Profesní obor biomedicínského inženýrství existuje na základě právní úpravy od roku 2004, ale odborná společnost biomedicínského inženýrství a lékařské informatiky ČLS JEP slaví letos již 50. výročí vzniku. Jak je to možné?

Tato situace je odvozena od postoje k oboru a profesi v zahraničí. Protože „biomedical engineering“ je v zahraničí zavedený pojem již mnoho desítek let. Např. první snahy zavádět relevantní technické normy v oblasti zdravotnické techniky na úrovni ISO byly již okolo roku 1976, a to i díky aktivitám FDA v USA. Nicméně běžně se začal uvedený název oboru „biomedical engineering“ používat v ČR až po roce 1990. Do té doby se používalo spíše spojení „zdravotnická/lékařská přístrojová technika, resp. lékařské přístroje“. V mnoha zemích však nesouvisí s profesí, ale spíše s přístupem k řešení problémů a na značné většině zahraničních univerzit je biomedical engineering spíše studijní a vědní oblast, ale není to oblast, ve které by připravovali studenty na práci v nemocnicích. Z tohoto pohledu máme v ČR jedinečné postavení, jak v Evropě, tak ve světě.

O jakých profesích konkrétně mluvíte?

Těmi profesemi myslím biomedicínského technika, což je absolvent bakalářského studijního programu z takové vysoké školy, která má současně souhlasné stanovisko Ministerstva zdravotnictví vydané na základě splněných kvalifikačních standardů. Tytéž podmínky platí i pro biomedicínského inženýra, což je absolvent navazujícího magisterského studijního programu. Pak ještě existuje profese biomedicínského inženýra s atestací. To už se však netýká vysokých škol, nýbrž celoživotního vzdělávání. Jde totiž o specializační vzdělávání, a to se v našem případě nazývá právě klinické inženýrství. Absolvent tohoto minimálně dvouletého cyklu získává po atestaci, stejně jako lékaři, specializovanou způsobilost, konkrétně jako klinický inženýr.

Jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými profesemi s ohledem na výkon práce a s ohledem na jejich kompetence?

Každá z těch profesí je odstupňována právě rozdílnými kompetencemi.

Začněme biomedicínským technikem.

Biomedicínský technik byl do systému studia zaveden proto, že je schopen dělat relativně hodně úkonů samostatně a na takové činnosti nepotřebuje žádný dohled, což má přesně stanoveno ve vyhlášce. Jeho hlavní úloha však spočívá v tom, že pracuje v multidisciplinárním týmu v nemocnici a zajišťuje každodenní péči o techniku. Typicky má na starosti každodenní funkčnost, bezpečnostně technické kontroly po zaškolení výrobcem, je kontaktní osobou pro servisní organizace nebo zajišťuje pravidelná školení uživatelů a revize pevně připojených zdravotnických prostředků, pokud má patřičnou odbornou způsobilost v elektrotechnice. Jde o nejvyhledávanější pozici.

Další profesí je biomedicínský inženýr.

Biomedicínský inženýr je kvalifikačně výše. Jednak z pohledu vzdělání, znalostí a dovedností a také z pohledu kompetencí. Ten už se může podílet například na klinických hodnoceních, klinických zkouškách, ale bývá i v týmech, které lékaři stavějí v rámci vědeckého projektu nebo grantu. Dokáže i navrhovat a realizovat různé přípravky in house. Jde již o hodně tvůrčí práci a často bývá vedoucím biomedicínského týmu nebo oddělení v nemocnicích.

Poslední profesí je klinický inženýr.

Klinický inženýr je vystudovaný biomedicínský inženýr s atestací po absolvování specializačního vzdělávání. To vede k tomu, že by měli být do určité míry nějak specializovaní. Od roku 2012 do současnosti, kdy jednáme o určité úpravě a změnách, existuje pět zaměření v rámci uvedeného specializačního oboru Klinické inženýrství. Zaměření spočívají v takových oblastech, jakými jsou technická podpora v intenzivní péči a příbuzných oblastech, v kardiologii a příbuzných oblastech, v diagnostickém zobrazování, v radioterapii a při zpracování a analýze biosignálů. Tato zaměření vznikla historicky a byla velmi ovlivněna tehdejší situací jak z hlediska vybavení, tak i z hlediska osobností v oboru. Dnes je již vybavení zdravotnických zařízení na velmi podobné úrovni.

Je obsahově podobné vzdělávání u nás a v zahraničí?

