchové ošetření na chodidle, ale nějaké invazivní ošetření už provádět nesmí. Přesto existují někteří pedikéři, kteří se pustí do ošetření bradavic, což už je špatně, to vůbec nesmí. A díky tomu, že víme o těchto excesech, chceme nastavit systém vzdělávání a děláme to hlavně kvůli pacientům, abychom je ochránili, aby měli jistotu, že je bude ošetřovat adekvátně vzdělaný člověk s dostatečnými zkušenostmi. Toto vzdělání by měla garantovat nějaká instituce a my se snažíme, aby to byl právě Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

To je tedy pravděpodobně důvod, proč byla zřízena subkatedra ortopedické protetiky a podiatrie v IPVZ teprve v září roku 2022, v podstatě přesně před rokem.

Dříve existovala pouze subkatedra ortopedické protetiky, do roku 2019 a byla zařazena pod katedru ortopedie. Nebyla jí ovšem věnována náležitá pozornost, proto zanikla a několik následujících let neexistovala. V loňském roce byla resuscitována a opět zřízena, ale už s jinými pravidly a nastaveným jiným přístupem a s cílem zahrnout pod tuto subkatedru právě i tu podiatrii, abychom pro ni získali náležitou pozornost, formálně ji definovali a zahrnuli do celého systému. Velmi si proto cením a vážím spolupráce s Českou podiatrickou společností. Jejího prezidenta, pana doktora Kolibu, znám dlouhé roky a velmi ho respektuji. On je zároveň členem několika významných mezinárodních organizací a i z této pozice se snaží v ČR prosazovat obor podiatrie. Zároveň se společně dlouhé roky snažíme naše obory posunout dopředu a vzdělávat z vlastní iniciativy, například již v podobě zmiňovaného kulatého stolu.

Jak je vlastně obor ortopedické protetiky starý? A to nejen v ČR, ale i v celosvětovém měřítku?

Vznik oboru v ČR je spojen se vznikem krajských protetických pracovišť v rámci Krajských ústavů národního zdraví (dříve KÚNZ). Na těchto krajských pracovištích byli zaměstnaní lékaři a také protetičtí technici, kteří pod dohledem lékaře pomůcky zhotovovali. Byla tak zajištěna správná indikace pomůcky a zároveň i správnost zhotovení, protože každou pomůcku musel lékař ortopedický protetik zkontrolovat. V Ústí nad Labem vzniklo díky primáři ortopedické protetiky doktoru Cmuntovi (prim. MUDr. Eduard Cmunt – pozn. autora) jediné lůžkové oddělení ortopedické protetiky, které funguje dodnes. Obor byl na úrovni vzdělávání ustaven v 80. letech minulého století panem docentem Hadrabou (doc. MUDr. Ivan Hadraba, CSc. – pozn. autora) v Praze na Albertově. Připravil i atestaci z oboru pod katedrou ortopedie. Od těch 80. let se tak mohli lékaři v tomto oboru vzdělávat. Ve světě se učí ortopedická protetika jako lékařský obor pouze na Slovensku v rámci nástavbové atestace. Protetičtí technici byli v minulosti vzděláváni v rámci střední zdravotní školy, následně od roku 2003 byly založeny bakalářské obory Ortotik-protetik na Zdravotně sociální fakultě Ostravské univerzity, FTVS v Praze a na Západočeské univerzitě v Plzni. V jiných zemích se lékaři v oboru vzdělávají pouze v rámci Ph.D. studií. V podstatě jde o československé unikum, že mají vysloveně lékaři takovou subspecializaci. Vzhledem k tomu, že dochází k zásadnímu technickému rozvoji v oblasti protetických pomůcek, tak by měli existovat lékaři, kteří umí pomůcku indikovat a dohlédnout na její efektivní použití. Na naší subkatedře jsme si vytyčili cíl nabízet ji skrze funkční kurzy i jiným specializacím, aby si rozšířili vzdělání, získali funkční specializaci a uměli tak předepisovat ortézy a protézy. Často se totiž stává, že k nám do ordinace přichází pacient, který je 10 let po paréze (částečné ochrnutí – pozn. autora) po nějakém neurologickém onemocnění a až po deseti letech žasne, že dostane pomůcku, která mu během chvíle, jako lusknutím prstu, změní kvalitu chůze. Osobně takovým pomůckám rád říkám smějící ortézy, protože to jsou ortézy, díky jejichž použití se ten pacient začne usmívat, protože může opět chodit a při chůzi akcelerovat. Mojí ambicí je, abychom lékařům umožnili rozšířit jejich vzdělání natolik, že budou svým pacientům schopni ještě více pomoci.

