Když se v běžné populaci řekne ortopedie, drtivou většinu lidí jako první napadnou primárně problémy s nohami. Vědí lidé, jakým oborem ortopedie vlastně je a čím vším se zabývá?

Myslím si, že se zhlédnutím dvou sérií seriálu Nemocnice na kraji města lidé vědí poměrně dost o tom, co je ortopedie. Z tohoto pohledu bylo pro náš obor v 80. letech směrem k jeho publicitě uděláno hodně, ale dnes jsme o nějakých čtyřicet pět let dále, takže znalost může být u mladších generací zkreslená.

Tak začněme od historie až po dnešní stav.

Název ortopedie vychází z řeckého „orthos“, tedy přímý a „paidion“, což je dítě. V celkovém překladu tedy správné nebo rovné dítě. Ortopedie se skutečně nejdříve zabývala rovnáním končetin, správnou chůzí a správným držením těla. Nicméně dnes jde o velmi široký a subspecializovaný obor, který je především operační, zabývající se vrozenými a vývojovými vadami, onkologií, degenerativními onemocněními kloubů, léčbou kostních a kloubních infektů, deformit páteře, ale také dětskou i dospělou traumatologií, protože přirozenou součástí oboru ve většině světa je také léčba skeletálních úrazů.

Myslím, že mnoho lidí to vnímá právě tak, že úrazy řeší čistě chirurgové a ortopedi pouze plánované výkony.

Náš obor se jmenuje „Ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí“ a v jeho kurikulu je obsaženo vzdělávání lékařů nejen v ortopedické části, ale také v oblasti úrazové chirurgie. Péče o úrazy je v ČR poskytována několika typy specialistů, což je částečně dáno vlivem vývoje chirurgických oborů v německy mluvících zemích Evropy z konce 20. století. Jsou to jak ortopedi, tak traumatologové, kteří měli po několik let do roku 2017 dokonce svoji samostatnou atestaci, a pak jsou to také obecní chirurgové a pro dětské pacienty samozřejmě chirurgové dětští. V kontextu výše zmíněného probíhají posledních zhruba 5 - 6 let poměrně rozsáhlé diskuse, jak by měla být koncepce traumatologie v ČR do budoucna uchopena.

Je její nové uchopení potřeba? Současný stav není vyhovující?

Zdá se, že na základě jednání s kolegy z partnerských oborů postupně docházíme ke společenskému konsensu. Já osobně zastávám názor, že bychom měli úrazovou chirurgii pohybového aparátu, stejně jako je tomu ve zbytku Evropy a vyspělého světa, nechat vykonávat lékaře s širokou erudicí v kostní chirurgii, tedy z mého pohledu do budoucna primárně ortopedy. Ale neznamená to v žádném případě vyloučit z péče o úrazové pacienty vyškolené traumatology či obecné chirurgy věnující se úrazům, ba naopak, jejich role je v současné době nezastupitelná a v krátké době nenahraditelná. Postupně by mohlo dojít, po vzoru Německa a Rakouska nebo Švýcarska, k postupnému sblížení kostních oborů, aby lékař jedné odbornosti – z mého pohledu v rámci oboru „ortopedie a traumatologie“ – ošetřoval jak vrozená, získaná, či chronická onemocnění skeletu, tak i skeletální úrazy. Traumatologie v moderní medicíně by skutečně měla být zaměřena oborově čili dutinovou traumatologii by měl dělat chirurg, úrazy hlavy neurochirurg, poranění kostí kostní chirurg, oční traumatologii oční specialista a tak dále. Je třeba přiznat, že v tomto smyslu se pohled jednotlivých odborných skupin v rámci ČR stále mírně liší, ale protože máme všichni stejný cíl a dobrou vůli, jsem přesvědčen, že dojde ke shodě a nalezneme uspokojivé a vyhovující řešení. Je to ostatně naší přirozenou profesní povinností.

Jaký je rozdíl mezi ortopedií a traumatologií v ortopedii?

Z našeho pohledu jde o jeden obor, jakkoli v praxi existuje výše naznačená trichotomie praktického výkonu oboru traumatologie, daná zhruba čtyřicetiletou historií vývoje chirurgických oborů v ČR. Před přibližně 10 lety začal na západ od nás proces zpětného slučování všech úrazových chirurgů pod jeden základní obor, což by mohla být také naše cesta. V tomto modelu však paralelně musí nadále existovat, vedle tohoto základního oboru, další specializační nástavba pro dovzdělávání lékařů v oblasti organizace a řízení traumatologické péče, která umožní prostup jak pro chirurgy, tak pro ortopedy. Po získání této nástavbové atestace pak mohou lékaři zastávat pozice vedoucích traumacenter, vedoucích týmů majících na starosti hromadné úrazy, válečné stavy a další podobné situace, ale třeba také působit v pozici kostního traumatologa v nemocnicích menšího typu, kde aktuálně není zřízeno oddělení ortopedie či traumatologie.

