Pracoviště otorinolaryngologie (ORL) pravděpodobně každý zná. Ale Vy jste zároveň vedoucí Subkatedry foniatrie, pedaudiologie a klinické logopedie. To jsou naopak pojmy obecně spíše neznámé.

Všechny tři pojmy spolu velmi úzce souvisejí, i když každý zní úplně jinak. Foniatrie je komplexní obor, jehož cílem je zlepšovat lidem kvalitu života. Jednoduše bych ho definovala jako rehabilitační nástavbový obor na ORL. My obor ORL rozšiřujeme, zpřesňujeme diagnostiku a zároveň máme velkou návaznost na další obory – klinickou logopedii, neurologii, psychologii, psychiatrii nebo rehabilitační medicínu. Zabýváme se problematikou hlasu, řeči, sluchu a v posledních letech stále více také poruchami polykání. Pedaudiologie se zabývá problematikou dětského sluchu a je součástí foniatrie. Česká foniatrická škola má dlouhou tradici a významně přispěla k rozvoji oboru v Evropě. V názvu naší subkatedry je uvedena samostatně proto, že jde o významnou a velmi specifickou část oboru. Klinická logopedie je dnes samostatný nelékařský zdravotnický obor, který se věnuje diagnostice a terapii poruch komunikace a polykání.

Pedaudiologie je možná nejméně známým pojmem.

Jde o specifickou součást foniatrie a je zaměřena na problematiku sluchu u dětí. Není to jen „zmenšená audiologie pro děti“. Má jiná specifika než problematika sluchu u dospělých pacientů. U dětí totiž musíme posuzovat celkový vývoj, zejména vývoj řeči a jazyka. Právě proto vyžaduje tato oblast úzkou specializaci.

Klinickou logopedii bych dokonce v ORL vůbec nečekal.

Naopak, klinická logopedie je s foniatrií historicky i odborně velmi úzce propojena. V minulosti byla její role dokonce spjata především s foniatrií. V současnosti je klinická logopedie samostatným a velkým oborem. Přesto zůstává naším nejbližším odborným partnerem. Kliničtí logopedi se nepodílejí pouze na problematice poruch řeči, ale také na rehabilitaci sluchu u pacientů s kochleárními implantáty. Jsou součástí laryngologických a onkologických týmů, kde se věnují rehabilitaci hlasu a léčbě poruch polykání. Právě propojení foniatrie a klinické logopedie umožňuje poskytovat pacientům opravdu komplexní péči.

Jedná se o tři samostatné podobory?

Jedná se v podstatě o dva samostatné obory – klinickou logopedii a foniatrii. Pedaudiologie není samostatný podobor, je součástí foniatrie. Naopak klinická logopedie je zcela samostatným nelékařským zdravotnickým oborem. Kliničtí logopedi nemají lékařské vzdělání, ale vysokoškolské vzdělání v oboru logopedie a následně absolvují specializační vzdělávání a v průběhu své praxe se často dále profilují na konkrétní oblasti.

Jak moc foniatrii jako specializaci potřebujeme mít samostatně, oddělenou od ORL?

Ona není oddělena. Foniatrie je specializace navazující na ORL. Lékař musí nejdříve získat atestaci z ORL a pak se může dále specializovat ve foniatrii.

Kde je tedy její místo mezi ORL, neurologií, pediatrií a dalšími obory?

Foniatrie je obor s výrazným mezioborovým přesahem. Navazujeme na ORL, spojujeme a koordinujeme spoustu jiných odborností a jsme na pomezí několika oborů.

Jak se foniatrie rozvíjela?

Foniatrie se v České republice, respektive v Československu, výrazně rozvíjela zejména v 60. a 70. letech minulého století, kdy patřila naše foniatrická škola k evropské špičce a zabývalo se jí i mnoho mužů. Postupem času se její vnímání měnilo a dlouhodobě byla vnímána spíše jako méně atraktivní obor vhodný pro ženy, které se nehodí k tomu, aby operovaly. Ale ono to tak samozřejmě není. Dnes se ukazuje, že jde o mimořádně perspektivní obor s významným mezioborovým přesahem. Foniatrie má obrovský odborný i profesní potenciál zejména pro kvalitu života našich pacientů. To je zároveň důvod, proč se obor líbí i mě a proč jsem si ho vybrala.