Co vše vlastně o člověku prozradí jeho noha?

Jak se o sebe stará, jestli o sebe vůbec pečuje, zda preferuje krásu před zdravím, jestli je to sportovec a mnoho dalších informací. Měl jsem třeba pacienta, který ušel 600 kilometrů, pouť do Santiaga de Compostela, a ty nohy nevypadaly vůbec špatně. Zároveň, když se podívám na chodidlo a vidím určitý typ deformity, umím si představit, jaké další bolesti pacient má. A oni se i diví, když jim prohlédnu chodidlo a najednou jim začnu sahat na jiná místa na těle. V tu chvíli se zeptají, jak vím, že mají bolesti také v jiné oblasti. Vím, protože existují biomechanické a myofasciální zákonitosti.

Jaké typické obtíže u pacientů řešíte? S čím za Vámi přicházejí nejčastěji?

V rámci ortopedické protetiky jde u chodidel nejčastěji o bolesti pat, palců, obecně bolesti pohybového aparátu z přetížení nebo z nevhodné obuvi. Často jde také o přetížení u mladých lidí, kteří mají vysoké sportovní ambice a chtějí rychle dosáhnout velkých úspěchů. Velkou částí naší práce jsou pacienti s vrozenými vývojovými vadami pohybového aparátu, pacienti po ztrátových poraněních končetin, se skoliózami a velké procento pacientů má různé typy neurologického onemocnění, ať už jde o roztroušenou sklerózu, stavy po mozkových příhodách nebo neurodegenerativní stavy. Máme navázanou spolupráci s několika pacientskými organizacemi, které vědí, že my jim dokážeme zkvalitnit chůzi a pomoci v každodenním životě.

Existuje nějaká typicky civilizační nemoc chodidel? Tedy vada, která souvisí s naším životním stylem a často se s ní setkáváte?

Typicky jde o plochonoží.

To znamená, že mohu v průběhu života ovlivnit zploštění nohy?

Noha se zplošťuje již od dětství kvůli tomu, že chodíme po pevných plochách a v nevhodné obuvi. Chodidlo je zatěžováno nefyziologicky, pak je přetíženo a trpí. Zastánci chůze na boso mají pravdu v tom, že je nejlepší chodit po nerovném terénu na boso. Ale když máme okolo sebe všude zpevněné plochy, tak po nich na boso nelze chodit a je naopak potřeba mít kvalitní, odpruženou a dostatečně prostornou obuv. Pokud toto nezajistíme, tak noha trpí a je přetížena.

Když už je řeč o botách, tak jak nahlížíte na takzvané žabky?

Na pláž jsou dobré. Ale určitě nepatří na chůzi po městě. Stejně jako barefootová obuv. Já ji sice doporučuji dětem i dospělým, ale pro chůzi po nerovném přírodním terénu. Barefootová obuv je aktuální, trendy a dobře marketingově uchopené téma. Ale dobrý prodejce barefootové obuvi by měl zákazníka naučit v té obuvi chodit. Protože pokud začne obuv používat nepoučený člověk a začne v ní chodit i po zpevněných plochách, tak si může přivodit zátěžovou zlomeninu, zánětlivé změny z přetížení a podobně. Stejné je to u chůze s Nordic Walking holemi. Existují dokonce kurzy, jak s nimi chodit. Pokud se hole nepoužívají správně může chůze s nimi spíše uškodit.

Jak se díváte na další trend posledních let, kterým je permanentní chůze na boso, tedy i ve městě.

To je obdobné. Já osobně si nemyslím, že to je dobré.

Když už mluvíme o površích, jaký je vhodný typ podlahy, který co nejméně ubližuje nohám a měl bych si ho pořídit domů, když vím, že doma trávím hodně času?

Rozhodně dlažba a koberec. Plovoucí podlaha naopak není úplně vhodná. Vhodnější totiž je, když už je daný povrch pevný, aby měl nějakou strukturu a nebyl úplně hladký. V každém případě bych pro chůzi po bytě doporučoval přezutí do domácí obuvi. Chůze na boso není ideální ani doma. Dochází totiž k přetížení určitých vazů na chodidle, což může být příčina třeba bolesti pat. Takových pacientů máme mnoho.

