Kdo je vaší cílovou skupinou potřebující rehabilitaci? Jde o lékařem indikované pacienty nebo jde především o klienty z jejich vlastního rozhodnutí?

Rehabilitaci často iniciuje a indikuje lékař na základě aktuálního zdravotního stavu, progrese nebo případných komplikací, ale velkou část tvoří i klienti, kteří se o rehabilitaci hlásí ze svého vlastního zájmu a rozhodnutí, aby zlepšili soběstačnost a kvalitu života. Pracujeme interdisciplinárně a individuálně — indikace i cíle jsou vždy upraveny podle potřeb pacienta, jeho funkčních omezení a terapeutického potenciálu.

Co vše se dá rehabilitovat, pokud se bavíme o lidském těle?

Rehabilitovat se dá úplně cokoli. Rehabilitace se dělá dokonce i jako prerehabilitace, tedy před operačními výkony, před nějakými dalšími zákroky, typicky v různých interních nebo chirurgických oborech. Rehabilitaci může potřebovat jakýkoli pacient s určitým konkrétním problémem, který limituje jeho funkční schopnosti a pracovní i sociální začlenění do společnosti.

Je rehabilitace navázána pouze na několik konkrétních oborů, nebo funguje jako samostatný obor?

Jde o samostatný obor. Rehabilitační lékař má atestaci v oboru rehabilitační a fyzikální medicína. Podmínkou pro získání této specializace je zařazení do oboru, absolvování společného interního, pediatrického, chirurgického nebo neurologického základu a specializované praxe v celkové minimální délce 5 let. Součástí rehabilitačního týmu jsou i nelékařské profese, tedy fyzioterapeuti, ergoterapeuti, logopedi a další.

Atestace z rehabilitace je základní nebo nástavbová?

Atestace z oboru rehabilitační a fyzikální medicína je v České republice základní specializace, nikoli nástavbová.

Kdo se může stát rehabilitačním pracovníkem z pohledu vzdělání? Pokud to není pouze lékař, jak je to například u fyzioterapeutů?

Fyzioterapeut je vysokoškolsky vzdělaný zdravotník. Bakalářské studium fyzioterapie obvykle trvá tři roky a klade důraz na teoretické základy, klinické dovednosti a rozsáhlé praktické stáže v nemocnicích a ambulancích. Navazující magisterské nebo integrované magisterské programy rozšiřují výuku o pokročilou diagnostiku, vědeckou práci a manažerské dovednosti. Po ukončení vysokoškolského vzdělání fyzioterapeuti pokračují v postgraduálních kurzech a specializacích a získávají další praxi.

Jaký je rozdíl v kompetencích, co může dělat rehabilitační lékař a nelékař věnující se některé z profesí  z rehabilitačního oboru?

Rehabilitační lékař má medicínskou odpovědnost za diagnostiku, předepisuje léky, léčebné postupy a koordinuje péči s ostatními specialisty. Nelékařští členové týmu provádějí odbornou rehabilitační péči podle lékařské indikace a vlastních kompetencí — pohybovou terapii, manuální techniky, cvičební programy, edukační a funkční intervence či používání pomůcek. Sledují průběh terapie, hlásí lékaři změny stavu a společně navrhují úpravy rehabilitačního programu.

Proč je rehabilitační oddělení ve Všeobecné fakultní nemocnici začleněno právě v rámci neurologické kliniky?

Toto jeho začlenění usnadňuje úzkou spolupráci lékařů a terapeutů a umožňuje poskytovat specializovanou rehabilitaci šitou na míru neurologickým pacientům. Alternativou jsou samostatné kliniky rehabilitační medicíny nebo rehabilitační oddělení v rámci nemocnice, které mohou mít lůžkový i ambulantní provoz. Fyzioterapeuti z těchto klinik pak často pracují i na detašovaných pracovištích jiných oddělení.

Jaký je rozdíl v rehabilitaci na lůžkovém  oddělení a v ambulanci?