Proč jsou v případě Vaší kliniky obory spojené do jedné kliniky a nestojí samostatně?

Na pracovištích fakultních nemocnic v Čechách většinově funguje model, kdy je traumatologie a úrazová a končetinová chirurgie pod ortopedií. Jsou ale některá krajská pracoviště v Čechách a některé kliniky na Moravě, kde je traumatologie stále oddělena a stojí samostatně. Pak jsou malé nemocnice okresního typu, kde se chirurgie s ortopedií o traumatologii dělí. Jsou ale i pracoviště, kde běžnou traumatologii vykonává obecný chirurg. Mám za to, že bychom se v rámci systemizace měli snažit segment péče o kostní úrazy postupnými kroky organizačně spíše slučovat než tříštit, aby došlo k přirozenému průniku oborů a aby si v tomto modelu současně každý lékař pečující o skeletální úrazy našel své místo. Současný roztříštěný model není dlouhodobě udržitelný a jde proti vývoji v okolních vyspělých zemích.

Zároveň jste klinikou současně pro děti i dospělé. I to má své výhody?

Jednoznačně, a to nejen z pohledu poskytování komplexní péče. My jsme velké pracoviště, na kterém pacient dostane komplexní péči. V ortopedii neplatí, že je zcela vyhraněná dětská nebo dospělá problematika. Nemoci pohybového aparátu se zpravidla přenášejí z dětského do dospělého věku, pacienti si s sebou svá onemocnění často nesou celý život. Proto neexistuje přesná hranice mezi dětskou a dospělou ortopedií. Jednou z výhod pro naše pacienty samozřejmě je, že po celý svůj život mohou být léčeni a sledováni na jednom pracovišti. I z pohledu specializačního vzdělávání je pro mladé lékaře výhodou, že jeho většinu jsou schopni si splnit na jednom mateřském pracovišti a nemusí někam cestovat. Takových pracovišť ale není v republice mnoho, pouze tři, která jsou jak v oblasti ortopedie, tak v traumatologii od dětí po dospělé komplexní od A do Z.

Která jsou ta dvě další pracoviště?

Jde o ortopedické kliniky ve Fakultní nemocnici Plzeň, Fakultní nemocnici Ostrava a zčásti také Fakultní nemocnici Bulovka, tam však neléčí dětská traumata.

Jak rychle a v čem všem se ortopedie mění v průběhu času a oproti minulým dobám? Třeba i v porovnání s ostatními obory, pokud jde o rychlost nebo vývoj.

Ortopedie je vysoce technický obor, takže veškerá inovace týkající se výzkumů a vývoje se týká především technologií. Jsou pochopitelně i nové operační techniky, velký díl operativy se dnes odehrává miniinvazivně, to znamená, že velké místo zaujímají artroskopické výkony. Veškeré změny se ovšem odehrávají především v oblasti nových technologií a materiálů.

Čím se aktuálně zabýváte?

Na naší klinice nyní pracujeme na několika výzkumných projektech a dva z nich jsou právě materiálové. Jeden je výzkum hořčíkových materiálů, které se využívají v ortopedii. Druhý výzkum je v oblasti traumatologie, kde zkoumáme speciální nitinolové pruty pro dětskou traumatologii. Další vývoj, který nyní začíná, je v oblasti endoprotetiky.

Proč právě hořčík?

Hořčík je tělu přirozený prvek, který se v těle v podobě šroubku nebo hřebíčku přirozeně vstřebá. Problém je v tom, že se vstřebává někdy moc rychle a jindy moc pomalu. Celý výzkum tak je o kvalitě materiálu versus jeho rychlost vstřebávání, abychom zajistili eliminaci nežádoucích účinků procesu rozkladu hořčíkových slitin. Mezi rozpadové produkty hořčíkových slitin patří totiž mimo jiné vodík a právě ten vyvolává nežádoucí efekt v okolních tkáních. Po skončení výzkumu bychom chtěli dojít k tomu, abychom uměli vyrobit plně hodnotné a bezpečné vstřebatelné hořčíkové implantáty, čímž by odpadla druhá fáze operace v podobě vyndávání kovů.

Výzkumy realizujete úplně sami nebo ve spolupráci s nějakým dalším pracovištěm?