Jaké části populace se dotýkají problémy, jimiž se zabýváte?

Dovolím si tvrdit, že 80 %. V ordinaci mám děti se skoliózami, dospělé s diabetem a mnoho jiných obtíží. Bavíme se skutečně o vysokých číslech.

Dotknul jste se diabetu a s ním souvisí i onemocnění nazývané diabetická noha. Viděl jsem ve Vašich prezentacích mnoho obrázků diabetické nohy reálných pacientů. Rozhodně nejde o hezké obrázky. Zajímalo by mě, jak je možné, že se noha dostane do takto závažného stádia otevřených ran, puchýřů a podobně. To se přece nestane ze dne na den?

U diabetických pacientů se rozvíjí polyneuropatie. Ta spočívá v senzomotorické neuropatii, kdy jsou postiženy senzitivní nervy, které jsou zodpovědné za citlivost tkání. A postižení motorických nervů ovlivňuje svalovou rovnováhu. Dále jsou postiženy i vegetativní nervy, což způsobuje i ovlivnění potivosti, objevuje se suchost kůže. V souhrnu to znamená, že člověk nohu dostatečně necítí, dochází na chodidle k rozvoji deformit a velmi rychle se může rozvinout defekt. Jenže na něj daný člověk, právě kvůli té necitlivosti, přijde až ve chvíli, když najde v botě krev. Máme řadu pacientů, kterým spadl do boty připínáček, klíč, mince nebo jiný ostrý a pevný předmět a oni s ním v botě chodili a vůbec o něm nevěděli. Když se takový defekt následně zanítí, postup do horší fáze je poměrně rychlý. Nemusí jít ale pouze o otevřenou ránu. Syndrom diabetické nohy je zjednodušeně řečeno ulcerace (vznik vředu – pozn. autora), defekt nebo postižení měkkých tkání od kotníku dolů. Jedná se i o otok, zarudnutí, defekt nebo i postižení struktury kostí. Existuje i závažné postižení skeletu nohy, která se stává málo nosnou a člověk se na ní nemůže vůbec postavit. Pokud by došlo k progresu takového nálezu, může stav dojít až do amputace končetiny.

Existuje nějaká funkční prevence před syndromem diabetické nohy?

Důležité je, aby byla vždy primárně kompenzována cukrovka a aby byl pacient důsledně léčen stran hladiny cukru v krvi, aby byl metabolicky kompenzován. To je nejdůležitější a nepodkročitelná podmínka. Důležitá je také edukace pacienta o nošení správné obuvi. Zároveň se uvádí, že ze 70 % pro léčbu syndromu diabetické nohy je důležité odlehčení, to znamená vhodná pomůcka umožňující odlehčení v místě defektu.

Potřebuji k návštěvě ordinace ortopedické protetiky doporučení, nebo mohu přijít přímo?

V současné době je možné přijít přímo k nám, protože neexistuje žádný předpis o nutnosti doporučení, pokud chcete navštívit specialistu. Většinou však na naše pracoviště odesílají pacienty spolupracující odborníci. Spolupracujeme s podiatrickými ambulancemi existujícími pod diabetologickými ambulancemi.

Pokud se stanu pacientem ortotika-protetika, je to již napořád, tedy dokážete léčit a zmírňovat dopady onemocnění, nebo jde o dočasnou péči a onemocnění dokážete i zcela vyléčit?

Záleží, v jaké fázi života se k nám pacient dostane a s jakým onemocněním. Když přijde dítě se skoliózou páteře, tak jej sledujeme od dětství do dospělosti a když se u něj ukončí růst, tak už ho nedispenzarizujeme, pravidelně nesledujeme. Když má pacient vrozenou vývojovou vadu, která ho nějakým způsobem ovlivňuje, oslabuje a omezuje ho funkčně, tak se mu snažíme zajistit adekvátní technické vybavení, které mu kompenzuje danou vadu. V takovém případě s tím pacientem stárneme. Já osobně mám třeba pacienty, které znám od narození a nyní je jim 30 let.

Je nějaká diagnóza, kterou momentálně neumíte řešit, ale v budoucnu lze očekávat změnu?