Co je pro dobrou foniatrickou péči důležité?

Základem je samozřejmě kvalitně provedená chirurgie nebo správně nastavená léčba. Stejně důležité ale je, aby se pacient dokázal vrátit ke komunikaci, práci i běžnému životu. Právě v tom má foniatrie nezastupitelnou roli. Byla by velká škoda, kdyby obor stagnoval nebo úplně zanikl.

Jaké jsou typické nemoci oboru, které řešíte?

Spektrum diagnóz je velmi široké. Mě osobně jsou nejbližší poruchy sluchu od lehkých nedoslýchavostí až po těžké sluchové vady, včetně pacientů s kochleárními implantáty.  Velkou skupinu tvoří také pacienti po operacích v oblasti hlavy a krku, u nichž je potřeba zachovat schopnost komunikace a často řešit i poruchy polykání. Právě dysfagie a správná výživa jsou dnes stále významnější součástí naší práce. Díky pokrokům v onkologické léčbě pacienti žijí déle, ale kvalita jejich života závisí i na tom, zda mohou bezpečně přijímat potravu a komunikovat. V této oblasti úzce spolupracujeme s klinickými logopedy, nutričními terapeuty i dalšími odborníky. U dětských pacientů se nejčastěji věnujeme poruchám sluchu a vývoji řeči.

Dá se říci, co převažuje nebo dominuje?

Diagnóz je mnoho a jejich spektrum je velmi široké. Nelze říci, že by ve foniatrii jednoznačně převažovala jedna konkrétní skupina pacientů. Obor zahrnuje problematiku hlasu, řeči, sluchu i polykání. Na našem oboru je pěkně vidět, jak se medicína stále více atomizuje, a tak se jednotlivá pracoviště i samotní foniatři často profilují na určité oblasti podle svého zaměření a typu pacientů, o které pečují.

S jakými skupinami pacientů se na klinice nejčastěji setkáváte?

Mým hlavním odborným zaměřením je program kochleárních implantací a rehabilitace pacientů se závažnými poruchami sluchu. Dále se věnujeme komplexní péči v návaznosti na rozsáhlý chirurgický program, což mě osobně velmi baví a zajímá, a je to i jeden z důvodů, proč pracuji na klinice. Ve Fakultní nemocnici Motol a Homolka máme výhodu multioborového zázemí a díky tomu můžeme pacientům nabídnout komplexní péči – od operace přes rehabilitaci až po dlouhodobé sledování.

Řešíte i jiné diagnózy a onemocnění než ty rehabilitační po chirurgických výkonech?

Určitě ano. Velkou skupinu tvoří právě pacienti s nedoslýchavostí, kteří žádný chirurgický výkon nepotřebují a jejich sluch rehabilitujeme konzervativně. Staráme se o pacienty s obtížemi, které vznikly v souvislosti s neurologickým onemocněním, nebo mají jinou příčinu. Obecně foniatrická péče zahrnuje pacienty v celé šíři foniatrického oboru – od dětských pacientů s poruchami vývoje řeči až po dospělé se sluchovými vadami, neurologickými onemocněními nebo následky onkologické léčby.

Jak jsou častá onkologická onemocnění v ORL oproti jiným oborům?

Ve srovnání s některými jinými onkologickými diagnózami nejsou nádory hlavy a krku nejčastější, přesto se s nimi na ORL setkáváme poměrně pravidelně. Díky tomu, jak pokročily možnosti onkologické léčby, se stále častěji uplatňuje radioterapie, chemoterapie nebo biologická léčba. Výkony jsou pro pacienty méně devastující a u řady pacientů se daří zachovat důležité funkce, jako je hlas, řeč nebo polykání, a udržet kvalitu jejich života.

Jak s foniatrií souvisí polykání?