Na těchto výzkumech spolupracujeme s techniky z ČVUT v Praze, z Vysoké školy báňské na Technické univerzitě v Ostravě nebo s Vysokým učením technickým v Brně. Na naší klinice se snažíme v rámci možností dělat maximum pro posun ortopedie jako celku kupředu.

Která inovace v ortopedii, za dobu, co se jí věnujete, vám přijde přelomová nebo nejpřínosnější?

Zásadní inovací v době, než já jsem začal dělat ortopedii, byla endoprotetika. Ta začala ve větším přibližně v 50. letech minulého století a byla obrovským zlomem. Za mého profesního života pak udělala ortopedie největší pokrok právě v kontextu miniinvazivních artroskopických technik, kdy skutečně vysoké procento výkonů, které se dříve dělaly otevřenou cestou, se dnes provádějí miniinvazivně – v případě nitrokloubních patologií artroskopicky. Dalším značným posunem je tzv. biologie hojení, kdy se snažíme ve větší míře využívat nejen kovové implantáty a kloubní náhrady, ale také biologické tkáně, jako je tomu třeba v případě hojení chrupavky s využitím vlastních buněk člověka k reparaci poškozené tkáně.

Dají se nějak procentuálně vyjádřit nejčastější zákroky, kterými se zabýváte? Převažují spíše úrazy nebo onemocnění?

Pokud jde konkrétně o naši kliniku, tak u operativy převažuje dospělá nad dětskou. Největší podíl na celkových počtech představuje endoprotetika a za ní následují artroskopie a speciální rekonstrukce v dětském věku a za třetí jde o úrazy. V podstatě každý den operujeme 2 – 5 nových úrazů. Běžný plánovaný operační program na čtyřech operačních sálech čítá v průměru 15 - 20 pacientů a úrazy jsou z toho určitě čtvrtina až třetina.

To je docela vysoké číslo…

My děláme ročně 3500 operací a z toho je přibližně 1500 úrazů a zbytek jsou plánované výkony.

Jaké unikátní operace provádíte typicky nebo výhradně na Vaší klinice v Motole?

Pokud bychom měli vybírat nějakou míru unikátnosti, je asi dána především tím, že se věnujeme kromě dospělých také dětské ortopedii, a především pacientům v přechodném věku, tedy mezi dětstvím a dospělostí. Děláme technologicky náročné operace, například korekce délky končetin nebo korekce osových deformit. Dalším segmentem superspecializace u nás je onkoortopedie. V motolské nemocnici je velké centrum pro dětskou onkochirurgii a máme tak úzkou spolupráci s vyhlášenou motolskou dětskou onkologií. Pro ně jsme servisním pracovištěm a zajišťujeme operativu nádorů, což s sebou nese některá unikátní řešení a unikátní zákroky jako třeba náhradu kloubů, které už není možné zrekonstruovat pomocí na míru vyrobených rostoucích implantátů. V dospělé části patří mezi naši chloubu vývoj částečné náhrady hlavice stehenní kosti. Jde o tzv. segmentální náhrady jen části hlavice. V případě mladého jedince, na konci dětského věku nebo mladého dospělého, se snažíme ve speciálních indikacích oddálit velkou operaci zahrnující kompletní kyčelní kloubní náhradu tím, že implantujeme na míru individuálně vyrobenou segmentální povrchovou náhradu hlavice kosti stehenní.  V poslední době jsme také jedním z prvních klinických pracovišť, které implementuje do svého portfolia robotickou operativu náhrad kolenních kloubů. Jsou tři, respektive čtyři pracoviště v republice, které v současné době robotické náhrady provádí a my jsme byli v rámci ČR prvním z klinických pracovišť, kteří s touto operativou v loňském roce začali a dále ji, i přes nejrůznější úskalí, rozvíjíme.

Proč u té operativy kyčle u mladých pacientů neprovádíte automaticky kompletní náhrady?

Protože v mladém věku víme, že implantovanou endoprotézu budeme muset vyměnit a toho se snažíme pacienta, pokud je to možné, co nejdéle uchránit.

Dříve se říkalo: čím větší řez, tím větší chirurg. Platí to stále, když máte robotiku?

To se říkávalo právě tady u nás a říká se to pořád (smích). „Velký chirurg, velký řez“, říkával docent Smetana, jeden z mých předchůdců, který mě na kliniku kdysi přijímal. Já to občas s humorem také říkám, ale není to úplně pravda. Na druhou stranu, taková robotická náhrada kolenního kloubu neznamená automaticky malý řez. Robotika v oblasti ortopedie znamená především výpomoc s přesným a precizním opracováním kosti a usazením implantátů. Naopak v oblasti břišní chirurgie, kdy za lékaře v břišní dutině opravdu operuje chirurgem navigovaný robot, tam by to platit mohlo, ale u nás chirurgickou část odvede nadále vlastníma rukama lékař sám a robot je jen jeho asistentem.

