U čeho všeho záchranná služba zasahuje?

Není to jako ve filmech, kde dominují traumata. Na prvním místě nejčastěji zasahujeme u onemocnění, respektive zhoršení některého ze základních onemocnění u pacientů zejména seniorního věku, traumata jsou až na druhém místě a zaplať pánbůh je jich málo.

Jaká jsou specifika přednemocniční neodkladné péče?

Za prvé musíme pacienta dosáhnout rychle a zároveň bezpečně, musíme se na místě události nezdržet, to znamená být tam relativně krátce a dobře rozhodnout, kam ho přesměrujeme. Jsme limitovaní diagnostikou, protože byť se již dnes mnoho věcí zminiaturizovalo a rutinou jsou pro nás už nejen přístroje na EKG nebo ultrazvuk, tak komplexní vyšetření zobrazovacími metodami, minimálně rentgenem, CTčkem, někdy dokonce i magnetickou rezonancí v prvním sledu a laboratorní metody jsou samozřejmě až v nemocnici. Za druhé nemáme vždy dobré světelné podmínky, nemáme pacienta na lůžku v ordinaci, ale zasahujeme v terénu, ve kterém se událost stane, ať jde o domácí adresu nebo venkovní prostor. To vše jsou proměnné, které musíme skloubit. Pokud vše dobře dopadne, tak dobrou zprávou je, že jsme na místě vždy včas, dokonce hluboko pod zákonem stanoveným limitem 20 minut, a do jedné hodiny jsme i s pacientem vždy u cílového poskytovatele akutní lůžkové péče.

Hodina je stanovený limit nebo úzus?

Je to úzus, ale v případě traumatu je to tzv. zlatá hodina podle guideline (směrnice nebo zásada, kterou se určuje postup – pozn. autora).

Jaký je rozdíl mezi rychlou zdravotnickou pomocí a rychlou lékařskou pomocí?

Rychlá zdravotnická pomoc je zákonem definovaná dvoučlenná posádka, kdy jeden nebo oba členové jsou zdravotničtí záchranáři podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních anebo je v posádce jeden řidič vozidla ZZS, který má minimálně 600hodinový kurz a zdravotnický záchranář, nebo u nás i záchranářka, protože máme smíšené týmy, který splňuje platnou legislativu. Požadavek na jejich vzdělání byl povýšen na absolvování bakalářského studia. Já jsem začínal ještě v době, kdy byla součástí takové posádky buď sestra s výcvikem v intenzivní péči, případně diplomovaný specialista. Základen rychlé zdravotnické pomoci máme po Praze aktuálně 23 a ty dosahují pacienta jako první. Pokud je stav velmi vážný, může dojít z pozice dispečinku k souběžnému vyslání lékaře, což je druhá posádka rychlé lékařské pomoci. V Praze jde již 20 let o setkávací, tzv. rendez-vous systém. Není to klasická rychlá lékařská pomoc, kdy je lékař přítomen ve velkém sanitním voze.

Jedná se o efektivní systém? Kdo koordinuje jednotlivé posádky?

Všemu velí zdravotnické operační středisko, které rozhoduje o silách a prostředcích, které budou nasazeny na tísňovou výzvu. Ta je komunikována buď přímo k nám přes linku 155, nebo přes evropskou linku 112, která nám výzvu následně datově i hlasově předává. Jde o vysoce efektivní systém, protože na místo události dorazí řidič záchranář zodpovědný za vozidlo a vybavení se specializovaným lékařem. Lékař na místě pacienta diagnostikuje a zaléčí a následně se rozhodne, zda ho dále doprovází do zdravotnického zařízení nebo se uvolní a opět přihlásí dispečerovi, že je k dispozici pro další nasazení.

To znamená, že rychlá zdravotnická pomoc přijede vždy a jde o tu velkou sanitku a rychlá lékařská pomoc až v případě potřeby a jde o malou sanitku, tedy vybavený osobní automobil.

Ano, rychlá lékařská pomoc jede v případě, že už z volání je zřejmé, že se jedná o kritický stav ohrožení života či zdraví, případně si ji dovolá posádka z místa v případě, že se stav pacienta zhorší. Ale oba vozy mohou jet z různých směrů a potkat se až na místě, proto systém rendez-vous.

Což ale z opačného pohledu znamená, že rychlá lékařská pomoc nikdy nezasahuje sama?

