V jakém věku by měl člověk absolvovat, nebo kdy principiálně absolvuje, první vyšetření na ORL nebo z oboru ORL?

To mohu říci naprosto přesně, a to nejen proto, že jsem v současnosti přednostou dětské ORL kliniky. My děti sledujeme v podstatě od narození. Zároveň je můžeme rozdělit do dvou skupin – na ty, které vidět musíme, a na ty, které bychom vidět měli.

Proč některé děti vidět musíte?

Jde o pacienty s vrozenými vadami, například o některá nezhoubná nádorová onemocnění, jako jsou vrozené lymfangiomy, což jsou zmnožené a dilatované lymfatické cévy s tendencí ke zvětšování, nebo hemangiomy, tedy nezhoubné útvary vystupující nad povrch kůže či sliznice. Může jít i o problémy s dýchacími cestami, kdy mají děti z nějakého důvodu obstrukci dolních cest dýchacích, nebo naopak tracheomalacii, kdy mají měkkou tracheu, což jim zhoršuje dýchání. Patří sem ale také pacienti, kteří se narodí s poruchou sluchu – hluší pacienti, které v rámci novorozeneckého screeningu vyšetřujeme, jestli slyší.

To znamená, že u každého narozeného mimina automaticky dochází k vyšetření sluchu?

Ano, jedná se o novorozenecký screening, který je v České republice velmi dobře nastaven. Jeho zakladatelem je především profesor Chrobok, přednosta ORL kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Zásadním cílem screeningu prováděného po narození je zjistit, zda má pacient přítomné tzv. otoakustické emise, tedy odezvu z oblasti vnitřního ucha. Tímto vyšetřením hodnotíme funkci zevních vláskových buněk. Pokud jsou emise přítomny, znamená to, že sluchová funkce je zachována. Pokud přítomny nejsou, pokračuje se v dalším vyšetřování.

Vyšetření tedy asi neprobíhá jen známým tleskáním u ucha, ale přístrojově?

Hrubě orientační posouzení sluchu lze provést i tlesknutím, což se u malých dětí stále používá, ale opravdu jen velmi orientačně. V současné době však máme k dispozici mnohem sofistikovanější metody.

A jimi lze zjistit hned po narození, že dítě je zcela hluché.

Ano. Obecně platí, že porucha sluchu by měla být diagnostikována do tří měsíců od narození a ideálně by měla být do šesti měsíců věku nějakým způsobem rehabilitována. Možnosti zahrnují buď sluchadla, nebo, v případě skutečné hluchoty, kochleární implantaci.

Pokud by se porucha sluchu nezjistila v tomto časovém rozmezí, tak co by to pro pacienta znamenalo?

V takovém případě by pacient vyrůstal s těžkou poruchou sluchu nebo s hluchotou, což je však výjimečné, protože toho si okolí téměř vždy všimne. Problém by nastal v období rozvoje řeči, tedy mezi druhým a třetím rokem života. Toto období je klíčové pro rozvoj řeči a sluch je pro něj zásadním faktorem. Máme dokonce vzácné případy, kdy dítě sice slyší, ale má určitou poruchu sluchu, která z nějakého důvodu nebyla diagnostikována nebo ověřena a následkem toho mělo opožděný vývoj řeči, případně se ve školním věku hůře soustředilo, hůře se učilo nebo vykazovalo snížený intelekt. Sluch je tedy naprosto zásadní.

Jaké jsou nejčastější příčiny ztráty sluchu?

Porucha sluchu se rozděluje na prelingvální a postlingvální, tedy vzniklou před rozvojem řeči nebo po něm. V případě prelingvální poruchy mohou být příčiny vrozené i získané. Nejčastějšími vrozenými příčinami jsou genetické poruchy, a to v genech konexinové řady, které patří mezi nesyndromové genetické vady. Existují však také syndromové poruchy, které jsou součástí širšího syndromu. Postižení je v takových případech komplexnější a rehabilitace náročnější. Získané poruchy sluchu mohou být prenatální, perinatální nebo postnatální. To znamená, že určitý faktor narušil vývoj sluchového aparátu již v těhotenství, nebo došlo k porodní či poporodní komplikaci, například k asfyxii neboli přidušení. Po porodu vznikají poruchy nejčastěji v důsledku infekce.

Jaké faktory mohou negativně ovlivnit náš sluch?

