Kdybyste měl Sanitku přání představit někomu, kdo vůbec netuší, o co jde, jak byste ji popsal?

Já si k tomu vypůjčím naše motto – plníme přání lidem, kteří si ho sami splnit nemohou. Plníme přání lidem, kteří jsou na tom zdravotně velmi špatně. K tomu používáme sanitní vozy a skupinu dobrovolníků. Tu tvoří zdravotníci a řidiči sanitek.

Jaký typ pacientů je vaším typickým klientem?

Někdy mohou být v takzvaném terminálním stádiu čili už mají ukončenou léčbu. Nebo to mohou být lidé, kteří jsou na tom zdravotně špatně z chronického důvodu, nemohou se hýbat a sami se bez naší pomoci nedokážou dostat z místa, kde tráví čas, ať už jde o vlastní domov nebo nějaké lůžkové zařízení, a chtěli by ještě něco zažít. Fyzický zážitek, i když dneska jsou k dispozici různé brýle na virtuální realitu, je nenahraditelný.

Sanitka přání vznikla v roce 2022, ale podle toho, jak to popisujete, tak mi přijde, že jde o službu, která byla potřeba vždy. Přesto existuje pouze posledních pár let? Kde se vzala ta myšlenka? Jde o český unikát, jehož jste autorem?

Ne, ne, to bych si přisvojoval něco, co mi nepatří. Při zakládání Sanitky přání v roce 2022 jsme byli sami velmi překvapeni, že u nás nikdo takovou službu nenabízí. Existovalo několik popsaných případů v médiích, které jsme dohledali, kdy někdo individuálně zmobilizoval nějakou sanitku a díky tomu udělal jedno konkrétní přání. Ale nebyla to služba, kterou člověk mohl standardně poptat a objednat. Koncept není původně český ale nizozemský. Tam taková sanitka funguje už téměř 20 let a má dokonce rodinnou historii, protože syn původního zakladatele tu tamější sanitku dnes vede.

Takže jste to od nich čistě okopírovali koncept, nebo jste s nimi byli i v kontaktu?

My jsme se od nich dokonce přímo učili. Oni byli velmi otevření a říkali nám – přijeďte, napište si otázky, my vám je zodpovíme a ukážeme v praxi, jak to vypadá a jak to chodí. Byli prostě velmi ochotní nám všechno ukázat a vysvětlit. Dokonce i naše první sanitka pochází od nich, protože nám ji prodali.

Byli jste alespoň první v České republice a Vy jste ten, kdo sem myšlenku přinesl?

To ano, to je pravda. V České republice jsme byli první, kdo téma otevřel a nastartoval. Na začátku jsme byli tři spoluzakladatelé, ale ani jeden z nás nepracoval přímo ve zdravotnictví. Měli jsme však hodně zkušeností se sociálními službami.

Jaký byl proces vzniku?

Nějakou dobu to trvalo, protože Sanitka přání je úplně od začátku projekt, který vznikl z našich vlastních úspor. Já osobně jsem prostě vzal 150 tisíc korun z rodinných úspor a řekl manželce – letos nepojedeme na dovolenou, koupil jsem totiž sanitku. Byla docela překvapená.

Nebyla taková částka na rozjezd celého projektu málo? Nebo to byla jen část peněz a měli jste vícezdrojové financování?

Byly samozřejmě nějaké náročnější chvíle, ale nestál za námi žádný silný sponzora nebo finanční partner. Nám v začátku trvalo poměrně hodně času, než jsme našli tu samotnou sanitku, než jsme na ní našetřili, než jsme se mohli pustit do splnění prvního přání.

Co bylo tím prvním, nebo možná posledním, případně nejsilnějším impulsem pro zabývání se myšlenkou poskytovat takovou službu a obětovat tomu i vlastní úspory?

Těch impulsů bylo několik, ale nebyla v tom osobní zkušenost jako u mnohých jiných organizací nebo projektů, kdy někdo založí něco, co jemu samotnému chybí. Já jsem dlouhou dobu pracoval v roli konzultanta pro inovace v sociálních službách, například pro Centrum paraple nebo organizaci proFem a pomáhal jsem jim inovovat jejich služby. Jenže často jsem chodil do organizací, kde v podstatě všechno dobře fungovalo, a proto jsem v nich pomáhal jenom s nějakými střípky. Jenže jsem pořád měl myšlenku posunout se k něčemu vlastnímu. A právě jeden z těch tehdejších spoluzakladatelů měl ten příběh. Od narození trávil hodně času v nemocnici kvůli těžkým zdravotním problémům. I když nebyla akutní nutnost nebo urgence takovou službu zakládat kvůli němu, tak jsme si říkali, že to stejně někdo časem udělá a proč bychom to neměli být my.

