Je vyžadována podpora jazyka JavaScript

Některé stránky na tomto webu vyžadují podporu jazyka JavaScript. Váš webový prohlížeč jazyk JavaScript nepodporuje nebo jazyk JavaScript není povolen.

Chcete-li zjistit, zda webový prohlížeč podporuje jazyk JavaScript nebo jazyk JavaScript chcete povolit, přečtěte si nápovědu k vašemu webovému prohlížeči.


ROZHOVOR – doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D.

doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D.

doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D. - Sociální síť je dobrý sluha, ale špatný pán

Vědecká informace je druh odborné informace, která je výsledkem vědeckého poznání. Informace, která byla ověřena, verifikována, popřípadě prokázána standardními vědeckými metodami. Míru její vědeckosti lze testovat různými metodami. Stejně důležité je však mít chuť informace zjišťovat a následně s nimi umět i pracovat. Že to není jednoduchá záležitost, ale doslova věda, potvrzuje doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D., celoživotní knihovník, informační specialista, vysokoškolský pedagog a zástupce vedoucí Oddělení vědeckých informací v IPVZ.

Jaká je definice informace a vědecké informace?

Jedno z pojetí je, že informace je to, co obohacuje naše poznání a provede změnu v našem vědomí
a my si díky tomu řekneme – to je pro mě novum. Dnes se slovo informace dostává i do pojmu, který se používá, aniž se přemýšlí nad jeho významem. Znalostní management pracuje s jakousi linkou či pyramidou „data - informace – znalosti“. V té souvislosti lze říci, že data jsou izolovaná fakta a fakta nesoucí nějaký obsah, což je právě něco, co může změnit to vědomí. Použitá, aplikovaná informace, bývá chápána jako znalost. Vědecká informace je ta běžící ve vědecké komunikaci a jejími znaky je především ověřitelnost, hodnota spojená s kvalitou a aktuálnost. Při následném publikování vědecké informace je ovšem nesmírně důležitý i proces hodnocení a recenzní řízení. V praxi se tak stane, že se na konkrétní vědecké sdělení, které obsahuje vědecké informace, sesypou třeba dva až tři recenzenti a ti vypracují, z pohledu kritického myšlení, hodnotící pojednání. Velkým znakem vědecké informace je proto její ověřitelnost.

Lze za vědeckou informaci považovat i informaci získanou na běžných veřejných sociálních sítích?

Do jisté míry ano, pokud ji vyřkne někdo s odbornou autoritou a s tím, že je potvrzena. V takovém případě může být sdělována přes jakýkoli informační kanál, například i přes bulvární tisk, sociální sítě a je to v pořádku. Pokud bychom je tam ovšem chtěli cíleně hledat, jde o hledání jehly v kupce sena. Na to ovšem vědci nemají čas a pracují v jiných rezervoárech informací. A vzhledem k tomu, že existuje kvantitativní nárůst informací, kterému se někdy čistě populisticky říká informační exploze, tak vědec si musí vybírat. Proto jsou ty nejvíc veřejné sociální sítě vědci pro hledání informací ignorovány. Na druhou stranu bývají těmi samými vědci často používány k popularizaci nebo vysvětlování informací
a vědy samotné. Protože věda, pokud chce být srozumitelná, třeba i proto, aby byla financována, tak musí vysvětlit co dělá a jaký to má praktický účel a je dobré vysvětlit vědecké závěry stylem, kterému porozumí většina lidí. Na to jsou sociální sítě naopak ideální.  

Zjednodušeně řečeno – na běžné sociální síti tedy lze vědeckou informaci nalézt, ale rozhodně bychom ji tam neměli chodit cíleně hledat.

Přesně tak. Každý odborník by si měl uvědomit, co je takzvané informační jádro jeho oboru, to znamená, kam si bude chodit pro ty nejklíčovější, nejnovější a nejkvalitnější informace. Pokud si to uvědomí, tak nemusí ani řešit dopady informační krize a informace nehledá v satelitních drahách, které se od zmiňovaného jádra vzdalují. 

