4.2.1 Dengue: Diagnostika a diferenciální diagnostika onemocnění

V tropických zemích je diagnóza horečky dengue založena na epidemiologické situaci (epidemie probíhají obvykle v období dešťů), klinickém obrazu (pro dengue je na rozdíl od malárie typický náhlý začátek bez prodromů), přítomnosti vyrážky (nemusí být zřejmá u tmavé rasy). Laboratorní diagnóza je obvykle založena na přítomnosti specifických protilátek (užívá se obvykle ELISA). Pozitivita IgM může přetrvávat 60 – 90 dnů, ale časté jsou i nespecifické reakce. Potvrzením proběhlé infekce je serokonverze ve třídě IgG. IgG je však pozitivní i u osob očkovaných proti žluté zimnici a klíšťové encefalitidě nebo u pacientů, kteří horečku dengue prodělali. V těchto případech je nutný čtyřnásobný vzestup protilátek ve třídě IgG. K dispozici jsou i rychlé imunochromatické testy na detekci protilátek třídy IgM a IgG. V akutní fázi, asi 5 dnů od začátku prvních projevů, bývá sérologie IgM negativní a diagnostika dengue je možná pouze přímými metodami, především pomocí RT-PCR (popř. v real-time modifikaci), nebo průkazem virového antigenu NS1 v krvi nebo séru. I tento test bývá v endemických oblastech k dispozici jako rychlá diagnostická metoda. V minulosti se k diagnostice arbovirových nákaz a hemoragických horeček užívala elektronová mikroskopie.

Diferenciální diagnostika

V diferenciální diagnóze vždy zvažujeme malárii (probíhá-li dengue bez vyrážky), další arbovirózy (např. horečku chikungunya, od níž je dengue klinicky neodlišitelná), u dětí a mladistvých exantémové infekce jako spalničky, zarděnky, enterovirózy, HIV infekci, břišní tyfus, rickettsiózy, návratný tyfus apod.