Přesně tak, to se zpravidla neděje, zejména proto, že nemá transportní prostředek.

Kdo jsou vaši nejčastější pacienti? Ať už jde typově o zákroky nebo věk.

Naprosto na rovinu, typicky je tím pacientem polymorbidní senior (polymorbidita – současný výskyt dvou nebo více chronických onemocnění u téhož jedince – pozn. autora). Já trvám na tom, že naše zdravotnictví funguje dobře. Tím dobře fungujícím zdravotnictvím se prodlužuje délka života a čím déle senior žije, tak těmi nemocemi, ať chronickými nebo nově vzniklými, disponuje prostě více. To je náš standardní pacient. Traumat je málo, ale jsou samozřejmě také modifikována právě tou polymorbiditou seniorů.

Jak konkrétně?

Pro příklad jde o nějaké zranění s krvácením, ale pokud senior zároveň v důsledku dlouhodobého onemocnění užívá léky na ředění krve, tak v tom je ta modifikace. Ale skutečně dominují onemocnění seniorů. Jde o celoevropský i celosvětový trend a je to tak zcela v pořádku.

Lze tedy na základě vašich dat vyvrátit, že záchranná služba není zneužívána, jak občas někde zaznívá? Slyšel jsem i o případech, kdy si lidé volali záchrannou službu kvůli vytažení klíštěte nebo v létě na plovárnu, protože se na sluníčku při opalování spálili a chtěli ošetřit.

S tím už jsem se také setkal, dokonce i s tím, že jsme žlutý taxík a podobně. Jde však o situace, které jsou naprosto raritní. Na zdravotnickém operačním středisku sedí zdravotničtí profesionálové, kteří rozhodují na základě informací od volajících o tom, zdali konkrétní situace splňuje kritéria pro vyslání sanitky, či bude hovor vyřešen například tzv. „poskytnutím rady o obvyklém postupu“ a stojím si za tím, že zneužívaní nejsme. Pokud bychom v některých případech chtěli hovořit o nadužívání, tak je to hlavně proto, že někdy je tísňová linka jediné místo, kam se někdo, kdo si neví rady, dovolá. Což ale není zneužití v pravém slova smyslu.

Jaká je klasifikace typů výjezdů dle naléhavosti?

Dle platné legislativy existují čtyři stupně naléhavosti, my v rámci operačního řízení máme tyto stupně převedeny do třech stupňů pořadí realizace. Mezi první stupeň – tedy ten nejvážnější, nejurgentnější stavy patří například náhlá zástava oběhu, kritická dušnost, vážná dopravní nehoda… Mezi klasifikace čtvrtého/třetího stupně – tedy neurgentních stavů patří například drobný úraz, lehké zhoršení chronického onemocnění u osob, které je potřeba dovyšetřit v nemocnici, ale tito lidé se nemají do zdravotnického zařízení jak dostat.

Mají lékaři o práci na záchrance zájem?

Jsme hrdí na to, že na naší záchrance máme stále výběr lékařů i ostatních profesí přes výběrová řízení. Zdaleka nebereme každého. Na druhou stranu se nám velmi osvědčily sdílené úvazky mezi klinickými pracovišti nemocnic a naší záchrankou. Zájem o práci u nás v této kombinaci je hlavně u mladších kolegů. Máme zkušenost, že zájem o práci u nás vzniká hlavně v nižších ročnících lékařských fakult. Tam tedy míří i naše pozornost, když nové kolegy hledáme. Pokud tento trend vydrží, tak na počet stanovišť, které v rámci území obsluhujeme a za něž zodpovídáme, je zájem dostatečný. Ostatně totéž se stalo i mně, kdy mě přesně v této době práce na záchrance nadchla. Zároveň si vážíme i kolegů, kteří u nás jsou stabilně a dlouhou dobu, někteří z nich u nás prožili i celou svoji kariéru.

A pokud jde o záchranáře?

I u nich máme naplněnost velmi dobrou a máme dokonce poměrně nízkou fluktuaci, okolo 7 %, což je dáno i odchody do důchodu nebo stěhováním Máme radost, že se nám v době, kdy je každý zdravotník vyvažován zlatem, daří nové kolegyně a kolegy do provozu i na naše zdravotnické operační středisko nabírat. Ale i přesto si nedokážeme představit situaci, kdy bychom si řekli, že už máme dost a nové kolegy brát nebudeme. Jinými slovy, motivovaní lidé u nás budou mít dveře vždy otevřené.