Velká část struktur, které se podílejí na polykání, se nachází právě v ORL oblasti. Proto se s poruchami polykání setkáváme velmi často. Typicky po operacích hrtanu, hltanu nebo dutiny ústní, ale také u pacientů s nádory hlavy a krku nebo neurologickými onemocněními. Foniatr se podílí na diagnostice poruch polykání a ve spolupráci s klinickým logopedem i na jejich rehabilitaci.

Porucha se běžně vyskytuje před výkonem nebo až po výkonu?

Může se objevit v obou případech. Pokud se vyskytuje zásadní patologie, tak se tato porucha může projevit i před výkonem. U jiných se objeví až po chirurgickém výkonu, protože při léčbě někdy nevyhnutelně zasahujeme do struktur, které se na polykání podílejí.

Co je objektivní audiometrie? Zaujalo mě především slovo objektivní.

Objektivní audiometrie zahrnuje vyšetřovací metody, které hodnotí funkci sluchového systému nezávisle na spolupráci nebo odpovědích pacienta. Měří fyziologické reakce, které lze objektivně zaznamenat a vyhodnotit. Podobně jako EKG v kardiologii poskytuje informace bez ohledu na to, co pacient vnímá nebo sděluje. Proto objektivní.

Jak vyšetření vypadá nebo probíhá?

Jde o naprosto nebolestivou vyšetřovací metodu. Zjednodušeně řečeno má pacient na uších sluchátka a na hlavě několik elektrod, které zaznamenávají reakce sluchového systému na zvukové podněty. Přístroj pak vyhodnotí, jak sluchový systém funguje, aniž by pacient musel cokoliv říkat nebo mačkat tlačítko.

Jednou z významných oblastí je péče o dětské pacienty. Co jsou dnes největší výzvy v oblasti vývoje řeči?

V oblasti vývoje řeči úzce spolupracujeme s klinickými logopedy, bez této spolupráce se neobejdeme. Úkolem foniatra je především určit příčinu obtíží – jestli dítě dobře slyší, jestli se řeč opožďuje v souvislosti s vadou sluchu, nebo je potřeba myslet na neurologické, neurovývojové či psychické obtíže. Foniatr je filtrem toho, aby neuniklo nic podstatného. Zároveň je nutné umět oddělit patologii od fyziologie.

Co to znamená?

Naše společnost je kulturně otevřena, dochází k migraci z osobních i pracovních důvodů a stále častěji se setkáváme s dětmi vyrůstajícími ve vícejazyčném prostředí. Dítě, které má rodiče, jejichž mateřský jazyk není čeština, může přirozeně zaostávat ve vývoji češtiny, aniž by mělo poruchu vývoje řeči. Nemusí být jen jazykově nadané. Proto je vždy potřeba posuzovat jazykový vývoj v kontextu prostředí, ve kterém dítě vyrůstá.

Rodiče někdy slyší větu „ono se rozmluví“. Kdy je ještě možné vyčkávat a kdy už je vhodné dítě odborně vyšetřit?

Obecně se za důležitou hranici považuje třetí rok věku. Do tří let se může jednat pouze o prostý opožděný vývoj řeči. Zároveň je ale potřeba sledovat celkový vývoj dítěte. Když dítě vůbec nemluví kolem druhého roku, pak je dobré už ve dvou letech nechat vyšetřit sluch.

Rodič má tedy v tomto věku sám aktivně začít shánět foniatra, pokud má nějaké podezření?

Aktuálně máme díky panu profesoru Chrobokovi (prof. MUDr. Viktor Chrobok, CSc., Ph.D., přednosta Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, FN Hradec Králové – pozn. autora) skvěle nastavený screeningový program, který zachytává velkou část dětí s vrozenou vadou sluchu. Přesto je při opožděném vývoji řeči vždy nutné poruchu sluchu znovu vyloučit. S dítětem s opožděným vývojem řeči je vhodné začít systematicky pracovat přibližně kolem třetího roku věku, kdy už je schopné aktivně spolupracovat.

Mají děti daleko větší schopnost se naučit jakýkoli jazyk oproti dospělým?