Když si ale vzpomenu na sociální sítě v době covidové pandemie, tak na nich publikovalo mnoho do té doby nezpochybňovaných velmi vzdělaných lidí, skutečných odborníků. Přesto najednou ve veřejném prostoru proti sobě každodenně stály nezpochybnitelné autority ve svých oborech často s naprosto protichůdnými názory. A veřejnost si vybírala ten názor, který jim byl bližší a jeho přijetí jako fakt prosazovali a zaštiťovali právě tou odborností daného člověka. Ti, kteří se však chtěli skutečně zorientovat byli naopak dvojnásobně zmateni. Jak je možné a je současně v pořádku, že například dvě autority v jednom oboru měly tak protichůdné názory?

Je to naprosto přirozené, a právě proto věda touží být svobodná, aby působila ve svobodné společnosti a důležitá je i její vnitřní svoboda. Základní metodou komunikace vědeckých informací je diskuse. Proto je naprosto v pořádku, že profesor A má rozdílný názor než profesor B a ujasňují si to. Mezi lékaři běžně probíhá komunikace informací v konsiliu, kde se radí. A toto byl svým způsobem určitý typ konsilia, které bylo virtuální a bylo zatíženo nějakými dalšími diskutujícími, kteří k tématu neměli odborný vztah. Ale obecně platí, že vědecká informace se tříbí diskusí a je velmi důležité, když je něco zpochybňováno. I proto je věda často konzervativní, ne proto, že by nebyla pokroková ve svých směrech, ale je konzervativní ve svých metodách. Řada informací nemůže být řečena na základě dojmů, ale musí být potvrzena vědecky.  To v tomto případě v zásadě selhalo. Problém je, že situace ohledně covidu byla pro všechny nová a když se na to dívám z pohledu člověka pohybujícího se v oblasti komunikace a vyhledávání informací, tak šlo pro všechny v podstatě o neznámý svět. Pokud se má diskutovat něco, co zde ještě nebylo, je vždy potřeba čas a ten tady nebyl, protože šlo o životy lidí. Obdobná situace nastala před mnoha lety, v případě člověka, který stál za principy očkování. Tím byl Louis Pasteur. Jeho hlavním hendikepem bylo to, že byl chemik a jeho metody tím pádem tehdy byly v lékařském prostředí zpochybňovány. Jenže tehdy vědecká diskuse neprobíhala v online prostoru, čehož jsme svým způsobem byli svědky v případě covidu.

Existují tedy i nějaké veřejnosti uzavřené a z pohledu obsahu zajímavé sociální sítě, které je možné považovat za relevantní zdroj?

Zajímavá sociální síť pro vědce je ResearchGate. Nejen, že není zatížena komerčním aspektem, ale komunikuje se na ní vědeckým jazykem a způsoby. Ke všem sociálním sítím se ale musí přistupovat z pohledu principu, že je to dobrý sluha, ale špatný pán. Ony nás drží v komunikaci s různými vrstvami lidí, objevují se na nich zajímavé názory a lidé jsou propojováni. Pokud je něco problém, tak že mnoha těm zapojeným lidem chybí určitá kultivovanost během diskuse.

Já jsem v té souvislosti vždy měl chuť všechno vědět, abych mohl zodpovědně na vše hned reagovat, což pochopitelně k mé lítosti není možné.

Půjčil bych si výrok doktora Samuela Johnsona (anglický básník, esejista, literární kritik a lexikograf – pozn. autora) – Buďto máme znalost samu o sobě, nebo víme, kde se o ní poučit. To je určitý návod, jak si uvědomit, že nemůžeme v životě vše přečíst a pojmout a že musíme ke všemu přistupovat nějakým šikovným způsobem a filtrovat.

Co je tedy rešerše? Jak ji definovat?

Můžeme chápat dva základní směry. Ten nejjednodušší říká, že jde o výsledek nějakého hledání informací na nějaké téma a už ten prostý seznam dokumentů je v podstatě rešerše. Rešerše je také chápána jako proces, určité kroky a činnosti, jak se dostat k požadované informaci. Pokud se k ní dostaneme, říkáme, že jsme se dostali k relevantní informaci. Tomuto procesu, jak se dostat od informační potřeby k relevantní informaci, rovněž říkáme rešerše.

Je rozdíl mezi rešerší a vědeckou rešerší?

