Jaký je rozdíl mezi teoretickou anatomií a klinickou anatomií?

Moc hezká otázka, protože klinická anatomie není žádný etablovaný obor. Jde pouze o aplikaci anatomie do medicíny. Když je člověk anatom, tak je odborníkem ve svém oboru, stejně jako botanik nebo geograf. Ale protože děláme anatomii na lékařské fakultě, tak smyslem anatomie je kromě vědeckého výzkumu zejména výuka, při níž učíme lékaře. Proto bychom měli učit lékařskou, přesněji medicínskou anatomii, jíž říkáme klinická, protože učíme nejen studenty lékařských fakult, ale i mladé lékaře.

Učíte obě skupiny to stejné?

Témata jsou stejná, liší se jen v úrovni podrobností.

Pokud učíte studenty a následně prohlubujete znalosti již hotovým lékařům, tak jak je možné, že se dodnes stále najdou neobjasněné nebo nepřesně či někdy dokonce nesprávně popsané struktury v lidském těle?

Protože ty struktury kdysi někdo nesprávně popsal. Lidské tělo je variabilní, proměnlivé a každý člověk je trošku jiný a když konkrétní struktury někdo popisoval na jednom člověku nebo menších vzorcích, mohl si všimnout situace, která není pravidlem. Někdy zjišťujeme, že informace obsažené v knihách nebo anatomických atlasech popisují situace, jejichž daný stav je trojjediný, což znamená, že se vyskytuje ve zhruba 30 % případů. Do knihy je pak vybrána ta varianta, která má v dané populaci například o 3 % vyšší výskyt nebo ta, kterou před tím jiní autoři uváděli jako tu první. Druhým důvodem je kopírování a přepis informací, při němž hrozí riziko chyby, typicky kresby nemusejí být historicky přesné. Třetí případ je o přesnosti, podrobnosti a o tom, jestli daný člověk něco neopomene nebo nezanedbá, protože to v určitém případě nepovažoval za důležité. Ono se to však může později stát důležitým, například když se objeví nová léčebná metoda nebo diagnostický přístup. Najednou ta struktura získá svůj klinický význam. Poslední variantou je situace, že strukturu někdo popsal před 100 lety a od té doby se k tomu nikdo jiný nevrátil, protože to nemělo žádný klinický význam. Klinická anatomie zdůrazňuje ty struktury, které mají význam v diagnostických a léčebných postupech.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Typickým příkladem je syndrom karpálního tunelu, ve kterém probíhá nervus medianus (středový nerv), ale většina knih nezdůrazňuje jeho ramus muscularis (svalovou větev), který zahýbá k palci. Když se tento kanál operuje, hrozí nebezpečí přetnutí této větvičky, což má za následek ztrátu základních pohybů palce. Tato větvička není v klasických anatomických knihách nijak zdůrazněna, někdy je pouze zmíněna, a klinici jí nazývají ramus recurrens (vratná větev), protože se ohýbá směrem k palci. Jsou to tedy spíše drobnější struktury se zásadním významem pro klinickou medicínu a úkolem anatoma je zpřesnit a zprůhlednit jejich popis, poněvadž nebyly dosud potřeba a nemusejí být v knihách přesně popsány. Kdyby někdo napsal skutečně podrobnou anatomii, bude taková kniha sahat od podlahy až po strop, bohužel nebo naštěstí žádná taková kniha dosud nevznikla.

Není potřeba?

Není, pro nás je totiž důležité určité funkční zjednodušení. Je to podobné jako s průvodcem po Česku. Kdyby ho někdo chtěl napsat zevrubně za celou republiku a dal do něj všechny kříže, kostely, stromy, potoky, prameny a další zajímavá místa, tak ta kniha bude obrovská. Proto to zjednodušení.

Existuje přesto nějaká, naprosto jakákoli část lidského těla, kde se dá ještě přijít na něco úplně nového?

Rozhodně v centrálním nervovém systému, v mozku, protože zatím nemáme tak dokonalé zobrazovací metody, abychom jimi v něm viděli úplné detaily.

