Je vyžadována podpora jazyka JavaScript

Některé stránky na tomto webu vyžadují podporu jazyka JavaScript. Váš webový prohlížeč jazyk JavaScript nepodporuje nebo jazyk JavaScript není povolen.

Chcete-li zjistit, zda webový prohlížeč podporuje jazyk JavaScript nebo jazyk JavaScript chcete povolit, přečtěte si nápovědu k vašemu webovému prohlížeči.


ROZHOVOR - prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.

prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc. - Kouření má významný vliv na vznik urologických nádorů

Urologii jako obor není třeba obecně představovat. Jako samostatný obor byla založena již v 19. století a od té doby se podstatným způsobem rozvinula a v některých oblastech je dokonce lídrem v udávání trendů. O specifikách celého oboru, stejně jako o konkrétních onemocněních se podrobně, ale přitom velmi srozumitelně, rozpovídal prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc., onkourolog s téměř čtyřicetiletou praxí, přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole, momentálně zároveň děkan 2. LF UK a nově i člen Vědecké rady Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

Proč si myslíte, že je Váš obor zajímavý?

Ono to trochu souvisí i s tím, proč jsem ho šel dělat. Z mého pohledu to byla jednak kombinace toho, že jsme obor operační, ale není to vyhraněná operativa. Kromě operování se věnujeme i komplexnější péči o urologická onemocnění, máme hodně diagnostiky a v řadě situací využíváme i medikamentózní léčbu. V urologii je tedy prostor i pro ambulantní péči, komunikaci s pacientem, pro komplexní přístup k onemocněním. Ale hlavní důvod, proč jsem se pro urologii rozhodl, byl její úzký vztah k novinkám, k novým technologiím a postupům. Projevilo se to již v dobách mého začátku novinkami, endoskopickými přístupy k léčbě litiázy (tvorba kamenů ve vnitřních orgánech – pozn. autora), kdy začínala éra extrakorporální litotrypse (druh terapie využívající tlakové rázové vlny – pozn. autora) a endoskopické léčby litiázy v horních močových cestách. To byl tehdy velký boom. Na to navázala laparoskopie, kde hrála urologie velmi aktivní roli. Na to pak následně navázala robotická operativa, kde urologie představovala stěžejní obor, který s ní přišel a kdy většina prvních výkonů byla urologických. Dodnes urologie představuje obor, který má celosvětově stále největší spektrum a počet prováděných výkonů robotickým systémem.

To znamená, že mnohdy nejde jen o vývoj, ale o změnu celého systému práce v průběhu kariéry?

My jsme několikrát za svou kariéru museli změnit svůj pohled na operační přístup k některému onemocnění. Třeba nádory ledvin jsem se učil operovat třikrát. Nejdříve otevřeně, pak laparoskopicky a teď roboticky. To samé v podstatě platí i pro prostatu. To jsou dva zásadní momenty, které z urologie v mých očích dělají obor, který může mnoho lidí zajímat.

Jaká jsou nejčastější nebo nejběžnější onemocnění v urologii?

Urologie se zabývá léčbou onemocnění ledvin a vývodných cest močových, respektive mužských pohlavních orgánů, tedy hlavně prostaty a varlat. Do našeho oboru spadají i onemocnění retroperitonea (retroperitoneum je úzký prostor mezi nástěnnou pobřišnicí a zadní břišní stěnou, zde se nacházejí některé orgány například ledviny s nadledvinami nebo slinivka břišní – pozn. autora) a operační léčba onemocnění nadledvin. Toto je celé široké spektrum našeho oboru, a to v sobě zahrnuje celou řadu diagnóz a oblastí, kterými se urologie zabývá. Významnou část našeho oboru představuje onkologická léčba, uvádí se, že zhruba jedna třetina solidních nádorů jsou tak zvané urologické nádory, takže jde o významný počet. Například rakovina prostaty je u nás vůbec nejčastější mužské nádorové onemocnění. Další oblastí je takzvaná funkční urologie. To je léčba poruch funkce vývodných cest močových, což se týká hlavně močového měchýře, močové trubice a svěračového aparátu. Další oblastí je léčba urolitiázy, většinou horních močových cest, z části ale i v močovém měchýři. Další oblastí je otázka andrologie, tedy mužského zdraví v širším slova smyslu. Významnou oblastí je léčba obstrukčních uropatií, to se týká hlavně hyperplazie prostaty (zvětšení prostaty – pozn. autora), a pak máme významnou oblast dětské urologie, což jsou velice často vrozené vývojové vady, případně celý aspekt oboru urologie v dětské populaci.