Takže na rozdíl od jiných oborů v ortopedii robot neoperuje sám?

Leadership operace je stále v rukou chirurga. Ten musí tělo otevřít, udělat přístup, vlastní rukou vede a navádí robota a pouze jednotlivé kostní řezy za něj dělá robotický asistent, protože je udělá skutečně s milimetrovou přesností a pomůže usadit komponenty s přesným vyvážením měkkých tkání. Následně chirurg opět vlastníma rukama operační ránu zašije, přičemž musí být zároveň šetrný ke tkáním. Není to tedy robot – automat a ani si nemyslím, že to tak někdy v ortopedii bude.

Jaké jsou nejmodernější metody ortopedických zákroků a co dalšího nás čeká?

Vývoj půjde podle mě čtyřmi směry. Základní bude určitě zpřesnění operativy, například v podobě využití různých robotů, navigátorů a IT technologie. Další nosnou oblastí je biologická operativa např. kolenního kloubu. Když chceme oddálit endoprotézu, lze v některých případech provést přenastavení osy končetiny s cílem ulehčit postiženém kompartmentu s použitím speciálních softwarů, které nám přesně naplánují, jak operaci provést, konkrétně v jakém úhlu vytnout klín a podobně. Třetím směrem bude určitě další zdokonalení miniinvazivních technik. Čtvrtým směrem pak určitě bude zlepšení biologie hojení, kdy se budeme posouvat ve využití buněčné terapie, v léčbě degenerace kloubní chrupavky, šlach a svalů, řešení kostních defektů a podobně.

Bolest kolen nebo kyčlí trápí asi většinu populace. Jak ale jako pacient poznám rozdíl mezi ještě běžnou bolestí a již potřebou navštívit ortopeda?

Záleží především na tom, jak ta bolest vzniká. Když dojde k jasnému úrazu a poranění, tak je rozhodování jednoduché. V ostatních případech je to hodně o edukaci lidí, protože je fakt, že některé návštěvy lékaře jsou ze strany pacientů neopodstatněné a neúměrně zatěžují systém. Obecně tedy záleží na tom, jak dlouho bolest trvá, jak je intenzivní nebo zda narůstá, jestli je nebo není spojena s úrazem a podobně. Bolest, kterou by pacienti rozhodně neměli zanedbat, je bolest způsobená infekcí nebo možným nádorem.

Jde tedy spíše o to jít v první fázi k jinému lékaři než rovnou na chirurgickou nebo ortopedickou ambulanci do nemocnice?

Nikdy není na škodu v těchto případech zajít k lékaři, ať už k praktikovi nebo ke specialistovi a udělat vyšetření navíc. To je vždy lepší, než něco zanedbat. Typicky v případě, když nastane bolest, která způsobuje otoky a týden neustupuje, dotyčného limituje a vznikla bez úrazu, je určitě na místě situaci řešit. Na druhou stranu, když se člověk jen uhodí do ruky, která ho pak logicky bolí a hned s tím jde k lékaři, třebaže nedochází k otoku ani není snížena funkce končetiny, tak v těchto případech je určitě prostor počkat na další vývoj v čase.

Jak se pozná, že už se hlásí artróza, a je možné ji léčit případně jí předcházet?

Artróza se projevuje bolestí jednoho nebo více kloubů. Jde o degenerativní onemocnění kloubní chrupavky a okolních tkání, které se vyvíjí postupně. Přichází s věkem a málokterý člověk nemá artrózu, pokud se dožije seniorního věku. Artróza je přirozený jev a vzniká opotřebením kloubní chrupavky. Důvodem vzniku může být ale také úraz, dlouhodobá nadváha, nebo jiná onemocnění kloubů. Například u člověka, který měl v 15 letech nitrokloubní zlomeninu, je předpoklad, že za 20 let vznikne artróza, i když bylo místo poranění dobře ošetřeno a léčeno. Poškozená chrupavka se postupem věku rychleji opotřebovává než chrupavka zdravá a nepoškozená. Stupňuje se bolest, zvyšuje se limitace pohybu, nastávají otoky. To jsou průvodní znaky artrózy.

Když pominu úrazy, tak jde artróze skutečně účinně předcházet?

Určitě ano. Přirozeně zdravou životosprávou, rozumným pohybem, symetrickým zatěžováním kloubů, případné extrémní zatížení vyvažovat relaxační fází, kdy např. po třicetikilometrovém pochodu by mělo následovat plavání, protažení, relaxace, dále udržovat si zdravou tělesnou hmotnost a v neposlední řadě zdravě jíst. Jsou ale lidé, kteří mají geneticky danou dispozici a u nich se artróza často projeví i při dodržování všeho doporučeného.