Ne tak docela. Když se podíváme například na USA, tak oni, když vzdělávají potenciální adepty v biomedicínských profesích, tak mají studium na univerzitách relativně široce zaměřené a pak už vše záleží na absolvování placených zkoušek a praxi po ukončení univerzity v rámci již pracovních aktivit. Tito uchazeči se připravují individuálně. Což v USA platí i pro lékařské profese. V ČR máme unikátní systém vzdělávání uvedených regulovaných nelékařských technických profesí ve zdravotnictví, který není realizován ani v Evropě a ani ve světě.

V čem spočívají výhody našeho systému?

Domnívám se, že jde o dvě výhody. První je sjednocený přístup k výuce na našich vysokých školách na základě tzv. kvalifikačních standardů Ministerstva zdravotnictví pro uvedené profese. Tím je dána jednotná úroveň obsahu i výstupů a znalostí. Druhou výhodu představuje systémově založené specializační vzdělávání, kdy nejde o samostudium jedince, ale jde o organizovanou aktivitu, při které je snaha předat nejnovější poznatky a vést studenty k tomu, co nemocnice potřebují v praxi. Navíc mohou poznat a sdílet příklady dobré praxe.

Vzdělávání je tedy zaměřeno primárně na potřeby nemocnic?

Byli bychom za to rádi a bylo to tak nastaveno od začátku. Za těch dnes už více než 20 let, kdy v roce 2004 vznikl zákon o nelékařských zdravotnických profesích, se již podařilo překonat vnímání ve smyslu „na co tyto biomedicínské profese potřebujeme a k čemu jsou nám užitečné“. Po těchto absolventech je tedy největší poptávka právě z nemocnic.

Daří se vám toto vnímání měnit?

Naším hlavním cílem v současnosti je, aby veřejnost a zejména odborná veřejnost na všech stupních ve zdravotnických zařízeních pochopila, v čem jsou tyto profese užitečné. Pamatuji doby právě okolo roku 2004, kdy i manažeři velkých nemocnic tvrdili, že biomedicínské profese nepotřebují. Na druhou stranu to bylo dáno i tím, že v nemocnicích nebylo ještě tolik techniky. Dnes je v nemocnici naopak techniky tolik, že se nedá stíhat ji ani využívat, protože je málo sester, lékařů, techniků, inženýrů, někde se dokonce oddělení zavírají, ale technika v nemocnici zůstává. I tento stav samozřejmě přispívá ke změně názoru a vyšší poptávce.

Je to tím, že přibývá málo odborníků nebo jen hledají uplatnění jinde?

V současné době je dokonce trend takový, že je pracovníků až nedostatek. Já, když jsem začátkem 90. let na Fakultě elektrotechnické ČVUT začínal učit v oblasti lékařské elektroniky, tak byli všichni studenti natěšeni, že půjdou pracovat do nemocnic a bylo jich jen velmi málo, kteří chtěli jít pracovat do soukromých firem. Nyní je to přesně naopak. Tyto profese přitom nyní vzdělává napříč ČR celkem pět vysokých škol, které ročně vygenerují zhruba 100 biomedicínských inženýrů.

Je to dostatečný počet pro potřeby nemocnic a trhu?

Jak se to vezme. Protože problém je v tom, že i když se studenty snažíme motivovat, aby šli pracovat do nemocnic, tak už jen tím, že většina praktických úloh je zadávána primárně zdravotnickými zařízeními, tak přesto nejsme schopni jejich rozhodnutí nakonec nijak ovlivnit. V celkových počtech máme velmi málo zadání přímo z firem. Je to samozřejmě dáno i tím, že je u nás malý počet výrobců zdravotnických prostředků ve smyslu přístrojové techniky. Čili pouze z hlediska počtu by to stačit mělo.

V medicínsky vyspělých zemích počet biomedicínských techniků a inženýrů roste nebo klesá?

Celosvětově nyní dochází k nárůstu. Dokonce dle americké agentury Bureau of Labor Statistics je předpoklad, že do roku 2031 se počet biomedicínských inženýrů na všech úrovních zvýší minimálně o 10 %. Už jen díky tomu, že přístrojová technika se neustále mění, zlepšuje, vyvíjí a komplikuje. K tomu také existuje různá míra regulace zdravotnických prostředků v různých regionech světa a v tom se nejlépe orientují právě biomedicínští inženýři. Každoročně například probíhají velké mezinárodní světové i evropské radiologické kongresy a na nich každoročně světoví výrobci generují něco nového v oblasti zobrazovacích systémů. A nejde pouze o radiologické profese. I proto je velký požadavek na neustálé vzdělávání a následné další vzdělávání v průběhu života.

Kdo všechno je garantem takového následného vzdělávání?