Myslím, že ano, protože termín rešerše se běžně používá i bez toho přívlastku vědecká, jde o širší pojetí. Ale existuje i termín vědecká rešerše. Ta probíhá procesem zkoumání v ověřitelných zdrojích a zjišťuje stav poznání v daném oboru a měl by jí začínat každý odborník na začátku nějakého zjišťování. Vědecká rešerše by ve svém výsledku měla říkat, že nic podstatného z toho, co bylo rešeršováno, nebylo opomenuto a dává to požadovaný stav poznání.

Jak konkrétně přistupovat k procesu rešerše, aby měla následnou vypovídací hodnotu? 

Existují dva přístupy k vyhledávání informací. Za prvé směr intuitivní, kde klademe vedle sebe termíny a čekáme, jaká bude odezva systému a na základě té odezvy buď jsme spokojeni, nebo postupujeme dál. Za druhé je to analytické vyhledávání, tedy jakmile již použijeme nějaké vyhledávací nástroje. Typově třeba v podobě Booleových operátorů, což jsou tři základní operátory – and, or, not, nebo jsou použity prvky pravostranného rozšíření, které je realizováno přes znak „*“, nebo závorkové konvence (obsah závorky musí přesně odpovídat definici – pozn. autora). Dále jsou používány vyšší typy operátorů, tedy tzv. proximitní, těm se říká vzdálenostní nebo kontextové a ty danou rešerši ještě více zpřesňují. Toto analytické vyhledávání vzniká ve chvíli, kdy si s ním uživatel více hraje a nemá zájem dostat velké množství informací a nebýt zahlcen, ale dostat se k tomu, co skutečně hledá a co pro něj bude kognitivně stravitelné. Protože třeba odezva vyhledavače Google na 35 milionů dokumentů není to, co si uživatel představuje a byl by zahlcen. Jestliže se ale zapojí rešeršní strategie, tak se počet dokumentů snižuje a rešerše se zpřesňuje. V rešešním procesu je to takový věčný souboj mezi úplností a přesností. Čím je rešerše úplnější, tedy máme k dispozici větší počet dokumentů, tím je méně přesnější a my se musíme k přesnosti dopracovat tím, že dokumenty listujeme a procházíme je. Jenže kdo prolistuje několik milionů dokumentů? Nikdo, to je nesmysl. Proto se používají analytické nástroje, které rešerši přibližují naší informační potřebě.

Je nějaký rozdíl mezi tím, když rešeršuje koncový uživatel nebo informační pracovník či rešeršér?

Oba dva k tomu mohou přistupovat úplně špatně.

Jaký je tedy základní rozdíl v rešeršování mezi koncovým uživatelem a odborníkem?

Koncový uživatel většinou ví, co chce najít, ale neví, jak by se systému zeptal. Informační pracovník ví, nebo by měl vědět, jak se systému zeptat, ale musí pochopit informační potřebu daného uživatele. K lepšímu výsledku tedy může dojít spíše ten informační pracovník tím, že používá analytické nástroje vyhledávání a umí uživatele informačně uspokojit a dát mu relevantní dokumenty.

Je to dáno i tím, že má přístup k jiným databázím?

Určitě ano. Běžný vyhledávač typu Google není špatný pro základní orientaci, seznámení se s terminologií a zjištění, o co se v daném tématu jedná. Ale když bych použil jiný nástroj – Google Scholar – tak naprostá většina lidí, dokonce i z odborné sféry, tento nástroj nezná, byť se situace v průběhu let zlepšuje. Přitom toto prostředí je plné kvalitních informací a některé z nich se dají považovat za vědecké a jsou v něm obsažené i alternativní metriky, to znamená, že zjišťuje, jaký je citační ohlas na daný článek nebo tezi odborníka. Dalšími systémy jsou například Web of Science a Scopus. Z těchto systému už se citační ohlasy berou jako oficiální, tedy scientometrické nebo bibliometrické.

Je z pohledu kvality získaných informací rozdíl mezi tuzemskými a zahraničními informačními zdroji?

Věda by měla a musí být mezinárodní, internacionální. ČR je malá země a češtinou mluví méně lidí než angličtinou, která se stala současnou latinou. Z hlediska dopadů jsou rozhodující publikace v zahraničních vědeckých časopisech, ale vůbec to neznamená, že zahraniční publikace sama o sobě je kvalitnější než tuzemská. Ovšem pokud vědec chce, aby měla jeho práce větší dopad, nezbývá mu jiná cesta než publikovat v mezinárodních časopisech s impakt faktorem. Na to jsou následně navázány
i granty a zvyšování kvalifikace.

