Je vyžadována podpora jazyka JavaScript

Některé stránky na tomto webu vyžadují podporu jazyka JavaScript. Váš webový prohlížeč jazyk JavaScript nepodporuje nebo jazyk JavaScript není povolen.

Chcete-li zjistit, zda webový prohlížeč podporuje jazyk JavaScript nebo jazyk JavaScript chcete povolit, přečtěte si nápovědu k vašemu webovému prohlížeči.


Rozhovor - doc. MUDr. Ladislav Hess, DrSc.

doc. MUDr. Ladislav Hess, DrSc. - Anesteziolog je zodpovědný nejen za uspání pacienta, ale i za jeho probuzení

Obor anesteziologie a intenzivní medicína patří k nejmladším a zároveň k nejrychleji se rozvíjejícím oborům medicíny. Anesteziologie má za cíl bezpečně provést pacienta celým předoperačním a operačním procesem a intenzivní medicína zase vyřešit život ohrožující situace. Nejen o své životní cestě, ale také o celoživotní snaze obor anesteziologie propojovat s jinými vědními obory i mimo oblast medicíny a zároveň hledání vzájemné souvislosti a možnosti využití zkušeností se rozpovídal vedoucí Subkatedry kardiovaskulární a transplantační anesteziologie a resuscitace IPVZ doc. MUDr. Ladislav Hess, DrSc., přední český anesteziolog, který nedávno oslavil významné životní jubileum, což zároveň znamená i výročí 50 let v oboru.

Pane docente, více než 50 let strávených medicínou, to je úctyhodný výkon. Měl jste k ní blízko již od dětství, nebo jste se chtěl původně věnovat jiné profesi?

Pocházím z nelékařské rodiny a během dospívání jsem neuvažoval o tom, že bych chtěl být lékařem. Od mládí ale mám rád zvířata a zoologii, plánoval jsem jít na přírodovědeckou fakultu. K medicíně mě nasměrovala až třídní profesorka na gymnáziu, která mě přesvědčila, že zoologii se mohu věnovat i jako zálibě. Nakonec jsem tedy na medicínu nastoupil, oblíbil si ji, a poté v roce 1972 odpromoval.

Pro anesteziologii jste se rozhodl již na lékařské fakultě, nebo až později?

V průběhu studia jsem si uvědomil, že mi více vyhovují klinické obory. Po dokončení studia jsem ale tápal, kterým směrem se vydat, protože jsem byl široce zaměřený a neměl jasnou představu o konkrétním oboru. S ohledem na tehdejší všeobecnou pracovní povinnost ale byla nutnost někam nastoupit. V té době jsem zrovna četl knihu Století detektivů od Jürgena Thorwalda a zaujala mě myšlenka být slavným soudním lékařem. Šel jsem proto v Praze na soudní lékařství, kde mě sice původně přijali, ale nakonec byl na mé místo přijat jiný, politicky prosazený, lékař. Obeslal jsem několik pracovišť, mezi jinými i nemocnici v Rychnově nad Kněžnou, protože mám rád Orlické hory. Odtud mi odepsali, že mají volné místo na interně a na gynekologickém oddělení. Ředitel nemocnice mi ale hned na úvod jednání řekl, že na interně jsou převážně staří pacienti a budu stále psát jen chorobopisy a na gynekologii, která se sice zdá být atraktivní pro muže, během pár měsíců obor zevšední. Na můj dotaz, co mám tedy dělat, řekl, abych se stal anesteziologem a rozhodl tak o mém dalším osudu. Tak jsem se stal anesteziologem. Na druhou stranu v okresní nemocnici v horách jsem o nočních službách byl i chirurgem, naučil jsem se zašívat rány a další chirurgické dovednosti, a nakonec jsem řešil i akutní gynekologické situace.

Když vám ředitel nemocnice řekl, abyste se stal anesteziologem, tak jak jste přijal tuhle myšlenku? Došlo k okamžitému nadšení pro obor?