V současné době, a budu mluvit primárně o dětské ORL, záměrně, protože tyto poruchy se často přenášejí i do dospělosti, vídáme jak náhlé, tak i postupné poruchy sluchu naprosto nejčastěji v důsledku vystavování se nadměrnému hluku, ať už rázovému nebo dlouhodobému. Typickým příkladem akutní ztráty sluchu je situace, kdy adolescent jde na diskotéku a po návratu z ní trpí jeho zhoršením, v tomto případě většinou pouze dočasným.

Jak dlouho takováto dočasná porucha trvá?

Řádově trvá několik hodin. Pokud přetrvává déle než několik hodin, případně v extrémním případě déle než jeden den, znamená to, že už došlo pravděpodobně ke skutečnému poškození. Obecně v případě akutní ztráty sluchu platí, že čím dříve pacient navštíví lékaře a čím rychleji se zahájí léčba podáním kortikoidů, tím lépe.

Co když ale nechodím na diskotéky, přesto mám v uších neustále sluchátka a poslouchám hudbu z nich?

Tento problém postihuje především mladou generaci. Trvalá expozice hlasitému zvuku přenášenému přímo do uší u mladistvých vede ke vzniku některých audiologických patologických příznaků, jako je pokles sluchového prahu nebo vznik tinnitu, tedy vnímání zvuků v hlavě či uchu bez přítomnosti vnějšího zdroje. Příčinou poškození je velmi často právě přetížení sluchové dráhy v důsledku nadměrné zátěže sluchu.

Když už někdo sluchátka používá, jsou horší ty takzvané pecky nebo špunty, které se zasouvají přímo do uší, ale jsou malé, nebo klasická sluchátka, která se na uši jen nasadí, ale zase mohou být velmi výkonná?

Ve skutečnosti na typu sluchátek příliš nezáleží. Klíčová není jejich konstrukce, ale samotná intenzita a délka působení zvuku. Některé moderní modely sice mají zabudovanou ochranu proti nadměrnému zesílení, ale rozhodující je vždy úroveň hlasitosti. Jakmile se do ucha dostane zvuk o intenzitě přes 80 decibelů, zejména po dobu překračující několik hodin, představuje to riziko bez ohledu na to, zda jde o pecky, špunty, nebo sluchátka nasazená přes ušní boltce. V takové situaci je téměř jedno, zda člověk používá sluchátka, nebo poslouchá reproduktor.

Jsou i jiná poškození sluchu než hlukem?

Vídáme poškození sluchu po některých typech infekcí, například postcovidové poruchy sluchu nebo vznik tinnitu v důsledku prodělaného covidu. Sledujeme také pokles sluchu po léčbě chemoterapií. Ten nebývá náhlý, ale rozvíjí se postupně.

Jak člověk pozná, že se mu začíná zhoršovat sluch a nejde jen o nějakou momentální indispozici?

Dítě si většinou samo neřekne, že přestává slyšet nebo že hůře slyší. Změny si obvykle všimne okolí, například rodiče nebo učitelé. Dítěti se může zhoršit prospěch nebo může být neklidné. Dospělý člověk ve středním věku si většinou všimne sám, že hůře slyší. U starších osob je opět typické, že si změny všimne spíše jejich okolí. Často se stává, že si senior začne pouštět televizi tak nahlas, že to slyší celý panelák. V těchto případech jde o typický pokles sluchového prahu v důsledku stárnutí. Odborně se tento jev nazývá presbyakuze a je přirozený.

Jde s tím v této fázi ještě něco dělat?

Zásadní je, aby rehabilitace sluchu byla zahájena co nejdříve, bez ohledu na to, zda jde o děti nebo dospělé. Důležité je také to, aby byla oboustranná. Pokud neslyší obě uši, snažíme se je stimulovat současně. Od původního přístupu, kdy se při ztrátě sluchu používalo pouze jedno sluchadlo, se už ustupuje. Oboustranná sluchová rehabilitace má jednoznačně prokázaný přínos.

Dá se ve Vašem oboru aplikovat známý bonmot, že ticho léčí?

To je dobrá otázka. Z pohledu sluchu se v běžném životě hluku nelze vyhnout.

Spíš jsem dotaz myslel z pohledu odpočinku tomu sluchu, například, že bych se na týden vydal do lesa, do klidu, bez lidí, techniky, a byl v zásadě jen v tichu přírody. Jsem schopen tímto přístupem sluchu pomoci?