Bude někdy možné mozek skutečně detailně popsat nebo ne?

Určitě, jakmile se dostaneme právě k lepším zobrazením až na úroveň buněk a jejich komunikací, tedy tak, abychom si dokázali mozek zobrazit úplně jako celek s jeho dráhami do nejmenších podrobností. Dnes sice už umíme zobrazovat dráhy mozku, ale ještě zdaleka ne všechna existující propojení, takže by musely vzniknout, a s pomocí umělé inteligence jistě vzniknou, velké mapy mozku, na nichž nakonec bude možné vidět, jak vypadá. Problém je, že každý člověk má mozek zesíťovaný maličko jinak, takže ta interindividuální variabilita nám bude do obecně platné podrobné mapy pořád házet vidle.

Když má každý člověk trošku jinak poskládaný mozek, platí to i o zbytku těla? Existuje anatomicky rozdíl mezi lidmi z různých koutů světa, typicky mezi lidmi původem z Evropy, Afriky nebo Asie?

Není to tak, že by někomu něco chybělo nebo naopak přebývalo, ale může jít o uspořádání struktur a jejich variabilitu. To je jistě dáno tím, že určité etnické skupiny mají trochu jiné geny. Když se třeba podíváme na dlaně, přicházejí do ní z předloktí dvě hlavní tepny a vytvářejí v ruce dva oblouky, které je propojují. Povrchový dlaňový oblouk nemá polovina lidí vytvořený bez ohledu na geografický nebo etnický původ. Na druhou stranu existují rozdíly, například některá etnika neumějí dobře zpracovat alkohol kvůli jinak vytvořeným enzymům. Určitě se dají nalézt anatomické variace, které jsou vyšší v určitých geografických či etnických oblastech.

Anatomie je jedním ze základních předmětů na lékařských fakultách a asi i obecně jednou z oblastí základních znalostí lékaře. Dá se o ní nejen zjistit, ale i učit něco nového nebo jinak?

S rozvojem zobrazovacích metod se na anatomii můžeme dívat úplně jinak. Nemusíme studentům ukazovat pouze fotografie nebo obrázky, ale můžeme jim ukazovat, jak danou strukturu mohou skutečně vidět v člověku, a tedy v pacientovi, jak si ji zobrazit. Pak samozřejmě jde i o to, v jakém rozsahu anatomii učit.

Neučí se stále v ustáleném rozsahu?

Dříve se učila šest semestrů, pak čtyři semestry a dnes obvykle jen dva semestry. To znamená, že spoustu těch struktur neučíme, protože zužujeme popis na ty stěžejní. Opět v přirovnání: neučíme všechny hory a řeky, ale jen ty hory, z jejichž vrcholů je něco vidět, a řeky, po kterých se dá jet lodí. Hodně to propojujeme s klinikou a dále učíme anatomii dohromady společně s histologií a embryologií.

Neupozaďuje se tím výuka čisté anatomie?

Naopak, mně to přijde jako výborný nápad, protože učíme pohled do těla makroskopický i mikroskopický, a ještě si k tomu říkáme, jak se to všechno vyvíjí a co se stane, když vznikne variace nebo vývojová vada. Výzkumný postup se v podstatě zastavil, protože jsme na 99 % znalostí, ale to, co známe, zpřesňujeme, cizelujeme a měníme pohledy. A odpovídajícím způsobem k tomu se mění způsoby výuky.

Jak se změnila struktura výuky, že došlo ke snížení dotace výuky anatomie ze šesti semestrů až na dva?

Nebylo to pochopitelně skokové a došlo k tomu během posledních přibližně 80 let. Hlavním důvodem je rozvoj diagnostických a léčebných metod a nutnost získání základních znalostí v lavinovitě se rozšiřujícím množství medicínských informací.

Jednou jste uvedl, že byste byl rád, aby lékaři nepřestali vykazovat výjimečné anatomické znalosti. Copak ono k tomu dochází?

