Jak by se dal Váš obor charakterizovat?

Gynekologii a porodnictví jako obor bych asi nejvýstižněji přirovnal k termínu péče o reprodukční zdraví. Jde o záležitosti spjaté od embryonálního stádia, přes nitroděložní vývoj, vlastní porod, lékařskou péči v celém procesu do poporodní doby, která má také své atributy, ať již fyziologické nebo patologické, až do předání nového malého člověka do péče neonatologa a pediatra.

Čím je zajímavý oproti jiným oborům?

Má v sobě celou řadu výhod. Těmi základními jsou, že jde o obor, kde se snoubí společně jednak konzervativní péče a zároveň operační péče. To je mimořádný aspekt, který řadu jiných oborů nedoprovází. Máme možnost se věnovat jak kvalitní teoretické a konzervativní péči a léčbě, tak operační léčbě, která je neskonale široká od jednodušších výkonů až po ty nejsložitější a radikální onkogynekologické výkony, které trvají řadu hodin a následně pokračují specifickou onkologickou léčbou. Náš obor v sobě obsahuje celkem pět podoborů, subspecializací, které se rozvíjejí svým vlastním směrem a vždy v té hezké návaznosti na základní obor.

Ústav pro péči o matku a dítě (ÚPMD) navíc letos slaví 110 let od svého založení.

ÚPMD vznikl v roce 1951. Dříve to bylo Sanatorium, komplexní nemocnice obsahující celou řadu oborů, od chirurgie po internu. Dokonce se zde rozvíjela i radiologie, což byl přímý vliv profesora Jedličky, zakladatele a mecenáše, díky němuž celý objekt vznikl (prof. MUDr. Rudolf Tomáš Jedlička – pozn. autora). Můj obor gynekologie a porodnictví se do poskytovaných služeb zařadil až jako poslední.

Jak se z medicínského, nikoli společenského, pohledu v průběhu těch 110 let měnila péče o matku a dítě?

Poměrně razantně, protože od začátku jsme vystaveni dopadům a vlivům radikálně se měnící informační řeky, která přináší nové poznatky a ty následně zasahují do běžné péče. Za prvé jde o samotnou ženu v jejích jednotlivých životních periodách, ale i o těhotenství včetně péče o nový lidský život. Navíc v posledních patnácti, možná dvaceti letech, došlo k objevení neskutečných výkonů a řešení patologií, o kterých jsme dříve neměli ani tušení, že si s nimi někdy budeme umět poradit.

Co vše tehdy obor obsahoval nebo řešil?

Vznik oboru gynekologie a porodnictví znamenalo oddělení se od chirurgie, protože ta byla původně oborem pečujícím i o patologické stavy ženy, a to i v těhotenství a při porodu. Z toho důvodu jsme i nadále operačním oborem a symbióza s chirurgií je hmatatelná dodnes. My se bez chirurgů neobejdeme, i když často přebíráme řadu výkonů z jejich oboru do naší běžné praxe. Přesto jsou hraniční oblasti, kde chirurgy dodnes potřebujeme nutně až existenčně. Ovšem samotná preventivní péče o těhotnou ženu byla minimální. Jak těhotenství dopadne bylo tehdy v rukou vyšších mocností. Vlastní pomoc při porodu byla v rukou oboru v té době nazývaného „Babictví“. Šlo o vzdělání a činnost dnešních porodních asistentek, které měly vždy samostatný a svébytný výkon profese a chirurgovi se svěřovaly pouze případy, které byly nejzávažnější a většinou neskončily dobře, protože tehdejší možnosti byly velmi omezené. Musíme si uvědomit, že neexistovala antibiotická léčba, transfuzní služba, nebyly konziliární možnosti a celá úroveň oboru byla na tehdejší dobu vysoká, ale z dnešního pohledu nedostatečná, příznačně řečeno byla v plenkách.

Vy stojíte v čele ÚPMD téměř 24 let (od srpna 2000 – pozn. autora) a zažil jste v této pozici 19 různých ministryň a ministrů zdravotnictví. Co pro Vás bylo za tu dobu nejnáročnější?