Ale co když se někdo věnuje sportu, ať už proto, že ho baví nebo právě aby byl fit.

To se stává v případech, kdy člověk extrémně přetěžuje klouby, anebo když provozuje sporty, které fyziognomicky nevyhovují jeho tělesné konstituci. U vrcholových sportovců je to bohužel časté. Existují jisté pohybové vzorce, které nejsou u některých sportovních výkonů prováděny správně. Na konkrétním sportovci se dá poznat, jestli je pohybově nadaný na daný sport, zda má vhodnou koordinaci pohybu, správné postavení pánve a zad, dostatečné osvalení příslušných partií a podobně.

Znamená to tedy, že některý sport pro jednoho může být zátěžový a rizikový ale pro někoho jiného ne?

Když postavím vedle sebe 10 fotbalistů, tak z nich budou pro daný sport vhodní třeba jen dva. A kdyby ho všichni dělali se stejnou intenzitou, tak těch osm bude mít od 30 let věku obrovské potíže a ti dva naopak projdou sportovní kariérou třeba i bez zranění a s nezničeným tělem. Toto ale platí především pro vrcholové sportovce. Pro běžný rekreační sport omezení a poučky tohoto typu neplatí, naopak lze jistě doporučit, aby si šel člověk zaplavat, i když nemá dispozice být závodním plavcem nebo zaběhat, i když nemá dispozice být závodním běžcem.

A ve chvíli, kdy by byl konkrétní člověk pro konkrétní sport dobře komponovaný, určuje to i výkonnostní kvalitu daného sportovce? Bude tím pádem lepší než ostatní, i když bude méně trénovat nebo při stejné tréninkové zátěži bude vynikat nad ostatními?

Určitě. Protože energeticky je pro něj jednodušší dosáhnout konkrétního úkonu nebo výkonu než pro toho, kdo disponovaný není. A proto je ten vhodně komponovaný jedinec schopen zapojit více některé herní projevy než ten nedisponovaný, protože tomu už na to nezbývá funkční kapacita. Zjednodušeně, když se tělo už nadře na to, aby udělalo správně základní pohyb, protože musí zapojit mnoho kompenzačních mechanismů, tak už mu nezbývá kapacita na to, aby vynikalo v konkrétní herní činnosti potřebné k dosažení elitního výkonu.

Výměna živého kloubu za umělý je nejčastěji označována jako endoprotéza. Tato operace se v Česku provádí už přes půl století a patří mezi ty operační zákroky, které lidem rychle a zásadně dokážou změnit kvalitu života. Jak se pozná, že je vhodné dosluhující kloub už vyměnit za umělý?

Vždy, když indikujeme pacienta k náhradě kloubu, tak zvažujeme několik faktorů. Za prvé stupeň obtíží, tedy jakou má bolest, jestli ji má neustále, jestli ji má i v noci, kolik metrů je schopen ujít. Za druhé posuzujeme objektivní nález, rozsah pohybu a v jakém stavu je kloub. A za třetí vždy posuzujeme také rentgenologický nález, abychom zjistili, v jakém stádiu artróza je. Poslední důležitým faktorem je i věk pacienta. Není vhodné, pokud to není jednoznačně indikováno, operovat ve 40 letech, protože endoprotéza je umělý materiál vsazený do živého organismu, který má omezenou dobu funkčnosti. Posledním faktorem je i motivovanost pacienta k operaci. Jsou jasně daná indikační kritéria, podle kterých se rozhodujeme, zdali už je čas operovat, nebo ještě ne.

Proč mezi důležité faktory řadíte i motivovanost pacienta?

Protože jde o elektivní, tedy výběrovou operaci. Na ni pacient jít může, ale nemusí, má možnost výběru. Pokud ji podstoupí, může ve výjimečných případech dojít ke komplikacím, a i na to musí být pacient připravený. Nejde tedy jen o samotnou operaci, ale i mentální přípravu, je třeba počítat s následnou rekonvalescencí, rehabilitací, pacient se musí aktivně zapojit do procesu uzdravování. Musí být předem srozuměn a souhlasit s tím, že se tři měsíce v kuse bude věnovat svému tělu, aby se dostal do stavu před artrózou. K dobrému výsledku kloubní náhrady je potřeba spolupracující pacient, proto mluvím o důležitosti osobní motivace.

Jde o rizikovou operaci?

