Je vyžadována podpora jazyka JavaScript

Některé stránky na tomto webu vyžadují podporu jazyka JavaScript. Váš webový prohlížeč jazyk JavaScript nepodporuje nebo jazyk JavaScript není povolen.

Chcete-li zjistit, zda webový prohlížeč podporuje jazyk JavaScript nebo jazyk JavaScript chcete povolit, přečtěte si nápovědu k vašemu webovému prohlížeči.


Informace o pracovišti u příležitosti 65 let založení IPVZ

Dětská otorinolaryngologie (ORL) je v současnosti bez výhrad uznávána jako nadstavbový obor otorinolaryngologie ve všech evropských zemích i na americkém kontinentě. Cesta k uznání podoboru dětská otorinolaryngologie v našich zemích nebyla zcela jednoduchá a hladká. Obdobně jako někdejší představitelé jiných oborů, zejména chirurgie, kteří dlouho nehodlali uznat skutečnost, že s obrovským rozvojem medicíny nutně dochází i k určité atomizaci jejich odborností, měli i naši otorinolaryngologičtí předkové proti odštěpování podoborů velké výhrady. Přestože byla dětská ORL de iure založena až v roce 1946 (2. 1. 1946), zmínku o ušním oddělení nalezneme již brzy po založení první české nemocnice v roce 1902, a to ve spojitosti s její ambulantní částí, kdy se doslova uvádí: „…v jejích pavilonech bylo 270 lůžek a ambulance pro nemoci vnitřní, chirurgické, infekční, oční, ušní, zubní, kožní a syfilitické…“ Tehdy ovšem neexistovali odborníci pro tento obor, pouze někteří z lékařů se problematikou blíže zabývali.

Skutečným zakladatelem dětské ORL byl prof. MUDr. Bedřich Wiškovský, který do České dětské nemocnice přišel z Bratislavy, kde sice začínal jako internista, ale brzy se začal věnovat otorinolaryngologii, stal se přednostou bratislavské ORL kliniky (1928) a skutečným zakladatelem tohoto oboru na Slovensku. Po odtržení Slovenska přišel v roce 1939 do Prahy, kde hospitoval na otorinolaryngologické klinice, ale zároveň byl i konziliářem dětských klinik v areálu Karlova. Válečné období a zrušení fakult Karlovy univerzity paradoxně umožnily vznik Dětské ORL kliniky, protože Němci obsadili Všeobecnou nemocnici, včetně pavilonu prof. MUDr. Antonína Přecechtěla, a přestěhovali ji, stejně jako obě dětské kliniky v areálu v Sokolské ulici, do bývalého nalezince. Po konci války se klinika prof. Přecechtěla vrátila na své původní místo a sám prof. Přecechtěl podal návrh lékařskému sboru, aby dosavadní pracoviště v areálu Na Karlově bylo přeměněno v Dětskou ORL kliniku. Ve svém referátu kromě jiného uvedl: „Četné zvláštnosti anatomické, fyziologické, patologické a klinické věku dětského, jež vedly k odštěpení dětského lékařství a dětské chirurgie od mateřských oborů, uplatňují se také v otolaryngologii v tom směru, že se vytvořila dnes již celá speciální nauka o dětských nemocech ušních, nosních a krčních… Proto zřízení dětské otolaryngologické kliniky přichází právě včas…“ Návrh byl komisí přijat a do čela dětské kliniky navrhl prof. Přecechtěl prof. Wiškovského, jehož vědecké i osobní kvality poznal během úzké spolupráce v období válečných let 1939–1945. Není tedy pravda, že byl prof. Přecechtěl zásadním odpůrcem dělení otorinolaryngologie na dospělou a dětskou, jak se mezi lékaři stále tradovalo a pravděpodobně ještě traduje: byl to právě on sám, kdo dal zásadní popud ke vzniku jedné z prvních dětských ORL klinik v Evropě.