V čem se mezi sebou liší jednotlivé medicínské databáze, ať už jde o srovnání českých se zahraničními nebo zahraničních mezi sebou? V čem je jejich unikátnost, že vznikají stále nové a další databáze?

Těch kritérií je několik. Určitě je to kvalita. Databáze musí obsahovat kvalitní informace. Pokud je nebude obsahovat, bude stát na okraji zájmu.

On snad existuje nějaký autor databáze, který nechce mít kvalitní informace?

To snad ani ne, ale nemusí tu podmínku splňovat. Aby takovou databázi, nebo řekněme virtuální knihovnu, mohl provozovat, potřebuje peníze. Proto přistoupí například na pochybné reklamy. Následně tak existují systémy, které mají sice zajímavé informace, ale obsahují bannery, pod které by se žádný lékař nepodepsal.

Jaké je další kritérium?

Velice důležité je pro vědecké rešerše, aby systém monitoroval co největší oblast daného oboru, nejlépe celosvětově. Tuto podmínku mnoho systémů nesplňuje, protože ty systémy jsou buď lokální, nebo světové. Mezi světovými systémy asi vítězí MEDLINE, a to i ve verzi volně přístupné na internetu, což je PubMed. Dále jde třeba o systém Embase a další. Z lokálních systémů odborných až vědeckých informací ve zdravotnictví bych zmínil virtuální knihovnu MEDVIK, také databázi Bibliographia Medica Čechoslovaca. Za obojím stojí Národní lékařská knihovna ČR. Tyto systémy nejvíce sledují prostředí ve všech lékařských oborech, ať už jde o klinickou nebo experimentální medicínu. Ale tím se nevylučuje, že vznikne nějaký velmi zajímavý lokální systém, který pracuje například s anatomickými informacemi, nebo výukový nebo faktografický systém, a ten se prosadí, protože je výjimečný v nějaké úzké oblasti.

Netříští se potom zbytečně informace?

Je to dobře, že vznikají. Konkurence je zdravá a těch databází není přehršel. Když by nebyla konkurence, tak by nebyl vývoj. Mohu uvést konkrétní příklad. Existují dva velké rezervoáry, které se naplňují zdravotnickými a lékařskými informacemi, a to systém ProQuest a EBSCO. Oba jsou nesmiřitelní konkurenti ve smyslu právě té konkurenceschopnosti a přetahují se o uživatele. Snaží se být jiní, lepší, například i v procesech vyhledávacích nástrojů. Jediný, kdo na tom vydělá, je právě ten uživatel. Zároveň je rozdíl mezi vědeckou informací a lékařskou informací. V českém a slovenském jazyce se od 60. let minulého století uchytil termín vědecká lékařská informace, který je srozumitelný a vyplatí se držet se ho, protože je zjevné, že jde o souvislost s publikační aktivitou a čtením odborných textů.

Hlavní náplní Oddělení vědeckých informací IPVZ (OVI) je poskytování odborných informačních, knihovnických a konzultačních služeb. Co to znamená v praxi?

IPVZ mělo kdysi velkou knihovnu, která patřila mezi nejprestižnější lékařské knihovny u nás. Postupem času zanikla, což je logické, protože by v současnosti zbytečně dublovala funkci Národní lékařské knihovny v oblasti akvizice a budování fondů zdravotnické literatury. Proto se OVI více specializuje na podávání informací na míru a pracuje s databázemi na principu rešerší. Dále se zabýváme činností konzultační či rešeršním poradenstvím ve smyslu, jakým směrem se má uživatel vydat. V neposlední řadě poskytujeme i vzdělávací aktivity jak ve frontální výuce pro různé obory, tak od dob covidu natáčíme webcasty nabízející návod pro zájemce, jak se dostat ke kvalitním a odborným vědeckým lékařským informacím. Každý vrcholný manažer, včetně manažera ve zdravotnictví, lékaře nevyjímaje, by měl být obklopen informačními fondy, ať už klasickými tištěnými nebo elektronickými. Správný manažer nemusí v těch fondech umět hledat, ale musí vědět, že tu informační potřebu má a může ji naplnit. A od toho má mít své lidi, aby mu potřebné informace dodali a aby na základě těchto informací mohl provést kvalitní odborné a například i manažerské rozhodnutí.