Určitá rizika jsou, jako u každé operace, sice malá, ale jsou. A i ta musí pacient předem znát.

Kam směřují současné trendy v náhradách velkých kloubů?

Současné trendy souvisí asi nejvíce právě se zmíněným zpřesněním usazování kloubních náhrad. Dalším trendem je individualizace endoprotéz, to znamená individuální výroba implantátů podle konkrétních patologických odchylek, což už je dnes také možné. V neposlední řadě jde i o zlepšování mechanických vlastností materiálů. Tam se bavíme hlavně o kvalitě, struktuře, pevnosti, designu nebo povrchových vlastnostech implantátu.

Co je měřítkem výsledků dobré operace v dlouhodobém horizontu?

Jednoznačně doba přežívání implantátu v těle. Jde o objektivní výsledky, zaznamenané v registrech kloubních náhrad u nás i ve světě.

Co pro sebe sám pacient může před operací udělat, buď aby dopadla dobře nebo aby na ni byl lépe připraven?

Zásadně důležitá je aktivní spolupráce. I s tím jako lékaři pomáháme. Třeba na naší klinice budeme od letošního podzimu zavádět zrychlený režim perioperační péče a průběhu rekonvalescence po kloubní náhradě, tzv. ERAS (Enhanced Recovery After Surgery). Takový přístup zásadně vyžaduje spolupráci pacienta před operací, a to jak ve formě edukace a přípravy, tak i ve formě výživy a přípravy těla na operační stres. Ze strany operatéra jde o šetrnější operační přístupy, některé další technické změny v průběhu operace, podávání některých léků na zmírnění krvácení a změnu režimu po operaci, kdy budeme pacienty už po 6 hodinách po zákroku stavět a nutit dělat první pooperační krůčky. To vše významně urychlí rekonvalescenci pacienta, sníží dobu pobytu v nemocnici a podobně.

Existuje nějaká věková hranice, a nikoli morální, ale skutečně zdravotní, kdy už je na tak složitou operaci pozdě?

My nehodnotíme pouze kalendářní věk, ale přistupujeme k pacientovi spíše z pohledu jeho biologického věku. Hodnotíme jeho klinický stav, operační rizika a tělesnou konstituci. Důležitými faktory jsou i nadváha a fyzická aktivita. Ta hranice není ostrá. Některým pacientům implantujeme náhradu v 90 letech a jsou pacienti, kterým je 70, a přesto je nemůžeme k operaci indikovat, protože jsou natolik interně nemocní, že by operaci nezvládli.

Souvisí nárůst počtu endoprotéz kolenou a kyčlí s životním stylem?

Určitě souvisí. Máme se totiž hodně dobře a tak žijeme často prostopášně a nezdravě. Když se má populace dobře, libuje si často v jiných zálibách, než je péče o tělesnou schránku. Civilizační onemocnění typu obezity mají jednoznačně vliv na rozvoj artrózy.

Jak se stane, že v kloubu dojde k zánětu?

Je potřeba rozlišit zánět a infekci. Zánět je biochemický proces, který neznamená primárně infekci, ale je současně jedním z projevů infektu. Zánět může být nesterilní, revmatoidní, reaktivní a podobně. Neinfekční zánět v kloubu může vzniknout například při viróze, kdy je organismus vystaven antigenům, které jsou pohlcovány imunitním systémem. Důsledkem toho se v některém z kloubů může reaktivně zvýšit synoviální náplň, což může mít v některých případech, například u kyčelního kloubu, tragické důsledky právě v podobě vzniku tzv. aseptické nekrózy, kdy reaktivním zánětem vzniklá náplň tlačí na cévy, které vyživují hlavici kloubu, čímž může dojít k jejich uzávěru a následnému odumření hlavice kosti stehenní.

A jak vzniká infekce v kloubu?

Ta vzniká buď přímou cestou, tedy při poranění, anebo hematogenně, když se tam dostane z nějakého jiného ložiska v těle. Do kloubu se může infekce dostat např. při masivním infektu horních cest dýchacích nebo zubním infektu. Samozřejmě kloubní či kostní infekce může v ojedinělých příkladech vzniknout také jako komplikace operačního zákroku.

Existuje pak větší pravděpodobnost recidivy v daném místě?

Když mluvíme o infektu v kloubu nebo kosti, tak to je strašně velký problém. Je to totiž úplně jiné, než když je infekce v kožní tkáni, kde si s tím tělo spíše poradí. Kost je složitá, není v ní symetrický přirozený průtok krve, a proto jsou kostní a kloubní struktury velmi náchylné na recidivy zánětů. Z tohoto důvodu se infekčních komplikací při kloubních implantacích velmi obáváme a děláme v rámci prevence vše, aby k nim nedošlo. Zlikvidovat a vyhojit kostní infekt je pro lékaře i tělo pacienta často úkol na celý život.