Rozdíl mezi lůžkovou a ambulantní rehabilitací spočívá zejména v závažnosti stavu, intenzitě a cílech péče. Na neurologických lůžkách poskytujeme akutní péči na jednotce intenzivní péče, kde rehabilitace začíná v nejranější fázi onemocnění s cílem časné mobilizace, zlepšení respiračních funkcí, prevenci senzorické deprivace a časné vertikalizace. Na standardních lůžkách pak tato denní interdisciplinární terapie pokračuje. Ambulantní rehabilitaci poskytujeme především pacientům našich specializovaných center.

S jakými diagnózami rehabilitujete pacienty na neurologické klinice?

Se všemi neurologickými diagnózami, které si lze představit, jinými slovy bychom mohli vyjmenovat celou učebnici neurologie. Klíčové je rozdělení na akutní péči a standardní péči. Na jednotce intenzivní péče jde nejčastěji o pacienty se získaným poškozením mozku, především po cévních mozkových příhodách. Na standardní lůžka jsou přijímáni i pacienti s dalšími diagnózami, např. s extrapyramidovým nebo autoimunitním onemocněním.

Jak lze rehabilitovat pacienta například po mozkové mrtvici?

Pokud je pacient ve fázi, kdy ho již můžeme vertikalizovat a zlepšovat jeho mobilitu, tak začínáme co nejdříve je to možné. Pokud to jeho stav nedovoluje, tak děláme pasivnější úkony, například bazální stimulaci, polohování, respirační fyzioterapii apod. Jakmile je možná vertikalizace, tak se o ní snažíme a pokračujeme v nácviku mobility a lokomoce. Na standardní lůžka se pacient překládá ve chvíli, kdy je to z interního hlediska a celkových vitálních funkcí možné. Tam pokračujeme v nácviku chůze, stability a snažíme se zlepšit všechna další funkční omezení.

Mění se vaši pacienti v průběhu let nebo případně desetiletí? Ať už s přístupem k léčbě nebo vnímáním rehabilitace jako oboru.

To je částečně individuální a přesnou změnu by lépe popsal statistik nebo odborník na sociální průzkumy. V naší praxi však sledujeme hlavně ochotu a schopnost pacienta spolupracovat, tedy jeho adherenci k léčebnému plánu a také kognitivní schopnosti, které spolupráci ovlivňují. Přístup k rehabilitaci se v čase mění i díky novým léčebným možnostem a širšímu povědomí veřejnosti, ale jádro práce zůstává stejné, to znamená motivovat pacienta, jasně vysvětlit cíle a význam aktivního zapojení, protože právě jeho vlastní úsilí je často klíčové pro zlepšení výsledků.

To je ten směr, kterým jsem uvažoval, zda zaznamenáváte mezi pacienty změnu přístupu společnosti k životu a zdravému žití.

Ano, vnímáme pozitivní posun v tom smyslu, že lidé ve věku 50 až 70 let jsou dnes obecně aktivnější než dříve. Častěji potkáváme starší dospělé, kteří pravidelně sportují a vedou aktivní život, což je výborný výchozí bod pro rehabilitaci. Pacienti zvyklí na pohyb mají větší motivaci a lepší předpoklady k zotavení, proto přizpůsobujeme terapie tak, aby navazovaly na činnosti, které je bavily, a případně je zkusíme upravit tak, aby je mohli i nadále provozovat.

Jakým směrem se v oboru rehabilitace ubírá vývoj?

Směr vývoje v rehabilitaci se liší podle diagnóz, ale podle mého osobního názoru by měl směřovat k většímu zapojení pacienta, tedy k tzv. self‑managementu. Současný model opakovaných ústavních a ambulantních rehabilitací často přináší jen krátkodobé zlepšení, dlouhodobě je klíčové podporovat pacienta především v pravidelném samostatném cvičení doma. Důležitou roli hraje digitalizace, například telerehabilitace a monitorování, a personalizace terapie tak, aby pacient mohl aktivně řídit svůj stav a udržet dosažené výsledky.

Bývají více motivovaní pacienti, kterým se něco stane v rámci úrazu než ti, kteří se do vaší péče dostali kvůli věku nebo v důsledku chronických onemocnění?

Motivace pacienta je čistě individuální záležitost. Po úrazech nebo u některých získaných poškození mozku je často vidět postupné zlepšování stavu, což může pacienta posílit v pokračování terapie. U chronických neurodegenerativních onemocnění je motivovanost často složitější, protože největší zlepšení funkčního stavu lze dosáhnout brzy po stanovení diagnózy. Poté se spíše snažíme zpomalit progresivní zhoršování a bojovat proti sekundárním komplikacím. To znamená, že v pozdějších fázích nemoci musíme čím dál více pacienta motivovat my jako terapeuti.

