Historie subkatedry klinické psychologie, a tedy i specializačního vzdělávání v klinické psychologii, sahá do roku 1968, kdy byl při Ústavu pro doškolování lékařů zřízen kabinet psychologie. Jeho zakladatelem a prvním vedoucím byl prof. MUDr. Jiří Diamant, od něhož vedení kabinetu v roce 1969 převzal prof. PhDr. Josef Langmeier, CSc. Původním posláním kabinetu byla především výuka lékařské psychologie v rámci postgraduálního vzdělávání lékařů, se zaměřením na psychologické aspekty péče o nemocné, nicméně se rychle rozvíjela i výuka vlastní klinické psychologie. Kabinet od počátku působil v Thomayerově nemocnici, měl svou pedagogickou i klinickou část a působila v něm tehdejší odborná elita, velikáni oboru jako prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc., doc. PhDr. Karel Balcar, CSc., a další.

Další kapitola začala v roce 1983, kdy byla pro psychology zahájena speciální průprava pro výkon práce ve zdravotnictví, tedy obdoba atestačního vzdělání lékařů. Tato průprava byla ukončena atestační zkouškou a její absolventi jsou od té doby označováni jako kliničtí psychologové.

V roce 1991 byla ustanovena subkatedra klinické psychologie při tehdejším ILF a jejím vedoucím se stal PhDr. Jan Ženatý. Kromě něj na subkatedře působila PhDr. Dana Krejčířová, která měla na starosti především dětskou klinickou psychologii a vzdělávání v ní.

V roce 1996 se začíná používat pojem specializační příprava v klinické psychologii, který byl v roce 2004 nahrazen současným názvem specializační vzdělávání. Snahou vedení subkatedry vždy bylo vzdělávání co nejvíce přiblížit lékařskému modelu. Koncem devadesátých let byly do vzdělávacího programu zavedeny povinné výkony zapisované do logbooku a ustanoveny předepsané stáže.

Další přiblížení lékařskému modelu přinesla změna zdravotnických zákonů v roce 2004. Na tehdy nový zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, navázal nový vzdělávací program, který, po vzoru lékařských atestací, přinesl prodloužení specializačního vzdělání na pět let z dřívějších dvou a půl roku a zavedl systém akreditace pracovišť oprávněných budoucí klinické psychology vzdělávat. Všechny tyto změny samozřejmě přesahují pracoviště jako takové, ale jejich iniciátory, autory a těmi, kdo je uvedli do života, byli již zmínění PhDr. Dana Krejčířová a PhDr. Jan Ženatý. Bývalí zaměstnanci subkatedry jsou také podepsáni pod řadou učebnic, jež jsou dodnes mezi povinnou literaturou specializačního vzdělávání. Namátkou můžeme jmenovat Dětskou psychoterapii autorů Langmeiera, Balcara a Špitze, Vývojovou psychologii Langmeiera a Krejčířové či Dětskou klinickou psychologii Říčana a Krejčířové.

V roce 2012 z vedení subkatedry odešel PhDr. Ženatý a její vedení převzal PhDr. Pavel Král, Ph.D., a zodpovědnost za rozvoj dětské klinické psychologie přešla na PhDr. Karolínu Malou. Změnilo se též klinické pracoviště, s nímž je subkatedra spojena, v současné době je jím Ústav leteckého zdravotnictví Praha.

Kromě specializačního vzdělávání organizuje subkatedra i kurzy v rámci vzdělávání celoživotního, namátkou je možné jmenovat například certifikovaný kurz Praktická neuropsychologie dospělých.

Značné úsilí věnujeme tomu, aby naše pracoviště zůstalo – v souladu s tradicí – místem, které pozitivně ovlivňuje náš obor, usměrňuje ho a je respektováno odbornou veřejností jak z našeho, tak i příbuzných oborů.

PhDr. Pavel Král, Ph.D.