7.4 Leptospirosa

Endemicky se leptospiry vyskytují v řadě oblastí světa, rezervoárem jsou hlodavci (např. potkani, ale i jiní), kteří se nakazí jako mláďata a vylučování mikrobů močí pak trvá intermitentně po zbytek života. Přenos na člověka se pak děje kontaminovanou vodou či potravinami. V mírném pásmu incidence lidských onemocnění stoupá v pozdním létě, v tropech především v období dešťů.

Po vstupu do organismu kožními oděrkami či neporušenými sliznicemi dochází k průniku leptospir do krve a šíření do různých orgánů, především ledvin.

Nejčastějšími původci onemocnění u lidí je sérovar L. Grippotyphosa  a L. Icterohaemorrhagiae. Onemocnění probíhá většinou dvoufázově, v první fázi se objeví chřipkovité příznaky s horečkami, bolestmi hlavy, bolestmi svalů a břicha, trvající cca 5-7 dnů, poté většinou odezní. U malé části nemocných se může objevit i druhá fáze s projevy aseptické meningitidy, výraznými myalgiemi, konjunktivitidou a mírnou hepatopathií bez vzniku ikteru. Laboratorně je patrné i zhoršení renálních funkcí, které nemá výrazný klinický korelát. Takovýto průběh je typický pro žňovou (blaťáckou) horečku (sérovar L. Grippotyphosa, popř.  Sojroe, Pomona etc.). U Weilovy choroby (sérovar L. Icterohaemorrhagiae) je průběh mnohem těžší, první fáze má až septický charakter, druhá fáze nastupuje bezprostředně poté s rozvojem cholestatického ikteru a renální insuficience s oligurií či anurií. Krvácivé projevy na kůži a sliznicích nejsou výjimkou, dále je možné pozorovat arytmie, aseptickou meningitidu, hepatosplenomegalii. Prognóza je mnohem méně příznivá než u předchozí formy, mortalita je 5 až 10%, v oblastech s nižší úrovní zdravotnické péče až 40%.

Diagnostika

Je založena v první řadě na podezření z klinického obrazu, laboratorních výsledků (mírný vzestup hodnot AST a ALT a při Weilově chorobě i výrazná elevace bilirubinu, renální insuficience, v krevním obraze leukocytóza s neutrofílií) a epidemiologické anamnesy (pobyt v endemických oblastech). Potvrzení diagnosy se většinou provádí sérologicky, průkazem protilátek IgM metodou ELISA či aglutinujících protilátek, protilátková odpověď je však detekovatelná nejdříve od 2. týdne onemocnění, někdy až ve 3. a 4. týdnu. Falešná positivita může být při syfilitidě, lymeské borreliose, legionelose a některých autoimunitních onemocněních.

Léčba

U lehčích forem spočívá v podávání doxycyclinu 200 mg denně či amoxicilinu 2-3 g denně, minimálně po dobu jednoho týdne. Těžší formy léčíme benzylpenicilinem 8-20 MIU/den ve 4 dávkách, ampicilinem v dávce 4-8 g/den či ceftriaxonem 1-2 g/den po dobu alespoň 2 týdnů. U pacientů s těžkým průběhem je nezřídka nutná hemodialýza, substituce hemokoagulačních faktorů a hospitalizace v režimu intensivní péče.