Těžko mohla být volba přednosty nově vzniklé dětské kliniky šťastnější. Profesor Bedřich Wiškovský byl nejen zkušený odborník s patnáctiletou klinickou praxí v Bratislavě a mnohaletou praxí s dětmi na Karlově, ale zároveň člověk ušlechtilý, trpělivý a pilný, s velkým pedagogickým nadáním a vyjadřovací schopností. Bohužel neměl pro dosažení svých cílů dostatek času, protože po pěti letech působení onemocněl karcinomem plic a po dvou letech naplněných utrpením předčasně zemřel. Přesto stačil napsat desítky vědeckých prací, několik učebnic a vychovat řadu lékařů. Jeden z jeho asistentů – doc. MUDr. Jan Klos, DrSc. – se stal později přednostou na téže klinice. Profesor Bedřich Wiškovský se kromě jiných problémů zabýval vyšetřováním vestibulárního aparátu a vlivem chronické tonzilitidy na dětský organismus. Mimořádně velkou pozornost věnoval také endoskopické problematice, především dominujícímu úseku aspirovaných cizích těles u malých dětí (na klinice je dosud uchováváno jeho instrumentárium podle Jacksona a Haslingera) a jeho pozorování, že plicní emfyzém vzniká v té plíci, kde je zaklíněno vegetabilní cizí těleso, kdežto druhá plíce je pouze zdánlivě atelektatická, bylo nadlouho zapomenuto. Celá desetiletí se snímky plic při aspiraci interpretovaly nesprávně – převládal názor, že cizí těleso zapříčiňuje právě atelektázu a emfyzém že je kompenzatorní. Možná, že řada lékařů si to myslí dodnes. Není bez zajímavosti, že jak prof. Antonín Přecechtěl, tak prof. MUDr. Jiří Brdlík, DrSc., dlouholetý přednosta II. dětské kliniky, považovali prof. Bedřicha Wiškovského za nejlepšího současného endoskopistu u nás (endoskopie u dětí byla tehdy značně obtížným a riskantním zákrokem, vezmeme‑li v úvahu, že se tyto výkony prováděly v povrchové slizniční anestezii, s instrumentáriem, které se dá jen mírně označit za „poněkud primitivní“).

Po jeho odchodu do důchodu v roce 1951 vedl kliniku dva a půl roku doc. Jan Klos. Od 29. 9. 1953 byl přednostou jmenován prof. MUDr. Jan Chvojka, bývalý asistent prof. Přecechtěla. Profesor Chvojka byl podobně jako prof. Wiškovský člověk velmi klidný, pracovitý, mimořádně manuálně zručný, takže byl považován za jednoho z nejfyziologičtějších operatérů v oboru. Kromě toho měl velké pedagogické schopnosti, takže mohl své chirurgické nadání předat mnoha vlastním i hospitujícím lékařům. Na klinice pracoval jen do roku 1960, kdy přijal místo přednosty ORL kliniky Lékařské fakulty Palackého univerzity v Olomouci. Po prof. Janu Chvojkovi nastoupil na místo přednosty Dětské ORL kliniky doc. Jan Klos, který byl žákem prof. MUDr. Františka Kotyzy, DrSc., a prof. Bedřicha Wiškovského a stál ve službách dětské otorinolaryngologie od roku 1946 až do svého odchodu do důchodu v roce 1979. V roce 1978 prochází Dětská ORL klinika obrovskou změnou, protože se z Karlova přestěhovala do nových prostor Fakultní nemocnice v Motole. Docent Jan Klos byl člověk velmi pracovitý, houževnatý, nenechal se odradit dílčími neúspěchy a dokázal, slovy R. Kiplinga „… zas po prohře se vracet k východisku…“. Věnoval se kromě jiného nevděčnému problému papilomatózy hrtanu u dětí. Neustále experimentoval, prokázal v roce 1955 cytopatogenní agens z dětských papilomů, v roce 1960 se mu zdařil přenos na člověka. Vypracoval také originální léčebnou metodu s použitím zředěného vakcinálního viru. Hlavní pozornost však věnoval chronickým středoušním zánětům u dětí a jejich komplikacím. Byl zastáncem provádění tympanoplastických výkonů na tekoucím uchu a viděl v rekonstrukční operaci především prevenci před dalším zhoršováním sluchu, nikoli efektní zlepšení.

