5.2. Diphterie (záškrt)

Epidemiologie, patogeneze

Difterie je výhradně onemocnění lidské, přenáší se kapénkovou cestou z nemocného člověka či nosiče, příznaky se dostavují s 2 až 4 denním odstupem, kontagiosita trvá asi 3 týdny, po zahájení léčby však mizí do 24 hodin. Patogenita bakterie není podmíněna její invasivitou, ale produkcí velmi účinného EXOTOXINU. Toxin se difusně šíří do okolí a vyvolává nekrosu buněk v okolí. Na poškozených sliznicích se tvoří krevní koagula a fibrinové pablány. Jestliže mikrob kolonizuje farynx, vzniká pseudomembranozní tonzilitida. Odtud se infekce šíří do laryngu, což může způsobit jeho obturaci a poté smrt udušením. Dýchací cesty lze zprůchodnit tracheostomií (což se v minulosti provádělo i mimo nemocnici jako život zachraňující výkon). U tzv. maligní difterie dochází k průniku toxinu do krve a poškození nejvíce vnímavých buněk – buněk myokardu, periaxonálních  buněk periferních nervů a tubulárních epiteliálních buněk v ledvinách.

Nejčastěji udávaná mortalita difterické tonzilitidy je mezi 5-10 %. Vyšší, a to až 20%, může být mezi dětmi do 5 let a u dospělých nad 40 let věku. Úmrtí jsou nejčastěji zaznamenána mezi 3. a 4. dnem z důvodu asfyxie při tvorbě pablán zasahujících do dolních dýchacích cest. Zavedení vakcinace mělo na statistické údaje ohledně difterie výrazný vliv, v dnešní době se v ČR a dalších rozvinutých státech Evropy s dobrou úrovní zdravotnické péče objevuje difterie zcela sporadicky. Vyšší výskyt se udává v Rusku a zemích bývalého Sovětského svazu, kde byla v 90. letech minulého století hlášena epidemie, během níž byla v některých oblastech smrtnost dětí do 2 let věku až 50%!!!.