Je to především Katedra klinického inženýrství v IPVZ a odborné společnosti, konkrétně Česká společnost biomedicínského inženýrství a lékařské informatiky ČLS JEP a Česká společnost pro zdravotnickou techniku, která je součástí Českého svazu vědeckotechnických společností. Všechny tyto subjekty spolu velmi úzce spolupracují. Stejně tak spolu neustále spolupracuje i všech pět vysokých škol nabízejících vzdělání ve studijních programech pro budoucí biomedicínské techniky a inženýry.

Jsou si jednotlivé vysoké školy vzájemně konkurencí?

Konkurenty určitě nejsme. Je to dáno zejména lokalitami, ve kterých působíme (Praha, Brno, Ostrava, Liberec, Ústí nad Labem – pozn. autora). Dokonce se navštěvujeme v rámci státních závěrečných zkoušek, abychom vzájemně vytvořili standardy absolventů. To znamená, že minimálně předseda státnicové komise je vždy z jiné vysoké školy. Snažíme se, abychom se dobře znali a abychom mohli říct, že jakýkoli absolvent našeho oboru z těch pěti vysokých škol v ČR je vždy stejně dobře připraven.

K čemu opravňuje absolventa specializačního vzdělávání atestace z oboru Klinické inženýrství?

Klinický inženýr je nejvyšší kvalifikace v tom třístupňovém systému. Má také nejvyšší kompetence a může pracovat bez dohledu. Zjednodušeně řečeno může pracovat samostatně a bez dohledu jiného technického specialisty, tj. v oblasti návrhu nových zdravotnických prostředků, aplikaci výsledků výzkumu do klinické praxe, v klinickém hodnocení, ve specializačním vzdělávání a též při zpracování standardů. Pokud jde o typickou přítomnost klinických inženýrů při operacích na sále, tak tam pak pracuje dle indikace lékaře. Má zároveň všechny kompetence biomedicínského inženýra a technika. Už z názvu je poměrně zřejmé, že by se měl vyskytovat především na klinice. Vyplývá to i z toho, že jde o specializační vzdělávání. Měl by být schopen se velmi dobře a detailně orientovat v nějaké úzké problematice. Typicky se profilují obecně v kardiologii, intenzivní péči, diagnostickém zobrazování, radioterapii, zpracování a analýze biosignálů, ORL, robotické chirurgii nebo v transplantačních týmech.

Může skutečně pracovat i bez dohledu lékařů nebo ostatních zdravotníků?

Ano. Ty kompetence, které má definované, může vykonávat bez dohledu, ale při poskytování zdravotní péče v rámci své specializace pouze na základě indikace lékaře. Je snaha, aby kliničtí inženýři asistovali při nejsložitějších výkonech a na nejsložitější technice. Typickou vlajkovou lodí pro ně je například vše, co se týká kardiologie. V kardiologii se setkají s velmi složitou přístrojovou technikou, například v podobě elektrofyziologického mapovacího systému, který vyžaduje přímo přítomnost klinického inženýra na sále během výkonu. Velmi častou činností je přítomnost při zavádění kardiostimulační techniky. Další příklad je z oblasti intenzivní péče, tedy na jednotkách intenzivní péče nebo na anesteziologicko-resuscitačních odděleních, kde jsou umístěny sofistikované přístroje typu plicních ventilátorů a monitorovacích systémů. Pokud nastane jakýkoli problém, řeší ho právě klinický inženýr. Měli jsme dokonce jednu klinickou inženýrku, která šéfovala celému týmu elektrofyziologické laboratoře ve Fakultní nemocnici v Motole, a dokonce v určitých momentech řídila i lékaře z hlediska organizace práce v laboratoři, protože dokázala vnést určitý systém práce mezi jednotlivé lékařské týmy a standardizovat ho.

Jak dlouhou praxi musí takový pracovník mít?

Většinou jde o dobu minimálně pěti let a více. I proto jsou často využíváni na různé expertízy. Může jít o zpracování posudků pro policii a soudy nebo jde o situace, kdy se ta špičková pracoviště stávají pracovišti pro realizaci klinických zkoušek.

Co máte přesně na mysli klinickými zkouškami?

To je případ, kdy přijde výrobce, distributor, či jejich zástupce s nějakým zdravotnickým prostředkem, který chce uvést na trh v EU a u kterého je prokázána bezpečnost, jde například o inovovanou techniku, technologii nebo dokonce úplně nový typ přístroje, k posouzení tzv. funkčnosti, tedy stavu, kdy zdravotnický prostředek plní definovaný lékařský účel a nemocnice provede klinickou zkoušku dle platné legislativy pro ověření tohoto požadavku a sestaví závěrečný protokol o této zkoušce. Díky němu následně může dojít k jeho schválení, tj. certifikaci oznámeným subjektem a využívání v klinické praxi. To je samozřejmě realizováno na základě smlouvy.