Lze kvantifikovat poměr mezi dětskými a dospělými pacienty?

Typický je pro nás dospělý pacient. Dětská urologie však má své významné místo, v podstatě se dá říct, že vrozené anomálie a vývojové vady močového ústrojí jsou hned po srdečních vadách druhé nejčastější. Ty vady ne vždy vyžadují léčbu, někdy jde spíše jen o nějaké odchylky než vysloveně vady, ale jsou velmi časté. Mohou být spojeny s dalšími onemocněními, třeba se sklonem k litiáze, nebo ohrožovat funkci ledvin. Pak samozřejmě vyžadují náš zásah, obvykle operační. Tím se zabývá dětská urologie, což je i samostatný nástavbový obor na dospělou urologii.   

Kdy je pro muže vhodný věk jít na první preventivní prohlídku k urologovi?  

Preventivní prohlídka je součástí tzv. sekundární prevence, já bych ale nejprve zdůraznil význam prevence primární, tedy snahy zamezit vzniku onemocnění. V urologii zde hraje významnou roli souvislost kouření se vznikem nádoru močového měchýře nebo například i erektilní dysfunkce. Proto se snažíme být aktivní v kampaních proti kouření.

Jak souvisí kouření s nádorem močového měchýře? Nejčastěji se mluví o vlivu na plíce, kardiovaskulární systém, cévy…

Kuřák má asi čtyřikrát větší riziko, že onemocní nádorem močového měchýře než nekuřák a kuřák má dokonce vyšší pravděpodobnost, že na toto onemocnění zemře. Tím důvodem je, že toxické metabolity z kouření jsou detoxikovány v játrech a v nějaké podobě vylučovány do moči, čímž se dostávají do kontaktu se sliznicí močových cest. U disponovaných jedinců pak zvyšují riziko vzniku nádorů. Nádory močového měchýře jsou druhé nejčastější nádory spojené s kouřením po nádorech plic. Třetí oblastí jsou nádory v ORL oblasti. Jde o kombinaci toxického vlivu kouření a určité dispozice. Ta souvislost je jednoznačná a prokázaná.

Vraťme se ještě k té prevenci…

Již jsem zmínil sekundární prevenci, tedy snahu včas zachytit příslušné onemocnění. Tam je ale nutné dobře definovat, jaké onemocnění chceme zachytit, respektive jaké je riziko, že ho zachytíme. V našem oboru se hovoří především o časném záchytu rakoviny prostaty. Urologové, včetně evropské urologické společnosti, doporučují aktivní přístup k záchytu onemocnění u mužů v rizikovém věku. Proto mužům ve věku 50–70 let, kteří mají zájem pečovat o své zdraví, doporučujeme navštívit urologa a podstoupit preventivní vyšetření, které spočívá hlavně v odběru krve na prostatický specifický antigen (PSA). To je něco, co může každý muž udělat v rámci své osobní aktivity. Hodně se také debatuje otázka screeningového programu, tedy státem podporované a organizované strategie. Dnes je dokázané, že aktivní přístup, tedy aktivní screening karcinomu prostaty, dokáže snížit riziko úmrtí na toto onemocnění. Tím, že se případné onemocnění zachytí včas a včas se léčí.

Česká republika má takový screeningový program rakoviny prostaty?

Screeningový program je u nás skutečně připraven. ČR by měla být jednou z prvních zemí v Evropě, která s ním proaktivně přijde, měl by začít od ledna 2024. 

Jak je to s dědičností u rakoviny prostaty?

Víme, že zhruba 10 % nádorů prostaty má dědičnou genetickou predispozici. Pro dědičnou formu je typický dřívější začátek onemocnění a větší agresivita. Proto se doporučuje, aby muži, kde je rodinný výskyt zaznamenán u více než dvou přímých příbuzných, podstoupili preventivní vyšetření na PSA dříve, již po 40. roku věku a aby byli vyšetřeni i geneticky. V případě zjištění příslušných genetických mutací by měli být všichni muži v přímém příbuzenstvu testováni již okolo 40. roku. Navíc se objevují některé formy cílené léčby pokročilých stádií, jejichž indikace je vázaná na přítomnost mutací. K familiární formě onemocnění také přistupujeme v léčbě aktivněji, protože víme, že se chová agresivněji.  