Anatomie se obvykle učí hned v prvním ročníku, takže jí musejí absolvovat všichni a pak už záleží jen na nich, jaký obor si oblíbí a jak kultivují svoji znalost. Ale vídám to u kliniků, kteří k nám přicházejí na kurzy pro mladé lékaře. Ti hloubavější a pečlivější se snaží dostat k více znalostem, aby se lépe orientovali v daném prostoru. Hlubší znalost opravdových detailů, variací cév a jiných struktur může vést k tomu, že se lékař v dané situaci u člověka s odlišnou stavbou či uspořádáním nebo při nutnosti neobvyklého léčebného přístupu bude lépe orientovat.

Takže nedochází ke snižování kvality ve výuce?

Lékaři nejsou nevzdělaní, ale obnovování znalostí nebo zájem o větší hloubku jim rozhodně prospěje. My rozhodně nechceme nikoho kárat, ale chceme sloužit klinickým oborům. Měli bychom být pro ně tím oborem, jako když jdete hrát fotbal, tak se nejprve rozcvičíte. Takže anatomie by měla být vnímána jako taková hezká rozcvička, aby byl lékař dobře připravený na to, co bude následně dělat ve svém oboru.

Vy sám často zmiňujete, že jste při svém studiu na lékařské fakultě býval demonstrátorem. Kdo je demonstrátor a jak si představit jeho roli a úkoly?

Demonstrátor je pomocník při pitvě a výuce pitvy. To znamená, že starší studenti pomáhají učitelům, protože na množství studentů je učitelů málo. Když je výuka praktická, tak je potřeba hodně učitelů na málo studentů. Proto se starší studenti stávají demonstrátory během pitevních cvičení a zkušení demonstrátoři pak lektory, kteří nám pomáhají při výuce. Z nich se pak rekrutují třeba i postgraduální studenti.

Jaký je zájem studentů o obor? Mám na mysli takový zájem, aby se mu následně v budoucnu profesně věnovali jako Vy.

Zájem demonstrátorů je obrovský, zájem lektorů je slušný, na zájem o postgraduální studium si také nestěžuji, ale bohužel zájemci o to být na plný úvazek anatom nejsou. Je to zejména z finančních důvodů, protože je to neuživí. Proto máme kolegy lékaře, kteří u nás pracují na malé úvazky a jinak pracují jako kliničtí lékaři.

Měli byste zájem o to, aby počty kolegů anatomů zaměstnaných na plný úvazek stoupaly, nebo je Vaším cílem vzdělávat lékaře pro praxi?

Je potřeba obojí. Anatomie se totiž neučí jen na všech osmi lékařských fakultách v ČR, ale i na dalších nelékařských zdravotnických vysokých školách. Takže určitě potřebujeme mít v republice 15–20 docentů či profesorů anatomie, aby mohli tyto obory na jednotlivých školách garantovat. K tomu je zapotřebí dvojnásobek až trojnásobek asistentů. Takže bychom potřebovali více profesních anatomů nebo aby takto pracovali alespoň na 80% úvazek.

Které obory k tomu mají nejblíže?

Určitě nejblíže k tomu mají chirurgické obory. Ale máme i kolegy psychiatry, kteří přinášejí velmi mnoho nejen do anatomie mozku, nebo patology, ale může u nás učit lékař jakékoli specializace.

Co vše učíte o anatomii studenty nelékařských fakult anebo nelékařských zdravotnických oborů obecně?

Například v oboru fyzioterapie, pokud jde o svaly, jdeme do větší hloubky než u lékařů. U oboru radiologický asistent se zase klade daleko větší důraz na zobrazovací metody, to znamená, že se již v prvním ročníku vyznají v zobrazování lépe než medici. U porodních asistentek se jde do větších detailů v rámci jejich oboru, tedy u ženského pohlavního systému. U sester hovoříme hlavně o krajinách a strukturách, s nimiž sestra obecně pracuje. Skutečně některé obory jdou v konkrétních případech do větší hloubky než medici, avšak obecně je množství informací menší, vždy úměrně danému oboru.

Ústav, který jako přednosta vedete a neustále viditelně rozvíjíte, nazýváte doupětem. Proč?