Jde spíše o individuální vlohu. Pokud má dítě pro osvojování jazyků předpoklady, tak čím dříve je takto stimulováno, tím lépe. Typicky jde o děti z vícejazyčných rodin, které plynule přecházejí z jednoho jazyka do druhého a zároveň je dokážou rozlišit.  U některých dětí, které nejsou jazykově nadané nebo mají vývojové obtíže, může být časné osvojování více jazyků před ukotvením mateřského jazyka náročné a může vést k celé řadě komplikací včetně obtíží psychického rázu.

Jak podle vás vypadá ideální spolupráce mezi foniatrem a klinickým logopedem?

Ideální je, když oba odborníci dobře znají své kompetence a vědí, co od sebe mohou vzájemně očekávat. Úzká vzájemná komunikace je základ. Samozřejmě není reálné, aby foniatr každého pacienta konzultoval s klinickým logopedem. Důležité ale je, aby bylo jasně definováno, kdy je mezioborová spolupráce přínosná a jaké jsou role jednotlivých profesí. Foniatr musí být schopen samostatně vyšetřit řeč a stanovit diagnózu. Klinický logoped pak může diagnostiku výrazně rozšířit a doplnit o podrobné hodnocení komunikačních schopností, orofaciální motoriky nebo polykání a na základě toho navrhnout cílenou terapii. V současné době se snažíme definovat, co ještě řeší foniatr a co už náleží klinickému logopedovi. Je důležité průběžně vymezovat kompetence obou profesí tak, aby spolupráce byla co nejefektivnější a pacient z ní co nejvíce profitoval.

Jaký je rozdíl mezi logopedem a klinickým logopedem?

Existuje několik vysokých škol, kde lze logopedii studovat. Některé z nich jsou více zaměřené přímo medicínsky, jiné spíše pedagogicky. Klinický logoped je nelékařský zdravotnický pracovník, který po absolvování vysokoškolského studia splní specializační vzdělávání a získá odbornou způsobilost k výkonu povolání ve zdravotnictví.

Dokáže klinický logoped rozmluvit každého?

To asi ne, i když by to bylo super a všem by se nám to líbilo. Možnosti léčby závisí na příčině obtíží. Poruch řeči je celá řada – od vývojových přes neurologická až po psychogenní onemocnění – a výsledek terapie ovlivňuje řada faktorů, například rozsah postižení, celkový zdravotní stav, motivace pacienta i včasné zahájení léčby. U některých pacientů, například u dospělého pacienta po cévní mozkové příhodě, lze dosáhnout velmi výrazného zlepšení, ale výsledek nikdy nelze stoprocentně předem zaručit.

Jaké diagnózy jsou v logopedii nejčastější?

V dětském věku patří mezi nejčastější důvody návštěvy klinického logopeda poruchy výslovnosti a další vývojové poruchy řeči a jazyka. V dospělosti tvoří významnou skupinu pacienti po cévních mozkových příhodách, u kterých řešíme poruchy řeči, jazyka nebo polykání vzniklé v důsledku poškození mozku.

To se u dětí týká i vývojové dysfázie?

Vývojová dysfázie není jen o mluvení, ale i o porozumění řeči. Děti s vývojovou dysfázií mohou být bez odpovídajícího vyšetření mylně považovány za děti s jinou neurovývojovou poruchou nebo s poruchou intelektu, což může významně ovlivnit jejich další vzdělávání i vývoj.

Včasná diagnostika a správně vedená terapie tedy mohou zásadně ovlivnit kvalitu života dítěte?

Ano. Vývojová dysfázie není jen poruchou mluvení, ale především poruchou vývoje řeči. Ovlivňuje nejen vyjadřování, ale také porozumění. Proto je velmi důležité stanovit správně diagnózu. Tato diagnóza je foniatricko-logopedická. Jde o diagnózu, na jejíž diagnostice a léčbě úzce spolupracují foniatr a klinický logoped.

Hlas je pro mnoho lidí pracovním nástrojem. Jak lze pečovat o hlas, aby dlouho vydržel?