Řekl bych, že mnoho změní umělá inteligence. Máme velmi sofistikované protetické pomůcky pro horní i dolní končetiny, tzv. bionické končetiny, a ty se umí velmi dobře přizpůsobit prostředí. Například u horní končetiny jde nastavit, že se protetická ruka sama podle polohových čidel nebo i přes bluetooth dokáže přizpůsobit a nastavit podle prostoru, kde se zrovna člověk nachází. Typicky, když přijde uživatel takovéto protézy do kuchyně, tak se mu ruka nastaví do polohy pro možnost uchopení nejpoužívanějšího zařízení.

To už nyní existuje?

Existuje, ve světě. U nás se s tím v podstatě nesetkáme. Jediným důvodem, proč se tyto pomůcky neaplikují je finanční náročnost, jde totiž o milionové částky.

Z jakých materiálů se dnes běžně vyrábí protézy a jaký je rozdíl oproti materiálům v dřívějších dobách?

Dříve se vyráběly protézy a pomůcky z tradičních materiálů, tedy dřevo, kůže, hliník. V současnosti se využívají kompozitní materiály. Čím dál více se začíná využívat i 3D tisku, ovšem u něj jde zatím spíše o začátky a testování. Využívá se hlavně při tisku ortopedických vložek do bot nebo epitéz. Veškeré pomůcky musí být zároveň v souladu s evropským systémem MDR, což je nařízení regulující výrobu zdravotnických prostředků a jejich certifikaci a notifikaci na trhu EU. Tedy ne vše, co je dostupné ve světě, se dá uplatnit v Evropě, pokud to není náležitě certifikováno.

Platí tedy, že nové materiály mají zároveň odlehčit pacientovi, a tím zkvalitnit jeho život?

V tomto ohledu i sám sobě dlouhodobě vyvracím jeden mýtus, a to ten, že dobrá je lehká protéza. Plno pacientů si myslí, že lehčí protéza je lepší. Ale existují vědecké studie o vlivu hmotnosti protéz na lokomoci. Otázka mě natolik zajímala, že byla dokonce i tématem mojí disertační práce. Během studie se prokázalo, že hmotnost protézy nemá vliv na zvýšení energetické zátěže člověka. Umíme vyrobit protézy z velmi lehkých materiálů. Amputovaná noha má zhruba 3–4 kilogramy, ale my umíme vyrobit protézu o hmotnosti 2,5 kilogramu. Pacienti často hodnotili, že se jim chodí lépe a přirozeněji s protézou o stejné hmotnosti, jako je druhá noha než s tou odlehčenou variantou, protože nezatěžovali druhou stranu těla. Nakonec to potvrdila i ta studie.

Jak pacienti vnímají informaci o potřebě nosit ortopedickou vložku v botách? Věří okamžitě, že jim taková pomůcka pomůže?

Samotná ortopedická vložka problém nikdy nespraví, ona je pouze doplňkem léčby. Vždy musí dojít k adekvátnímu a důkladnému poučení, proč pacienta noha bolí. Vložka může buď korigovat, nebo podporovat postavení, stabilizovat nohu a další funkční požadavky. Vždy když indikujeme ortopedickou vložku, tak na základě funkčního požadavku. Tím je cílový stav, kterého má být jejím použitím dosaženo. Když doporučujeme jakoukoli ortopedickou pomůcku, musíme vědět proč, čemuž předchází biomechanická analýza stoje a chůze.

Vložka do boty tedy není banální pomůckou, jak by se z laického pohledu mohlo zdát. Jak ji ale používat, aby mě v botě netlačila? Abych nezískal pocit, že mi nejen nepomáhá, ale ještě více neznepříjemňuje život?

Spolu s vyzvednutím ortopedické vložky je nesmírně důležité i další poučení pacienta. Tím je jít si koupit nové boty a při jejich vybírání a zkoušení je nutné do boty nejprve vsunout vložku, a teprve až potom nohu. Protože boty kupované do doby před vložkou si pacient zkoušel jen na ponožku a obuv mu byla pohodlná. Ta vložka byla následně vložena do boty, do které nepatřila, proto noha bolela ještě více, anebo tlačila. Když je noha v obuvi utlačena, tak nejenže bolí, ale může dojít i ke zhoršení onemocnění a velké nebezpeční je opět u pacientů s cukrovkou. Toto je minimální, ale nesmírně důležitá informace, kterou pacient musí dostat a u většiny z nich nastane tzv. „aha efekt“ – Aha, to mě nenapadlo, to jsem netušil. Noha, ortopedická vložka a obuv, především její typ a typ podešve, tvoří jeden biomechanický celek. Vložka vložená do špatné obuvi nepomůže.