Když umí klinický inženýr zkoušet, umí i validním způsobem hodnotit zdravotnické prostředky?

To je jeho další možné uplatnění a probíhá v oblasti certifikace zdravotnických prostředků. Při procesu certifikace existuje role hodnotitel výrobku pro nějakou relevantní instituci, například Český metrologický institut. Ten ze zákona zabezpečuje jednotnost a přesnost měřidel a měření ve všech oborech vědecké, technické a hospodářské činnosti. Vzhledem k typovým zkouškám a ověřování měřicí funkce zdravotnických prostředků se tento subjekt stal cca před rokem oznámeným subjektem pro posuzování shody zdravotnických prostředků s nařízením EU pro definovaný rozsah těchto prostředků. V současné době spolupracuje s tímto subjektem minimálně několik desítek biomedicínských inženýrů z nemocnic v ČR.

Mnoho znalostí tím pádem získávají pracovníci až v praxi. Co vše tedy potřebujete studenty naučit už na vysoké škole během tří, respektive pěti let?

Jedná se o tři širší oblasti. Odborné dovednosti, praktické dovednosti a měkké dovednosti. V oblasti měkkých dovedností se snažíme hlavně o to, aby lidé uměli pracovat v týmu, aby respektovali to, že mají konkrétní zodpovědnost a měli by také rozumět ostatním profesím, zejména sestrám a lékařům. Z toho vyplývá i koncepce studijních programů a kvalifikačních standardů. Musejí zvládat základní medicínskou terminologii, základy anatomie a fyziologie, elektrofyziologii, základy patologie a hygieny, základy managementu a administrativy ve zdravotnictví. Musejí také zvládat legislativu ve zdravotnictví, a především legislativu zdravotnických prostředků. Pak mohou sestrám a lékařům rozumět a být jejich odbornými partnery.

Co je důležité v případě odborných znalostí?

Tam nám jde o to naučit je hlavně principy, aby pochopili, jak zdravotnické prostředky fungují, jaké jsou jejich základní vlastnosti a limity nebo rizika při používání. My je nemůžeme naučit, jak se zdravotnickými prostředky pracovat, protože nemáme celou škálu všech prostředků, ale hlavně je to náplní školení u zaměstnavatele ve chvíli, kdy absolvent přijde do konkrétní nemocnice ke konkrétním zdravotnickým prostředkům. Do té doby, dokud není vyškolen od výrobce, tak se stejně nebude moci podílet na jakékoli aktivitě ve vztahu k danému přístroji. Bez ohledu na stupeň vzdělání má pak stanoven dohled. Z toho důvodu potřebujeme, aby rozuměli především tomu, jak je přístroj navržený, co je uvnitř, proč jsou v něm jednotlivé bloky a když se stane nějaká událost, aby věděli, proč se stala. V neposlední řadě je musíme naučit, jak principiálně ověřovat správnou funkčnost a jakými přístroji měřit jejich bezpečnost a správnou funkčnost.

Vzděláváte i v oblasti umělé inteligence?

Učíme i předměty z oblasti informatiky a umělé inteligence, ale samozřejmě nevychováváme experty na umělou inteligenci. To je ostatně také závislé na dané vysoké škole, která zajišťuje vzdělání těchto profesí a která má vždy jisté své zaměření aktivit. Přesto naši absolventi musí být schopni základní princip této technologie pochopit a měli by být svým způsobem ambasadory pro zdravotnický personál. Například proto, aby jim vysvětlili, že když mají na pracovišti rentgenový přístroj používající umělou inteligenci, jakým způsobem se používá a že není potřeba se ničeho obávat. Zároveň je potřeba, aby výsledky vždy potvrdil lékař. Neexistuje žádná aplikace umělé inteligence, u které by nemusel lékař verifikovat výsledky.

Ještě jste nezmiňoval třetí, praktickou oblast.

Na ní všechny vysoké školy velmi dbají a mají vysoký počet hodin laboratorní výuky, která se pohybuje okolo 600 hodin. Samotná praxe studentů ve zdravotnických zařízeních má navíc předepsáno 100 hodin, což je dostatečné, protože s ohledem na jejich zatím neukončené vzdělání, by se při vyšším rozsahu hodin na daném pracovišti už nic nového nenaučili.

Proč se uvádí, že biomedicínské inženýrství je nedílnou součást poskytování kvalitní zdravotní péče?

