Víte, že IPVZ pořádá vzdělávací akce pro lékaře, zubaře a farmaceuty již od roku 1953?

O tom, že je nutno, aby se lékaři vzdělávali i poté, co ukončili svá medicínská studia, panovala shoda v laické i odborné veřejnosti tak říkajíc odedávna.

Od počátku 19. století, v době, kdy se medicína stává jednou z uznávaných a rychle se rozvíjejících přírodních věd, snahy o další vzdělávání absolventů pražské lékařské fakulty vycházely přirozeně od fakulty samotné. Zpočátku bylo pro postgraduální vzdělávání doporučováno jak lékařům, tak i nelékařům zejména individuální studium odborné literatury. Výrazný posun v možnostech postgraduálního vzdělávání nastal pro lékaře (nutno říci především pražské) na počátku 40. let 19. století. Tehdy se na pražské lékařské fakultě začala vytvářet proslulá „pražská lékařská škola“.

V roce 1870 byl vydán základní celoříšský zdravotní zákon, který zřídil instituci okresních lékařů a uložil samosprávným orgánům zorganizovat síť obecních a obvodních lékařů. Stále naléhavěji se nejen u nás, ale i v ostatních evropských zemích ozývaly hlasy požadující jednak ověření odbornosti lékařů-specialistů, a zároveň zabezpečení možnosti postgraduálního vzdělávání pro všechny lékaře.

V roce 1919 instituce okresních lékařů založila dvě nové univerzity s lékařskými fakultami – v Brně a Bratislavě, a pokusila se řešit i otázku postgraduální výchovy vzrůstajícího počtu absolventů lékařských fakult. Specializace lékařů v jednotlivých oborech se začala rýsovat u terénních lékařů již na počátku 20. století, přirozeně nejprve ve velkých městech, kde si lékaři na označení svých ordinací začali uvádět i specializaci (zubní lékař, ženský lékař, dětský lékař apod.).

Ústřední jednota čs. lékařů se snažila již od října roku 1945 spolu s ministerstvem zdravotnictví vnést do doškolování lékařů co nejdříve opět nějaký řád. V jejím rámci se tohoto úkolu ujal v roce 1946 zkušený lékař MUDr. J. Stuchlík a vyzval lékaře, aby sdělovali témata vhodná k výuce.

V roce 1951 reorganizovala pražská lékařská fakulta dosud jednotnou výuku do čtyř specializovaných směrů – všeobecného, stomatologického, pediatrického a hygienického. Ze dvou posledních směrů se v roce 1953 staly samostatné fakulty. Původní fakulta, nyní pod názvem Fakulta všeobecného lékařství, si ponechala i výchovu stomatologů.

Založení Ústavu pro doškolování lékařů v roce 1953, v souladu s tehdejšími zvyklostmi, bylo spojováno s dokumentem „strany a vlády“ z roku 1952 o opatřeních k dalšímu rozvoji našeho zdravotnictví, v němž bylo uvedeno, že chybí metodické středisko soustavy doškolování lékařů. Podklady pro jednání o založení ústavu v kolegiu ministra zdravotnictví vypracoval v červnu 1953 pracovník ministerstva MUDr. Josef Vyšohlíd, který je považován za jednoho z hlavních budovatelů této instituce. MUDr. Vyšohlíd pokláda​l za nutné zřídit ústav organizačně nezávislý na lékařských fakultách, podléhající ministerstvu zdravotnictví.

Rovněž doporučil zřídit ústav jako rozpočtovou organizaci podřízenou přímo ministerstvu zdravotnictví. Ústav měl zajišťovat školení všech typů, specializační i doškolovací ve všech oborech, dlouhodobá i krátkodobá školení, zajišťovat jednotnou linii školení a usměrňovat a kontrolovat odbornou i politickou náplň proseminárních školení. V čele ústavu stál ředitel, jednotlivé obory měly své katedry s vedoucími. Hlavním sídlem ústavu se stalo doškolovací středisko ministerstva zdravotnictví (bývalá Masarykova státní škola zdravotní začleněná do ústavu) v Ruské ulici v nynější Praze 10. Pro klinickou výuku měl ústav k dispozici vybraná lůžková i ostatní zařízení zdravotní péče zpočátku zejména v Praze, Brně, Havlíčkově Brodě a Olomouci. Na základě tohoto materiálu byl Ústav pro doškolování lékařů zřízen od 1. července 1953 výměrem ministra zdravotnictví z 30. 6. téhož roku.