S jakými překážkami jste se na začátku potýkali?

Nejtěžší část bylo prošlapávat tu cestu. Potýkali jsme se hlavně s legislativou. U nás nebyl žádný ustálený princip pro tuto službu. Dlouhou dobu nám trvalo najít vůbec způsob, jakým ji budeme provozovat.

Existuje termín zdravotně sociální pomezí, a každý si z toho vybere, co potřebuje. Jde tedy primárně o zdravotní nebo sociální službu?

Pro jednoduchost vystupování před úřady, veřejností, ale i zdravotním personálem jsme nakonec zvolili variantu, kterou jsme konzultovali jak s Ministerstvem zdravotnictví, tak s odborem zdravotnictví na pražském magistrátu. Jsme takzvanou dopravní zdravotnickou službou. To znamená, že jsme registrovanou zdravotní službou.

Když zmiňujete magistrát, znamená to, že působíte jenom regionálně v rámci Prahy nebo působíte celorepublikově?

O magistrátu mluvím proto, že máme sídlo v Praze, konkrétně na Praze 13 ve Stodůlkách, kde naše sanitky i parkujeme. Ale působíme a přání plníme po celé republice. Dokonce si i statisticky sledujeme plnění přání v jednotlivých krajích a během roku obsáhneme rozhodně všechny kraje, některé počtem i významně. Máme navíc partnerskou sanitku v Ostravě, abychom byli schopni pokrýt celou republiku efektivněji.

V čem spočívá přínos pro vás, když přání realizujete přes partnerskou organizaci?

Stávalo se nám, že řidič vyjel z místa bydliště, třeba z Hradce Králové, pro naši sanitku do Prahy. Z Prahy jel následně do Ostravy a tam naložil klienta. Společně jeli pár kilometrů do Frýdku-Místku splnit přání, z Frýdku-Místku zpátky do Ostravy, kde klienta vyložil, a jel zase do Prahy, zaparkoval sanitku a pak cestoval ještě domů. Celá tahle cesta trvala 16 nebo 18 hodin kvůli dvěma hodinám plnění přání. Což bylo neúnosné, abychom dlouhodobě fungovali v tomto módu. Proto máme tu spolupráci, abychom ušetřili čas a energii našich dobrovolníků, kteří pro nás pracují ve svém volném čase a bez nároku na odměnu. My si v Ostravě půjčujeme vůz s řidičem a máme v něm svůj personál. Kromě loga na autě je ta služba úplně stejná, jako když plníme přání naší pražskou sanitkou.

Původně jste kupovali jednu sanitku, ale nyní, po třech letech provozování služby, už máte dvě auta.

Je to tak. V loňském roce (2024) jsme udělali velkou crowdfundingovou kampaň a podařilo se nám vybrat finanční prostředky na druhou sanitku. V tu chvíli bylo potřeba i více stabilizovat zázemí pro obě auta. Městská část Praha 13 nám vyšla vstříc, a my tak máme na poliklinice ve Stodůlkách kancelář a stání na pražské záchrance.

S jakým typem profesí se klient na palubě vaší sanitky setká?

Vycházíme z toho, že jsme zdravotní dopravní služba, ale máme auta vybavená lépe než zdravotní dopravní služba, abychom mohli poskytovat služby v námi zamýšleném rozsahu. I personál máme lépe proškolený a ve vyšším počtu, než požadují předpisy, protože je tam i zdravotní sestra.

Může s klientem jet na plnění jeho přání i někdo z rodiny nebo kamarádů?

V naší sanitce je to možné. Velmi často jde o někoho z rodinných příslušníků nebo kamarádů, vnučka, vnouček, nebo třeba někdo z lůžkového zařízení, kdo má ke klientovi blízko a doprovází ho jako psychická podpora. V té sanitce jsou pro ně vyčleněna extra místa. A když tam nikdo z blízkých lidí není, tak tam často sedí právě ta naše zdravotní sestra.

A pokud jde o sestavu posádky?