Když bude mít člověk sluchovou poruchu, tak už ne. Někdy jde v případě ticha více o psychické záležitosti nebo psychohygienu bez hluku a stresu, tam by ten výrok mohl platit. Ale zcela určitě ten výrok neplatí u pacientů s tinnitem, protože pro pacienty s chronickým tinnitem je ticho naopak velkým nepřítelem. U chronického tinnitu je jedním z terapeutických přístupů vyhýbat se tichu. Takovým pacientům radíme, aby usínali v přítomnosti puštěného rádia nebo televize. Dokonce máme i sofistikovaná sluchadla, která generují šum, a ten maskuje tinnitus, aby se neukládal do vyšších etáží a byl potlačen.

Od jakého časového horizontu je tinnitus považován za chronický?

Podle definice se jedná o dobu buď tří nebo šesti měsíců, což mám raději.

Čím může být způsobena momentální indispozice z pohledu toho, co se děje v těle, že to má vliv na sluch, který se začíná zhoršovat?

To je velmi široká otázka. I zmiňovaná presbyakuze může mít několik různých příčin. Nejčastěji jde o opotřebovávání, vaskulární příčiny, nedostatečné prokrvení nebo regresivní změny Cortiho orgánu, případně podpůrných buněk. Popsáno je poměrně mnoho různých mechanismů. Existují dokonce i geneticky podmíněné citlivosti na určité typy antibiotik. Některé asijské populace mohou být například citlivější na aminoglykosidová antibiotika. Mají k tomu genetickou predispozici a pokud jsou těmto antibiotikům vystaveni, může u nich dojít k náhlému poškození sluchu.

Pokud některé léky škodí a zároveň se to o nich ví, tak proč se přesto používají?

V případě léků škodlivých pro sluch se jedná především o antibiotika a chemoterapeutika. Tyto léky však ve mnoha situacích zachraňují život nebo jsou natolik zásadní, že jejich přínos výrazně převyšuje možná rizika. Obecně platí, že ototoxické nebo vestibulotoxické postižení závisí na podané dávce a na frekvenci podávání. U chemoterapie proto velmi úzce spolupracujeme s klinikou hematoonkologie, která tyto typy léčby podává. My následně pacienty audiologicky sledujeme a kontrolujeme, zda nedochází k poklesu sluchu.

Jaké metody nebo technologie se dnes používají v diagnostice a léčbě problémů se sluchem?

Vyšetření sluchu lze rozdělit na subjektivní a objektivní. Subjektivní vyšetření vyžadují spolupráci pacienta, zatímco u objektivních spolupráce potřeba není, a přesto lze zhodnotit funkci sluchového aparátu. Tím není myšleno pouze vnitřní ucho, ale také sluchová dráha. Mezi nejčastější subjektivní vyšetření patří orientační sluchová zkouška, kdy se sleduje elementární reakce pacienta na zvuk. Může jít například o tlesknutí, hlasité oslovení nebo naopak šeptání. Existují i doporučené postupy určující vzdálenost mezi lékařem a pacientem. V současné době se však tyto metody používají méně často. Nejčastěji využívanou subjektivní metodou je audiometrie neboli audiologické vyšetření. Díky ní zjistíme, zda pacient slyší a jaký je případný pokles sluchu na jednotlivých frekvencích. Audiometrie má však věkové omezení, dobře ji lze provést přibližně od pěti let věku. Vyšetřovacích metod je mnoho, ale audiometrie představuje základ.

A ty objektivní?

Objektivní metody nevyžadují aktivní spolupráci pacienta. Lze je provést i u pacienta v sedaci nebo u dětí v celkové anestezii. Mezi tyto metody patří především vyšetření za pomocí evokovaných potenciálů. Pomocí těchto metod lze mapovat celou sluchovou dráhu od hlemýždě až po mozková centra.

Často se jako jedna z poruch z oblasti ORL zmiňuje i porucha rovnováhy, ale neumím si představit, jak sluch souvisí s rovnováhou.

Porucha rovnováhy je velice široký pojem. Na řízení rovnováhy se podílejí tři základní systémy. Jde o zrak, samotné vestibulární ústrojí složené ze dvou částí – periferní a centrální a systém proprioceptivní. Všechny tyto systémy spolu kooperují. Sluch jako takový neřídí přímo rovnováhu, ale pomáhá při orientaci v prostoru.