Zajímavostí je, že on sám byl anesteziolog. Nikdy jsem nad tímto oborem nepřemýšlel, navíc i během studií byla anesteziologie velmi okrajové téma a mám jen mlhavé vzpomínky. Tehdy se tomuto oboru nevěnovala pozornost. V nemocnici mě anesteziologie sice bavila, stále mě to však přitahovalo zpět do Prahy i přes to, že jsem měl v Rychnově veškerý komfort a primář chirurgie chtěl, abych zůstal. Shodou náhod jsem ale podstoupil operační zákrok, resekci nosní přepážky, a můj operatér se o mně zmínil profesoru Pokornému (pozn. autora – prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc.). On byl svého času hlavním odborníkem pro tento obor. Ten mě následně přijal do nemocnice v Motole a až on mi vlastně řekl, co je anesteziologie a intenzivní péče a jaká je krása tohoto oboru.

Pokud ale vím, tak podstatnou část profesního života jste působil v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).

V Motole jsem strávil 3 roky, které byly velmi intenzivní. Profesor Pokorný měl i velmi přísné metody, byl to původně voják, a před tím také pracoval v ÚVN ve Střešovicích. Například každé ráno nás všechny zkoušel a některé kolegyně z toho měly dokonce střevní obtíže. Na druhou stranu atestační zkoušku jsem díky tomu zvládl naprosto s přehledem. Profesor Pokorný i nadále spolupracoval s armádou a měl různé výzkumné úkoly, třeba anestezie za mimořádných podmínek, to znamená typicky ve válečných podmínkách. Byl jsem součástí výzkumu, pověřoval mě různými úkoly, a mě medicína katastrof zaujala. Shodou okolností mě doktor Hynie (pozn. autora – MUDr. Ladislav Hynie) ze slavného lékařského rodu, primář u profesora Pokorného, odvezl na návštěvu do IKEM. Tam jsem dostal i pracovní nabídku a k nelibosti profesora Pokorného jsem z Motola odešel. IKEM byl velmi prestižní pracoviště a byl pro mě velmi zajímavý tím, že zde dochází ke spojení kliniky s experimentální prací. To považuji za velmi důležité. Viděl jsem podobnou symbiózu například v univerzitních nemocnicích v Mnichově. Hlavním cílem experimentální práce IKEM byl preklinický výzkum, nikoliv základní, a tento výzkum přímo navazoval na kliniku. Díky kontaktům s experimentálními pracovišti v Německu jsem získal řadu zkušeností, které jsem následně uplatnil na experimentálním pracovišti v IKEM. Zde jsem řešil také řadu důležitých projektů – mimo jiné prevence náhlé smrti srdeční účinkem různých farmak, ať již betablokátory nebo benzodiazepiny. Postupně jsem se experimentálně podílel na přípravách transplantace srdce a byl při první klinické transplantaci v Československu dne 31. ledna 1984.

To pro mladého lékaře muselo být velmi zajímavé a inspirativní.

Tehdy vše probíhalo na zvířatech, na psech. Díky lásce k zoologii jsem již od dokončení studií měl jako koníček imobilizaci anestezií u zvířat, čemuž jsem se věnoval hlavně o víkendech. Získal jsem četné kontakty v evropských zoologických zahradách, kde jsem se tou problematikou zabýval. Poznatky jsem pak shrnul, spolu s veterinárním doktorem Svobodníkem, v knize „Imobilizace anestezií zvířat v ZOO“, která vyšla v roce 1987. Ještě předtím, v roce 1985, byla s mým spoluautorským přispěním publikována kniha „Anestezie laboratorních zvířat“. V polovině roku 1990 jsem odjel na jednoroční studijní pobyt do výzkumných laboratoří Hoffmann La Roche v Bazileji, a tam se zabýval problematikou benzodiazepinů. Současně jsem navštěvoval klinické pracoviště v Kanton Spital Basel, kde jsem se seznamoval zejména s použitím specifického antagonisty benzodiazepinů flumazenilem.

Spojení výzkumu na špičkovém pracovišti a koníčku v podobě zoologie jistě nabízelo mnoho příležitostí nejen osobních, ale i profesních.

