|
|
|
4.6.2 Ebola a MarburgPůvodci vysoce patogenních, závažných hemoragických horeček Ebola a Marburg patří mezi filoviry. Infekce se vyskytuje v centrální (DR Kongo) a východní (Uganda) Africe. Rezervoár filovirů není přesně znám, ale předpokládá se, že jsou jím plodožraví kaloni. V oblastech přírodních ohnisek nákaze mohou kromě člověka podlehnout i populace šimpanzů a goril. První případy nákazy Marburg byly popsány v roce 1967 v německém městě Marburg a ve stejném roce také v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii, kdy došlo k nákaze laboratorních pracovníků, kteří manipulovali s infikovanými kočkodany (Cercopithecus aethiops) z Ugandy. Epidemie nákazy virem Ebola byla poprvé popsána v roce 1976 v Súdánu a DR Kongo (Zaire). Virus byl pojmenován podle řeky Ebola, která protéká v okolí města Yambuku, kde tato epidemie v Zairu proběhla. Po průniku virů do organismu porušenou kůží nebo sliznicemi dochází k primárnímu pomnožení viru uvnitř dendritických buněk a makrofágů. Makrofágy jsou k nákaze virem vysoce vnímavé a uplatňují se při rozsevu viru do sekundárních lymfatických orgánů, do jater, ledvin, nadledvin a pankreatu. Dále dochází k infekci endoteliálních buněk. V rozvoji septického šoku a koagulopatii hraje zásadní roli imunitní odpověď hostitele provázená hypersekrecí proinflamatorních cytokinů. Klinický průběh onemocnění se příliš neliší od ostatních hemoragických horeček. Inkubační doba bývá nejčastěji 4 - 9 dní, rozmezí je 2 - 21 dnů. Dochází k náhlému vzestupu teploty a rozvoji nespecifických chřipkových příznaků jako silné bolesti hlavy, schvácenost, nauzea, zvracení, průjem, bolesti břicha, kašel, bolesti v krku a na hrudi. Kolem pátého až sedmého dne od nákazy dochází k výsevu makulopapulárního exantému. Mezi další typické příznaky patří edém obličeje a krku, případně skrota, hepatomegalie, konjunktivální injekce a faryngitida. Postupně se přidává i zmatenost, somnolence, sopor až kóma a rozvoj krvácivých příznaků. Kolem desátého až dvanáctého dne dochází u části pacientů k ústupu příznaků a poklesu horeček. U pacientů, kteří infekci přežili, je popisována chronická únava, svalové bolesti, slabost a nechutenství. Virus se může vylučovat i v seminální tekutině. Diagnostika onemocnění je v současné době založena především na detekci specifických virových sekvencí pomocí RT-PCR. V diagnostice postmortem se používá průkaz antigenu viru v kožních biopsiích.
|