Dá se kvantifikovat, kolika lidí v populaci nebo kolika procent lidí se tato porucha týká?

Statistiky uvádějí, že závratě jsou důvodem návštěvy interních oddělení až u 20 % pacientů, na neurologiích jde o 10 – 15 % pacientů. U dětí ve věku pěti až patnácti let se výskyt závratí uvádí až v 5 % případů. Takže nejde o až tak výjimečný jev.

A jak často se taková porucha projeví?

V první řadě je nutné je rozdělit na akutní a chronické. Akutní stav je například, když přijde pacient na urgentní příjem, že má náhlou závrať. Primárně je potřeba vyloučit, že má cévní mozkovou příhodu. Pak jsou závratě neakutní, a i ty jsou různého charakteru. U někoho se objevují v pravidelných intervalech, u někoho jen jednou za život, kdy se projeví po nějaké infekci. Závratě mohou být i u pacienta s dekompenzovanou hypertenzí, nebo pokud má polyneuropatii dolních končetin, takže chodí jako opilý. Vyskytují se ale i závratě trvalé, což může značit to, že má pacient nádor, nebo závratě vázané na nějakou situaci, třeba na výšku.

Proč mají lidé závratě z výšky? Není to spíše vsugerované?

Strach nebo závratě ve výšce mají reálný fyziologický základ a nejde pouze o vsugerovaný pocit. Při pohledu z výšky se člověk dívá na velmi vzdálené body, na které nelze dostatečně pevně zaostřit. Zrakové vjemy se tím dostávají do nesouladu s informacemi pocházejícími z rovnovážného systému vnitřního ucha. Mozek přijímá protichůdné signály a výsledkem je pocit nejistoty nebo závratě. K tomu se přidává přirozený ochranný reflex. Strach z výšek, označovaný jako akrofobie, má evoluční podklad, protože opatrnost ve výškách byla pro přežití výhodná. U někoho je tento reflex slabší a u jiného výraznější. Pokud je však reakce nepřiměřeně silná, hovoříme o fobii a významně se na ní podílí psychika.

O jak komplexní obor se jedná v případě dětské otoneurologie?

Dětská otoneurologie jako samostatný obor neexistuje a nikde není systematicky vybudována komplexně. Já se ji snažím rozvíjet u nás v Motole. Je k tomu nutná úzká spolupráce s dětskými neurology, očními lékaři, psychiatry, pediatry a dalšími odborníky. Naštěstí není těchto dětských pacientů příliš mnoho, ale při porovnání s naší ambulancí pro dospělé vychází poměr přibližně dva a půl dospělého pacienta na jedno dítě.

V čem je dětský pacient jiný než dospělý?

Specifikem dětských závratí je to, že vyšetřit dítě bývá nesmírně obtížné. Pokud máme například jednoleté dítě a maminka uvede, že padá nebo působí nejistě v chůzi, je velmi složité ho vyšetřit stejným způsobem jako dospělého pacienta. Dítě nám samo nic neřekne, přitom anamnéza je v otoneurologii zásadní. Ve většině případů vycházíme výhradně z informací poskytnutých rodiči. Velmi užitečné jsou i videonahrávky pořízené na mobilní telefon. Zároveň je nutné mít široké spektrum znalostí, protože závratí v dětském věku způsobených poruchami vnitřního ucha je relativně málo. Řada diagnóz spadá do oblasti neurologie. Ve srovnání s dospělou populací je složitější také samotná diagnostika. U dospělých pacientů jsme schopni vyšetřit prakticky jakoukoli část vnitřního ucha, zatímco u dítěte záleží do značné míry na jeho věku.

Abyste ho byli schopni udržet a nehýbalo se, nebo protože ještě není vnitřní ucho vyvinuté?

Za prvé často chybí vhodné vyšetřovací přístroje, například malé brýle, kterými lze měřit motoriku očí. Za druhé nemusí být u dítěte ještě vyvinutá centrálně řízená okulomotorika, kterou vyšetřujeme metodou videookulografie. U dospělých nebo adolescentů se při této metodě využívají videozáznamy oka k určení jeho pohybů. U malých dětí také nelze vyšetřit i stoj a chůzi, protože ještě ani nechodí. Právě v těchto ohledech je dětská neurootologie velmi specifická.