Doupětem nazýváme jednu z místností na pitevně, v níž se scházejí učitelé, lektoři a demonstrátoři a v níž se převlékají, odpočívají a vzájemně probírají témata před a po proběhlých pitevních cvičeních. Rovněž se zde radíme o vědě. Slouží také k tomu, že studenti, kteří nám pomáhají, nebo mladí vědci se tam chodí učit, svačit nebo si jen popovídat a navazovat přátelství. Proto Doupě.

Jak se chová tělo na pitevně oproti živému pacientovi na operačním sále v nemocnici?

Záleží na metodě zpracování těla dárce, kterou zvolíme. Používáme dvě. Jedna je jen zmražení a opětovné rozmražení. To používáme výhradně pro workshopy a kurzy pro mladé lékaře nebo pro vědecké experimenty. Touto metodou lze jedno tělo použít pouze jedenkrát nebo dvakrát, protože ztrácí kvalitu a zároveň je potřeba k němu přistupovat jako k potenciálně infekčnímu materiálu. Metoda je vhodná k použití například pro ortopedy, protože tělo je polohovatelné, nebo pro ultrasonografisty, neboť si zachovává dobrou zobrazitelnost. V tomto případě má jinou teplotu, nekrvácí a barvy jsou mírně vybledlé. To jsou asi jediné rozdíly.

A ta další varianta?

Druhou variantou je některá z metod fixace. My používáme klasickou metodu za použití vody, alkoholu a trošky formaldehydu, acetonu a glycerinu, kdy je tělo naopak tuhé, a proto nemáme možnost ohýbat ho v kloubech. V tomto případě tkáně trochu změní barvy a zároveň kladou jiný odpor, ovšem o to lépe se pitvají, protože se netrhají.

Pouze laicky tuším, že když skalpelem říznu do aorty na pitevně, tak se tělo bude chovat jinak než na operačním sále u živého pacienta.

Ano, máte pravdu, je to proto, že v aortě je krev u živého člověka pod tlakem, zatímco na pitevně není. Jestliže je tělo fixováno klasickou metodou, zůstane aorta ve svém průsvitu, ztuhne, ale nic z ní neteče, krev je sražená.

Jaký je ale přínos pro studenta, když se tělo živého pacienta chová jinak, ale učí se na jiné konzistenci těla než při reálné operaci?

Studenti medicíny u nás neprovádějí na fixovaných tělech žádné operační zákroky, učí se topografickou anatomii, tedy co kde je a v jakém je to vůči sobě vztahu. Student potřebuje vědět nejen to, že má člověk aortu, ale také musí vědět, co je před ní, za ní a vedle ní a jak je co ve skutečnosti velké. Zároveň získává i představu o konzistenci tkáně, protože sval, i když je tužší, má stejnou stavbu, totéž platí pro cévy, nervy nebo orgány. U rozmrazených těl pro lékařské kurzy je to téměř stejné jako u živého člověka s tím rozdílem, že žíly a tepny nekrvácejí, tělo je studené a srdce ani plíce se nehýbou.

Jsou nějaké limity pro to, jak dlouho u vás těla dárců zůstávají nebo jak dlouho s nimi můžete pracovat?

U zmražených těl jde o dobu od půl do jednoho roku. U fixovaných těl, která používají medici, s nimi pracujeme od tří do pěti let.

Jakým způsobem získáváte těla dárců?

Těla dárců získáváme od vstupu do Evropské unie a zavedení nové legislativy jedině dárcovským programem. Dříve platil zákon o pohřebnictví, jenž umožňoval nabídnutí těl, o které se nikdo nepřihlásil do 72 hodin, lékařským fakultám. Dle nové legislativy můžeme pracovat pouze s těly lidí, kteří vysloví aktivní souhlas ještě za svého života a sepíšou s námi dárcovskou smlouvu.

Můžete dělat, třeba i z etického hlediska, nějaké kampaně?