Vnímáte i nějaké překážky, ať již individuální nebo systémové, v získávání kolegů?

Hodně nám zkomplikovala život změna zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, kdy musí záchranáři po absolvování studia na zdravotnických školách, pokud chtějí pracovat na záchrance, jít na jeden rok pracovat do nemocnice, například na jednotku intenzivní péče, na urgentní příjem nebo na koronární jednotku. Z odborného hlediska jsem sice rád, jenže v ten moment zdravotník ještě není zaměstnancem záchranky a občas někdo v té nemocnici zůstane pracovat nastálo. I když my ty lidi známe z dob studia, chodí k nám na praxi a připravujeme si je dopředu, tak nemáme jistotu, že se nakonec nerozmyslí, protože ten rok mimo organizaci je znát. Na Asociaci zdravotnických záchranných služeb ČR, které jsme samozřejmě členem, proto proběhla diskuse o tom, že již v době té roční práce v nemocnici by byli zdravotníci společnými zaměstnanci a měli by vlastně dělené úvazky, jako je tomu u lékařů.

Primárně z takového systému totiž asi čerpají výhody nemocnice, protože díky tomu snadněji získávají zdravotníky?

Nemocnicím to určitě pomohlo. Já to nevidím negativně, protože jejich odbornost ve spektru diagnóz, které si během roku osvojí, je pro ně v rámci postgraduálního studia přínosem, ale bylo by fajn, kdyby existovala nějaká oficiální férová dohoda, abychom se o takové zdravotníky dělili hned od promoce.

Nehraje ve prospěch nemocnic roli i finanční konkurence?

My si samozřejmě hlídáme finanční nabídky zaměstnání i platové podmínky a myslím, že jsme konkurenceschopní. K tomu poskytujeme i ubytování a další benefity. Navíc sami poskytujeme i další odborné vzdělávání. Vzdělávání v dnešní době není zadarmo a jde o jeden z motivátorů.

Jak probíhá vzdělávání nejen lékařů i ostatních profesí na záchrance?

My chceme, aby se postupně naši zaměstnanci dobrali kurzů Advanced Life Support, Advanced Trauma Life Support, Pediatric Life Support a Newborn Life Support. Jde o evropské povinnosti, které je nutné na emergency splňovat. Takové vzdělávání probíhá externě a je složité se do něj dostat, protože těch kurzů není v rámci ČR tolik. Jde o velmi zajímavou cestu, která naučí člověka rozhodování.

A co děláte v rámci vzdělávání vy sami?

Záchranka má vlastní výcvikové středisko, v našem případě je celkem velké včetně simulačního centra a budeme ho postupně dále rozvíjet. Každý rok také probíhají tzv. inovační kurzy, a to jak pro výjezdové skupiny – jedenkrát ročně, tak i pro dispečink, tam dokonce dvakrát v roce. Na těchto kurzech jsou kolegové vždy seznamováni s novinkami, nechybí ani rozbor zajímavých kazuistik či praktické nácviky, a i já sám těmito kurzy pravidelně procházím. Nejsme akademická instituce, proto je pro nás zajímavé propojovat se s jinými institucemi, například s IPVZ. Na Katedře urgentní medicíny IPVZ naši kolegové projdou tématy, u kterých není v praxi tolik událostí, konkrétně jde třeba o děti. Sami máme navíc na záchrance akreditovaný kurz zdravotnický záchranář pro urgentní medicínu, což je dvouleté nástavbové studium, které jsme v podstatě založili. Dále máme i akreditaci na kurz Operačního řízení přednemocniční neodkladné péče, který je speciálně pro operátory ZOS a ačkoliv je povinný jen pro všeobecné a ARIP sestry, posíláme jej absolvovat všechny naše operátory. Máme i vzdělávací portály a jednou za pět let se celosvětově revidují veškeré guideline a i ty následně zakomponujeme do interního opatření. Navíc v podstatě okamžitě reagujeme na nově vzniklé situace. Aktuálně třeba jde o nové syntetické drogy, takže jsme vydali a rozšířili materiály s naší problematikou ohledně intoxikací.

Umožňujete kolegům i účast na kongresech, jako je tomu v případě lékařů zaměstnaných v nemocnicích?