Je pravdou, že u rakoviny prostaty je nižší riziko úmrtí než u jiných typů rakoviny a že se s ní dá poměrně dlouho a aktivně žít? Čím je to způsobené?

Ve spektru nádorových onemocnění jde o typ spíše chronicky probíhající. Je to samozřejmě individuální, ale většina případů rakoviny prostaty jsou nádory relativně dobře diferencované, a ne příliš agresivní. Onemocnění pak postupuje relativně pomalu. Doba od časného záchytu rané fáze onemocnění i u neléčené formy do vzniku metastáz, tedy fáze, která již ohrožuje život pacienta, se uvádí mezi 8–12 lety, což je dlouho. Z toho vyplývá i obava z něčeho, čemu se říká „overtreatment“ (přeléčení – pozn. autora), tedy situace, kdy indikujeme aktivnější léčbu, než je v konkrétním případě nutné. Pacienta pak mohou ohrožovat více důsledky léčby než samo léčené onemocnění. Jsme si toho samozřejmě vědomi, i když je někdy těžké přesný průběh onemocnění i dalšího života pacienta predikovat. Máme proto dnes u pacientů s diagnostikovanou rakovinou již definované i určité formy vyčkávacího postupu. Při volbě tohoto postupu musíme posoudit na jednu stranu agresivitu nádoru, kterou dokážeme odhadnout, a na druhou stranu předpokládanou délku dalšího života, tzv. „Life Expectancy“ (očekávaná délka dožití – pozn. autora). Ta je samozřejmě jiná u pacienta s těžkými komorbiditami, a je také z části závislá na věku.

Proto i ten aktivní screening u pacientů volíme velmi individuálně. Snažíme se zachytit hlavně onemocnění, která nemocného skutečně ohrožují a která vyžadují aktivní léčbu, např. radikální prostatektomii nebo radioterapii.  

Umírá tedy na rakovinu prostaty málo pacientů, jak je možné občas někde zaznamenat nebo jde spíše o mediální nebo komunikační zkratku?

Rakovina prostaty je dnes nejčastější nádorové onemocnění v české populaci. Je častější než nádory kolorekta nebo plic. V počtu úmrtí je až třetí, právě za nádory plic a kolorekta, ale v reálných číslech je to stále 1500 mužů, kteří ročně zemřou na rakovinu prostaty, což je významné číslo.

Je to tedy možná zkresleno spíše tou pomalou progresí nádorů a případným jiným závažným onemocněním, které je následně primární příčinou smrti?

Je to tak, že v případě diagnózy rakoviny prostaty není většinou jisté, jestli jde o to hlavní onemocnění. Ovšem ten pomalý průběh neplatí vždy. Existují relativně agresivní nádory, kde riziko předpokládané progrese je daleko rychlejší než u relativně málo agresivních forem, kterých je více.

Jak na sobě vlastně poznám rakovinu prostaty?

Rakovina prostaty zpočátku nevyvolává žádné symptomy. V době, kdy je onemocnění lokalizované na prostatu, nemá žádné příznaky. Proto by měl urologa v příslušném věku navštívit i člověk, který žádné obtíže nemá.

Když už ji na sobě tedy poznám, tak je pozdě?

Rakovina prostaty obvykle vytvoří subjektivní obtíže až ve stavu, kdy už vytvoří metastázy. Ty bývají hlavně v kostech, s čímž souvisejí skeletové bolesti nebo patologické zlomeniny. Potíže mohou někdy být spojeny s lokálním růstem nádoru, projevují se pak potížemi při močení nebo krví v moči, ale to jsou většinou již lokálně velmi pokročilá onemocnění.

Před více než deseti lety jste v jednom z článků říkal, že přesná příčina rakoviny prostaty není známa. Změnilo se za tu dobu něco?

Nic zásadního. My jsme hodně pokročili v identifikaci té familiární formy, kde nyní známe něco přes deset genů, o kterých víme, že jsou spojeny s rakovinou prostaty. To je významný posun. Obecně jsme ale v tom hledání příčiny dále nepokročili. Předpokládá se, že u vzniku stojí stravovací návyky naší populace, například konzumace červeného masa, ale přesný mechanismus neznáme. Je zaznamenáno, že Japonci dlouhodobě žijící v USA mají vyšší riziko vzniku rakoviny prostaty než Japonci žijící v Japonsku. V některých populacích je riziko vyšší a asi je to dáno právě návyky ve spotřebě červeného masa.