Mozek, pokud jsem správně pochopil to, co se dříve říkalo, tak vyroste a dál se nevyvíjí a je nutné pracovat pouze s dostupným stavem.

Nedá se říct, že se mozek po určitém věku už nemění. Neuroplasticita je možná v jakémkoli věku, i když věk částečně ovlivňuje rozsah a rychlost změn.

Kdy a proč lékaři změnili názor? Je to proto, že výzkum v rámci plastických změn probíhá neustále?

Názor lékařů se měnil s postupným nárůstem výzkumu v oblasti neuroplasticity. Téma podrobně probíráme v kurzu Základy neurofyziologie v IPVZ, kde kolega vysvětluje, v jaké fázi nemoci a jakými intervencemi je třeba zasahovat, aby k plastickým změnám v mozku vůbec docházelo. Protože v akutní fázi má mozek, když to řekneme trochu zjednodušeně, spontánní ochotu se začít opravovat, ale tato schopnost s časem klesá. Aby byla plasticita efektivně indukována, musí být rehabilitace dostatečně intenzivní, specifická a pravidelná.

U rehabilitace končetin vidí i laik změny k lepšímu, na ruku nebo nohu si může sáhnout nebo ji vidět. Ale jak motivovat někoho k rehabilitaci mozku, aby skutečně věřil a chtěl?

Rehabilitaci končetin si laik snadno představí — ruku či nohu vidíte, můžete se jich dotknout a změnu zpozorujete. U mozku to tak zřejmé není, takže v rozhovoru často používáme přirovnání ke sportu. Snažíme se pacientům vysvětlovat, že ve chvíli, kdy s námi vstoupí do tohoto typu aktivní a denní domácí rehabilitace, tak v tu chvíli přestávají být pacienty, ale jsou z nich v podstatě sportovci. Pokud člověk sportuje a chodí běhat pouze občas nebo jednou, dvakrát týdně, tak si udrží dobrou kondici, možná dokonce vyhraje nějaký místní závod, ale určitě ne olympiádu. Plastické změny se krásně prokazují právě u vrcholových sportovců, kteří denně a tvrdě dvoufázově trénují, a právě ti pak vyhrávají olympiády. Proto pacienty motivujeme k dennímu cílenému cvičení, dáváme jim měřitelné cíle a vysvětlujeme, že jen pravidelným a dostatečně intenzivním úsilím lze dosáhnout skutečného a viditelného zlepšení.

Čím pokračujete poté, kdy pacient posílí fyzickou schránku?

Kromě zlepšení motorických funkcí jsou důležité i kortikální funkce. Využíváme tedy kognitivní rehabilitaci, logopedii a terapii zaměřenou na apraxie, což je neschopnost vykonat naučené, cílené a koordinované úkony. Právě zde se ukazuje význam interdisciplinární rehabilitace, protože fyzioterapeut se soustředí především na motoriku, ergoterapeut na funkci horní končetiny a každodenní dovednosti a často také na kognitivní trénink, neuropsycholog může provádět podrobnější kognitivní intervence a logoped řeší poruchy řeči.

Je možné se ve vašem oboru setkat i se zdravým člověkem, třeba v rámci prevence, nebo takové záležitosti vůbec neřešíte?

Prevence je součástí všech oborů rehabilitace. Vitální kapacita začíná klesat už od 25. roku života, proto má smysl udržovat a zlepšovat fyzickou kondici od středního věku nebo ještě dříve. U neurologických onemocnění je prokázáno, že lepší kondice a aktivní životní styl zpomalují zhoršování funkcí a oddalují nástup disability. Koncem roku 2025 jsme vydali knihu Poruchy chůze a stability, která obsahuje kapitolu věnovanou těmto problémům ve stáří. V knize je prezentovaný graf, který ukazuje, že i v pokročilém věku lze zůstat relativně zdravý při udržení kondice a kognitivních funkcí, zatímco opomíjení těchto oblastí vede k rychlejšímu nástupu onemocnění a ztrátě soběstačnosti. V praxi tedy prevence a včasná podpora aktivity hrají zásadní roli.