Samozřejmě a pokud někdo z kolegů jede na tuzemský nebo zahraniční kongres nebo pokud ho tam my dokonce vyšleme, tak následně vyžadujeme zprávu z kongresu, abychom mohli poznatky zakomponovat do naší práce.

Pravděpodobně, s ohledem na zbytek republiky, máte v Praze zároveň nejširší spektrum zásahů, což je pro následnou praxi jistě také výhoda?

Rozhodně, my jsme záchranka, která má velký počet pacientů za rok. Což znamená, že stejných událostí vidí naši záchranáři během roku daleko více než kdekoli jinde. Ovšem i trénink dělá mistra. Proto investujeme i do simulací, tedy do pravidelných cvičení v rámci krizové připravenosti. U nás je to nastaveno tak, že když záchranář nebo lékař nějakou situaci během roku nezažije, o čemž máme detailní evidenci, tak ji musí absolvovat ve výcvikovém středisku během inovačního kurzu.

To je ale hodně propracovaný systém s ohledem na počet vašich zaměstnanců a počty ročních výjezdů.

Je to nutné, protože kdyby každý jednotlivec neměl situaci natrénovanou, byl by u případu neklidný.

Ideální specializací lékaře na záchrance je anesteziolog?

Je to nejvhodnější, protože anesteziolog je zvyklý pracovat s pacientem v bezvědomí, tak na všechno ostatní má relativní klid. Má totiž rutinu v zajištění dýchacích cest, což je nejklíčovější událost, kterou lékař začíná. Zastaví masivní krvácení, které vidí a zajistí dýchací cesty. Jenže jak se vyvíjí doba a takových událostí není tolik a daleko častějším pacientem je polymorbidní senior, tak taková situace vyžaduje spíše internistu. Z těch základních oborů je vhodný samozřejmě i lékař se specializací v chirurgii nebo v gynekologii a porodnictví. Navíc dnes již existuje i samostatná specializace urgentní medicína.

Pracují u vás i lékaři z oborů, u kterých by to člověk spíše nečekal?

Máme několik nadšených praktických lékařů, kteří práci u nás kombinují s praxí ve svojí všeobecné ordinaci, nebo kardiologa. Slouží u nás dokonce i profesor anestezie a mívali jsme i kolegu neurologa.

Dá se ve Vaší profesi provádět i výzkum?

Ne automaticky, ale zabývali jsme se například syndikátory sepse, což u infekčních pacientů znamenalo zjišťování, kolik zbývá času, než se rozjede multiorgánové selhání. U nás je obecně vše hodně o čase a o délce strávené na místě. Je zde ale jeden trend, který má dvě strany. Ten trend se jmenuje léčba polytraumatu podáním plné krve anebo substitucí prosrážlivých syntetických derivátů. Dalším tématem je akutní sebepoškozování mladistvých, a i to ve spolupráci s psychology a psychiatry je otázka, kterou se musíme zabývat. My můžeme dodávat tvrdá data a evidujeme unikátní a opakované výjezdy.

Kolik máte výjezdových stanovišť a kolik jich ještě plánujete?

Momentálně máme 23 výjezdových základen, tu poslední jsme zřídili v Bohnicích. Výhledově v následujících pěti letech si myslím, že jich budeme mít zhruba 30. Praha se totiž zahušťuje a není možné si jen stěžovat na provoz a nic dalšího nedělat. Dopravní situace v metropoli je totiž bolestí každé metropole. Aktuálně budujeme základny na Zbraslavi, v Suchdole, Modřanech, Klánovicích a Běchovicích. Zároveň jsme před pár dny, konkrétně 16. června, zřídili šesté výjezdové stanoviště s lékařem, a to v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích.

Je šest lékařských posádek na celou Prahu dostatečný počet?

Bohatě to stačí, je to spočítané. Třeba taková záchranka v Londýně má pouze jednu lékařskou posádku na celé město.

Operační středisko pražské záchranky prošlo letos v dubnu po více než 25 letech kompletní rekonstrukcí a modernizací techniky i zázemí. Co vše je jinak a jak se to odrazí na práci operátorů případně na péči poskytované pacientům?