Pokud je prostata operativně odebrána, tak je něčím nahrazovaná?

Prostatu máme proto, že produkuje významnou součást spermatu, část zajišťující přežití a výživu spermií. Jinými slovy, pokud by muž neměl prostatu, tak to kromě reprodukční schopnosti jeho život nijak neovlivní. Není to tedy otázka náhrady nebo transplantace.

O rakovině prostaty se mluví v odborné i laické veřejnosti včetně médií poměrně dost. Je však v urologii nějaké onemocnění, o kterém se ve veřejném prostoru v podstatě nemluví, a přitom by mělo?

Zůstaneme-li u onkourologie, tak je to stále oblast nádorů močového měchýře a souvislosti způsobující jejich vznik. Jde o jedno z nejčastějších nádorových onemocnění u nás, pořád je to v tzv. TOP 10, ale moc se o něm neví, moc se neprezentuje ani jeho souvislost s kouřením. V posledních letech sice počty stagnují, ale v předešlých desetiletích zde existoval trvalý nárůst počtu případů, což zřejmě souviselo s životním prostředím. Rozhodně více by se mělo hovořit o souvislosti kouření a vzniku nádorů močového měchýře. Někdy se ten menší zájem společnosti o nádory měchýře zdůvodňuje i spektrem pacientů, kteří s onemocněním přicházejí. Když to odlehčím, tak s rakovinou prostaty velmi často přichází byznysmen nebo člověk v aktivním věku, padesátník, šedesátník jinak vcelku zdravý a ve velmi dobré fyzické kondici, který je i ekonomicky ještě značně aktivní. Naopak pacient s nádorem měchýře je velmi často někdo z opačného spektra společnosti. Neplatí to absolutně, ale v reálné praxi to vidíme.

Dalo by se tedy říct, že nádor měchýře je do jisté míry civilizační choroba?

Asi ano, protože se vždy debatovalo o tom, proč jejich počty narůstají, což se nedalo vysvětlit pouze souvislostí s kouřením. Ono jde o onemocnění obecně spojené s exhalacemi. Nejde navíc pouze o samotný měchýř, ale ony to jsou obecně nádory výstelky močových cest, takže nádor může být i v horních močových cestách. Souhrnně hovoříme o tzv. uroteliálních nádorech. Jde o jedno z mála nádorových onemocnění, kde známe některé vyvolávající faktory. Poprvé byly tyto nádory popsány na začátku minulého století v Německu lékařem, který pracoval u Frankfurtu nad Mohanem, kde bylo mnoho továren a on si všimnul, že dělníci pracující v těch továrnách po celý život mají daleko častěji nádory měchýře než ostatní pacienti, které ošetřoval. Podařilo se identifikovat několik látek, u kterých se následně podařilo prokázat souvislost se vznikem nádoru. Ovšem doba působení musí být velmi dlouhá, a i nádor sám o sobě vzniká velmi dlouho. Předpokládáme, že stopová množství podobných látek v prostředí stojí i za vzestupem počtu případů v minulých desetiletích. Zlepšení životního prostředí a snížení exhalací, stejně jako klesající podíl kuřáků je pak asi vysvětlením, proč se nárůst zastavil. 

Zajímají mě i ledviny. Kdysi jste říkal, že máme v ČR procentuálně vzhledem k populaci nejvíce nádorů ledvin.

To tak skutečně je. 

Nejde mi ani tak o konkrétní čísla, jako spíše o princip nebo důvod, proč tomu tak je?

To právě nevíme. Ale vždy jsme o to pomyslné první místo „soutěžili“ s pobaltskými zeměmi. Viděl jsem konkrétnější analýzy, a když se podíváme na celou ČR a porovnáme to s distribucí nádorů, tak zjistíme, že nejvyšší výskyt je v Jihočeském a Západočeském kraji, což jsou jinak samy o sobě celkem zdravé regiony. Spekulujeme o nějaké souvislosti s vodou, respektive s látkami v ní obsaženými, ale prokázané to není. Viděl jsem i analýzu německé situace, a i tam je nejvyšší výskyt v přilehlých oblastech ke zmiňovaným regionům v ČR. Na Německu se ta celková čísla tolik neprojeví, protože je osmkrát větší.

Obecně se říká, že ledviny a onemocnění ledvin nebolí. Je to podobná situace jako u té prostaty?

