4.6.1 Žlutá zimnice

Onemocnění bylo poprvé popsáno v Karibiku v Santo Domingo v roce 1493. Na výzkumu žluté zimnice se významně podílel lékař skotského původu Carlos Juan Finlay, který objevil, že vektorem žluté zimnice jsou komáři a navrhl preventivní opatření k eradikaci onemocnění. Podobně jako u dengue, virus cirkuluje v pralesních a městských cyklech a nejvýznamnějším vektorem je komár Aëdes aegypti. Virus je v současné době rozšířen v tropické Africe a Jižní Americe a nikdy se nevyskytoval v Asii. Ročně na žlutou zimnici umírá několik set až několik tisíc osob, především v tropické Africe, ale v posledním desetiletí se infekce šíří i v Jižní Americe (klimatické změny, rozsáhlé odlesňování a migrace primátů). Inkubační doba žluté zimnice je 3 - 6 dnů. Klinický průběh je, zejména u dětí, často mírný a jen někdy dochází ke smrtelným komplikacím. Onemocnění má typicky dvoufázový průběh, začíná náhle, vysokou horečkou s virémií, doprovázenou bolestmi celého těla a zvracením (červené stádium). Po krátké afebrilní periodě se může dostavit druhá febrilní fáze doprovázená hepatorenálním selháním (žluté stádium), hematemezou a dalšími krvácivými projevy (černé stádium) a neurologickými příznaky. Léčba je symptomatická na jednotkách intenzivní péče a k nozokomiálnímu přenosu infekce nedochází. K prevenci se užívá živá, atenuovaná vakcína (Stamaril) připravená na kuřecích embryích (pozor na alergie, obsahuje vaječný albumin). Je účinná 10 dní po aplikaci a poskytuje ochranu na 10 let. Očkování je kontraindikováno u gravidních žen, imunosuprimovaných osob, pacientů na biologické léčbě, dětí mladších než 9 měsíců a při alergii na vaječné bílkoviny, neomycin či polymyxin. Aplikace se zaznamená do mezinárodního očkovacího průkazu a je vyžadována u cestovatelů do některých afrických a jihoamerických zemí.