Hlas mnoho lidí bere jako samozřejmost a jeho význam si začne uvědomovat až ve chvíli, kdy je začne omezovat. Když hlas selže, tak je to problém, protože je to jeden z prvních faktorů, kterým se prezentujeme navenek a komunikujeme s okolím. Pokud člověk nemá zdravotní obtíže, tak o hlas v běžném životě není třeba nijak zásadně cíleně nebo nadstandardně pečovat. Základem je dodržovat pitný režim, nekouřit, nepřepínat hlas a dopřát mu odpočinek při větší zátěži. Foniatrický problém může pochopitelně způsobit i život v centru města a čas strávený v klimatizovaném prostoru.

Kdy už je naopak potřeba zdravotní problém řešit nebo jak minimalizovat rizika v případě, že se škodlivým situacím nelze vyloženě vyhnout?

Pokud se objeví výraznější hlasová únava, pálení v krku nebo změna kvality hlasu, je dobré obtíže nepodceňovat. Včasná konzultace může zabránit tomu, aby si člověk vytvořil nevhodné hlasové návyky nebo aby se potíže staly chronickými. Základem je dostatečný pitný režim, omezení hlasové zátěže a pozornost ke změnám v hlase. Platí obecné pravilo, že pokud obtíže přetrvávají déle než dva až tři týdny, měl by člověk navštívit ORL lékaře, který vyšetří hrtan a vyloučí závažnější onemocnění.

Někteří profesionálové mají „zaručené“ návody, jak pečovat o hlas, například pití syrových vajec a podobně. Funguje to?

Řada hlasových profesionálů, zejména umělců, má nějaký svůj trik, který jim zaručeně pomáhá. U většiny z nich ale nemáme vědecké důkazy o jejich skutečném účinku a část jejich efektu může být dána placebo efektem. Pokud jsou tyto postupy bezpečné a pomáhají, není důvod je rozmlouvat. Důležité je, aby nenahrazovaly správnou hlasovou hygienu nebo odbornou léčbu, pokud je potřeba.

Liší se péče u lidí používajících hlas jako pracovní nástroj od běžných pacientů? Ne kvůli protekci, ale kvůli tomu, kým je dotyčný profesně.

Samotná léčba probíhá stejně. Rozdíl je především v tom, že u lidí, kteří používají hlas jako svůj pracovní nástroj, bývá nižší práh pro vyšetření i zahájení cílené léčby. Ale například zpěvákům, zejména operním pěvcům, bych asi dříve předepsala antibiotika u infekce horních dýchacích cest, protože jde o pracovní nástroj a jakákoli, i drobná změna hlasu, která je pro běžného člověka nezaznamenatelná, pro něj může být profesně diskvalifikující. Ze stejného důvodu u těchto profesí více zvažujeme nutnost chirurgického zákroku v oblasti hrtanu, protože po něm hlas nemusí být stejný. Změna, kterou běžný člověk ani nezaznamená, může být pro tyto profese invalidizující. Rozdíl tedy nespočívá v samotné léčbě, ale především v jejím načasování.

Mění se hlas v průběhu života?

Samozřejmě, hlas se v průběhu života přirozeně mění. U kluků se výrazně mění v době puberty, ale i dívky mají méně nápadné období mutace. Ke změnám dochází také v seniorním věku, kdy hlas stárne. U žen se na jeho kvalitě může projevit i období menopauzy v souvislosti s hormonálními změnami.

Jaké chyby lidé nejčastěji dělají při používání hlasu?

Nejčastější chybou, kterou člověk instinktivně dělá při problémech s hlasem je, že začne šeptat. Šepot je pro hlasivky nejnáročnější pohyb, který po nich můžeme chtít. Hlasivkám neprospívají ani teplotní extrémy. Velmi horké nebo ledové nápoje. Obecně proto doporučujeme pít dostatek tekutin, ideálně pokojové teploty nebo vlažných, které jsou pro hlasivky nejšetrnější.

Z jakého důvodu je nejnáročnější právě šepot?