Ohledně kampaní neexistuje žádná legislativa, která by to upravovala, takže je děláme pomocí rozhovorů v tisku či rádiu nebo pomocí besed. Máme také letáky a rádi bychom je rozšířili také do čekáren praktických lékařů a ambulantních specialistů, protože lidé o možnosti darovat tělo většinou vůbec nevědí. My naopak říkáme, že je to jejich poslední velký čin v životě, který mohou udělat. Je to skoro jako hrdinství. Jedná se o velký dar, který mohou dát, protože jejich tělo pomáhá při výuce budoucích lékařů nebo při vyvíjení nových diagnostických nebo léčebných metod.

Funguje to v praxi?

Máme několik lékařů, kteří už nás sami od sebe požádali o letáky a mají je u sebe v čekárnách a ordinacích. Pochopitelně vést takovou kampaň je obtížné, neboť to v žádném případě nesmí vypadat, že jsme – obrazně řečeno – supi létající nad pacienty. Zároveň platí, že aktuálně probíhající kampaň má svůj hlavní přínos nikoli pro nás, ale pro budoucí generace. Máme totiž dárce, kterým je 18 let, což znamená, že na světě budou třeba ještě 50 nebo 70 let.

Jak se získávala těla v historii a je to dnes snazší nebo složitější?

První prokázané pitvy z Alexandrie se prováděly na tělech lidí odsouzených k smrti a následně popravených. Ve starém Římě se moc nepitvalo, takže slavná anatomie jednoho z nejznámějších starověkých lékařů Galéna pochází zčásti z poznatků z opic a dalších zvířat. V Anglii v 18. a 19. století se těla za úplatu vyzvedávala nebo dokonce vyloženě kradla z hrobů. Po druhé světové válce se u nás pitvala těla popravených německých příslušníků SS. Poté to bývala právě těla, ke kterým se nikdo nepřihlásil, a dnes je to možné jedině prostřednictvím dárcovského programu. Na základě smlouvy se daruje tělo pro výukové a vědecké účely.

Výukové účely jste zmiňoval, jsou pro mediky a pro lékaře. Co konkrétně znamenají ty vědecké účely?

I v rámci makroskopické anatomie je potřeba provádět výzkum, ať už klinický aplikovaný, v němž se zkoušejí třeba nové dlahy nebo nový operační přístup, anebo vlastní základní výzkum. V něm se věnujeme třeba kostem, variabilitě svalů, tepen a žil na dolní končetině a vztahům těchto cév k nervům. Výzkumu se u nás na fakultě věnují studenti už od druhého ročníku a mnozí z nich velmi úspěšně, publikují i v prestižních zahraničních časopisech.

Kdo nebo na základě čeho se rozhodne, které tělo použijete na výukové nebo na vědecké účely?

Přednost má samozřejmě výuka. Ale i tělo, které je použito na výuku, může sloužit vědeckým účelům, protože v určité fázi se dá rozpitvat jen nějaká část. Rovněž se na tělech dárců provádějí vědecké experimenty, což se navíc často snažíme spojit s výukou, aby studenti viděli propojení vědy a výuky a dokázali lépe vědecky a kriticky přemýšlet. Čistě na vědecké účely využíváme přibližně jedno z dvaceti těl.

Co obnáší být zařazen do dárcovského programu?

V první řadě je třeba podepsat dárcovskou smlouvu s lékařskou fakultou, obsahující dva stejnopisy s úředně ověřenými podpisy dárce, poté doručit smlouvu na fakultu, za níž ji podepíše statutární zástupce, a dárce následně dostane „Průkazku dárce“ s telefonním číslem, na které lze volat v případě úmrtí. Náš Ústav anatomie potom zařídí převoz zemřelého k nám.

Jak se dozvíte o smrti dárce, když je třeba 30 let zařazen na seznamu u Vás, ale pak zemře na druhém konci republiky, kde posledních 25 let žil?

Právě díky kartičce, na níž jsou kontaktní údaje na náš ústav.

To znamená, že si tu kartičku dárci aktivně hlídají, aby ji nosili u sebe a neztratili?