Opakovaně zmiňujete, že tento směr, a s tím související i nově zřízená ambulance v rámci Vaší kliniky, je svým způsobem unikátní. Jakou máte v rámci nemocnice autonomii v rozhodování, čemu se budete na klinice odborně věnovat, nebo jakým směrem ji budete rozvíjet? Je to čistě o osobě přednosty, nebo je nutné dodržovat nějaké nařízené standardy dané oborem?

Vždy záleží především na osobě, která kliniku vede. Pro mě bylo zcela logické vydat se tímto směrem, protože i moje profesura byla zaměřena na problematiku závratí a předpokládalo se, že tímto směrem budu kliniku rozvíjet. Nemocnice musí být samozřejmě informována o tom, že vzniká, nebo bude vznikat nové pracoviště či specializace. V tomto ohledu jsme nikdy nenaráželi na problém. Mohou však nastat situace, kdy je nutné získat další finanční prostředky, například na přístrojová vyšetření, a tam už může být cesta složitější. Postupem času se ale většinou dočkáme, tím spíše v případě nemocnic typu Motola, které by měly mít ta nejunikátnější centra. Nemůžeme být výjimeční v běžných standardech, musíme nabízet něco navíc, a to se snažíme naplňovat. V současné době dokonce žádáme o zřízení Centra pediatrické neurootologie, abychom byli také formálně ukotveni.

Vše záleží tedy na souladu požadavků a finanční náročnosti na pořizování přístrojů?

Nejde pouze o finanční stránku věci a cenu přístrojů. Existují i jiné komplikace. Jako příklad mohu uvést rotační křeslo. Je vázáno na místnost, která musí splňovat minimální požadovanou plochu a zároveň se musí ukotvit do podlahy. Společně s vedením nemocnice jsme proto nejprve řešili problém najít vhodný prostor. Když jsme ho nakonec našli v nové budově, ukázalo se, že je místnost ještě v záruce a není v ní možné provést stavební úpravy, které pro naši práci potřebujeme.

Takové nově vznikající centrum bude v rámci ČR jediné?

Jedno takové centrum je ještě na dětské ORL klinice ve Fakultní nemocnici Brno. Takže budeme v republice dvě taková pracoviště.

Důležitým tématem, které již není ve společnosti úplně tabu, je oblast kochleárních implantací u dětí.

To je velmi široké téma. V Motole fungují dvě centra, jedno pro dospělé a jedno pro děti. My jsme Centrum kochleárních implantací pro děti. Toto centrum u nás funguje již mnoho let, ještě z doby vedení docenta Kabelky (doc. MUDr. Zdeněk Kabelka, Ph.D. – pozn. autora). Kochleární implantát je v současné době u pacientů s hluchotou považován za standardní řešení. Jde o zařízení složené z vnitřní a vnější části. Vnitřní část se v celkové anestezii vkládá do vnitřního ucha dítěte. Zavádí se přímo do hlemýždě. Operace může být provedena jednostranně nebo oboustranně.

Na čem záleží, zda pacient dostane jeden nebo dva implantáty?

Záleží na tom, zda je dítě hluché prelingválně nebo postlingválně. Pokud jde o prelingválního pacienta, implantujeme ho téměř vždy simultánně, tedy na obě strany během jediné anestezie. U postlingválních dětí se operuje většinou sekvenčně, což znamená, že se nejprve provede implantace jedné strany a v druhé době následuje implantace strany druhé.

Co musí dítě splňovat, aby bylo vhodným kandidátem na kochleární implantát?

Dítě musí mít oboustrannou těžkou poruchu sluchu nebo hluchotu, která není dostatečně kompenzovatelná běžnými sluchadly. Podle současných kritérií se za hranici indikace považuje průměrný sluchový práh (PTA) horší než 75 decibelů na obou uších. Normální sluch se pohybuje do 20 decibelů. Mezi 20 a 75 decibely mluvíme o různých stupních nedoslýchavosti, které lze většinou řešit sluchadly. Pokud je však sluchový práh horší než 75 decibelů, přichází v úvahu kochleární implantace. Ta je nad touto hranicí také hrazena zdravotní pojišťovnou. Kromě samotného sluchového nálezu je však vždy nutné posoudit i celkový zdravotní stav dítěte a jeho schopnost z implantace skutečně profitovat.

Existuje statistika, kolik dětí se u nás ročně narodí se sluchovým postižením?