Co obnáší termín komplexní rehabilitace?

Jedná se o interdisciplinární péči, do které se musí zapojit více odborných profesí. Například po mozkových příhodách nebo kraniocerebrálních poraněních (traumata zahrnující poškození lebky a/nebo mozku – pozn. autora) je obraz velmi komplexní, a proto je potřeba zapojit celý tým. To je komplexní rehabilitace.

Takto k tomu přistupujete i v oblasti vzdělávání dalších odborníků?

Ano, přesně tak k tomu přistupujeme i ve vzdělávání. Snažím se vybírat lektory, kteří nejsou pouze teoretiky, ale zkušenými lídry z praxe, tedy odborníky, kteří o pacienty roky pečují a mohou účastníkům předat nejen vědu, ale hlavně konkrétní zkušenosti. To byla má hlavní myšlenka při sestavování kurzů. Medicína se rychle vyvíjí a nestačí spoléhat se na znalosti získané před lety. Jako fakultní pracoviště vzděláváme pregraduálně i postgraduálně, proto je kontinuální a individuální vzdělávání součástí naší práce. Nechceme, aby si účastníci jen sami sháněli informace. Naším cílem je předávat je systematicky a uceleně, nikoli formou nahodilého čtení článků nebo jednorázových prezentací.

Co konkrétně se na vašich kurzech účastníci dozvědí?

Účastníci získají především velmi praktický návod, jak se o pacienty skutečně starat, to znamená krok za krokem a v konkrétních situacích, které v běžné praxi denně řeší. Nejde jen o to „co“ dělat, ale hlavně „proč“ to dělat právě tímto způsobem. Snažíme se propojit nejnovější doporučení a data s klinickou zkušeností, aby účastníci rozuměli, zda je postup, který někde slyšeli, opravdu správný a v jakém kontextu dává smysl. Mám ráda jednu východní moudrost se zlatem: když dostanete hroudu, je potřeba ji rozebrat na menší kousky a ověřit, že zlato není jen na povrchu, ale v každé její části. Stejně přistupujeme k informacím a doporučením – nepředáváme jen hotové závěry, ale pomáháme účastníkům porozumět celému postupu do hloubky, krok za krokem.

Je něco, v čem jsou třeba kurzy v rámci zdravotnického vzdělávání v České republice unikátní?

Myslím, že naše kurzy jsou specifické hlavně důrazem na praxi a složením lektorů. Výuku vedou kolegové ze specializovaných pracovišť, kteří se denně starají o pacienty s různými diagnózami. Průběžně sledují aktuální doporučení a principy evidence-based medicíny a zároveň mají možnost ověřovat je v běžné klinické praxi. Účastníci tak slyší nejen to, co „říkají“ standardy a oficiální doporučené postupy, ale i jak se tyto postupy skutečně osvědčují u pacientů. Navíc mají jistotu, že nejde o dávno překonané přístupy.

To znamená, že se kurzy, které garantujete, zabývají pouze neurologickými rehabilitacemi?

Ano, kurz se tak i jmenuje, Rehabilitace v neurologii, a zaměřuje se skutečně na nejčastější diagnózy, se kterými se rehabilitační lékaři, fyzioterapeuti a další profese v praxi setkávají. Oba naše kurzy jsou dvoudenní, aby byly časově zvládnutelné a co nejméně zasahovaly do běžného pracovního provozu účastníků.

Jak často by měl lékař absolvovat takový aktualizační kurz?

Kurz Rehabilitace v neurologii poměrně často absolvují lékaři v předatestační přípravě, protože jim pomůže ujasnit a propojit dosud naučené znalosti. Rehabilitace je ale tak široký obor, že se na kurzu objevují i otázky z ortopedie, balneologie a dalších specializací. I proto je kurz oblíbený, průběžně ho aktualizujeme a doplňujeme o nové poznatky. Lékaři vědí, že když na něj přijdou, dostanou to nejaktuálnější, a když se vrátí za rok, dozvědí se opět novinky. Oproti učebnicím je výhoda v tom, že ty při vydání vycházejí z literatury dostupné maximálně do daného roku a s každým dalším rokem nutně zastarávají, protože přibývají nové studie a doporučení.