Je to primárně řidič, který je oficiálně v našem případě řidičem zdravotnické dopravní služby, ale fakticky jde o několik řidičů profesionálně pracujících jako řidiči záchranné služby. Dalším členem posádky je osoba s minimálním vzděláním na úrovni všeobecné zdravotní sestry. Ti lidé ve svých profesích pracují v nemocnici, v soukromé ordinaci nebo v hospici. A ta pomáhá klientovi si to přání po zdravotní stránce užít, protože naším cílem není pouze dostat klienta z bodu A do bodu B, ale naším cílem je, aby klient měl krásný zážitek, protože často jde o jejich poslední zážitky v životě.

Jakým klientům, s ohledem na diagnózu nebo limity ve smyslu onemocnění, můžete plnit přání, když nejste rychlá záchranná služba a členem posádky není lékař?

Možná pro upřesnění řeknu, komu už přání plníme a komu ještě ne. Naše podmínky stanovují, že klient musí tu službu potřebovat. To znamená, že když je někdo na tom zdravotně tak, že si může zavolat taxi, sednout do něj a splnit si to přání tímto způsobem sám a nepotřebuje doprovod zdravotníka a nepotřebuje ani nosítka, tak pro takového člověka není naše služba určena.

To je pohled z jedné strany spektra. A ten limitní pohled z druhé strany, koho už nemůžete na splnění jeho přání odvézt?

Na to máme zpracovanou celkem podrobnou metodiku, koho můžeme vézt a koho ne. Ta metodika se navíc neustále aktualizuje. Naše koordinátorka je zkušená zdravotní sestra, která pracuje na jednotce intenzivní péče a má poměrně hodně zkušeností i kompetencí k tomu, aby si dožádala informace o klientovi. Ty informace následně podrobně vyhodnocuje a dává odborné doporučení, zda klienta můžeme nebo nemůžeme vzít. Důvodem je to, abychom eliminovali moment, kdy dojde k nějaké krizové situaci. A protože nejsme záchranná služba, tak pokud zdravotní stav daného člověka je akutně špatný a plnění přání by ho mohlo ohrozit, tak mu nemůžeme vyhovět.

Jak reagujete v situaci, kdy se zdravotní stav zhorší po cestě?

To záleží na typu zhoršení. Některé stavy jsme schopni vyřešit díky zdravotníkům na palubě sanitky. Pokud to není možné, pak máme protokol na to, že pokud by došlo k nějaké mimořádné situaci, tak zastavujeme sanitku, voláme záchrannou službu a konzultujeme s nimi další postup. Variantou může být, že dopravíme do zdravotnického zařízení pacienta my, nebo oni vyjedou pro něj směrem k nám. Rozhodně nepřekračujeme žádné kompetence.

Tedy není to automaticky tak, že byste zapnuli majáky a rovnou ho vezli do nemocnice. Používáte vlastně vůbec majáky, když už je máte na autě nainstalované?

Velmi důrazně nabádáme naše řidiče je nepoužívat, protože oni je v drtivé většině případů opravdu nepotřebují. My jsme sanitka, která jezdí pomalu a naším cílem je ten zážitek. Majáky jsou tedy spíše vizuální záležitost, ale zároveň je to povinná výbava té zdravotní dopravní služby. Sice tedy majáky máme, ale v drtivé většině případů je nepotřebujeme, protože nikoho nezachraňujeme.

Opakovaně zmiňujete dobrovolnickou službu v Sanitce přání. Znamená to, že i když máte zkušené a vzdělané kolegy, tak nejsou za službu u vás placeni?

Je to tak. My jsme šli cestou toho nizozemského modelu a tam to funguje stejně. Jsme dobrovolnickou organizací. To znamená, že ti, kdo tvoří posádku, mají nějakou finanční kompenzaci za dopravu, zjednodušeně cestovní náklady, protože k tomu použijí třeba svoje auto, nebo si platí vlak a podobně. Ale účast na samotném přání není nijak honorována. A dělají to ve svém volném čase bez nároku na odměnu.

Jaká je reálně motivace těch dobrovolníků, že ve svém volném čase jdou znova dělat to, co dělají běžně v práci – a dodejme, že jde o fyzicky a psychicky náročnou práci, a navíc zadarmo a ve volném čase?

To je opravdu skvělá otázka. My ty důvody známe. Pro hodně lidí je tím motivem opravdu ta samotná smysluplná činnost, kdy jsou přítomni v nějakém pro ty klienty fakt důležitém okamžiku. V tom je obrovská emoce. Myslím si, že je to kombinace toho, že mohou uplatnit svoji expertizu v něčem, co má pro konkrétního člověka hodnotu. Hodně našich lidí má i nějakou osobní zkušenost s umíráním nebo doprovázením. A přijde jim to jako důležitá věc a chtějí toho být součástí.