Za prvé došlo k aktualizaci výpočetní techniky, která už byla na hranici své životnosti. Za druhé došlo k úpravě zázemí na moderní prostor. Ten je srdcem celé záchranky, protože na operačním středisku tísňovou výzvou celý případ začíná. Hodně jsme se zaměřili i na ergonomii, takže nyní je možné pracovat i ve stoje, rozložení monitorů je daleko lepší a máme nyní i velkoplošné obrazovky, díky nimž máme přehled o všech situacích ve městě. Vznikl zároveň prostor i pro výuku nových operátorů. Inspirovali jsme se na mnoha jiných operačních střediscích nejen u nás, ale i v zahraničí. V současnosti máme i na tomto pracovišti personální naplněnost, byť mnoho let bylo složité operátorky a operátory sehnat.

Kolik telefonátů končí výjezdem posádky?

Ze zhruba 700 hovorů denně se jedná v průměru o 400 výjezdů.

Kdo určí nebo rozhodne do jaké nemocnice sanita pacienta odveze?

Jednak existují právní předpisy, kterými jsou Zákon o zdravotnické záchranné službě a vyhláška Ministerstva zdravotnictví. Ale v konečném důsledku rozhoduje vedoucí výjezdové skupiny, tedy záchranář na místě, na základě komunikace s operačním střediskem a cílovou nemocnicí. Důvod je jednoduchý, my totiž ještě pacienty dělíme na centrové, to znamená pacienti s infarktem, mozkovými příhodami nebo polytraumata, které vozíme do konkrétních center a na ostatní pacienty, tedy necentrové.

Dochází stále, jako tomu bylo v minulosti, k problémům s umístěním pacientů do nemocnic nebo se situace změnila?

My máme společně se záchrannou službou Středočeského kraje sdílenou aplikaci, v níž vidíme, kolik jsme přivezli do každé jednotlivé pražské nemocnice pacientů. Primárně vozíme do nejbližšího zařízení, kde je zároveň volno. Ale ve chvíli, kdy je některá ambulance přehlcená, což vidíme díky semaforové struktuře v té aplikaci, odvezeme pacienta do jiného nejbližšího místa, kde je volno. Ministerstvo zdravotnictví určilo, kolik má která nemocnice mít pro nás na každých 24 hodin volných míst, abychom byli schopni rozdistribuovat přibližně těch 400 pacientů.

Do té aplikace vidí tedy nemocnice a operační střediska těch dvou záchranek?

Aplikaci má nejen každé pracoviště, ale je i v každém autě. Jde o systém aktualizovaný každou minutu a od cílového denního počtu se odečítají alokovaná místa podle počtu přivezených pacientů. Ta semaforová struktura znamená, že pokud je příjem označen zelenou barvou, můžeme tam vézt. Pokud je barva červená, kapacita je vyčerpána. Je potřeba doplnit, že se jedná o pomocný nástroj, ne pravidlo, zákon je vždy nejvýše a ten hovoří jasně – nejbližší vhodné zdravotnické zařízení, které je schopno se o pacienta v konkrétním stavu postarat.

Jak dlouho takový systém využíváte?

Systém byl zaveden za doby covidové pandemie a od té doby už v Praze nejsou žádné diskuse, jestli vezeme do dané nemocnice správně nebo jsme měli vézt jinam. Jde o naprosto jednoduchý a férový nástroj a každá nemocnice si může online kontrolovat, že nevozíme jen k nim, ale distribuujeme pacienty rovnoměrně a dle aktuálních kapacit. Do budoucna bychom aplikaci chtěli ještě rozpracovat nejen na jednotlivé nemocnice, ale až do úrovně jednotlivých oddělení v těch nemocnicích.

Občas potkávám na ulici i vozidlo označené jako Inspektor provozu? O co se jedná?

Jde o pražský projekt, který nyní slavil již 20 let existence. Jde o vyškoleného zdravotnického záchranáře v oblasti krizového řízení. Při mimořádné události je předurčen být velitelem zásahu – vedoucím zdravotnické složky. Kromě této role je náplní jeho práce zároveň podpůrná a kontrolní činnost. To znamená, že mu dispečink ráno rozlosuje oblast, kterou bude v rámci směny daný den kontrolovat. Zaměřuje se na BOZP, expiraci léků, hygienický režim sanit, provádí dechové zkoušky na alkohol u zaměstnanců a podobně. Zároveň je to ale trénovaný profesionál, který umí odvelet i takovým mimořádným situacím, jakou byla tragédie na Filozofické fakultě. Další náplní práce je i rutinní činnost v komunikaci se zahraničními pacienty a fakturace. Do budoucna, pokud to bude možné, bychom chtěli zavést dvoučlenné posádky, a to bychom zároveň nabízeli kolegům i supervizi. Nicméně nyní se pozice již nejmenuje Inspektor provozu, ale pouze Inspektor. Ovšem skutečně nejde pouze o represivní roli.