To souvisí s bezpečností lékařské přístrojové techniky. Jaká by to byla situace, kdyby v nemocnici nebyl žádný technik a sestra by přístroj neustále pouze vozila k jeho používání, přístroj by se neudržoval, což za podmínek současné legislativy dokonce není ani možné, a neměl by každodenní péči? Je to stejné, jako když má člověk počítač, na kterém probíhají aktualizace, ale nikdo z běžných uživatelů vlastně neví, co se v něm děje a proč občas nefunguje. Ale tohle se nemůže dít ve zdravotnictví. V něm se vše z hlediska techniky musí dít předvídaně, a dokonce i samotná certifikace zdravotnické přístrojové techniky stanovuje, jaké podmínky musí mít přístroj ke svému používání, a to na základě podmínek výrobce. A tím garantem je právě ten technik, resp. Inženýr, po celou dobu životnosti zdravotnického prostředku, což je typicky od 4 do 10 a i více let.

Je daný obor pro konkrétní zdravotnické zařízení ziskový, může si sám na sebe vydělávat?

Velmi dobrá otázka a důležité téma. Právě proto, že v počátcích to byl důvod k tomu, aby nemocnice tyto naše profese odmítaly, protože nebyly zohledněny ve výkonech hrazených zdravotní pojišťovnou.

Odmítaly je proto, že pouze odčerpávaly peníze nemocnicím?

V uvozovkách odčerpávaly. Nemocnice si totiž, až na výjimky, nikdy nedaly práci s tím, aby si ekonomicky spočítaly, jestli se jim to vyplatí. Většinou servis techniky probíhá formou outsourcingu, tedy služeb od externích dodavatelů. Jenže takový člověk do nemocnice nemůže nakráčet sám a sám se pohybovat po nemocnici a u přístrojů. Takže se jim někdo vždy musí věnovat, a pokud v nemocnici není žádný biomedicínský technik nebo inženýr, tak se jim věnuje sestra. Jenže to je nepřijatelné! To přece vůbec není jejich náplní práce. A pokud se jim věnuje, tak se naopak nevěnuje své práci, kvůli které tam ale má být a je. Takže chybí u pacientů.

Je i ve vašich možnostech to nějak řešit?

Spojujeme se s odborníky a profesními organizacemi a rádi bychom s jejich pomocí prosadili revizi legislativy, ale i vybraných zdravotnických výkonů. Na základě pokynu z Ministerstva zdravotnictví jsme jako odborné společnosti v lednu 2024 zpracovali připomínky ke dvěma vyhláškám z roku 2012, které definují podmínky minimálního požadovaného personálního a technického zabezpečení ve zdravotnických zařízeních.

Protože byly již zastaralé.

Ano a my jsme všude navrhovali, abychom se dostali do stejné pozice, jako pracoviště se zdroji ionizujícího záření, což jsou v podstatě skoro všechny nemocnice, kde jsou radiologická pracoviště. Na nich je ze zákona povinnost přítomnosti radiologického fyzika s adekvátní velikostí úvazku vůči počtu a druhu zdrojů ionizujícího záření. Něco obdobného proto prosazujeme i pro lékařskou přístrojovou techniku. Není totiž možné, aby se na operačních sálech o techniku staraly sestry. Důležité je dodat, že díky několika osobnostem, jako například profesoru Chrobokovi (prof. MUDr. Viktor Chrobok, CSc., Ph.D.; přednosta Kliniky ORL a chirurgie hlavy a krku ve FN v Hradci Králové – pozn. autora) a profesoru Sykovi (prof. MUDr. Josef Syka, DrSc.; vědecký pracovník, specialista na neurovědy a sluch. Rozhovor s prof. Sykou si přečtěte zde – pozn. autora) se do sazebníků již před lety dostaly výkony z oblasti ORL, resp. audiologie, které jsou přímo spjaty s biomedicínskými inženýry.

Ovšem legitimním i přesto zůstává dotaz ředitele nemocnice, aby mu biomedicínský pracovník vysvětlil, jak si na sebe vydělá.