Máte velký tým kolegů?

Aktuálně máme přes 55 dobrovolníků, takže na počet osob jsme už poměrně velká organizace. Máme dokonce skupinu skalních, kteří jsou u nás skoro od začátku věnují tomu hodně času. Pak máme větší skupinu kolegů, kteří jezdí občas. Ale zásadní je to, že těm lidem je strašně blízká myšlenka té služby jako takové a zároveň její dostupnosti. Účast na tom samotném přání je totiž vážně silný zážitek.

Máte v týmu dobrovolníků i nějakého lékaře?

Mezi dobrovolníky lékaře nemáme. Ale máme poměrně velkou síť externích spolupracovníků pro případ, kdybychom je potřebovali. Typicky pro nějakou konzultaci nebo podporu. Takových máme několik, na které se můžeme obrátit, ale skutečně je v podstatě nepotřebujeme. Máme i několik psychologů a krizových interventů, kteří jsou primárně k dispozici našim dobrovolníkům, když by měli osobní potřebu a něco na ně dolehlo, aby měli podporu.

A využívají je kolegové?

Po pravdě, moc mi nevolají. (smích)

Kromě lékařů externistů spolupracujete ještě s jinými organizacemi z důvodu jejich zaměření? Mám na mysli například paliativní péči nebo služby domácí péče.

To ano, především ze začátku, když jsme byli úplně novou službou a nikdo nás neznal. Dnes už nám různá zařízení a organizace píšou napřímo, oni už vědí, jak naše služba probíhá a mají důvěru v naší práci a v to, že vše zařídíme. Takových organizací jsou dnes nižší desítky a s nimi máme opakovaný kontakt, mnohdy i třikrát nebo čtyřikrát.

Ale jeden klient nemůže mít u vás splněné více než jedno přání?

Ne, to nemůže. Každé přání je jiný klient, byť v některých případech opakovaně z jednoho zařízení.

Plníte přání lidem nejčastěji v terminálním stádiu nemoci. Máte nějakou informaci o tom, jak dlouho ještě vaši klienti po splněném přání žijí?

Naším cílem není si dělat nějaké statistiky, jak dlouho klient po splnění přání dožívá. Pokud se tu informaci dozvíme, tak spíš nahodile. Ale pohybujeme se v řádech týdnů nebo krátkých měsíců. V extrémních případech jsou to třeba jen dny.

Kolik už jste od založení splnili přání?

Je jich více než 250.

Plníte přání každý den?

To ne. Hlavním limitem je počet dobrovolníků a počet aut. Ale čísla rostou strmě. Jen v letošním roce splníme skoro tolik přání jako za dva předchozí roky dohromady.

O jaká auta se jedná? Jsou nová, ojetá nebo pronajímaná na leasing?

Já bych strašně rád řekl, že máme nová auta, ale není to tak. Máme ojetá auta, která navíc nemají nikdy dlouhou životnost, protože najedeme zhruba 80 000 kilometrů ročně. Doufáme však v obnovení a možná i rozšíření vozového parku.

Co musí klient udělat pro to, abyste mu splnili jeho přání?

Existuje pouze jedna jediná cesta. I když nám sice lidé píšou přes sociální sítě, nebo nám volají případně píšou e-maily, tak je stejně vždy odkážeme na formulář na našich webových stránkách. Za prvé proto, abychom získali všechny potřebné informace a za druhé, aby nedošlo k nějakému nedorozumění a aby bylo přání splněno v požadovaném rozsahu a byl to skutečný zážitek.

Kdo je nejčastějším žadatelem o splnění přání?

Drtivá většina žádostí nepochází od těch samotných klientů. To jsou pouze jednotky procent. V drtivé většině případů jde o rodinu, ať už tu nejbližší nebo širší okruh příbuzných a ve vysokém procentu procentu jsou to právě ti zdravotníci, sociální pracovníci nebo pečovatelé, kteří o klienta pečují.

Jaká je standardní délka doby od poptávky až po splnění přání?

Náš interní rekord je 16 hodin, a dokonce ještě během víkendu.

To znamená, že u toho formuláře na webu máte stálého nonstop operátora?