Protože při šeptání dochází k jejich prodlužování, a to je velmi namáhavé.

Jak velkým orgánem jsou hlasivky?

Hlasivky jsou malé. U dospělých žen měří přibližně 1 až 1,5 centimetru, u mužů asi 1,7 až 2 centimetry. Právě jejich délka je jedním z důvodů, proč mají muži a ženy odlišnou výšku hlasu.

Jak se na první poslech poznají unavené hlasivky?

Na první poslech to nemusí být vždy patrné. Projevem může být změna kvality hlasu, kdy člověk chraptí nebo v případě otoku má takový šustivý hlas, protože se hlasivky úplně nedomknou a vzduch proudí mezi nimi. Únava se může projevit i tím, že se hlas nedostane do takových výšek nebo obecně nepracuje v takovém hlasovém rozsahu, jak je u něj v případě dané osoby běžně zvykem. Člověk může mít pocit, že musí při mluvení vyvíjet větší úsilí nebo že se hlas rychle unaví.

Měla byste i tipy pro ulevení nebo navrácení hlasu?

Nejšetrnější pro hlasivky je hlasová pozice, které bychom mohli říkat „znuděný puberťák“. To znamená pomalé tempo, jít s hlasem o trochu níže a zkracovat sdělení. Protože když mluvíme rychle, zvyšujeme výšku hlasu i svalové napětí v oblasti hrtanu, což hlasivky více zatěžuje.

Jak často, pokud vůbec, vstupuje do disfunkcí somatika, psychika a podobné faktory?

Jde o záležitost hodně propojenou. Zvláště v případě hlasu jsou psychika a tělesné projevy spojené nádoby. Psychický stav i některá psychická nebo psychiatrická onemocnění mohou hlas významně ovlivnit. Je to poměrně známý fakt. Někdo, když je ve stresu, tak se mu zablokují záda, jiný člověk začne mít problém s hlasem.

Jak se to projevuje v případě hlasu?

Každý to známe z běžného života – při stresu, leknutí, vzteku nebo náročném rozhovoru se může stáhnout svalstvo v oblasti hrtanu a krku a hlas se změní. Přitom to neznamená, že jsou nemocné hlasivky, ale jde o funkční změnu způsobenou zvýšeným svalovým napětím, která po odeznění zátěžové situace zase ustoupí.

Co může být patologií v hlase?

Hlas lze hodnotit podle několika kvalit. Sledujeme především celkovou kvalitu hlasu, tedy jestli hlas zní zdravě nebo nemocně, dále hrubost, dyšnost, sílu hlasu a napětí v něm. To všechno jsou kvality, které dokážeme hodnotit nejen poslechově, ale řadu z nich lze také objektivně analyzovat pomocí akustických parametrů.

To znamená, že když nemá dospělý urostlý muž silný hlas, tak je nezdravý?

Takový hlas sice nemusí znít fyziologicky, ale nemusí to automaticky znamenat, že se tam vyskytuje nějaká patologie. Pokud se na hlasivkách neobjevuje organický nález a daného člověka to netrápí, tak to nepovažujeme za patologii a nenutíme ho, aby s tím něco dělal. Pokud ale hlas člověka omezuje v běžné komunikaci nebo v jeho profesi, případně je spojen s jinými obtížemi, pak je na místě pátrat po příčině a případně zahájit léčbu.

Jak vidíte budoucnost oboru – například využití umělé inteligence, digitálních nástrojů nebo vzdálené diagnostiky?

O telemedicíně se hodně mluví, u nás hlavně v návaznosti na sluchovou problematiku. Například vzdálené nastavování kochleárních implantátů nebo sluchadel je ve světě, konkrétně pro příklad v Austrálii, kde jsou velké geografické vzdálenosti, naprosto běžnou součástí péče. U nás to zatím naráží na organizační a personální překážky, tedy kdo by tuto péči poskytoval, jak takový výkon implementovat do zdravotnického systému a jak ho hradit z veřejného zdravotního pojištění. Umělá inteligence v našem oboru přesto není budoucnost, ale přítomnost. Otázkou je jen její využití a správnost použití nebo důvěryhodnost výstupů a jejich interpretace.