Těch přístupů, jak ekonomickou výhodnost prokázat, je více. První přístupem je revize výkonů, kdy se v informačním systému přesně spočítá, kolik z nich přinášejí biomedicínští technici a inženýři. Druhý přístup je v tom, že tito pracovníci šetří čas sestrám, kdy se ony mohou věnovat pacientům, což lze kvantifikovat jedině hodnocením pacientů, od kterých často zaznívá, že na ně sestry nemají čas. Jenže už se málokdo zajímá o to, proč na ně nemají čas. Při důsledném šetření by se právě v mnoha případech zjistilo, že se věnují péči o techniku namísto péči o pacienty. Třetím přístupem, běžným nikoli u nás, ale v zahraničí je, že např. běžná ultrazvuková vyšetření, při kterých se čistě metodicky něco měří, provádí technici a inženýři a lékař tyto výsledky následně odborně popíše a verifikuje. V tomto případě ale musí jít o přenastavení systému. Dokážu si představit certifikovaný kurz po vzájemném konsenzu se zainteresovanými lékařskými odbornými společnostmi. Tím by se opět ušetřila práce lékařům i sestrám. Toto by mohl být model i pro ostatní kompetence, které by mohl nově vykonávat biomedicínský, či klinický inženýr.

Najdou biomedicínští odborníci uplatnění i v simulační medicíně?

Rozhodně a velmi pěknou ukázkou je simulační centrum při Masarykově univerzitě v Brně. Jde o simulační centrum na světové úrovni, zjednodušeně řečeno absolutně profesionální tréninková nemocnice, vybavená moderní a složitou simulační technikou. I tu je ale potřeba po každé simulaci zkontrolovat, některé díly opět vytisknout na 3D tiskárně, což mimochodem také šetří peníze, protože ty díly není potřeba kupovat od dodavatele. Navíc připravovat simulátory podle scénářů na další výkony, to vůbec není jednoduchá záležitost. A to je výhoda biomedicínských techniků a inženýrů, že mají interdisciplinární znalosti a znají souvislosti. Jejich uplatnění je v rámci nemocnice i v oblasti laboratorní techniky. To sice nesouvisí se simulační medicínou, ale i takový laboratorní přístroj někdy zabírá celou místnost a je potřeba ho udržovat, aktualizovat a servisovat, a to nemůže dělat laik nebo člověk nevzdělaný v našem oboru.

Na druhou stranu biomedicínský technik ani inženýr není oprávněn manipulovat s těmi částmi radiologických zařízení, které jsou zdrojem ionizujícího záření. Proč?

To je pravda. V zákoně je jasně uvedeno, že nesmí obsluhovat a manipulovat se zdroji ionizujícího záření. Je to dáno tím, že v tom není vzdělán. Fyzicky totiž není možné ho ani v rámci magisterského studia v tomto oboru vzdělat s ohledem na náročnost a rozsah znalostí. Tedy s kolegy, tj. s fyziky v medicíně, radiologickými fyziky, jsme v přátelském vztahu, spolupracujeme, ale jde o zcela jinou odbornost. Nicméně, podařilo se vzájemně prosadit do legislativy, že činnosti na zařízení, které obsahuje zdroj ionizujícího záření vykonávají společně, tj. radiologický fyzik a biomedicínský inženýr. Tím je zajištěno, že pouze v této kombinaci pokryjí veškeré kompetence k danému přístroji, které ani jeden z nich nemá úplné.

Jak může váš obor hmatatelně pomoci pacientům?

V první řadě je potřeba říct, že kterákoli ze zmiňovaných profesí nepřichází do přímého styku s pacientem. Jde o technické profese. Na druhou stranu kvalita všech procesů a činností ve zdravotnickém zařízení ovlivňuje celkový výsledek a stav pacienta. Čili když je zaveden systém a procesy okolo péče o zdravotnickou techniku, tak to pomáhá i v samotné léčbě a péči o pacienta, protože ta technika je mnohdy jediná, která je s pacientem ve spojení v režimu 24/7. Kromě toho jsou zde přístroje, které jsou mnohdy nenahraditelné při diagnostice, či terapii pacienta.

Což mě přivádí na myšlenku, zvlášť když říkáte že technika v nemocnicích neustále roste nejen na objemu ale i na významu, tak jak je vůbec možné, že se v některých zdravotnických zařízeních biomedicínské profese ještě vůbec nevyskytují?

To je dáno určitou měkkostí zákona o zdravotnických prostředcích, jehož první verze vznikla ještě před vznikem zákona o nelékařských zdravotnických profesích v roce 2004 a tehdy si zákonodárce byl vědom nedostatku těchto odborníků na trhu, ty profese tehdy nebyly, a tudíž nebyli ani ti lidé.

Jenže to už je 20 let zpátky… Jak tedy ta nemocnice v reálu funguje?

Funguje díky šikovným elektrotechnikům se středním, anebo VŠ vzděláním, kteří jsou pracovně zařazeni jako tzv. JOP, tj. „jiní odborní pracovníci“ a jsou to lidé se vztahem k elektrotechnice a v reálu ten obor obsluhují. Pro představu těchto jiných odborných pracovníků je v ČR aktuálně okolo 3000, zatímco biomedicínských techniků je v nemocnicích okolo 300 a biomedicínských inženýrů je 100.