Třicet let jsem pomáhal uspávat zvířata v ZOO. Tím jsem získal důležité poznatky o dávkování různých anestetik, například ketaminu, u jednotlivých druhů zvířat od myši po slona a pochopil fylogenetické vztahy při určování dávek. Ve Výzkumném včelařském ústavu v Dole u Prahy jsem se zabýval anestezií včel matek – královen, aby je bylo možno oplodnit uměle spermiemi vybraných trubců. Včelaři běžně uspávali plynem, oxidem uhličitým, kdežto já jsem zkoušel uspávat inhalačním anestetikem. Věnoval jsem se také anestezii rostlin, na které jsem spolupracoval s bývalým ředitelem Botanické zahrady v Praze, doktorem Větvičkou (pozn. autora – RNDr. Václav Větvička). Společně jsme uspávali éterem citlivku stydlivou čili mimózu.

Co v praxi znamená, že se uspí rostlina?

Jsou rostliny, u kterých je patrný pohyb. Ovšem ne okem nezaznamenatelný pohyb jako má slunečnice, ale rychlý pohyb. Taková mimóza, když se jí dotknete, tak svěsí listy. Ale když ji dáte pod zvon éter, kterého se nadýchá, tak přestane reagovat. Když ji pak dáte na čerstvý vzduch, tak se probere a opět začne reagovat.

Do jakých dalších oborů má anesteziologie přesah?

Velmi zajímavé je propojení s kriminalistikou. K tomuto tématu jsem se dostal díky setkání s profesorem Theodorem H. Stanleym na světovém anesteziologickém kongresu v Sydney v roce 1996 a následnému studijnímu pobytu u něho v Salt Lake City. Profesor Stanley je znám především jako vynálezce fentanylového lízátka k analgosedacím dětí a k analgezii u onkologických pacientů. Kromě toho se zasloužil svým farmakologickým výzkumem o bezpečnost USA v boji proti terorismu. Jeho otec byl vrchním policejním inspektorem v New Yorku. Jedním z úkolů profesora Stanleyho bylo zavedení narkotizační střely místo střelné zbraně. Nástup účinku je sice o něco pomalejší než účinek střely, ale je daleko bezpečnější a není to ve většině případů život ohrožující. V cestě stojí především právní a etická problematika, protože narkotizační pušky nebo foukačky jsou dosud užívány pouze ve veterinární anesteziologii. Na Policejní akademii ČR, která se nachází několik set metrů nad IKEM, jsem se účastnil kriminalistických konferencí, kde jsem přednášel o možnosti zneužití farmak, například benzodiazepinů, uspávačkami.

Čím může být anesteziolog v každodenní praxi prospěšný policii a kriminalistice?

Svým pohledem na věc a konzultacemi. Za prvé z preventivních důvodů, aby odhaloval a poukazoval na různá rizika, jak by mohla být policie paralyzována a její výkon ohrožen, kdyby došlo k použití anestetik, a zároveň při vyšetřování trestných činů.

Lze otravu poznat na první pohled?

Někdy ano. Například při otravě oxidem uhelnatým je kůže člověka zabarvena třešňově fialově nebo při otravě atropinem má oběť široce rozšířenou zornici. Naopak při otravě morfinem jsou charakteristické špendlíkovité zornice. Když ještě nebyly přesné analytické metody, používaly se k průkazu otravy farmaky často pokusy na zvířatech. Třeba při otravě morfinem došlo u vzorku podezřelého na otravu morfinem k postavení ocásku u pokusného zvířete, tzv. Straubův fenomén. Otravy nebo užití nějakých omamných látek nejsou v kriminalistice pouze u násilných trestných činů, u kterých jde o život, ale například i u trestných činů, kdy má být oběť zmanipulována za účelem dosažení nějakého cíle, který by bez použití psychofarmak nebyl tak snadný, nebo byl dokonce nemožný. Spolupracoval jsem v té souvislosti s Národním ústavem duševního zdraví, a to na dvou pracovištích – na jednom jsem se zabýval vlivem psychedelik, například ketaminu nebo psilocybinu, na změněné stavy vědomí a na pracovišti evoluční sexuologie jsme zkoumali účinky oxytocinu a oxidu dusného na sexuální chování ženy.  

