1.2.2 Diagnostika
V diagnostice se uplatňuje na prvním místě klinické vyšetření (viz tabulka níže). Pouze ve výjimečných případech je nutná laboratorní diagnostika k potvrzení onemocnění leprou.
Diagnostika se opírá o anamnestický údaj pobytu v endemických oblastech a klinický obraz, především zkoušky na teplo a bolestivost při dotyku postižené kůže. Suspektní je úporná rýma s epistaxí a obstrukcí nosních průduchů, anhidróza a poruchy sekrece mazových žláz, suchost, olupování kůže, vypadávání ochlupení, stížnosti pacienta na parestézie, ztluštění nervů v distálních částech končetin a v místech kožních změn, svalová slabost a svalové atrofie. Poruchy čití na teplo, chlad a dotek zjišťujeme nejčastěji na ulnární straně ruky a předloktí, fibulární straně bérců, hřbetech nohou, ploskách a hýždích. Poruchy citlivosti mohou být jediným příznakem lepry po měsíce i léta. Skvrny na paži a změny citlivosti jsou obvykle prvním důvodem návštěvy nemocného u lékaře.
Jednoduchou diagnostickou metodou u tuberkuloidní lepry je leprominový test (Mitsudova reakce), popřípadě průkaz chybějící tvorby potu (pilokarpinový test).
Pro potvrzení klinického podezření v nejasných případech je indikováno mikroskopické vyšetření excidovaných vzorků kůže a výtěrů. Nejspolehlivější je barvení podle Ziela-Neelsena. Při negativním bakteriologickém nálezu ve vzorcích kůže se provádí histologické vyšetření. Vzorky kůže získáváme nejen z kožních lézí, ale i z predilekčních míst zdánlivě zdravé kůže nadočnicových oblouků, ušních lalůčků a brady. Vzorky se odebírají z 6 míst, 4 ze čtyř suspektních lézí a po jednom z každého ušního boltce. Vyšetřovat můžeme také materiál z ulcerací, punktáty z lymfatických uzlin, varlat, sputum, sperma a vaginální sekret.
Metodou PCR lze lepru prokázat v tkáních a tělesných tekutinách. Byly vyvinuty i sérologické metody, které ale nejsou dostatečně spolehlivé. Kultivace M. leprae na umělých médiích není úspěšná.
Diferenciální diagnosa je poměrně široká, onemocnění může imitovat řadu kožních diagnos jako např. vitiligo, systémový lupus erytematodes, lése při syfilidě a řadu dalších.
Hlavní příznaky onemocnění leprou
Diagnostická kritéria WHO (musí být přítomen minimálně jeden příznak k diagnostice lepry)
-
hypopigmentované skvrny na kůži s prokázanou ztrátou citlivosti
-
zřetelné ztluštění periferních nervů spojené se ztrátou citlivosti kůže v inervační oblasti
-
kožní stěry pozitivní na přítomnost acidofilně se barvících bakterií
Běžně poškozené periferní nervy u onemocnění leprou:
Na hlavě je to většinou n.facialis, či n.trigeminus, na horní kočetině n.radialis, medianus, či ulnaris, a dolní končetině je typicky postižen n.peroneus či n.tibialis posterior.
pokračovat