A potřebovali byste jich kolik?

Když si vezmeme, že je zhruba 200 zdravotnických zařízení, nemocnic a když bychom si řekli, že v každé je potřeba alespoň jeden, tak už nyní to vychází, že v minimálně polovině zařízení schází biomedicínský inženýr. Biomedicínští technici by v zásadě teoreticky postačovali, ale určitě ne u velkých nemocnic. Je to v závislosti na počtu lékařské přístrojové techniky.

Říkal jste ale, že vysoké školy mají přece každý rok zhruba 100 absolventů?

Ale ne každý z nich jde pracovat do nemocnice. Do zdravotnictví jich odchází pracovat zhruba 20, což stačí pouze na přirozenou personální obměnu anebo udržování stavu. Ale odliv personálních kapacit je bohužel vyšší než jejich příchod. Tento počet se ale týká pouze biomedicínských inženýrů.

Nejste smutní, že studenty vzděláváte a oni pak to své vzdělání v praxi, na kterou jste je vzdělávali, nevyužívají?

Samozřejmě nás to mrzí. A to i vůči kolegům lékařům. Oni sami se na nás obracejí a žádají nás, abychom jim posílali absolventy a my se musíme omluvit a musíme říct, že to nemůžeme nijak ovlivnit. Další a naprosto jednoznačná výhoda těchto profesí je, že u nich nikdy nebude nezaměstnanost. Nikdy. A nebyla dokonce ani za covidu. Naopak, tam se projevily tyto profese jako velmi užitečné.

To bych i předpokládal, jen jejich práce nebyla asi tolik vidět.

Covidová doba byla navíc situace, kdy se jak studenti, tak i ti zaměstnaní technici a inženýři v nemocnicích absolutně osvědčili. Byli nasazeni v první linii, připravovali ve zrychleném režimu školení personálu na obsluhu plicních ventilátorů, vytvářeli online edukační videa a další činnosti. U nás na fakultě jsme dokonce vymysleli a během krátké doby i sestavili nový plicní ventilátor CoroVent. Na něm pracovali doktorandi a zaměstnanci fakulty. A bylo to pouze díky tomu, že se této problematice před tím dlouhá léta věnovali. Jedině proto mohli tak rychle své znalosti a dovednosti převést do praxe. Takže v té době naopak byli vidět technici a inženýři více než dnes. To je ale úděl těchto profesí.

Kolik CoroVentů bylo vyrobeno?

Vzniklo jich zhruba okolo 500, a pokud si dobře pamatuji, byly využity v cca 21 nemocnicích.

Jaký je jeho princip a používá se i nyní?

Jde v podstatě o jednoúčelové zařízení, certifikované jak u nás, tak v USA pro krizové použití. Má se na mysli při onemocnění covidem-19. Jde o mechanicko-elektrické zařízení bez implementovaného softwaru se spolehlivým komerčním zdrojem napájení. Toto zařízení se dá navíc použít i při výcviku nebo v simulačních centrech.

Jak důležité je provázání klasické medicíny se sofistikovanými technologiemi?

V dnešní době se na tuto otázku odpovídá velmi jednoduše. Mnoho lidí totiž i během vyšetření vidí, že přístroje nejsou jednoduché a obsluhují je odborníci. Mnohdy se indikovaná vyšetření neobejdou bez spolupráce s biomedicínskými inženýry.

Obstála by dnes klasická medicína bez moderní přístrojové techniky?

V současné době jde v podstatě již pouze o rozvojové země, kde se uplatňuje čistá medicína, kdy nadějí pro pacienty jsou jen vzdělaní a zruční zdravotníci, kteří nemají k dispozici téměř žádnou přístrojovou techniku. Viz Lékaři bez hranic apod.

Jaké novinky v oboru můžeme očekávat?

Těch novinek a trendů je celá řada. V podstatě v každé z oblastí přístrojové techniky. Ať jde již o zobrazovací systémy v lékařství, endoskopickou techniku, bezdrátové snímání fyziologických veličin, například skrze senzory fungující pomocí tetování, využití algoritmů umělé inteligence a mnoho dalšího. Na druhou stranu umělá inteligence se ve zdravotnictví využívá už dlouhé roky, jen se o tom nevědělo a veřejnost o ní začala mluvit až v poslední době s propagací OpenAI.

Pokud už se to neděje, tak budete někdy umět navrhovat a vyrábět i umělé vnitřní orgány?