V tomto konkrétním případě šlo spíše o souhru náhod. Žadatelka psala zprávu ještě přes jiný komunikační kanál a apelovala na vysokou urgenci a díky tomu jsme věděli, že přijde žádost i přes formulář. Ale jde skutečně o rekord, není to standardní tempo, v jakém bychom byli schopni pracovat. Především s ohledem na naše dobrovolníky. Standardní doba je v rozsahu několika málo dnů. Většina našich klientů poptává přání, které je potřeba někde dohodnout.

Takže záleží i na kapacitách té druhé strany, případně, kde se má přání plnit.

Třeba chce klient vyrazit do zoologické zahrady, tak v tom případě není problém, mají otevřeno v podstatě kdykoli. Ale pokud má jet někdo z blízkých s klientem, už je nutné to sladit s jeho časovými možnostmi. Ale máme už i objednaná přání na rok 2026.

O jaká jde přání, že se domlouvají tak dlouho dopředu?

To jsou většinou přání, kdy klient chce být přítomný například na svatbě některého ze svých dětí nebo vnoučat a termín svatby je dlouho dopředu daný, nebo jde o návštěvu koncertu oblíbeného interpreta.

V případě koncertu zařizujete kromě dopravy i vstupenky, nebo čistě jen tu dopravu a doprovod?

Úplně všechno, včetně vstupenky. Naši službu máme nastavenou tak, že v sanitce sedí dvoučlenná posádka a zároveň klient a až dva další lidé, jeho doprovod. A pro celou tuto sestavu osob zajišťujeme plný servis.

Plníte v rámci konkrétního dne i více přání, nebo pouze jedno?

Jedna posádka plní v jeden den pouze jedno přání. Na to u nás existuje i pravidlo, proč to tak děláme. Všichni jsme si vědomi delikátnosti té situace. Klienti jsou v těžké životní situaci, ke svému onemocnění mají často mnoho dalších limitů a obtíží a nebylo by dobré je ještě navíc stresovat tím, že budeme popohánět splnění toho přání, abychom mohli zase jet rychle jinam. Je to jejich den, jejich přání a my se jim věnujeme s maximální péčí.

Máte pro plnění přání i nějaké další limity nebo pravidla?

Kromě toho, že plníme vždy jen jedno v rámci jedné posádky na den, což znamená, že můžeme realizovat i dvě přání za den, protože máme dvě sanitky, tak další podmínkou je, že musí jít o přání plněné na území České republiky nebo maximálně, a to je novinka, v blízkém příhraničí. Ale nejezdíme třeba k moři, protože to z kapacitních důvodů není možné. Tam by neúměrně vzrůstala náročnost na doprovodné vozidlo s další posádkou na vystřídání a podobně. To jsou asi základní limity, ale v ostatních případech se snažíme splnit jakékoli přání a jiné podmínky moc nestanovujeme.

Přesto asi bude existovat limit, za který byste už nešli?

Určitě bychom neplnili neetická přání, v tom bychom nikoho nepodporovali. Kdysi jsme se spoluzakladateli dokonce seděli nad tímto tématem a řešili různé scénáře. Třeba kdyby někdo vyslovil přání jet do striptýzového klubu. Nad tím jsme vedli dlouhou debatu. Ovšem zatím jen v teoretické rovině, takové přání ještě nikdo nevyslovil. (smích)

Na nějaká pikantní přání jsem se zrovna chtěl zeptat.

To je velmi častá otázka i od novinářů, kteří vždy chtějí slyšet nějaká „nej“. Jenže ta přání jsou obvykle velmi prostá. Když je totiž člověk na smrtelné posteli a zbývá mu krátký čas do konce života, tak nechce skákat padákem, potápět se na dno moře nebo jít do striptýzového klubu. Naopak chce zažít něco, co je jemu osobně velmi blízké, niterní. Podívat se do místa narození, na místo, kde se dotyčný seznámil se svým partnerem, nebo jen navštívit příbuzné v domácím prostředí. Naopak pokud bychom dostali žádost o splnění nějakého adrenalinového zážitku, tak by se nám automaticky rozblikaly naše varovné majáčky v hlavě a ptali bychom se sami sebe, jestli je skutečně v tak vážném stavu, když chce podstoupit něco tak neobvyklého, nebo se ptáme, jestli by si ho neuměl splnit i bez nás. Čili nezavrhujeme to dopředu, ale vnitřní alarmy nám stále fungují.

Obracejí se na vás primárně věkově starší klienti, nebo je to zkreslená představa?