A ten druhý kurz?

Ten se jmenuje Základy neurofyziologie a je více teoretický, ale s velmi praktickým dopadem. Účastníkům pomůže lépe pochopit souvislosti, to znamená, kdy, v jaké fázi onemocnění a proč by měli použít určitou metodu a ne jinou, a jak celý koncept léčby dává smysl v čase.

Takový kurz by mohl být vhodný i pro jiné profese než pouze pro lékaře?

Myslím, že by mohl být velmi přínosný i pro fyzioterapeuty. Ti, kteří jsou delší dobu po škole, si mohou doplnit současné neurofyziologické poznatky, které se za posledních 10 až 20 let výrazně posunuly, a zasadit do nich své dosavadní klinické zkušenosti. Často mi fyzioterapeuti říkají, že „cítí“, že něco funguje, ale až díky porozumění neurofyziologii lépe pochopí, proč tomu tak je a kde má daný přístup své limity. Mladší fyzioterapeuti mohou naopak konfrontovat své školské znalosti s lektory z klinické praxe, kteří jim ukážou, jak tyto teoretické principy skutečně vypadají u konkrétního pacienta.

V čem spočívá obsahová podstata tohoto kurzu?

Vysvětlujeme základní neurofyziologické principy, na nichž stojí i postupy, které jsou v rehabilitaci často předávány jen jako klinická zkušenost. Díky tomu si lékaři i fyzioterapeuti mohou „přeložit“ své oblíbené techniky do jazyka neurofyziologie, lépe odhadnout, u jakého pacienta a v jaké fázi budou mít největší efekt, a kdy je naopak vhodné zvolit jinou strategii. Získají tak větší jistotu v rozhodování a mohou terapii plánovat cíleněji, ne pouze pocitově.

Je nějaký rozdíl v přístupu k rehabilitaci v zahraničí a v České republice? Jsme v nějakém přístupu či procesu například lepší nebo naopak horší?

Nemyslím si, že se to dá takto jednoduše říct. Řada věcí je jiná nebo jinak pojímaná, a právě proto se potkáváme na mezinárodních konferencích, kde si vzájemně předáváme zkušenosti. Spolupracujeme s některými pracovišti ve světě, hlavně v Evropě, hodně jsme se od nich učili a dál tyto poznatky rozvíjíme. Vnímám to jako oboustranný proces.

Zeptám se tedy opačně. Je něco, v čem je naopak váš přístup inovativní?

V našem přístupu považuji za hlavní přednost předávání klíčových kompetencí pacientovi, důraz na jeho aktivní přístup a na maximální motivaci a edukaci ze strany terapeuta. Pokud dokážeme pacienta motivovat k co největší aktivitě, je prokazatelně možné dosáhnout zlepšení i v chronické fázi onemocnění.

Ono se to často říká, že fyzioterapie není jen o těle, ale i o psychice pacienta, kdy může hrát velkou roli psychologický aspekt při rehabilitaci.

Jednoznačně. Pokud má pacient neléčenou depresi nebo jiné neuropsychiatrické obtíže, následná motorická rehabilitace je jen velmi obtížná a často málo efektivní. I proto je ideální, když je součástí týmu také neuropsycholog a neuropsychiatr, kteří pomohou tyto potíže podchytit a léčit, aby rehabilitace vůbec mohla naplno fungovat.

To je přesně ta Vámi zmiňovaná komplexita a multidisciplinarita…

Přesně tak, to je součást zmiňované komplexity. Nejde jen o to „odcvičit“ sérii cviků, ale být pro pacienta spíš koučem, rádcem a motivátorem. Snažíme se, aby co největší část práce udělal pacient sám, protože jinak rehabilitace dlouhodobě fungovat nemůže. I proto, kdykoli je to možné, upřednostňujeme tzv. handsoff přístupy před čistě handson technikami. Čím víc je pacient závislý na tom, co dělá terapeut, tím menší je šance, že bude aktivní a něco pro sebe bude dělat i doma. A právě ta jeho vnitřní motivace a převzetí odpovědnosti jsou pro výsledek zásadní.

Ale z toho, co říkáte, tak chápu, že i ten druhý přístup existuje, a je některými odborníky používaný?