Léčba antibiotiky automaticky nezabírá?

Antibiotika do kostí velmi špatně penetrují. Kostní infekt to je něco, čeho se ortoped skutečně velmi obává a rozhodně si jej u svého pacienta jako možnou komplikaci opravdu nepřeje.

Patří i ruka mezi často zraněná místa na těle?

Jen upřesním, že v ortopedické terminologii ruka znamená od zápěstí dále po dlaň a prsty. Takže bychom měli říkat spíše poranění horní končetiny. Ale jinak patří samozřejmě mezi velmi často poraněné části těla, zvláště u dětí. Zlomeniny předloktí patří mezi nejčastější kostní úrazy v dětském věku. Zabýváme se ale i vazivovými poraněními nebo řeznými poraněními. Na naší klinice se specializujeme také na chirurgii ramena, naším denním chlebem je např. léčba luxací, poranění šlach rotátoru, ale také endoprotetika a kostní traumatologie v oblasti ramenního kloubu.

Jaká je obecně čekací doba na plánované ortopedické výkony?

Čekací doba je regionálně odlišná podle hustoty nemocnic a poskytovatelů zdravotní péče. Předně záleží na konkrétním regionu, jeho lidnatosti a na organizaci péče v dané aglomeraci. Například v Praze je u endoprotéz čekací doba přibližně jeden rok, ale jsou regiony, kde je čekací doba i dva nebo tři roky. Nástroje k řešení čekací doby má ale v rukách především zdravotní pojišťovna. Ona je tím subjektem, který má povinnost pacientovi přístup k péči zajistit. Což s sebou ale nese i riziko, že zákrok pacientovi pojišťovna zajistí např. v jiném regionu na druhém konci republiky, čímž se snižuje komfort pacienta. Není to jednoduché, čekací doba se řeší po celém světě.

Když byste srovnal kvalitu české ortopedie a českých ortopedů se zahraničím. Jak si stojíme?

Jednoznačně velmi dobře! Historie české ortopedie je velmi košatá, shodou okolností v letošním roce slavíme 100 let od vzniku České ortopedické společnosti. Profesor Zahradníček (prof. MUDr. Jan Zahradníček, DrSc. – pozn. autora), zakladatel české ortopedie, byl dokonce jedním z pěti spoluzakladatelů světové ortopedické společnosti SICOT. Jméno českých ortopedů ve světě je velmi zvučné. Mám osobní několikaletou zkušenost práce v zahraničí, mohu tedy konkrétně srovnávat a v žádném případě nezaostáváme, a to nejen v případě lékařů, ale i v případě sester a dalšího personálu.

Chybějí v oboru lékaři a uvítal byste více zájemců o ortopedii nebo jste v zásadě saturovaní?

V přepočtu lékařů na počet obyvatel jsme na evropském průměru. V našem oboru není takový problém získat mladého lékaře. V posledních letech ale nastává poměrně velký problém např. v obecné chirurgii. Tam vnímáme velký nedostatek lékařů a zájem stále klesá. Je to částečně dáno fenoménem feminizace medicíny, kdy ženy inklinují k velkým chirurgickým oborům obecně méně, ale nejde zdaleka o jediný faktor.

Jaký sport, z pohledu Vašeho oboru, tělo nejvíc vysiluje nebo je pro něj nebezpečný?

Jakýkoli významně kontaktní sport a sport na tvrdém povrchu je pohledem ortopeda rizikový, pokud jde o pravděpodobnost vzniku úrazu a jeho následků. Osobně bych nikomu nikdy žádný sport nezakazoval, ale jsou sporty, kde je riziko menší a sporty, kde je větší. Výborný sport je triatlon, protože se sice zátěžově běhá, jezdí na kole i plave, ale zároveň právě plavání je pro tělo určitou kompenzační fází. Nejhorší je, když sport zatěžuje tělo jednostranně, typicky volejbal, házená, florbal, tenis. Tam je důsledná kompenzace extrémně důležitá.

Liší se léčba zranění u amatérských a profesionálních sportovců?

Neměla by se lišit. Obecný medicínský přístup má být stejný, to znamená rozvaha o tom, co má být řešeno konzervativně a co operačně a jaký typ operačního zákroku použít se lišit nesmí.

Možná jsem měl na mysli spíše průběh léčby než přístup.