Je OVI oproti jiným lékařským knihovnám nebo obdobným pracovištím něčím specifické, unikátní?

Unikátní je tím, že připravujeme uživatelům informace více na míru. Další obrovskou výhodou je situace, kdy v IPVZ prochází kurzy mnoho lidí a my z OVI jsme k těmto kurzům přizváni a můžeme tak něco udělat pro větší informační gramotnost. V ČR děláme těchto kurzů v oblasti vyhledávání vědeckých lékařských informací asi nejvíce. 

Kdo a s jakými požadavky se na OVI nejčastěji obrací?

Většinou jde paradoxně o lidi, kteří již v medicíně něco zažili, jsou věkově spíše starší a jsou historicky naučeni, aby se o informace zajímali z ověřitelnějších zdrojů. Jak nemám rád slovo „povinný“, tak myslím, že by měl existovat během studia na lékařských fakultách povinný předmět, který by studentům ukázal, jaké možnosti zdrojů existují a co se s nimi dá vše dělat. Je nutné už mladé lidi seznamovat s tím, co informační zdroje dokážou a že to je důležité jak v experimentální medicíně, tak v klinické praxi. A my dokážeme zájemcům říci nejen kde informaci sehnat, ale i jak s ní následně pracovat v praxi.

Překvapil Vás někdy požadavek nějakého uživatele, ať už z pohledu samotného požadavku nebo tematicky?

Dosud mě nic nepřekvapilo z hlediska tématu. Na druhou stranu mě překvapí každá rešerše tím, co během ní zjistím. Ať už jde o informaci samotnou, o novou terminologii nebo třeba nějaký nový trik ve vyhledávání v databázi.

Může nás ona samotná potřeba vyhledávání informací a zdrojů naučit tzv. kritickému myšlení?

Ano, to bych podepsal. Jakmile si člověk začne vyhledávat zdroje, tak už totiž pracuje s prvky kritického myšlení.

Na jaké typy a zdroje informací je dobré si dávat pozor?

Obojí už bylo řečeno. V první řadě na lacině se nabízející informace z veřejných sociálních sítí a pak ze zdrojů zatížených často i pochybnou reklamou.

Je nutné pro věrohodnost člověka sdělujícího nějakou informaci, aby vždy stoprocentně uměl uvést zdroj, protože pokud by ho neuměl uvést, tak se mu principiálně nedá věřit?

Troufnu si říci, že v běžné komunikaci to potřeba není, protože ta komunikace je běžná a byla by tímto i zbytečně zatěžována. Pokud se ovšem jedná o vědeckou komunikaci a vědeckou informaci, tak tam je uvádění zdrojů zásadní. Ve vědě má totiž uvedení zdroje úroveň důkazu. Říká se tomu Evidence-Based Medicine (EBM).

V současnosti je velmi skloňovaný termín rychločtení. Často se jím někdo zaštiťuje, ale jakými pravidly se řídit, aby bylo funkční?

Rozhodně bych nepoužil termín rychločtení ve smyslu stresu, tedy číst rychleji a ve stresovém rozpoložení. Raději používám termín racionální čtení nebo efektivní čtení. Není to čtení konkrétního textu jednou, ale vícekrát. První čtení je tzv. orientační čtení, kdy se s obsahem seznámím a dodám mozku materiál, o kterém mohu přemýšlet. Při dalším čtení téhož, například jiným postupem, už jdu cíleněji po informacích, které v textu přímo hledám nebo po zjištění, co od něj čekám. Z psychofyziologického hlediska se dá pracovat na rozšíření zrakového rozpětí a snížení počtu fixací, což se dá vycvičit. Člověk běžně na jednu oční fixaci čte 7–9 znaků, ale po několika desítkách minut se určitým cvičením dokáže dostat na dvojnásobný nebo trojnásobný rozsah. Standardně lidé čtou například po slovech, ale cvičením se dá naučit čtení například po myšlenkových celcích.

Není pro nás přílišná technologizace či elektronizace konkrétní osoby nebo celé společnosti určitou hrozbou?