Ledvina jako taková skutečně nebolí a nebolí sám o sobě ani růst nádoru. Ledvina bolí až v situacích, kdy v jejím dutém systému vzniká přetlak vzhledem k hromadění moči. Takovou bolest může vzácně způsobit i nádor, mnohem častější příčinou jsou ale odcházející ledvinové kameny. Jde vlastně o koliku, o akutní obstrukci, a to už je krutá bolest. Nějaký chronický pomalý nádorový růst v ledvině skutečně nebolí. Nádory bolí, až když prorostou mimo tukové pouzdro ledviny, ale to jsou obvykle pokročilá onemocnění. To je také ten důvod, proč jsme dříve zachycovali nádory ledvin až v pokročilých stavech. Od devadesátých let v souvislosti s dostupností ultrazvukového vyšetření a CT se výrazně zvýšilo procento nádorů, které se daří zachytit v počáteční fázi, kdy jsou jejich rozměry menší. Což je rozhodně dobře z hlediska další léčby a onkologické prognózy.

Lze procentuálně vyjádřit úspěšnost vyléčení oproti například nádorům plic?

Pravděpodobnost vyléčení lokalizovaného nádoru ledviny je vysoká, pětileté přežití bez recidivy po chirurgické léčbě se pohybuje okolo 90 %. V drtivé většině případů je tedy chirurgickou léčbou pacient vyléčen. Horší jsou výsledky u pokročilých forem s přítomnými metastázami, byť i zde se přežití díky novým systémovým léčbám významně prodloužilo.

Proč právě ČR je na nelichotivých předních místech ve výskytu onkologických onemocnění?

Hodnotících faktorů je více, ale u urologických nádorů na úplné špici statistik nejsme, tedy kromě zmiňovaných nádorů ledvin. Obecně u nádorů měchýře má v Evropě daleko vyšší výskyt Španělsko, u rakoviny prostaty naopak severské země. Do počtů a statistik ale vstupuje mimo počtu zachycených výskytů například i délka dožití. Jestliže máme v ČR vyšší délku dožití, tak i proto máme následně vyšší výskyt nádorů než například v Africe, tedy záleží i na interpretaci a souvislostech. Navíc je to i o úrovni zdravotnictví, že systém dokáže identifikovat onemocnění, což platí zvlášť u rakoviny prostaty, kde vzestup incidence není jen v častějším výskytu nádorů, ale i lepší záchytnosti.

To je zajímavá informace.

Důležité je také posuzovat schopnost léčit pacienty. Konkrétně u nádoru měchýře jsme jedna ze zemí a jediná země ve střední a východní Evropě, která dokázala zlepšit přežití pacientů, dosáhnout poklesu mortality. Také se výrazně mění délka přežití v jednotlivých stádiích zachyceného onemocnění. A tam se prakticky u všech urologických nádorů oproti devadesátým létům minulého století zásadně zlepšujeme.

Možná to do značné míry souvisí i s technologiemi ve zdravotnictví. Existují ještě dnes nějaké výkony, které jsou dominantně prováděny klasicky chirurgicky?

Zcela určitě, je jich celá řada. Když si vezmu náš operační program, tak je minimálně ze dvou třetin tvořen endoskopickými nebo miniinvazivními výkony. V našem spektru jsou to endoskopické výkony v močovém měchýři, tzv. transuretrální výkony, což je historicky to nejstarší, co děláme v podstatě již od padesátých let. Další endoskopické výkony jsou na horních močových cestách, v drtivé většině z důvodu výskytu kamenů. Buď tam přistupujeme přes močové cesty nebo vstupujeme do dutého systému ledviny tak, že jej punktujeme přes kůži. Další typ výkonu je laparoskopie a pak jsou robotické operace. Ty do značné míry nahradily laparoskopické výkony. Pořád se navíc rozšiřuje spektrum operací, které provádíme laparoskopicky anebo roboticky.

A pokud jde o otevřené výkony?

To je případ spíše náročných operací, u velkých a pokročilých nádorů. Pořád tak ještě děláme otevřeně některé nefrektomie (odstranění celé ledviny – pozn. autora), i když i zde se se stoupajícími zkušenostmi přesouvá část výkonů do méně invazivní formy.

Když operujete roboticky a nejste v přímém velmi blízkém osobním kontaktu s pacientem, neměl jste někdy alespoň na vteřinu pocit, že to nemáte pevně v rukou?