Nemyslím si, že něco bylo samo o sobě jednoduché a něco naopak extrémně obtížné. Nejdůležitější úkol přede mnou stál v době mého nástupu. Přišel jsem do prostředí poničeného tehdejšími tendencemi o privatizaci a hrozícím zánikem Ústavu. Existovaly myšlenky přeměnit ÚPMD v evropskou banku nebo v zařízení s péčí o seniory, kteří by měli adekvátní finanční možnosti. Na vlastní oči jsem v té době viděl na Ministerstvu zdravotnictví seznam pražských porodnic, kde v kolonce s počtem lůžek plánovaných na následující rok byla číslice nula. Pro mě to byl výkřik, který představoval zásadní ohrožení. Těch závažných útoků za zrušení ÚPMD bylo historicky několik. Při mém příchodu jsem tak přišel do prostředí, kde byla většina lidí poničena, vyčerpána, byli doslova spáleni tou usilovnou prací na záchraně ÚPMD. A byť měl Ústav před sebou možnost další existence, tak jej bylo potřeba zrekonstruovat, personálně doplnit, vybavit technologiemi, které byly tehdy na velmi špatné úrovni nesrovnatelné s Evropou, a to jak v počtu, tak v kvalitě vybavení. Navíc bylo nutné se zpět zapojit do vědy a výzkumu, do pedagogiky a rozšířit klinickou péči, protože tehdy byly i počty porodů v rozsahu 1000–2000 porodů ročně. To byla čísla nedůstojná takovému zařízení, jakým je ÚPMD a chyběla zde řada dalších nutných subspecializací, například onkogynekologie, urogynekologie, nebo IVF centrum (Centrum asistované reprodukce – pozn. autora).

Měl jsem dojem, že IVF centrum v ÚPMD historicky existovalo vždy?

Ono zde sice vzniklo, dokonce jako první v České republice, ale pak bylo zrušeno a já jsem ho musel znova postavit a vybudovat od základů. 

Má ÚPMD, s ohledem na to, že je postaven v kopci pod vyšehradskou skálou a z druhé strany v těsné blízkosti Vltavy, ještě nějaké možnosti rozvoje, jak do budoucna stavebně zvětšit svoji kapacitu?

Prostor se samozřejmě nezvětšuje a v podstatě nyní nemáme možnosti nikam dále se rozrůstat. Na druhou stranu při svém nástupu jsem viděl, že v těch starých objektech nové prostory, například operační sály nebo centrální sterilizaci, porodní sály s porodními pokoji, není možné vybudovat a vybavit na úroveň třetího tisíciletí. Věděl jsem, že technologické srdce ústavu musím postavit nové, vměstnat ho sem. Proto vznikl nový objekt, monolit, přímo v areálu. V době stavby stál 650 milionů korun, dnes by to byl minimálně dvojnásobek. Objekt nyní odpovídá třetímu tisíciletí a plní nároky na práci s odpovídajícím zařízením a vybavením umožňujícím špičkové výkony, bezpečné porody a bezpečnou péči o ženy i novorozence. Abychom se mohli stavebně rozrůstat, tak existuje jen jedna jediná varianta. Nás extrémně trápí nedostatečné parkovací kapacity. Každá pacientka, která k nám někdy jela autem si jistě v tomto smyslu prožila peklo, když hledala místo na zaparkování. Já jsem kdysi už měl i připravený projekt varianty podzemního parkoviště. To nám znemožnil nástup pandemie COVID a od té doby na to nedošlo.

Jakým směrem očekáváte, že se bude porodnictví vyvíjet?

Klasické porodnictví se dramaticky, tak jako se vyvíjelo do 70. let minulého století, asi vyvíjet už nebude, protože klasické porodnictví je kapitola, která je svým způsobem uzavřena. Co se bude jistě rozvíjet je péče o nitroděložní plody, což se bude rozšiřovat o další typy výkonů a pochopitelně se bude vyvíjet i neonatologická péče, tedy péče o různou formu hendikepů nebo hendikepem postižených novorozenců a snahou tento hendikep vyrovnat tak, aby novorozenec měl stejné startovací možnosti do života jako fyziologický novorozenec. Bude se rozvíjet oblast prematurity, tedy předčasných porodů a celkové nezralosti předčasně narozených dětí. Další oblastí je prenatální diagnostika dohromady s genetikou. To vše jsou oblasti s obrovskou možností rozvoje.

Budou se rozvíjet i techniky asistované reprodukce?

Bezpochyby ano. Populace v současné době rozhodně, co se týká reprodukce, nenabývá na kvalitě. Je zapotřebí se zaměřit na to, že spontánní koncepce se téměř vyskytovat nebude a těch spontánně vzniklých těhotenství bude čím dál méně, a naopak čím dál více bude zapotřebí párům pomoci, aby nový život vůbec vzniknul.

Čím je dána zvyšující se neschopnost přirozeného početí?