Samozřejmě u profesionálního sportovce je větší tlak na to, aby byl co nejdříve zpátky ve hře. Je tlak na to, aby byl rychleji v rekonvalescenci, rychleji v zátěži a i tomu občas přizpůsobujeme rozhodování, zda operovat nebo neoperovat, ale je třeba mít na mysli, že každá operace s sebou nese jistá rizika. Ale netýká se to jen sportu, někdy posuzujeme také třeba to, jaké má daný pacient zaměstnání a který typ léčby je tak pro něj nejvhodnější.

Změnil se během Vaší kariéry nějak přístup k rehabilitaci nebo pohled ortopedů na rehabilitace?

Obecně se fyzioterapie u nás významně rozvíjí a má svoji zásadní roli. Někteří lékaři ji sice občas bagatelizují, ale já jsem jejím zastáncem a rozhodně jsem přesvědčen, že má jasné místo a smysl. Zároveň, jak se fyzioterapie raketově rozvíjí, tak se mění a posiluje i její role mezi odborníky.

Opakovaně se lze dočíst, že je pro děti velmi nebezpečné provádět některé činnosti, které v dřívějších dobách platily i v rámci tělocviku ve škole za naprosto běžné. Mám na mysli kotrmelce a skákání na trampolíně. Proč se to říká nebo proč by to mělo být nebezpečné?

Já si nemyslím, že jakákoli tělesná aktivita vykonávaná „pod dohledem“ je nebezpečná. Základní sportovní návyky by měl mít každý a trampolína sama o sobě není problém. O trampolínách jako o rizikové aktivitě se hovoří spíše v souvislosti se způsobem jejího používání. Mnoho lidí má trampolínu doma na zahradě, ale ne každý u ní má ochrannou síť, a ne každý na děti při skákání na trampolíně dohlíží. Tedy problémem jsou pády způsobené nesprávným užíváním trampolíny nebo jejím užíváním ve větším počtu dětí současně, kdy dochází k úrazům, nikoli trampolína jako taková.

V jednom z dílů seriálu Nemocnice na kraji města se říká, že ženy se nehodí do ortopedie, že si s ní nerozumí. Co je na tom pravdy?

Já si to nemyslím a mám jiný názor. Jedna věc je, že ortopedie je v některých parametrech relativně silová disciplína, jde například o zmiňovanou endoprotetiku nebo třeba kostní traumatologii. K ní mají možná ženy někdy horší dispozice. Ale naopak jsou v rámci našeho oboru subspecializace, ve kterých mohou vyniknout právě ženy. Může jít o chirurgii ruky, drobné výkony v oblasti nohy nebo artroskopické zákroky. Absolutně nejsem v tomto ohledu dogmatický. Ženy mají v ortopedii své místo a u nás na klinice jich máme v týmu hned několik. Nejde o to, jestli je ortoped žena nebo muž, ale rozhoduje šikovnost, pracovitost, zručnost a nasazení.

Jak moc realistický vlastně tento seriál z odborného pohledu byl?

Když se na tento seriál dívám zpětně, tak na tu dobu, ve které vznikal, byl velmi realistický a nadčasový. Ostatně další z mých předchůdců na klinice, profesor Kubát, byl odborným poradcem, který dokonce s autorem seriálu panem Dietlem hrával ve volném čase tenis, a i proto je seriál ve své podstatě věrným odrazem reality ve své době.

Co je na ortopedii krásné a proč by si ji měl lékař vybrat?

Jde o široký obor, který je dynamický a kde relativně rychle vidíme zpětnou vazbu. Ortopedie je sice náročná na osobní odborný rozvoj, ale je to nesmírně krásná medicínská disciplína. Je oborem velmi technickým, který využívá nejmodernější technologie a prostupuje do celé společnosti.

Je ortopedie náročná spíše fyzicky nebo psychicky?

Medicína jako disciplína patří k náročnějším oborům, protože pracujeme s lidmi a jejich osudy, čelíme i neúspěchům, které i když nechceme, tak se vyskytují. Máme mnoho stresových faktorů, pracujeme s onkologickými pacienty, těžkými úrazy.

Na co je ortopedie pořád i dnes krátká?

Krátcí jsme stále na komplikace a obzvláště na ty, kterým neumíme předejít.

Jaké jsou nejtěžší chvíle v životě ortopeda?

Souvisí právě se zmíněnými komplikacemi, protože když nastanou a třeba se nevyvinou dobře, tak se vždy ptám, co jsem mohl udělat jinak, často si to nosím i domů a stále o tom přemýšlím. Sice jde o částečně sebezničující přístup, ale podle mě je jediný správný. V první řadě je třeba přemýšlet o sobě a až pak se pídit po okolnostech, které jsem nemohl ovlivnit anebo hledat chyby jinde.