Přesně tak, protože do programu vstoupili dobrovolně, vědomě, dává jim to smysl a chtějí tento smysl skutečně naplnit. Někteří to navíc řeknou rodinným příslušníkům nebo dokonce i svému praktickému lékaři. Dárci od nás mají doporučení, aby tuto kartičku (Průkazku dárce) měli v osobních dokladech, a to pro případ, že se jim něco stalo (kolaps, infarkt, mrtvice). Všechny složky záchranného systému vždy hledají doklady a pokud najdou tuto Průkazku dárce, kontaktují nás. Máme několik dárců, kteří se k nám tímto způsobem dostali, neboť záchranáři, hasiči nebo Policie ČR našla u dokladů i tuto Průkazku dárce.

Přesto světové statistiky uvádějí, že se v konečném důsledku dostane na ústavy anatomie asi jen pětina dárců.

Důvody jsou různé, mimo jiné i to, že když dárce zemře, musí být dle zákona provedena, pokud jde o nejasné úmrtí, cizí zavinění nebo se jedná o dítě do 18 let či těhotnou ženu, soudně lékařská pitva. Zemře-li dárce v nemocnici, provádí se k určení příčiny úmrtí zdravotní pitva na patologii. A poté už logicky nemohou být jako dárci využiti u nás.

Jaká těla jsou pro dárcovství vhodná? Jde například i o těla po autonehodě a podobně?

Těla po autonehodě jdou právě automaticky na soudně lékařskou pitvu. Jinak jsou pro nás vhodná těla všechna, protože pokud je v nich vidět nějaká výrazná patologická změna, studenti ji mohou vidět už v prvním ročníku. Máme na pitevně 20 pitevních stolů, takže studenti mají k dispozici najednou 20 různých dárců a v jednu chvíli tak mohou vidět zdravá i nemocná játra a rozdíl mezi nimi. I proto potřebujeme pro naši práci hodně těl. Ale žádná nemoc není pro dárcovství překážkou. Ideální by bylo, pokud by zemřel člověk s průměrnou výškou a váhou, protože příliš mnoho tuku ztěžuje pitvu a manipulaci s tělem, ale s tím se setkávají v praxi i lékaři u živých pacientů.

Je možné, aby někdo můj souhlas s darováním těla z nějakého důvodu po mé smrti zvrátil nebo odvolal?

Ne, to možné není. Na druhou stranu sám dárce může kdykoli i bezdůvodně od podepsané smlouvy odstoupit. Důležitá je pro nás úcta k člověku a pieta, a i když po smrti již neplatí GDPR a ochrana osobních údajů, tak kromě obmyšlené osoby uvedené ve smlouvě nikomu nesdělujeme, že dotyčný člověk byl dárcem a byl po smrti přivezen do ústavu anatomie.

Kdo zařizuje všechny ty praktické a organizační záležitosti?

O to se také staráme my včetně finančních výdajů. To znamená převoz pohřební službou, uskladnění těla dárce, kremace a komunikaci s úřady, jako je matrika a další. Pokud dárce určí obmyšlenou osobu, ta si pak následně pouze vyzvedne urnu s ostatky u smluvní pohřební služby.

Za jak dlouho po smrti začínají v těle rozkladné procesy?

Okamžitě. V těle máme baktérie celý život, ale momentem smrti přestává pracovat imunitní systém. Ve střevech jsou procesy nejrychlejší. Tam už jsou známky změn na sliznici viditelné po šesti hodinách. V jiných orgánech naopak tkáň vypadá téměř nezměněně ještě po dvou dnech, protože v nich baktérie v okamžiku smrti nejsou.

Které orgány nebo buňky naopak v těle odumírají jako poslední?

Buňky, přestanou-li dostávat kyslík, odumírají okamžitě. Záleží na tom, za jak dlouho se rozpadnou jejich membrány. Buňky se silnější stěnou vydrží déle. Například mozek se rozkládá velmi rychle, protože nemá žádnou vazivovou strukturu, která by ho držela. Z mozku zůstávají následně jen mozkové pleny. Naopak kosti a vazy jsou nejodolnější.