Jaké máte aktuálně dojezdové časy v Praze? Je situace složitější se stupňující se dopravou?

Je naprosto fér přiznat, že situace je složitější, než bývala. Nicméně v případě té nejvyšší, první, naléhavosti, se nám daří držet čas dojezdu do 8 minut. Ten čas se nám však neprodlužuje mimo jiné i proto, že budujeme více výjezdových základen. Pak existuje zákonem stanovený limit na 20 minut a ten dodržujeme v 99 % případů.

Koho, případně kdy a proč napadlo pořídit do výbavy záchranky vozidlo typu Golem, což je záchranářský kamion?

To má souvislost s mezinárodním Letištěm Václava Havla. Letiště, když kdysi procházelo nějakou certifikací, tak dostalo nějaké úkoly s dopadem na letištní hasiče, a i na příslušnou záchrannou službu z dané oblasti, což jsme paradoxně nejen my, ale i středočeská záchranka. A tehdy byl vyvinutý tento modul, který má 12 lůžek intenzivní péče, z toho je dnes již 6 plně ventilovaných a monitorovaných. Máme tam i vlastní malou centrálu, díky níž jsme soběstační jak s kyslíkem, tak s elektřinou. V podstatě jde o pojízdné ARO. Golem zároveň obsahuje i zázemí pro personál a velící místnost. Stále jde o unikátní modul v Evropě a my ho neustále udržujeme a modernizujeme.

Kde jste s ním třeba zasahovali?

Jde o mimořádné události. Byli jsme připraveni v době pandemie covidu, vyjeli jsme s ním v roce 2021 na Moravu po ničivém tornádu, byli jsme s ním v roce 2023 v Hřensku v Národním parku České Švýcarsko, kde hořelo, nebo u střelby na Filozofické fakultě v Praze.

Novou službou pražské záchranky je od roku 2023 Dopravní zdravotní služba. Proč jste k jejímu zřízení přistoupili?

To bylo rozhodnutí, které nebylo úplně jednoduché. Z ekonomického pohledu jde totiž o ztrátovou službu, protože objednávané dopravní služby jsou placeny hlavně podle ujetých kilometrů, což v Praze znamená jednotky kilometrů na jeden případ. V průměru jde o 15 kilometrů i s návratem sanity na stanoviště. Na druhou stranu přibývá právě těch výjezdů s nejnižší prioritou naléhavosti v důsledku stárnutí populace a nedostupnosti praktických lékařů po pracovní době.

Už se projevilo její fungování na provozu záchranky? Ulevilo se posádkám RZP a RLP?

Zcela určitě se projevilo a pozitivně. Reagujeme tím na požadavky, na které není nutné nasadit celou výjezdovou skupinu rychlé zdravotnické pomoci. Formulovali jsme tuto službu po vzoru tzv. basic life support ambulance, což je ve světě běžně fungující ambulance pro nižší naléhavosti. Nyní máme 4 vozy na denní směnu a 2 vozy na noční směnu a obsloužíme díky nim zhruba 10 % našich pacientů. A bez průšvihu! Navíc nám to vychovává řidiče i do budoucna, protože se naučí jezdit s velkou sanitou, zvykají si na pražský provoz, ale nemají takový stres, když nejezdí se zapnutými majáky.

Co si od této služby slibujete v rámci jejího rozvoje do budoucna?

Všechna relevantní data dlouhodobě říkají, že seniorní populace bude narůstat. A tito lidé budou čas od času potřebovat převoz do zdravotnického zařízení. Vzhledem k tomu nízkému kilometrovému nájezdu na území Prahy ochota objednávek dopravy pro převozy nebude velká. Takže tito pacienti zbydou na záchrannou službu. A já si myslím, že je fér nezdražovat vykazování výkonů zdravotní pojišťovně ani zřizovateli, tedy hlavnímu městu Praze, tím, že bychom na všechno nasazovali sanitu rychlé zdravotnické pomoci. Děláme si tím do budoucna rezervy a ušetříme si posádky záchranky na případy s vyšší naléhavostí. Pozitivní důsledek je tedy dvojí – naše dojezdové časy pro akutní pacienty by měly být do budoucna ještě rychlejší a paradoxně i pacienti s nízkou naléhavostí budou obslouženi dříve, protože jinak by právě s ohledem na nižší naléhavost svého případu čekali déle.