Je to kvalitou reprodukčního zdraví populace. Zdraví se v průměru zhoršuje a reprodukční zdraví je zatíženo sociálním chováním. Řada párů z různých důvodů posouvá snahu o těhotenství do stále vyššího věku. Většinou je to pochopitelné, protože žena se snaží dokončit nějaké vyšší vzdělání nebo se partneři snaží ekonomicky zajistit. Pokud se ale dostanou do situace, kdy se o otěhotnění začnou snažit okolo 35 až 40 let věku, tak ta žena samozřejmě není více a lépe zdravá než v 25 letech. Začíná se objevovat mnoho přirozených a s věkem souvisejících zdravotních komplikací, například esenciální hypertenze neboli vysoký krevní tlak, diabetes a další. Devět měsíců trvající těhotenství je obecně pro tělo ženy zátěž, ale jinak se snáší, jestliže je žena těhotná v období optimálního věku, kdy je na to velmi dobře připravená, než když otěhotní okolo 40. roku věku. Zátěž samotného těhotenství navíc zhoršují právě ty civilizační choroby, to už mluvíme o polymorbiditě těhotných. Nejen, že to zatěžuje zdraví žen, ale pochopitelně i kvalitu následné populace.

Velkým tématem je zároveň bezpečnost péče jak porodní, tak i poporodní. Jak vnímáte domácí porody versus porody v nemocnicích?

Já se okolo gynekologie a porodnictví pohybuji od roku 1980. Což je hodně let. A celý svůj odborný život jsem strávil bojem s domácími porody. Bojem nesmiřitelným, který je veden ne z toho důvodu, že by to ohrožovalo schopnost péče ze strany lékařů, ale ohrožuje to životy žen a životy dětí. Ve své kariéře jsem bohužel zažil i neúspěchy při porodech a vždy byly spojeny se závažným život ohrožujícím poporodním krvácením. Zažil jsem i několik úmrtí matek na toto krvácení a byl to vždy otřesný zážitek, spojený s absolutní bezmocí. A i když jsme byli na všechno připraveni, odehrálo se to na operačním nebo porodním sále a měl jsem u sebe kolegy, dokonce ty nejlepší z nejlepších, přesto jsme nebyli schopni tomu zabránit. Na to nikdy nezapomenete a jsou dny a noci, kdy na to myslíte a neustále se ptáte, jestli byla nějaká možnost tu situaci odvrátit. Takové krvácení je hlavní nebezpeční domácích porodů, protože vedle hypoxie, což je stav, při kterém část těla nebo celý organismus trpí nedostatkem kyslíku na tkáňové úrovni, je nejzávažnějším ohrožením malého i velkého života. A jestliže se to přihodí doma v obývacím pokoji, jste odsouzen do role diváka a neuděláte vůbec nic kromě toho, že následně vyplníte úmrtní list. A s tím se nikdy nesmířím.

Byť taková situace může nastat i ve zdravotnickém zařízení, poměr neúspěšného vyřešení situace je v domácím prostředí pravděpodobně daleko vyšší?

V domácím prostředí je pravděpodobnost neúspěchu samozřejmě vyšší. V současné době statistiky nejsou úplně přesné, protože my nevíme, kolik lidí doma rodí. Vše se schová do skupiny extramurálních porodů, tedy porodů mimo zdravotnická zařízení, což mohou být plánované porody, ale i takové, kdy žena do zdravotnického zařízení nestihne dojet. To vše jsme zažili, ale nebezpečí pro malý i velký život vyplývá z dostupných možností při řešení jakékoli komplikace při porodu. Reprodukční zdraví se zhoršuje a musíme počítat s tím, že průběhy porodů rozhodně nejsou jednodušší než před sto lety, ale vyžadují stále častější operační přístup, což nemá za cíl nic jiného než bezpečnostní hledisko pro ženu a dítě. To rozhodně není snaha, aby si lékař „zaoperoval“, protože operuje rád a kvůli tomu nutí všechny rodit v nemocnici, aby to neměl daleko. Porody doma mají jasné zhoršené riziko pro řešení komplikací, které se se statistickou pravděpodobností vyskytnou, ať žena rodí doma, nebo v nemocnici. Ale v nemocnici máme možnost zasáhnout a jsme schopni tu situaci většinou vyřešit a životy zachránit.

Dalším a v současnosti možná ještě hlasitějším tématem je nyní bonding, tedy kontakt dítěte a matky takzvaně kůže na kůži ihned po porodu. Existuje nějaký stanovený nebo obvyklý časový horizont, za jak dlouho by k němu po porodu mělo dojít?