Jeho nástupcem se v roce 1979 stal dosavadní přednosta dospělé části ORL kliniky prof. MUDr. Jaroslav Fajstavr, DrSc., žák plk. prof. MUDr. Ervína Černého, DrSc., z ÚVN Praha. Pod jeho vedením se klinika začala intenzivně rozvíjet. Věnoval se především chirurgii dětských nádorů, zvláště maligních lymfomů a tumorů nosohltanu, které se do té doby většinou operovaly na jiných pracovištích, nebo se vůbec chirurgicky nesanovaly. Takový postup umožňovala úzká spolupráce s dětskou onkologickou klinikou, v jejímž čele stál prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. Profesor Jaroslav Fajstavr měl vzácnou vlastnost zasahovat tam, kde ho bylo opravdu zapotřebí, a na druhé straně ponechat volnou ruku těm, kteří projevovali dostatečnou píli, měli dobré nápady a úspěchy. Tak tomu bylo například v oboru endoskopie, kdy MUDr. Jiří Kanta (emeritní dlouholetý primář Dětské ORL kliniky 2. LF UK se zasloužil nebývalou měrou o rozvoj bronchoskopie a ezofagoskopie u dětí a vychoval řadu špičkových endoskopistů) a prim. MUDr. Pavel Březovský za jeho svolení a vedení rozvíjeli endoskopickou spolupráci s oborem tak vzdáleným, jako je kardiochirurgie. Diagnostika útlaků průdušnice u kojenců a batolat anomálními průběhy cév vedla nejednou k operativnímu řešení kardiochirurgickému a většinou podstatně zmírnila či odstranila obtíže dítěte.

Následující přednosta kliniky (1997–2014) doc. MUDr. Zdeněk Kabelka, Ph.D., byl v nejlepším slova smyslu žákem profesora Fajstavra, pokračoval v chirurgii nádorů, dětské otochirurgii a navíc se od roku 1994 věnoval oboru nejmodernějšímu – kochleárním implantacím. K Centru kochleárních implantací při ORL klinice 2. LF UK patří též diagnosticko‑rehabilitační centrum nacházející se v Praze 5 v ulici U Mrázovky. Je zaměřené především na audiologickou, logopedickou a foniatrickou diagnostiku a rehabilitaci, především dětí po implantaci. Spolu s ORL klinikou má toto pracoviště statut centra kochleárních implantací. Po PhDr. Evě Vymlátilové převzal jeho vedení v současné době MUDr. Petr Myška. Kromě otochirurgické oblasti byla na klinice rozvinuta řada diagnostických metod (například určení prahu sluchu kojenců a nespolupracujících dětí pomocí „ustálených evokovaných potenciálů“ – SSEP), vysokofrekvenční tympanometrie u dětí do deseti měsíců věku, byl zahájen screening sluchu novorozenců pomocí otoakustických emisí a zavedena nová metoda diagnostiky poruch polykání a hlavně jejich dosud málo úspěšné rehabilitace. Díky podpoře ministerstva zdravotnictví, VZP a zapojení do řady grantů je současné přístrojové vybavení kliniky na špičkové úrovni. V endoskopických technikách klinika pokračuje v dlouholeté tradici a její vybavení pro dětské pacienty jak rigidními, tak i flexibilními endoskopy nemá v České republice konkurenci. Důkazem toho je, že je neformálním endoskopickým centrem pro děti s více než 1 000 endoskopických výkonů u dětí za rok. Do budoucna se jeví jako velmi slibný výzkum přípravy autologní chrupavky na bázi tkáňového inženýrství, vývoj dilatačních stentů pro dětské průdušnice ve spolupráci s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR a společností VUP Medical (dříve Výzkumný ústav pletařský), společně se specializovanou genetickou laboratoří zjišťování mutací genu pro Connexin 26 (zapříčiňující hluchotu).

