3.4 Souhrn

V této kapitole jste se naučili, že výběr konkrétní očkovací látky a její aplikace před cestou do zahraničí, by se měly řídit odhadem rizika pro cestovatele = jeho rizikovým chováním. Proto při prvním kontaktu s klientem-cestovatelem před cestou do zahraničí může jak lékárník, tak i zdravotní sestra provádět odhad rizika vzniku infekčního onemocnění (a samozřejmě dalších zdravotních problémů jako je např. trombóza hlubokých žil) a mohou stanovit priority očkování. Na jejich základě se zpracuje individuální očkovací plán.

Nejprve se zkontroluje úplnost a platnost pravidelného očkování proti tetanu, záškrtu a černému kašli. U některých osob se doporučí okolo 30. roku věku přeočkování proti dětské obrně, a to při návštěvě zemí, kde se tato nákaza dosud vyskytuje.

Povinné očkování proti žluté zimnici se provádí jen ve specializovaných centrech, a to živou oslabenou očkovací látkou. Očkování musí být provedeno minimálně deset dnů před vstupem do oblasti s výskytem žluté zimnice. Vakcína ochrání na deset let. Měli jste možnost vidět, jak se vyplňuje „Mezinárodní certifikát o provedeném očkování nebo profylaxi“, který je součástí Mezinárodního očkovacího průkazu. V případě, že se nemůže očkovat proti žluté zimnici ze zdravotních důvodů, je tato informace zaznamenána do speciálního certifikátu.

Teprve po vyhodnocení či aplikaci pravidelných a povinných očkování se plánují a aplikují doporučená očkování. Mezi nejčastější patří očkování proti virové hepatitidě A a B, která jsou standardem při návštěvě jakéhokoliv místa na světě, břišnímu tyfu, meningokokové meningitidě, dětské obrně, vzteklině, choleře a proti japonské encefalitidě. Je s výhodou, pokud zdravotní sestra umí provést správně záznam o provedeném očkování do Mezinárodního očkovacího průkazu.