Toto je dotaz primárně na neonatologa. Proti bondingu a obecně umožnění kontaktu čerstvě narozeného dítěte s matkou ale nemůže nikdo nic namítat. Pozitivní vliv takového kontaktu navíc nezpochybňuji a myslím si, že je zapotřebí vytvářet podmínky, aby to bylo možné. Mezi pracovišti, která chtějí poskytovat kvalitní péči navíc nepanuje většinový názor, že bychom ho neměli umožňovat. Naopak si myslím, že je velmi dobře ho umožnit, ale za jedné podmínky a tou je opět bezpečnostní hledisko. To znamená, že dítě musí být zdravé, matka musí být zdravá a jestliže není překážkou žádná zdravotní komplikace, tak jsem ten poslední, kdo by tomu bránil. Neexistuje žádný stanovený čas, kdy by k tomu mělo dojít, ale v ÚPMD matkám vycházíme absolutně vstříc a bonding u nás probíhá jak po přirozeném porodu, tak po císařském řezu. Pokud by se matka necítila dobře, tak může samozřejmě bondovat i otec. Ale vždy záleží na konkrétní situaci a nejdůležitější je bezpečný průběh pro všechny zúčastněné.

Občas se však stane, že si narozené dítě někdo nechce nechat a využije možnosti jeho odložení do Babyboxu. První Babybox v České republice byl zprovozněn téměř před 19 lety na Den dětí 1. 6. 2005. V té době už jste byl ředitelem ÚPMD, přesto zde byl instalován jako zatím poslední v republice, doslova před pár dny. Proč zde nebyl dříve?

To je skutečně otázka na tělo. Já jsem byl za porodníky, společně s dalšími odborníky například z oblasti sociologie, pediatrie nebo rodinného práva, v první komisi Ministerstva zdravotnictví, která se tím kdysi zabývala. Probíhala bouřlivá diskuse okolo dvou zásadních pilířů. Prvním z nich byla záchrana malých lidských životů tím, že je bude možné bezpečně odložit formou, která bude matce navíc garantovat určitou intimitu. Druhým pilířem bylo varování, abychom to nepovolovali, protože půjde o cestu indukující možnost odkládání dětí. Obava byla, že budou odkládány i děti, které by jinak nebyly odložené a zůstaly by v rodinách. Možná v ne úplně funkčních rodinách, ale byly by v nich, kdežto tímto krokem se nabídne možnost, aby v nich nebyly. A i přesto, že by je čekala možná lepší budoucnost než v původní rodině, tak půjde o cizí rodinu a dítě má přeci právo na to, aby znalo svou minulost, původ a své biologické rodiče. Vývoj společnosti šel nakonec svojí cestou, já jsem tu cestu po celou dobu pečlivě sledoval, a nakonec po projednání s těmi, kterých se to nejvíce týká, což jsou neonatologové, jsem souhlas dal a nyní máme Babybox i my. Pro mě jako pro porodníka, který celou kariéru přiváděl na svět děti, je právo na život dítěte nade vším.

Pane docente, je příjemný pocit být u začátku nového života?

Bezesporu! Jeden z mých učitelů říkal, že porodníci jsou lékaři, kteří ne lížou, ale doslova chlemtají smetanu. Tím se snažil vyjádřit, že náš obor je úžasný a každého z nás naplňuje. Pocit přivést na svět malého človíčka je fantastický. S jednou podmínkou – že všechno dobře dopadne. Bohužel jsou i situace opačné, kdy to nedopadne dobře a pak jsou i ty pocity naprosto opačné a možná ještě intenzivnější. Náš obor v sobě má oba tyto aspekty. Jak každodenní velká vítězství být u něčeho nového, tak i, naštěstí ve velmi málo případech, prohry, které člověka vrátí zase zpátky na začátek.

Proč jste se rozhodl být porodníkem?

Já jsem byl rozhodnutý vybrat si obor, kde je jak ta konzervativní složka, tak ta operační. Dopředu totiž člověk nikdy neví, jestli bude mít ruce schopné operovat takovým způsobem, aby se postavil k těm nejsložitějším operacím a dovedl je k úspěšnému konci anebo zda nebude mít tak schopné ruce, ale bude schopen si vypracovat mozek na to, aby řešil ty nejsložitější záležitosti, sledoval jejich dynamiku, uměl je pochopit a následně popsat. Gynekologie a porodnictví je jeden z mála oborů, který obsahuje obě složky. Proto jsem si ho vybral a rozhodně toho nelituji.

Zvedá se zájem lékařů o to být gynekologem a porodníkem nebo bojujete s nedostatkem zájemců o obor?

V průměru je zájem dlouhodobě stejný, možná lehce stoupající.