Ano. Podle dlouhodobých dat se v České republice narodí zhruba jedno až dvě děti na tisíc narozených s významnou poruchou sluchu. Pokud to přepočítáme na celkový počet narozených dětí u nás, vychází to přibližně na 80 až 100 novorozenců ročně, kteří mají těžkou nedoslýchavost nebo hluchotu vyžadující další sledování či rehabilitaci sluchu. Tato čísla se mohou mírně lišit podle regionu a podle toho, zda je započítána pouze vrozená porucha, nebo i poruchy získané krátce po narození.

Řešíte někdy dilema, zda sluchadlo nebo kochleární implantát?

Skutečně existuje takzvaná šedá zóna, kdy může mít pacient prospěch jak ze sluchadla, tak z kochleárního implantátu. Občas se setkáváme i s odbornými diskusemi mezi foniatry, z nichž někteří preferují spíše sluchadla. Moderní sluchadla jsou dnes totiž schopna kompenzovat i těžké poruchy sluchu, které by již splňovaly kritéria pro kochleární implantaci. V určitých případech tedy existuje prostor k individuálnímu posouzení a otevřené debatě o tom, které řešení je vhodnější.

Lze ztracený sluch vrátit?

Ano, ve většině případů lze akutní ztrátu sluchu částečně nebo i plně zlepšit, pokud se zahájí léčba včas. Pokud má pacient náhlou nedoslýchavost, například po hlasitém koncertu nebo po prodělaném covidu, platí jednoduché pravidlo: čím dříve přijde k lékaři a čím intenzivněji se léčba zahájí, tím vyšší je šance na úspěšnou obnovu sluchu.

Ale úplná hluchota se zpět do stavu slyšení vrátit nedá?

Ne, úplně vrátit sluch ve všech případech zatím nedokážeme. U některých genetických poruch sluchu však už existují první možnosti genové terapie. Tyto metody jsou zatím ve fázi klinických studií, ale u vybraných diagnóz se ukazuje, že mohou obnovit funkci sluchových buněk nebo alespoň zpomalit jejich zánik.

V jaké fázi člověk potřebuje sluchadlo?

Ve chvíli, kdy mu nedoslýchavost začne bránit v běžném životě. Když už narušuje pracovní fungování nebo vede k sociální izolaci.

Jde pro pacienta o drahou pomůcku?

Sluchadla se pohybují v cenové hladině od 5 000 korun výše.

Jak takové sluchadlo funguje? Jak technicky napomáhá tomu, aby pacient lépe slyšel?

Sluchadlo je v podstatě zesilovač zvuku. Dnešní technologie jsou již plně digitální, což umožňuje velmi sofistikované a individuální nastavení prakticky na míru konkrétní nedoslýchavosti pacienta.

Na základě čeho se rozhoduje o tom, jaké sluchadlo pacient potřebuje, jestli mu stačí jedno nebo dvě?

V současnosti platí, že oboustranná sluchová korekce je vždy preferovanou volbou, a to je zásadní. Existují však faktory, které mohou vést pouze k jednostrannému řešení. Patří sem například anatomické poměry, věk pacienta nebo finanční možnosti.

Jak probíhá samotný výběr a zkoušení sluchadel?

Výběr sluchadla je v rukou specialisty s odpovídajícím vzděláním. Záleží na přání pacienta, na stupni nedoslýchavosti, na anatomických poměrech i na ceně.

Jak je nutné se o sluchadlo starat?

Úplně stejně jako o auto. Zásadní je pravidelný „servis“ a běžná hygienická péče.

Co je vlastně zánět středního ucha?

Jedná se o virový nebo bakteriální zánět sliznice středouší a pneumatického systému. Typicky postihuje dětský věk, protože děti mají kratší a horizontálněji uloženou Eustachovu trubici, která v průniku infekce hraje klíčovou roli v etiopatogenezi zánětu středouší.

Slyšel jsem i o rekonstrukci středního ucha – tzv. tympanoplastice. O co přesně jde?

Tympanoplastika je operace středního ucha, při které se opravuje poškozený ušní bubínek a případně i sluchové kůstky. Provádí se hlavně u pacientů s trvalou perforací bubínku nebo chronickým zánětem, kdy dochází ke zhoršení sluchu či opakovaným infekcím. Cílem zákroku je obnovit strukturu ucha, zlepšit sluch a zabránit dalším zánětům.