Sexuologie není úplně typické místo pro práci anesteziologa.

Jednou z metod, které používá pracoviště evoluční sexuologie, je vaginální pletysmografie, kdy se elektrodou zavedenou do pochvy měří změna průtoku po vystavení ženy sexuálním podnětům a sexuální imaginaci. Tímto způsobem se diagnostikují různé sexuální poruchy. V pilotní studii jsme testovali vliv oxidu dusného (rajský plyn) a oxytocinu na sexuální vzrušivost ženy. Obě látky zvyšovaly v naprosté většině případů sexuální vzrušivost a mají tedy charakter afrodiziak. Je pozoruhodné, že oxytocin je malý peptid, který je tvořen pouze osmi aminokyselinami a přesto významně ovlivňuje chování a zvyšuje důvěru, empatii a má protistresové účinky. Úzký vztah k této problematice mají tzv. date rape drugs, tedy v překladu drogy, které napomáhají znásilnění.

Popisujete současný stav anesteziologie, ale můžete prosím nějak přiblížit, jak se obor vyvinul, kde byl na svém počátku a jak moc se za tu dobu změnil?

Moderní anesteziologie začala v roce 1846, kdy William Morton demonstroval v Bostonu poprvé éter k anestezii. Za necelých 200 let existence oboru jsme se posunuli neskutečným způsobem kupředu. V počátcích anesteziologie hráli rozhodující roli zubní lékaři. V roce 1845 použil zubní lékař Horace Wells anestezii oxidem dusným. Protože oxid dusný je pouze slabé anestetikum, první pokus ztroskotal. V pozdějších dobách se používaly jeho vysoké koncentrace, které při nedostatku kyslíku vedly k dušení pacienta a jeho bezvědomí. V jeho průběhu byl pak proveden krátký chirurgický výkon a probouzení probíhalo čerstvým vzduchem. Monitorovací techniky byly primitivní nebo neexistovaly. Měření krevního tlaku bylo do anesteziologie zavedeno až ve 30. letech 20. století. Dlouho se anestezovalo éterem, který se kapal na dýchací masku pacienta.  

Kdy se tento přístup změnil?

Zlom nastal právě v těch třicátých letech 20. století, kdy se začaly používat barbituráty, a to intravenózně. Nejdřív tedy dojde k uspání a pak až následně pacient vdechuje éter. Pro pacienta je to podstatně příjemnější. Dříve éter musel zajistit bezvědomí, analgezii, svalovou relaxaci, zkrátka všechny komponenty. Dnes se pro každou komponentu používá zvláštní skupina látek. V 60. letech se začal používat ketamin. Následně byla syntetizována celá řada dalších látek, které umožnily bezvadnou řiditelnost, což je u anestezie důležité. Lékař by měl být schopen ji ukončit ve chvíli, kdy o tom sám rozhodne.

Trochu mě děsíte, to neplatilo od začátku?

Toto základní pravidlo anestezie sice platilo od začátku, ale nebyly na to látky. Reálně to začalo spolehlivě fungovat až v 90. letech minulého století, tedy zhruba před 30 lety.

Často od někoho slýchám, že anestezie samotná je pro člověka vlastně nebezpečná. 

To je pravda. Je nebezpečná v tom, že jde o hluboké ovlivnění základních životních funkcí. Už tímto samotným faktem je nebezpečná.

K tomu se dodává, že ještě nebezpečnější je pro děti. Ale nedovedu si konkrétně představit proč?

Čím více se dozvídáme o inhalačních anesteticích, tak víme, že i když jsou krátkodobé, tak ovlivní mozek na mnohem delší dobu, než se domníváme. Řádově třeba na měsíc. Nyní už je to poměrně bezpečné, ale stále existují dvě skupiny pacientů – malé děti do 3 let a lidé nad 65 let, které jsou citlivější na účinek anestetik. U dětí každý den v jejich mozku proběhne neskutečná řada akcí, kdy vznikají nové synapse, což probíhá každou hodinu, každou minutu. A když se do toho zasáhne inhalačním anestetikem, nastane přinejmenším ovlivnění těchto dějů. Dnes tedy platí pravidla, že pokud to není akutní výkon, například apendicitida, tak by děti do 3 let vůbec neměly anestezii dostat. Totéž platí u starých lidí, kde nastávají změny, které mohou spustit například Alzheimerovu chorobu.