U těch je to trochu složitější, zatím jsou pokusy s 3D tiskem u svalové hmoty, umělé krve nebo kůže. Existují postupy, jak zajistit osídlování tkání buňkami, nicméně problém je v následném vyživování těch orgánů. Ale i proto na vysokých školách již existují zaměření se specializací na tkáňové inženýrství a nanotechnologie, kdy se vyrábí různé bioreaktory. V těchto přístrojích pak probíhá vývoj buněk, tkání nebo orgánů in vitro, biotiskem a dále vývojem umělých tkání a orgánů použitím těchto metod. Spojením různých materiálů (např. kolagenový hydrogel, nosič z decelularizované cévy) a různých typů buněk je tak možné vytvořit orgánovou nebo tkáňovou náhradu přímo na míru pacientovi. Propojuje se tak oblast fyziologie se strojním inženýrstvím. Je však třeba přiznat, že tyto aktivity jsou vždy aktivitou mnoha institucí z výše uvedených oblastí. Z toho opět vyplývá, že tyto aktivity vyžadují multidisciplinární týmy, kde se velmi dobře uplatní právě biomedicínští technici a inženýři.

To znamená, že spolupracujete i s konkrétními výrobci zdravotnické techniky. Co je ale důležitým kritériem, aby spolupráce byla přínosná, jak je vybíráte?

Úplně nejlepší je, když dotyčná firma přijde za námi (má se na mysli vysoká škola) sama jako první s tím, že přesně vědí, co by od nás potřebovali a jak bychom si mohli být vzájemně přínosní. To je nejlepší začátek spolupráce. Mnohdy dokonce není ani potřeba spolupráci smluvně ošetřovat, protože důležité jsou pro obě strany výsledky a nikoli smlouva. Následně dokonce dochází i k zaměstnávání našich absolventů v těchto firmách a tito absolventi se pak vrací na fakultu v pozici již zkušených pracovníků a mohou prezentovat svoji kariéru současným studentům v oboru, který studenti studují. Čili to je jedna možnost. Druhou možností je, že když je ve společnosti potřeba nějaké profese, která se týká techniky ve zdravotnictví, tak pak se snažíme spolupracovat právě s těmi firmami, které mají takovou potřebu. V poslední době jsou to biomedicínské nanotechnologie, certifikace a metrologie zdravotnických prostředků, a to včetně jejich návrhu a vývoje.

Na čem konkrétním nyní pracujete?

V letošním roce, i díky padesátiletému výročí od založení odborné společnosti biomedicínského inženýrství a lékařské informatiky, jsme se rozhodli, že připravíme knihu o historii biomedicínského inženýrství v ČR. V ní je i několik kapitol o výzkumných institucích a výrobcích. Druhou velkou akcí je příprava natáčení krátkých spotů ve zdravotnických zařízeních, kde je biomedicínské inženýrství dobře etablováno a chceme tato pracoviště ukázat jako příklad dobré praxe z pohledu biomedicínského inženýrství zdravotníkům i veřejnosti. Chceme povědomí o naší činnosti dostat k co nejvíce lidem, aby věděli, že při jakékoli péči ve zdravotnictví jde o týmovou práci, a i když biomedicínští odborníci sice nejsou ve většině výkonů vidět, tak odvedou neskutečně moc práce.

Zajímalo mě spíše, na čem pracujete Vy osobně?

Já se zabývám diagnostickým zobrazováním, resp. zobrazovacími systémy a metodami z mnoha různých aspektů, a v poslední době se snažíme dokončit jednak simulátor pro provádění specializovaných operací, tzv. konizací na děložním hrdle v gynekologii a jednak specializovaný skener, který by vyhodnotil množství tkáně, která byla při uvedené konizaci odebrána, protože je to dle světových rozsáhlých studií rizikový faktor pro prvorodičky z hlediska předčasného porodu. Obě tyto aktivity realizujeme ve spolupráci s Ústavem pro péči o matku a dítě v Praze Podolí a celkový výsledek by měl vést ke zvýšení kvality prováděných zákroků, tj. konizací. Já jsem z principu člověk, který rád pomáhá lidem a jsem rád, když mají úspěch. To, že mají větší úspěch než já, je přirozené a beru to jako úspěch instituce, kde oba působíme. Důležité je, aby každý měl svoji úlohu a svůj přínos. Studentům vždy říkám – buďte spolehliví a všechno řešte včas. Všechno ostatní sice může být z nějakého důvodu problém, ale tohle můžete i ovlivnit. To je vlastně i moje krédo v životě.