Známe anatomický výukový stůl (anatomage.ipvz.cz), což je zdigitalizovaný a velmi podrobný model těla, protože základem bylo skutečné lidské tělo. Anatomický stůl je jistě velmi významnou moderní pomůckou. Ale může někdy v budoucnu skutečné lidské tělo nahradit tělo z umělých tkání?

V dalekém výhledu určitě. Již dnes na 3D tiskárnách lze tisknout stovky různých konzistencí a pokud budeme schopni tělo tak dobře namodelovat, bude jednou možnost tímto způsobem lidské tělo odpovídajícím způsobem nahradit. Otázkou však bude cena, i když pravděpodobně ani v tomto ohledu pokrok nezastavíme. Již dnes využíváme například umělou kůži, ovšem přednost stále dáváme prasečí kůži, která má bližší podobnost lidské. Naši studenti cvičí chirurgické šití na prasečích nožičkách.

Přesto by mohl 3D tisk ve vaší práci významně pomáhat.

Jenže u 3D tisku je potřeba následně namodelovat různé situace s různými variacemi, zatímco u těl skutečných dárců nikdy nevíme, kdo s jakou variací se k nám dostane, a získáváme těla s různými kombinacemi variací. Tedy nebezpečí 3D tisku tkví pro nás v tom, že bychom si vyrobili ideální tělo a k tomu si vytiskli dalších deset nejčastějších variací. Ale co těch zbývajících existujících sto tisíc variací?

Součástí Vaší práce je i Centrum endoskopické, chirurgické a klinické anatomie. O co přesně jde?

Takzvaná CESKA představuje myšlenkovou platformu s multicentrickým konceptem, jehož cílem je především myšlenkové sjednocení odborníků různých medicínských klinických odvětví. Cílem této platformy je organizace kurzů a workshopů pro zájemce z řad mediků, lékařů a dalších zdravotnických pracovníků. Náš Ústav anatomie představuje hlavní fyzickou základnu tohoto projektu, tedy výukové a výzkumné centrum, avšak jeho abstraktní pojetí nabízí možnost široké spolupráce s mnohými odborníky, klinikami a institucemi, a to jak českými, tak i zahraničními.

Jde spíše o diskusní a znalostní platformu nebo řešíte i praktické úkoly?

Kromě vědeckých a diskuzních setkání se jedná zejména o prohlubování manuální zručnosti a zkušenosti odborníků jednotlivých oborů cestou nácviku chirurgických a ortopedických přístupů, ultrasonografických vyšetření, regionální anestézie či endoskopických operací, neboť centrum disponuje přístrojovým vybavením, jako je endoskopická věž, C-rameno, operační mikroskop, pojízdný i přenosný ultrazvuk. Dále máme velké výukové prostory i dostatečné množství těl dárců pro tyto aktivity. Druhou rovinou je pak aplikovaný anatomický výzkum, tedy vědecký výzkum anatomických struktur, jež mají význam při vyšetřovacích a léčebných postupech, na němž se podílejí společně anatomové a lékaři různých klinických oborů.

Jaké jsou hlavní oblasti zájmu?

Pokročilá pregraduální výuka studentů medicíny a postgraduální výuka mladých lékařů v předatestační přípravě na tělech dárců fixovaných různými technikami; výzkumné projekty na poli aplikované anatomie, tedy pro účely chirurgických oborů a zobrazovacích technik; výzkumné projekty na poli biomechaniky a materiálových možností cizích těles používaných v léčbě a protetice nebo spolupráce s odbornými společnosti na prohlubování manuální zručnosti a zkušenosti odborníků jednotlivých oborů, ať už jde o mini-invazivní přístupy, endoskopické operace, ortopedické operace, ultrasonografická vyšetření a aplikace pod ultrazvukovou kontrolou či regionální anestézii.

Je pro studium a pro anatomii obecně nerozhodující, jakého věku je tělo, které máte k dispozici?

Obecně je to jedno, ale pro studium orgánů, které mění výrazně svoji strukturu právě s věkem, jako například mléčná žláza nebo děloha, by bylo výhodou mít dárkyně mladšího věku, před menopauzou.