Na druhou stranu jde o jeden z oborů, ve kterém je možnost sledovat výsledek práce v reálném čase.

Anesteziologie i intenzivní medicína jsou velmi dynamické obory. Intenzivní medicíně jsem se ale podrobně nevěnoval, pouze v rámci operací, jen na ty kardiovaskulární výkony. V anesteziologii podáváte pacientovi látky, které způsobují hlubokou změnu základních životních funkcí především dýchání a oběhu. Následně je potřeba u daného pacienta obnovit životní funkce do fyziologických parametrů. Dodnes přesto neznáme veškeré souvislosti například ve vztahu anestezie a mozek. Anesteziologie mi umožnila proniknout do všech ostatních oborů medicíny. Sice jsem se pak specializoval na kardiovaskulární anesteziologii, ale člověk získá ten rozhled, který mu pomáhá v jeho vlastní práci.

Co jiného oproti ostatním oborům, jakou dovednost nebo vlastnost, musí mít anesteziolog?

Obor anesteziologie a resuscitace je náročný, progresivní, komplexní. Zasahuje téměř do všech oborů medicíny. Nabízí široké spektrum výkonů a profesní a osobní výzvy. Být schopný pracovat pod tlakem samostatně i v týmu. Musí znát z každého oboru alespoň základy. Zvlášť pokud není úzce specializovaný, ale je to klasický anesteziolog.

Vnímám to tedy správně, když si myslím, že anesteziolog je z mého pohledu člověk nejen nesmírně vzdělaný, ale i zručný?

Musí být velmi zručný a přesný. Zároveň to vyžaduje vysokou odolnost vůči stresu a schopnost rychle se rozhodovat a rychle reagovat. Třeba u kardiovaskulární chirurgie, v případě prasklé aorty, to je velmi stresová záležitost. Rozhodně nejde o obor pro každého.

Kam se obor může vyvinout, nebo kam si přejete, aby se obor posunul?

Rozvíjí se monitorace, stále víme málo o hloubce anestezie. Jak bychom měli uchopit parametry, aby byla přesnější. Je nutné získat molekulární mechanismus účinku inhalačních anestetik. Již od 50. let 20. století se rozvíjela tzv. elektroanestezie, kdy vlivem elektrického proudu a následkem vyplavení různých endogenních, tedy tělu vlastních, látek v organizmu dochází k bezvědomí a navození analgezie. Později byla tato metoda opuštěna a nyní se k ní opět vracíme. Základním principem je díky účinkům elektrického proudu nebo elektromagnetického záření vyplavit látky, které si tělo samo vyprodukuje. Například spánek, který je v současné době srovnáván s celkovou anestezií, není pasivní proces, ale v jeho průběhu se vyplaví celá řada neurotransmiterů a hormonů, například melatonin, které pak přispívají k navození spánku. Uvidíme, co nám přinese blízká budoucnost.  

Můj pohled na…

…docenta Hesse je těžké vykolejit nebo zaskočit nějakým dotazem, bez ohledu na to, z jakého je oboru. Mohl by být úspěšný v každé profesi, které by se rozhodl věnovat. Jeho rozsah zájmu a znalostí je totiž neskutečný, a to nejen v medicíně, ale i v biologii, zoologii, chemii, historii nebo kriminalistice. Během hovoru vás zasype konkrétními datumy, jmény, historickými momenty nebo souvislostmi, přestože letos v lednu oslavil své 75. narozeniny. Jak sám říkal, má pořád hodně práce a v současnosti píše v IPVZ svou novou knihu.

Jan Brodský (rozhovor vznikl pro IPVZ v únoru 2023)