Kdybychom si udělali statistiku, tak ano. Ale jsou naopak případy i velmi mladých lidí. Naší nejmladší klientce bylo 5 let a nejstaršímu klientovi 100 let. A v tomto případě šlo dokonce o setkání dvou stoletých nebo téměř stoletých osob. Moc hezký zážitek.

Pětiletá klientka…to je naopak velmi smutné. Brečíte někdy při práci?

Ano, brečím poměrně dost a tohle byl jeden z případů, kdy jsem velmi brečel a rovnou z několika důvodů. My totiž našim přáním děláme i mediální podporu, příběhy zveřejňujeme, samozřejmě vždy se svolením klientů. V tomto případě jsme si ale nebyli jisti a měli jsme poměrně intenzivní komunikaci s odbornou garantkou naší služby, jakým způsobem o tom přání psát, aby to bylo citlivé. U této konkrétní pětileté klientky nakonec došlo k úspěchu v léčbě a ke zlepšení zdravotního stavu, což nás hodně těšilo. Dětské klienty je vždy těžší vnitřně zpracovávat, ale když najednou vidíme, že nakonec nešlo o uzavírání života a byla to jen taková zastávka v jejich životě, tak jde o extra pozitivní pocit.

Rozhoduje v případě splnění přání nebo samotné možnosti splnění cena daného přání?

Ne, to nerozhoduje. Ještě se nám nikdy nestalo, že bychom přání nemohli splnit kvůli ceně. My máme navíc velké štěstí na instituce, kde se přání mají konat. Mnoho z nich nám odpustí vstupné nebo poplatky. Typicky hrady, zámky, zoologické zahrady nebo nám pomáhají dobrovolní hasiči. Toho si nesmírně vážíme.

Proč dobrovolní hasiči?

Jedna z námi zjišťovaných informací před splněním přání je i hmotnost klienta a přístup pro nosítka. Důvod je jednoduchý. Máme totiž dobrovolnice, které jsou velmi drobné a samy váží velmi málo. A ty zkrátka nemůže manipulovat nebo jinak pomáhat klientovi vážícímu 100 nebo 150 kilogramů. Nejen tedy, že se snažíme i s ohledem na tyto fakty párovat posádky, ale i komunikujeme s dalšími subjekty.

Jde tedy vždy o klienty potřebující lůžko v sanitce, nebo to není podmínkou?

Většinou ho potřebujeme i na ty, které třeba vidíme na fotce stát nebo sedět. Oni mohou mít onemocnění, kvůli kterému jsou dlouhodobě upoutáni na lůžko a nejsou schopni ujít delší úsek nebo dlouho sedět. Lůžko je samozřejmě polohovatelné. Pak je i skupina klientů, která ho vysloveně nepotřebuje, přesto na něm jede, protože potřebuje doprovod zdravotníka a tam zase narážíme na náš technický limit. Nemáme v sanitce kotvící zařízení na invalidní vozík. Takže i klient, byť principiálně nepotřebuje ležet, tak v sanitce je na lůžku.

Sanitka přání má přes 50 spolupracovníků. Splnili jste více než 250 přání. Máte už dvě sanitky. To jsou všechno dohromady velké náklady na provoz. Jakým způsobem jste financováni?

Od začátku projektu jsme zapsaný spolek, nezisková organizace. A hospodaříme velmi transparentně. Volně dohledatelný je náš transparentní účet a na něm jsou vidět příjmy a výdaje. Navíc zveřejňujeme každý rok výroční zprávu včetně účetní závěrky. V minulém roce jsme hospodařili s částkou necelých dvou milionů korun. Ve 100 procentech případů jsme financováni pouze z darů jednotlivců a firem. Nečerpáme žádné státní peníze ve smyslu dotací nebo peněz od zdravotních pojišťoven. Někteří dárci přispívají jednorázově 50 nebo 100 korun, jiní mají nastavený trvalý příkaz na pětistovku měsíčně. Jindy dělá firma nějaký večírek a rozhodne se vybrané peníze věnovat na dobročinnost a vybere si třeba naší organizaci. Máme i několik ekonomicky silnějších partnerů, což jsou Ježíškova vnoučata, Nadace Českého rozhlasu nebo spolupráce se Slevomatem, kde můžete zakoupit voucher pro Sanitku přání.

Jaké přání máte Vy osobně?

Moje přání je, aby se pojem Sanitka přání stal obdobným pojmem jako je třeba Linka bezpečí. To znamená veřejnosti všeobecně známá, abychom někomu naskočili hned jako první varianta v případě, že bude vědět o někom, kdo má přání a není schopen si ho sám splnit.