Zneužitelné je všechno. Elektronizace život zlepšuje. Hrozbu spíše vidím v tom, zda ji lidé budou zneužívat, tedy že se v souladu s novými technologiemi budou zavírat oči před potencionálními důsledky, ať už etickými nebo právními. Konkrétně v umělé inteligenci vidím obrovskou příležitost, ale zároveň se musí ve společnosti a v sociálních skupinách, od malých dětí po vědce, diskutovat i její možné dopady. Určitou hrozbou využívání elektronických prostředků je, že člověk kognitivně ztrácí. Když totiž člověk nad některými věcmi přestane přemýšlet, tak z pohledu vývojové psychologie nemusí projít nějakou fází vývoje a může dojít k povrchnímu přístupu k myšlení nebo spoléhání se, že za něj rozhodne stroj. Jedním z velkých mýtů zároveň je, že se jednou podaří zorganizovat všechny informace na světě.

Měl bych mít podle nějakého systému seřazenou vlastní knihovnu doma?

To není důležité. Důležité spíše je, aby člověk vůbec byl obklopen knihami. Ale co naopak vnímám negativně, je dávání knih v knihovně do druhé řady, kdy následně nejsou vidět.

Jakou roli hrají v dnešní internetové a elektronické době fyzické knihovny?

Jsou stále zásadní. Pořád jsme ve stádiu, kdy nejsme schopni uchovat elektronickou informaci navěky, protože papír z pozice nosiče má stále nejdelší životnost. Dnes když si vezmu třeba 20 let starou disketu, tak ji nejsem schopen, ani při jejím správném uchovávání, v běžné v domácnosti přečíst. Kdežto pokud v knihovně najdu 200 let starou knihu, tak i při ne úplně správném uchovávání, si ji přečíst mohu. Mimo jiné jedna z funkcí knihoven, a to i těch specializovaných, akademických, odborných, je tzv. komunitní a lidé, různé společenské skupiny, se v nich scházejí. Je výborným trendem, že knihovny jsou nejen místem studia, poznávání vědeckého a lidského vědění vůbec, ale že jsou místem setkávání a komunikace. Proto studenti nejen lékařských a zdravotnických fakult chodí rádi do univerzitních a fakultních knihoven, knihoven v kampusech, ale i do Knihovny Akademie věd ČR, Národní technické knihovny, Národní knihovny ČR, a pochopitelně desítek a stovek dalších, kde nachází jak pěkná studijní prostředí, tak i další interiérové možnosti, jak strávit čas studijní i uvolněně komunikační. Kdo někdy zažil takové knihovny v zahraničí nebo u nás, nasál jejich fantastickou atmosféru, jistě chápe, proč mám slabost pro tzv. kamenné knihovny i v 21. století. Je moderní a účelné chodit do knihoven a studoven.

Je to i Váš případ?

Já osobně mám takový rituál, na který mám vyhrazené páteční odpoledne až podvečer, kdy si chodím studovat do některých knihoven, protože miluji atmosféru té studovny. Studovna dnes není o tom, že si tam chodím číst pouze tištěné texty, ale že si i tam vyhledávám v databázích. To bych pochopitelně mohl udělat i doma nebo v kanceláři, ale ten rituál – těšit se na ten pátek, někam fyzicky dojít a něco pro to udělat, je pro mě cenný a rád ho pěstuji. 

Můj pohled na...

… docenta Papíka je velmi snadné si oblíbit. Jde o člověka nadmíru milého, ochotného vstřícného a usměvavého, který neustále chrlí nové nápady a náměty na zlepšení. Každou otázku dokáže rozvést do mnoha různých směrů, odejít k dalšímu – druhému, třetímu, čtvrtému tématu, a i ty v mezičase rozvést, aby se nakonec vrátil k odpovědi na původní dotaz, která nakonec dává nejen smysl, ale otevře i jiný úhel pohledu. A to je vlastně na jeho způsobu myšlení to nejcennější, že otevírá mysl, naprosto nenásilně učí tazatele či komunikačního partnera kriticky myslet a samostatně přemýšlet. Ovšem neustále připomíná nutnost práce se zdroji, čímž nutí filtrovat domněnky od faktů. V podstatě mi to připomíná takový novodobý Sokratovský dialog. Výsledkem takového setkání pro mě bylo příjemné zjištění – chci se s ním opět potkat a diskutovat.

Jan Brodský (rozhovor vznikl pro IPVZ v listopadu 2023)