Vše, co děláte, je záležitost zkušenosti. Samozřejmě se vždy debatuje o taktilním vnímání a taktilním podnětu (dotykovém, hmatovém – pozn. autora). Jistě je to značná změna, jestli něco operuji otevřeně a mohu si na tkáně „sáhnout“, nebo roboticky. Taktilní podnět v klasické podobě ztrácíme, byť zkušený operatér dokáže odhadnout konzistenci operované tkáně. Robotika ale přináší řadu jiných výhod. Daleko lépe třeba díky zobrazení a jeho rozlišení vidíme operační pole a máme tak lepší přehled, díky jemným nástrojům máme preciznější operační techniku atd. A dokážu si představit, že vývojem digitalizace a s nástupem nové generace robotů bude nějakým způsobem nahrazen i ten taktilní vjem, například budeme cítit v nástroji nějakou odezvu. Výhodou robotiky je rovněž existence simulátorů. Když jde lékař poprvé operovat živého pacienta, má za sebou již nějakou praxi získanou na simulátoru.

Existují v urologii nějaké informace, typické mýty, které i když jako lékaři dokola vyvracíte, tak neustále ve společnosti kolují?

Největším a neustále kolujícím mýtem je, že všem, kteří k nám přijdou, ať teprve na prevenci nebo už jako pacienti, děláme automaticky cystoskopii (endoskopické vyšetření močových cest – pozn. autora), a že se jedná o naprosto strašlivý a traumatizující zážitek. Proto všude vysvětluji, že cystoskopii děláme jen velmi malé části našich pacientů a až na základě jasného důvodu. Takže to rozhodně prakticky nikdy není při první návštěvě. A když už takový výkon provádíme, tak flexibilními endoskopy, tedy vyšetření není zdaleka tak traumatizující, jak bývalo.

Co je pro obor do budoucna skutečně důležité?

Urologie vždy byla velmi progresivní ve využívání technologií, a to je pro nás velmi důležité si udržet. Přičemž je nutné zároveň dodržovat zásadu, že výsledek nového přístupu (např. robotického výkonu) by měl být pro pacienta minimálně v kvalitě nebo rychlosti rekonvalescence příznivější než klasicky prováděný výkon. Cílem je vždy zlepšit osud pacienta, ne si pro sebe vymýšlet hračky. Důležité je také nezapomínat na komplexnost, protože podstatná část dospělé urologie jsou nádorová onemocnění.

V IPVZ existuje nejen Katedra urologie, ale mimo jiné také Subkatedra onkourologie. Co je smyslem oboru ve vzdělávání?

Urologové neléčí pacienty pouze operačně. Vždy jsme byli odborníci na hormonální léčbu u rakoviny prostaty, na intravezikální chemoterapii (aplikace roztoku cytostatika do močového měchýře – pozn. autora) nebo imunoterapii u nádorů močového měchýře. Vytvořili jsme proto nástavbové vzdělávání v onkourologii a snažíme se, abychom tou nástavbou připravovali lékaře, kteří budou mít komplexní znalosti o urologických nádorech, kteří budou úspěšnými spolupracovníky onkologů v multioborových týmech, a že urologie bude v této oblasti držet trend. Nechceme být jen ti, kteří budou schopni říct, co se má odoperovat, ale že budeme ti, kteří se dokážou o pacienta starat komplexně. Pořád zdůrazňuji, že nejsme jen chirurgové, ale že léčíme naše pacienty i jinými metodami, např. medikamentózně. Myslím si, že pro dobré výsledky, pro kvalitu péče a pro naše pacienty je to důležité.

Můj pohled na…

…profesora Babjuka je nutné vnímat dvěma pohledy. V jednu chvíli je zapáleným lékařem s vysokou mírou empatie a za chvíli naprosto precizním a systematickým manažerem s citem pro podstatu situace nebo problému. Dokáže dokonale přepínat mezi oběma svými rolemi. Navíc má schopnost předvídat otázku a opakovaně se stalo, že těsně před tím, než zazněla, sám na ni nabídl odpověď. Zajímavostí jistě je i to, že jeho otec doc. RNDr. Mgr. Jaroslav Babjuk, CSc., farmaceut a klinický biolog, byl velmi spjatý s IPVZ, kde dlouhá léta aktivně působil na Katedře klinické biochemie (původně Katedra laboratorních vyšetřovacích metod).

Jan Brodský (rozhovor vznikl pro IPVZ v červenci 2023)