Vybavíte si nejtěžší porod v kariéře?

Byly dva a v obou případech šlo o porody, které skončily špatně. Oba právě kvůli závažným poporodním krvácením. Na toto téma nám dokonce s kolegy Kroftou a Křepelkou (prof. MUDr. Ladislav Krofta, CSc., MBA; MUDr. Petr Křepelka, Ph.D. – pozn. autora) vyšla i do angličtiny přeložená a pozitivně recenzovaná monografie, ve které se nám povedlo upozornit na několik aspektů, které v operační léčbě život ohrožujících krvácení přispěly k tomu, že většina z nich je řešitelná, a to dokonce bez ztráty dělohy, tedy bez ztráty další reprodukční funkce, což jsme si ověřili na velmi zajímavém počtu výkonů. Takové ženy následně opět otěhotněly a porodily. Tento systém jsme následně učili i celou řadu kolegů v menších porodnicích, zejména proto, že větší porodnice mají tým onkogynekologů, které si mohou přivolat k danému typu komplikované operace, ale malé nemocnice tuto možnost nemají. Nejdříve jsem jezdil operovat sám, pak jsme vytvořili skupinu společně s mým zástupcem a s instrumentářkou včetně našeho instrumentária a pomáhali jsme ty situace dovést k úspěšnému závěru.

Což v podstatě souvisí i se vzděláváním. Jak vlastně probíhá spolupráce mezi ÚPMD a IPVZ skrze Katedru gynekologie a porodnictví, kterou vedete ještě o dva roky déle než ÚPMD?

Spolupráce byla vždy skvělá. Osud mi byl příznivě nakloněn, že jsem mohl obě pozice zastávat velmi dlouho a zároveň současně. Není přede mnou nikdo, kdo by na těch pozicích byl déle. I díky tomu se snažíme všechno vzdělávání, stáže, pobyty, kurzy, školení a přednášky vytvářet tak, abychom pokryli celý obor, navíc zajímavou formou. A samozřejmě přednášejí vždy ti nejlepší z nás a návštěvnost vzdělávání na naší katedře je dlouhodobě velmi dobrá.

Vybavíte si i nejkratší nebo naopak nejdelší porod v kariéře?

Nejkratší porody nejčastěji do statistik sbíráme tzv. „u rybiček“, což je takový malý mramorový bazének s rybami ve vstupní hale ÚPMD, ještě před recepcí a už se z toho stal v podstatě terminus technicus. Někdy porod běží natolik rychle, že se matka nestihne dostat na porodní sál ve 4. patře Ústavu.

A nejdelší porod?

My nenecháváme rodit ženu dlouho, a to se týká především druhé doby porodní. Ta má mít určitou omezenou délku, omezujeme ji na 2 hodiny. Jestliže 2 hodiny při zašlé brance nedojde k porodu, tak většinou podle aktuálních podmínek použijeme některou z extrakčních metod a dítě porodíme.

Občas ale od někoho zazní, že porod trval 28 hodin, nebo dva dny navíc přes noc…

V takovém případě si většinou těhotná žena plete porod jako takový s poslíčky a začátkem porodu, to dohromady může trvat těch 28 hodin, ale o vlastní porod jde až v těch posledních několika hodinách. V takovém případě už je dotyčná vyšetřována a je pravidelně zapisován nález na porodních cestách, abychom věděli, jak porod pokračuje. Když vidíme, že dochází k nějaké zástavě porodu a na monitorovacích přístrojích se začínají objevovat známky hypoxie plodu, tedy nedostatku kyslíku, tak porod ukončujeme a co nejrychleji řešíme, nejčastěji císařským řezem.

V těchto dnech jste oslavil významné životní jubileum – 70 let. Máte za sebou velmi úspěšnou a dlouhou kariéru lékařskou, akademickou, vědeckou i manažerskou. Jste i Vy sám spokojený?

Určitě mám pocit, že se mohu ohlédnout a uvidím práci, za kterou se nemusím stydět. Upřímně řečeno, nikdy bych ale nic nedokázal jen sám. Musel jsem mít kolem sebe lidi, kteří mě mohli jednak zastoupit nebo mi pomoci. A snad mohu i říci, že jsem takových lidí za život pár i vychoval.

Jaké před sebou máte ještě úkoly, které jste si sám stanovil a chcete jich dosáhnout?

Po mém letošním plánovaném odchodu z pozice ředitele ÚPMD bych zde rád ještě zůstal na nějaký úvazek a pomáhal s věcmi, o nichž si myslím, že bych v nich mohl být nápomocný a mohl bych prospět k jejich dokončení.