Vidíte v takové možnosti i nějaká rizika?

Největší riziko vidím v tom, že bychom se na umělou inteligenci začali příliš spoléhat. Pokud by za nás přebírala odborné rozhodování, mohlo by dojít k tomu, že bychom postupně ztráceli některé znalosti a dovednosti, které ale jako lékaři neustále potřebujeme. Umělá inteligence by měla být pomocníkem, nikoli náhradou zkušeností lékaře.

K jakým úkonům nebo činnostem mohou foniatři typicky využívat umělou inteligenci?

Umělá inteligence nachází uplatnění v celé řadě oblastí. V klinické praxi je dnes nejvíce využívána při analýze radiologických snímků. Ve foniatrii se intenzivně rozvíjí její využití při diagnostice sluchových poruch, ve screeningových programech i při analýze hlasu. Z hlasových parametrů lze například odhadovat riziko některých neurologických onemocnění, což je předmětem intenzivního výzkumu. Je zřejmé, že využití umělé inteligence bude v následujících letech dále narůstat a dnes je spíše těžké hledat oblast, kde by v budoucnu nenašla své uplatnění.

Je nějaká oblast v rámci oboru, kterou byste mohla vyzdvihnout jako zajímavost?

Určitě ano. Jednou z oblastí, která se v posledních letech velmi rozvíjí, je program kochleárních implantací u dospělých pacientů. Dnes už není určena jen lidem, kteří neslyší vůbec, ale dokáže významně pomoci i pacientům s prahem sluchu, který není využitelný pro korekci sluchadly nebo pacientům s jednostrannou hluchotou.

Může využít takovou možnost většina Vašich pacientů?

V posledních letech jsme jako první pracoviště v České republice zavedli možnost implantace v lokální anestezii u vybraných pacientů, což umožňuje nabídnout tuto léčbu i lidem, pro které by celková anestezie představovala vysoké riziko. Díky tomu se mění kvalita života stále větší skupiny pacientů.

Kolik je v ČR vlastně foniatrů?

Aktuální statistika vycházející z dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky říká, že v současnosti je v ČR 160 foniatrů. Ovšem z toho je téměř třetina ve věku 60 let a více, což ukazuje, že obor stárne a generační obměna není dostatečná. Foniatrů je skutečně málo. Zároveň se v posledních letech významně rozvíjí role klinických logopedů, a proto je důležité průběžně vymezovat kompetence jednotlivých profesí tak, aby spolupráce byla co nejefektivnější. To je jedno z témat, kterým se odborné společnosti v současnosti intenzivně věnují.

Tušíte, proč je málo foniatrů?

Důvodů je několik. Především je foniatrie obor málo medializovaný a tím pádem málo viditelný. Málo se mluví o tom, co všechno řeší, čím vším může být pacientům skutečně prospěšný, co vše v rámci oboru lze řešit. Občas také přetrvává mylná představa, že je určena spíše pro lékaře, kteří se nechtějí věnovat operativě. Ve skutečnosti to tak není.  Ve světě není výjimkou, že se foniatrii věnují i špičkoví laryngologové, kteří své pacienty sami operují a následně je provázejí i další léčbou, například rehabilitací hlasu. ORL lékařů je v ČR relativně dost, ale málo z nich se rozhodne dále specializovat právě ve foniatrii.

Je jejich rozložení při uváděných počtech po ČR dostatečné nebo rovnoměrné?

Určitě ne. Jsou regiony, kde foniatři vyloženě chybí. Což souvisí s celkovým nedostatkem specialistů. V důsledku toho se prodlužují čekací doby a péče není pro pacienty ve všech částech České republiky stejně dostupná.

Koho vzděláváte na Subkatedře foniatrie, pedaudiologie a klinické logopedie?