Kde by si měli lidé vybírat a kupovat obuv pro sebe i pro děti?

Důležité je nejen kde, ale i kdy. Nakupovat by ji měli až v odpoledních hodinách, kdy je noha po celém dni třeba oteklá a unavená. Ráno je totiž noha po noci odpočatá. U dětí bychom měli dávat pozor už při samotném oblékání dupaček, tedy ještě dlouho před tím, než začnou boty nosit. Když dítě dostane dupačky nebo punčocháče malé, tak už v té chvíli dochází k deformacím nohy. U dítěte je následně nutné sledovat velikost bot každé tři měsíce, minimálně je nutné kontrolovat, jestli mu neleze paleček z boty, ale i tento stav je již velmi nevhodný.  A kupovat boty vždy na obě dvě nohy a zároveň vždy ještě dát svůj dospělý palec na botu před paleček dítěte – jedná se o takzvaný prstní nadměrek. Pak je to v pořádku.

Lze doplnit i tu podmínku kde? Znamená drahá bota automaticky i nejlepší volbu pro nohu?

Nepreferoval bych konkrétní značku ani cenu, ale zdravý rozum. Je daleko důležitější se zaměřit na nakupování bot podle jejich účelu. Sportovní obuv na sport, vycházkovou na vycházky a do práce a podobně. Obuv by měla být dostatečně pružná, aby nohu ochránila a dostatečně prostorná. Současně by měla být i z materiálů, které budou dýchat, tedy žádná umělá hmota, žádné umělé materiály. Preferoval bych obuv z usně nebo moderních prodyšných materiálů.

Zaznamenáváte zároveň více dětských pacientů v posledních letech v souvislosti s jejich klesající fyzickou aktivitou?

Ano… Mnohdy používám vůči rodičům dospívajících děvčat na první pohled urážlivý příměr. Říkám jim „maminko, vy máte dceru stejně ohebnou, jako je 80letá Sokolka“. Jenže to je obrovská pochvala! Mám totiž pacientky ve vysokém seniorském věku, které odjakživa cvičily a ty dají dodnes nohu za hlavu. U malých dětí i u dospívající mládeže je neskutečně znát, že necvičí. Mají zkrácené svalové skupiny, zvýšený počet vadných držení těla a z toho plynoucí další potíže.

Nejde jen o pohybové aktivity, ale i o přístup ke svému tělu. Pedikúra je většinově vnímána jako estetická a nikoli zdravotně léčebná procedura. Je to tak správně?

To je správné vnímání. Pedikúra je skutečně estetická záležitost a nemůže to být ani jinak. Samotné slovo pedikúra označuje odbornou péči o chodidla a nohu. Podle živnostenského zákona jde o řemeslné služby zahrnující speciální koupele, změkčování kůže, nanášení masek, masáže, upravování, lakování, stříhání a broušení nehtů na nohou. Je možné provádět i speciální úkony jako uvolňování zarostlých nehtů, obrušování ztvrdlé kůže pat a nehtů. Včasnou péčí o nohy lze předejít pozdějším nepříjemným komplikacím. Může totiž zastávat ještě třetí rozměr, a ten je preventivní. Když si budete chodit k pedikérce nechávat pravidelně ošetřovat ztvrdlou kůži na patách nebo masírovat chodidla, tak v danou chvíli ona sice nic neléčí a ani třeba esteticky nevylepšuje, ale díky takovým procedurám se můžete do budoucna vyhnout obtížím, které by jinak bez té péče mohly nastat. Takhle bych vnímal její preventivní roli. I přes velký rozvoj pedikúry a vzdělání pedikérek nesmí pedikúra zasahovat do léčby. V rámci již zmíněného kulatého stolu jsme se shodli, že je potřeba v oblasti poskytování služeb péče o nohu vytvořit obor pedikérka/pedikér specialista pro danou problematiku nohy tak, aby bylo zohledněno další vzdělávání a specializace pedikérek i s vymezením potřebných kompetencí.