Jak vyzrát na střídání teplot, typicky zima a teplo, ať už v létě, v důsledku používání klimatizace, nebo v zimě při přechodech ze zimy do tepla?

Základní zásadou je co nejplynulejší změna teplot. Klimatizace by nikdy neměla být nastavena extrémně. Obecně se nedoporučuje rozdíl větší než 5 °C oproti venkovní teplotě. Pokud je rozdíl vyšší, je vhodná postupná aklimatizace, například pozvolným zvyšováním nebo snižováním teploty. Tím se předchází zánětům horních cest dýchacích i přetížení termoregulace.

Jak často dětem čistit uši a jsou na to vhodné vatové tyčinky?

Nečistit! To zdůrazňuji a podtrhuji. Když je to potřeba, tak maximálně růžkem ručníku očistit pouze vchod do zvukovodu, nebo velmi opatrně vatovou tyčinkou tak, aby byl stále kontakt s koncem tyčinky a nezajíždělo se dovnitř.

Může skutečně, jak se občas říká, dojít k nějakému poranění?

Ano, a dokonce k vážnému. Až do té míry, že člověk může ohluchnout a mít trvalou poruchu rovnováhy.

ORL ambulance však nepečuje pouze o sluch pacientů. Péče o nos a krk je s tím úzce spjata. Jak by se lidé měli o krk a nos starat, aby se k Vám v ideálním případě nikdy nedostali?

Zásadní je, nejen v oblasti ORL, mít zdravý pohled na život a ke všemu přistupovat s rozumnou mírou. Kouření, alkohol, stres a zanedbávání pravidelných prohlídek u praktického lékaře výrazně zvyšují pravděpodobnost, že člověk nakonec ORL navštíví, stejně jako další specialisty. V rámci ORL jsou jasně stanovené prohlídky, které se týkají především sluchu – a to jak z hlediska screeningu, tak z pohledu hlukové zátěže.

Absolvoval jste studijní pobyty na klinikách v Německu, USA nebo Itálii. Je rozdíl v přístupu k diagnózám či onemocněním, anebo přístupu k jejich řešení v těchto zemích?

Medicína je stejná, ale výrazně se liší dělba práce. U nás stále dělají lékaři činnosti, které jsou ve světě běžně v kompetenci sester, asistentů či techniků. Úroveň medicíny je u nás špičková, ale máme určité rezervy v přístrojovém zázemí a technickém supportu. Jasné rozdíly jsou také ve vědeckých programech a jejich podpoře, zejména v chirurgických oborech, kde máme stále velké mezery především z hlediska financování. To platí nejen ve srovnání mezi těmito zeměmi, ale i ve vztahu k ČR.

Vy jste se opakovaně účastnil i zdravotně humanitárního programu MEDEVAC v Regionální nemocnici v Thies v Senegalu. Od roku 2023 jste pak vedoucí týmu humanitárního programu Medevac v Zambii. Co je cílem těchto programů a proč právě Vy, na což se ptám nejen z profesního, ale i osobního hlediska?

Cílem programu je především edukace tamních lékařů a zdravotnického personálu. Jde o krátkodobé mise a jejich smyslem není zachránit tisíce životů, ale předat zkušenosti a potřebné návyky. Osobně jsem se takových programů vždy chtěl účastnit.

Existují nějaké rozdíly v onemocněních mezi pacienty v Evropě a například v Africe?

Jedná se o velké rozdíly. Diagnózy jsou sice stejné, ale jejich rozsah bývá většinou výrazně větší. Viděl jsem strumy (struma je definována jako jakékoliv zvětšení štítné žlázy – pozn. autora) větší než samotná hlava pacienta, nádory obrovského rozsahu a podobné případy. Je to zároveň výborná zkušenost i pro nás lékaře z Evropy.

Co obecně trápí rozvojové země z pohledu Vašeho oboru?

Je tam výrazný nedostatek ORL lékařů. Například v Zambii jich je přibližně pouze sedm, zatímco já jen sám mám na klinice kolem dvaceti lékařů. Chybí také finance, a s tím souvisí i velmi omezené vybavení nemocnic.

Nebojíte se na těchto misích?

Jezdil bych i do více rizikových oblastí, ale už nežiji sám a mám zodpovědnost za rodinu i za kliniku. Vnitřně jsem ale tomuto typu práce stále velmi otevřený.