Určitě, zejména u pacientů s těžším postižením je hands-on přístup naprosto nezastupitelný a zůstává důležitou součástí rehabilitace. Kdykoli je to ale možné, je vhodné dávat prostor aktivnímu přístupu. Já vnímám, že role terapeuta se dnes napříč obory posouvá právě k roli kouče. To podle mě znamená chodit do ambulance s maximálním nasazením, být pro pacienta čitelným vzorem, aby viděl, že tomu, co dělám a co mu předávám, opravdu věřím. Víme i z výzkumů, že klíčová je sebedůvěra pacienta, jeho víra, že může něco ovlivnit. A úkolem terapeuta‑kouče je pacienta na tuto cestu nasměrovat a podpořit. Prognóza proto není dána jen diagnózou, ale velmi výrazně i přístupem, naším i pacientovým.

Dá se to naučit nebo musí být takový smysl pro obor více nebo méně vrozený?

Já sama zatím nemám žádný profesionální kurz koučinku, spíš jsem si k tomu něco dostudovala v literatuře. Myslím si ale, že základem není jen technika, ale přirozený zájem o obor a o lidi, se kterými pracujeme. To se úplně naučit nedá. Různé komunikační a motivační techniky si samozřejmě osvojit lze, ale pokud tam není základní vnitřní motivace pacienta podpořit, tak samy o sobě nestačí.

Jak na sobě poznám, nebo proč bych se měl jako lékař či ještě jako student lékařské fakulty rozhodnout, že právě rehabilitace je ten obor, který chci dělat? Co by mě k němu mohlo přitáhnout?

Neurologie je krásný diagnostický obor a v řadě případů vidíte zlepšování stavu, což je pro lékaře velmi povzbuzující. Rehabilitace k tomu přidává ještě jednu rovinu: nesoustředí se jen na příznak a nález, ale na to, jak konkrétní obtíž ovlivňuje funkci člověka, jeho soběstačnost, roli v rodině, práci a možnost být součástí společnosti.

Co bylo tou Vaší motivací?

Pro mě bylo přitažlivé právě to hledání funkčních souvislostí a možnost zlepšit funkční stav prostřednictvím cílené rehabilitační terapie, vedení a dlouhodobé spolupráce s pacientem. Kdo má rád přemýšlení v souvislostech, týmovou práci a chce s pacientem aktivně hledat cestu „jak to půjde“, ten si v rehabilitaci najde své místo.

Kolik už Vám prošlo pod rukama pacientů?

Přesné číslo opravdu neznám, protože je to už hodně dlouho, co pracuji v klinické praxi, takže jich bylo jistě velmi mnoho. Postupně jsem strávila více času v rehabilitaci než v čisté neurologii a současné působení na neurologické klinice pro mě představuje ideální spojení, protože se můžeme cíleně věnovat neurorehabilitaci a jít v ní opravdu do hloubky.

Dokázala byste říct, co pro Vás bylo za dobu Vaší kariéry v profesi nejnáročnější? Ať už to byl nějaký zlomový moment ve způsobu léčby nebo zlomová technika, případně nový přístup nebo nějaká osobní zkušenost s konkrétním případem?

No, to se určitě říct dá, jsou vlastně dva. Prvním momentem byla dohoda s přednostou naší neurologické kliniky na vybudování nové neurorehabilitace a druhým byla zahraniční stáž u francouzských a belgických kolegů, kde jsem začala objevovat, jak ještě lépe pomoci pacientům v chronické fázi, například se spastickou parézou a dalšími diagnózami.

A máte ještě nějaký profesní cíl, který si chcete splnit?

Profesní cíle máme pořád, neustále objevujeme nové možnosti a rozvíjíme nové spolupráce. Pracujeme tady s řadou skvělých a velmi erudovaných neurologů a stále se objevuje něco zajímavého, co má smysl zkoušet a posouvat dál. Není to tedy jeden konkrétní cíl, ale spíš kontinuální snaha obor rozvíjet.

Co byste chtěla objevit?

V tom budu tajná. To je spíš takový plán, zatím nerealizovaný, jenom v mé hlavě. Ale pořád se týká neurologických pacientů. (úsměv – pozn. autora)