Jsou i nějaké systémové nedostatky bránící výzkumu nebo práci v anatomii?

Největší problém je v případě dětské anatomie. Ta se nedá tímto způsobem vůbec studovat, protože zemřelé děti musejí ze zákona vždy na soudně lékařskou pitvu. Pro výuku dětské chirurgie nebo dětské anatomie tak používáme pouze modely nebo zobrazovací metody.

Jaký je průměrný věk těl, které máte v anatomickém ústavu pro vaši práci k dispozici?

Nejčastěji jde o lidi ve věku 60–90 let. Lidí mladších 60 let je málo a jde především o osoby s chronickou nemocí.

Kolik ročně získáváte těl a kolik byste jich potřebovali?

V registru máme aktuálně přes 2000 dárců a ročně jich zemře průměrně 30. Ideální by byl počet 10.000 dárců v registru a z nich přibližně 90 těl ročně.

Existuje mezi jednotlivými fakultami sdílená databáze dárců?

Taková databáze bohužel neexistuje. Ve Velké Británii existuje třeba sdílený registr dárců, který následně po smrti člověka jeho tělo na základě předem daného klíče distribuuje. U nás nic takového nefunguje, protože o to nikdo neprojevil zájem, ale v budoucnu by možná byl přínosem centrální registr, jaký u nás funguje například pro transplantace orgánů nebo kostní dřeně.

A jak by se tedy řešila situace, kdyby někdo podepsal smlouvu s více fakultami?

Platila by ta smlouva, která byla datumově uzavřena jako poslední.

Jsou nějaké důvody, pro které byste tělo odmítli nebo odmítáte?

Existují a jsou vymezeny ve smlouvě. Mohou být technického rázu, když by měl ústav anatomie v danou chvíli plnou kapacitu skladovacích prostor, což se ale v praxi nestává, nebo kdyby šlo o tělo s výrazně vysokou nadváhou. Další důvody jsou zdravotní, tedy pokud by tělo bylo prudce infekční, například kvůli nákaze hepatitidou typu B nebo C nebo jednalo-li by se o tělo nakažené Ebolou. Toto omezení se však třeba netýkalo těl dárců zemřelých v souvislosti s infekcí Covid-19. My jsme v době pandemie těla neodmítali, protože pokud se tělo okamžitě fixuje, fixační roztok viry zničí.

Založil jste dárcovský program a pietu Strom života – o co jde?

Strom života byl zasazen 12. 11. 2021, zároveň jsme na našem ústavu otevřeli centrum CESKA a pořádali při této příležitosti flebologický kongres (flebologie = nauka o žilách – pozn. autora). Myšlenka byla taková, že je potřeba dárcům vyjádřit nějakým způsobem poděkování trvale. Přemýšleli jsme i v kontextu symboliky, a proto byl zvolen strom – lípa, jednak jako symbol života a národní strom a jednak pro tvar jejích listů, jež připomínají srdce. Na větve lípy věšíme lístky s křestním jménem a rokem narození. Okolo stromu jsou květiny, lavička, příbuzní mohou přijít, zapálit svíčku, posedět. Lavička je pojmenována Marcela po naší první zemřelé dárkyni po založení dárcovského programu.

Je to odvaha stát se dárcem?

Pro spoustu lidí to může být odvaha, protože ne každý má v sobě vyřešeno, co nastane po smrti. Obecně jde rozhodně o odvahu, protože člověk dává svoje tělo všanc a nemá žádnou kontrolu nad tím, co se s ním bude dít a kolik lidí do něj bude například řezat skalpelem.

Přemýšlíte někdy nad tím, kým nebo čím byl člověk, jehož tělo máte před sebou na pitevním stole?

Ne, nikdy. Snažíme se od toho odosobnit a s patřičnou úctou vnímat tělo člověka jako materiál pro naši práci. Navíc dochází po přivezení těla k jeho fixaci a během tohoto procesu z pietních důvodů zakrýváme obličej.

Foto: Hynek Glos