Kam by měla v následujících letech záchranná služba – obecně, nejen ta pražská – směřovat nebo se posunout?

Měli bychom hodně pracovat na vzájemném spojení mezi jednotlivými složkami, protože součinnost je velké téma. Je také potřeba připravit se na výpadky systémů, protože celospolečenská závislost na IT je čím dál vyšší. Je nutné mít připravené krizové plány na energetické výpadky nebo důsledky kybernetických útoků. Třetí oblastí je kvalitní péče o personál.

Co je na práci na záchrance nejtěžší?

Pro mladé kolegy, když nastoupí plni entuziasmu je potřeba se smířit s tím, že nebudou zasahovat jen u polytraumat a zachraňovat denně lidi z hořících domů, ale že jde primárně o interní choroby. V Praze je potřeba se smířit se zásahy na objektivně nepříznivých místech, kde je velký výskyt dalších rizik, typicky jde o místa v okolí velkých nádraží a podobně, kde je statisticky vyšší výskyt problémových osob než v menších městech. Na druhou stranu pozitivní jsou právě ty úžasné dojezdové časy, kdy umíme zachránit život skutečně dobře a často. Pro déle sloužící kolegy je asi nejtěžší nevzdat pozornost a ostražitost, aby se nenechali udolat relativně jednoduchými případy. Těch je totiž skutečně podstatně více než těch těžkých, ale když už nastanou, tak v našem povolání není šance na reparát. A v neposlední řadě nenosit si práci domů.

Je možné stále potkat i Vás osobně v terénu, když pacient zavolá na 155?

Dokud není vysloveně nedostatek lékařů, tak už se s kolegy ve směnách tolik nevidíme. Na druhou stranu se hodně věnuji konzultační činnosti, aby se měli kolegové o koho opřít v případě potřeby, a proto pravidelně sloužím. V tomto smyslu je budoucnost i v telemedicíně, kdy výkonné ruce budou záchranáři a k tomu supervize zkušeného lékaře včetně možnosti obrazu z místa události, aby bylo možné na dálku konzultovat. Tento model znám z armády, kde jsem měl jednotky i hodně vzdálené, a to mě teď zajímá i v naší praxi.

Jaké zkušenosti pro další působení na pražské záchrance Vám dalo v roce 2019 šest měsíců strávených v Afghánistánu, kam jste odjel jako lékař a zároveň jako první člen Aktivních záloh Armády ČR?

Urgentní medicína se vždy vyvíjela z válečné medicíny. Tak jsem to nechtěl mít pouze načtené, ale i zprostředkované, zažité. První, na co jsem po návratu tlačil bylo, abychom zkrátili časy na místě události, abychom s polytraumatem byli co nejdříve v nemocnici, kde je chirurgický stůl. Začali jsme si také více hlídat termokomfort. Zažil jsem totiž situace, kdy jsme tam měli venku padesátistupňová vedra, a přesto byli pacienti s traumaty z převozů vrtulníkem podchlazení. Zjednodušili jsme také třídící kartu. Dlouhodobě jsem tvrdil, že na detaily, které se do ní zapisují, v reálu vůbec není čas. Za nutné jsem také považoval zavést debriefingy po akci, abychom v těch pocitech ze zvládnutí akce nenechali kolegy každého o samotě.

Na co se Vás ještě nikdy nikdo v souvislosti se záchrannou službou nezeptal, a přesto byste to chtěl říci?

Stále se nám daří zažívat nové situace. Dokonce takové, o kterých jsem si myslel, že je nikdy nezažiji. Naposledy letos při jarních povodních v Olomouckém kraji, kde jsme vypomáhali. Zažili jsme na vlastní kůži naprostou absenci základních služeb a infrastruktury, které v běžném životě považujeme za absolutní samozřejmost. Tyto situace nám ukazují, že to tak není. V prvních dnech za námi přišla maminka s dítětem, jestli nemáme něco k jídlu, kousek od nás bylo místo, kde se potraviny rozdávaly, jen o něm nevěděla... To vás v dnešní době a na místě kde žijeme hodně překvapí.