Paní náměstkyně, ve své koncepci jste stanovila tři základní pilíře a směry rozvoje své sekce. Kterým z nich je potřeba nyní začít?

Za klíčové pilíře považuji posílení a zintenzivnění spolupráce a komunikace s našimi primárními partnery. Těmi jsou Ministerstvo zdravotnictví (MZ), Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (NCO NZO), jednotlivé odborné společnosti a také lékařské fakulty. Je velmi nutné, abychom v dlouhodobém horizontu vzdělávali nelékaře systematicky a abychom posílili role sester a dalších členů nelékařského zdravotnického personálu (NLZP) v ošetřovatelských týmech. Cílem je stabilizace vzdělávání NLZP, která přinese potřebné množství erudovaných NLZP v našich zdravotnických zařízeních. Těmi dalšími dvěma pilíři jsou příprava akčních plánů kvalifikací a celoživotního vzdělávání a posílení role jednotlivých členů ošetřovatelského týmu.

Na jaké konkrétní kroky se chcete zaměřit při komunikaci s jednotlivými partnery?

Obecně je nutné zacílit na skupiny, které se chtějí dovzdělávat, ať již z důvodu kariérního postupu nebo osobního rozvoje. Je potřeba se zaměřit na výchovu nových odborníků,a hlavně jim průběžné vzdělávání umožnit. Neméně důležité ale je věnovat se i těm, kteří dovzdělávání nevidí jako důležité a motivovat je možností nabytí dalších znalostí a dovedností. Výsledkem toho je získání nových kompetencí konkrétních pracovníků, převzetí zodpovědnosti za vykonávanou činnost a tím pádem zvýšení prestiže a zkvalitnění práce. O kompetencích NLZP a jejich úpravách se vede debata již delší dobu a považuji za velice důležité uvádět výsledky debat do reálu. Dalším krokem je motivace absolventů zdravotnických oborů jít skutečně pracovat do našich zdravotnických zařízení a také jejich udržení v systému. Je mezi námi stále mnoho „srdcařů“, kteří pro svoji práci žijí a bylo by dobré, aby toto nadšení mohli na pracovištích předávat i nově nastupujícím. Nemá smysl zde opakovat, že práce s lidmi má i svoje úskalí, ale právě proto, že má i to druhé – tedy radost z péče o pacienta, případně klienta – má skutečný dopad na každého, kdo péči poskytuje. Dalším krokem je zaměřit se na vracející se NLZP ať už např. z mateřské a rodičovské dovolené či po odchodu mimo obor a umožnit i jim dovzdělávání. Hledání cest, jak tyto kolegyně a kolegy získat zpět pro naše zdravotnictví a pomoci jim v návratu, vnímám jako příležitost využití vnitřního potenciálu napříč zdravotnickými zařízeními.

Proč by ale roli aktivního realizátora změn měl zastávat právě IPVZ?

Protože IPVZ umí skutečně kvalitně vzdělávat. Máme desítky velmi kvalitních vzdělávacích aktivit, které jsou i na základě následné evaluace pozitivně vnímány a hodnoceny. Navíc v IPVZ učí renomovaní odborníci z reálné praxe. Díky tomu se nám daří kvalitně propojovat teorii s praxí na základě zkušeností – neznám lepší způsob. IPVZ by měl také fungovat jako jednotící prvek, jako nestranná, ale zároveň absolutně spolupracující instituce. IPVZ podporuje vlastní publikační aktivity NLZP a především jejich praktické využití. Chceme se rovněž zaměřit na projektové činnosti a mezinárodní spolupráci.

A jaký je Váš osobní cíl v pozici náměstkyně pro nelékařské obory?

Jednoznačně je to stabilizace vzdělávání NLZP v ČR s důrazem na vysokou erudovanost pracovní pozice, rozmanitost práce, seberealizaci, bezpečnost pracovního prostředí, motivaci a samozřejmě následné docenění práce. Vrátit skutečně prestiž nelékařským profesím tak, jak tomu bývávalo, může přinést potenciál dalších rozhodujících se studentů, kam v životě zacílit. Klást důraz na kulturu a etiku NLZP povolání, prohloubit partnerskou spolupráci lékařů a NLZP a v neposlední řadě zacílit na rozvoj kvalitní poskytované péče v prostředí vhodném pro všechny pacienty, klienty. Uvědomuji si, že některé cíle nejsou malé, ale protože mi velice záleží na systému našeho zdravotnictví, a protože jsem vyzkoušela i systémy mimo ČR vím, že máme vskutku erudované NLZP a myslím, že cíle jsou zvládnutelné ve spolupráci s výše zmíněnými partnery i kolegy a kolegyněmi v IPVZ.