Naše subkatedra je poměrně specifická. Primárně vzděláváme lékaře s atestací v otorinolaryngologii, kteří se dále specializují ve foniatrii, a také klinické logopedy. Těch v posledních letech výrazně přibylo a jejich vzdělávání představuje významnou součást naší činnosti. V názvu naší subkatedry je samostatně uvedena také pedaudiologie, která je nedílnou součástí foniatrie a měl by ji bazálně ovládat každý foniatr. Lékaři, kteří se této oblasti chtějí věnovat hlouběji, se v ní mohou dále specializovat.

Kde dnes vidíte největší prostor pro zlepšení mezioborové spolupráce?

Zlepšení mezioborové spolupráce je podle mě až dalším krokem. V první řadě je nutné získat více lékařů, kteří se budou věnovat foniatrii. Bez dostatečného počtu odborníků nemůže být spolupráce, byť dobře nastavená, plně funkční. Teprve když bude dostatek specialistů, můžeme se zaměřit na další rozvoj mezioborové spolupráce, jasné nastavení kompetencí a vzájemných očekávání.

U kterých diagnóz z Vašeho oboru je podle Vás multidisciplinární přístup úplně zásadní?

Ve foniatrii prakticky u všech.

Jaké jsou v současnosti největší výzvy ve vzdělávání mladých odborníků?

Především nadšení. Nadchnout lidi pro to, aby práci dělali rádi a aby v ní viděli smysl a měli chuť sebe i obor posouvat dále.

Existuje nějaký konkrétní spouštěč, kterým lze to nadšení zařídit nebo díky němuž lze nadchnout?

Nadšení je vysoce individuální záležitost, univerzální tlačítko pro nadšení nemáme. Spouštěčem může být už jen to, když se mladý lékař dozví, co vše řešíme, umíme vyřešit a čím vším se zabýváme.

Co by podle vás měl mít dobrý foniatr kromě odborných znalostí?

Trpělivost. Oproti ORL, což je rychlý akutní obor, musí být foniatr naopak trpělivý. Musí si lidi vyslechnout, není možné pacienta vyřešit za deset minut. Léčba bývá dlouhodobým procesem a o pacienta se staráme minimálně několik měsíců.

Existuje foniatrie jako samostatný obor všude na světě?

Foniatrie se vyskytuje v různých podobách. Když přijedeme do zahraničí, často čelíme dotazům, jakému oboru se věnujeme. Obvykle vysvětlujeme, co znamená foniatrie a jak je definovaná v ČR, protože v řadě zemí mají samostatné audiology, jinde se daný odborník věnuje pouze hlasové problematice, ale v takto komplexním pojetí jsme poměrně unikátní. Jde o obor typicky evropský a velkou roli v jeho profilaci hrála česká foniatrická škola. Na tuto tradici dodnes navazujeme a snažíme se o zachování komplexního pojetí oboru.

Co je Světový den hlasu a co je jeho cílem?

Světový den hlasu se pravidelně slaví jako mezinárodní den od roku 2002 a připomínáme si ho každoročně 16. dubna. Cílem je informovat veřejnost o problematice významu hlasu, prevenci poškození, hlasové hygieně a možnostech léčby hlasových poruch. Každoročně se při této příležitosti konají akce pro odbornou i širokou veřejnost. Letos jsme měli například besedu ve spolupráci s divadlem J. K. Tyla v Plzni, kde v návaznosti na to bylo odehráno i muzikálové představení. Smyslem těchto aktivit je přiblížit problematiku hlasu veřejnosti, podporovat prevenci a vytvářet prostor pro sdílení informací mezi zdravotníky a laiky.

Co je na foniatrii nejtěžší nebo nejzajímavější?

V současné době především to, se pro ni rozhodnout. Cesta, jak se stát foniatrem, je trnitá. Nejzajímavější je naopak to široké spektrum možností, čemu se lze v rámci našeho oboru věnovat.

Co byste si přála, aby si lidé po přečtení tohoto rozhovoru o Vás a Vašem oboru odnesli?

Přála bych si, aby si lidé řekli, že jde o zajímavý obor, který má smysl. A budu moc ráda, pokud inspiruje další lékaře, aby se mu chtěli věnovat.