V roce 1953 vznikl Ústav pro doškolování lékařů – dnešní IPVZ. Katedra ORL byla ustanovena v roce 1957 (vedoucími byli postupně jmenováni doc. MUDr. Karel Bláha, prof. MUDr. Otakar Šíbl, CSc., MUDr. Ivan Průcha, prof. MUDr. Jaroslav Fajstavr, DrSc., nyní prof. MUDr. Jan Betka, DrSc.). Atestace z dětské otorinolaryngologie byly zavedeny v roce 1973, ale dětská ORL jako nadstavbová specializace byla uznána již v roce 1968. První subkatedru dětské ORL vedl od 1. 8. 1986 doc. MUDr. Pavel Škeřík, CSc., pak prof. Jaroslav Fajstavr, doc. Zdeněk Kabelka, nyní MUDr. Jiří Skřivan, CSc. V roce 1952 vznikla při ORL společnosti komise dětské otorinolaryngologie, jejím prvním vedoucím byl prim. MUDr. Kučera, který navázal úzkou spolupráci s obdobnou komisí polskou. V Brně organizoval první dva sjezdy s dětskou ORL problematikou v roce 1953 a 1957. Po odchodu prim. Kučery byla činnost komise přerušena, ale již v roce 1970 byla obnovena. Výborem Československé společnosti otorinolaryngologie však byla oficiálně schválena až v roce 1977 a v jejím čele byl až do roku 1990 prof. MUDr. Vladislav Lejska, DrSc. V roce 1990 byla komise změněna na sekci dětské otorinolaryngologie, jejím předsedou byl zvolen prof. Fajstavr. Komise (Sekce) dětských otorinolaryngologů již od roku 1952 spolupracovala s obdobnou sekcí polskou. Významné byly kontakty s prof. dr. Janem Danielewiczem, s prof. dr. Kossowskou a dalšími polskými dětskými otorinolaryngology. Sekce se zapojila též do činnosti European Working Group of Pediatric Otolaryngologists, která se vzhledem ke stále rostoucímu počtu členů ze všech evropských zemí změnila ve společnost – European Society of Pediatric Otorhinolaryngology (ESPO). Od roku 1981 do 1985 byla členkou prezidia ESPO doc. MUDr. Otýlie Bláhová, CSc. Na Kongresu ESPO v maďarském Egeru 1985 byl za člena prezidia zvolen prof. Fajstavr. Od roku 1994 byl dalším členem prezidia ESPO zvolen doc. Z. Kabelka, od roku 2015 MUDr. Jiří Skřivan. Od roku 1981 se členové Sekce dětské otorinolaryngologie pravidelně zúčastňují kongresů ESPO, od roku 1992 jako pozvaní přednášející a jako moderátoři některých sekcí. Na Kongresu ESPO v Sirmione (Itálie) v roce 1992 byl prof. Jaroslav Fajstavr zvolen do redakční rady časopisu ESPO: International Journal of Pediatric Otorhinolaryngology.

Kliniku vede od roku 2014 MUDr. Jiří Skřivan, který přišel z Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK. Mezi jeho hlavní zájmy patří otochirurgie, chirurgie laterální baze lební a kochleární implantáty. Od stejného roku se na Klinice ušní, nosní a krční standardně provádějí bilaterální kochleární implantace u dětí s oboustrannou vrozenou vadou sluchu. Počet implantací u dětí se blíží 1 000.

Pokračuje rozvoj endoskopických metod u dětí. Nově byla zahájena aplikace biodegradabilních stentů nejen v krajině dolních dýchacích cest, ale též u choanálních stenóz. Klinika je členem laryngotracheálního týmu Fakultní nemocnice v Motole, v jejímž rámci se podílí na komplexním řešení nejtěžších vrozených i získaných vad dýchacího a polykacího ústrojí u dětí. Na klinice je k dispozici nejmodernější přístrojové vybavení – laser, koblace, harmonický skalpel.

Od roku 2010 se na klinice rozvíjí ve spolupráci s plastickým chirurgem program časného řešení rozštěpových vad. První fáze operace je prováděna již v novorozeneckém věku, současně probíhá výzkum časných stadií sekretorické otitidy u pacientů s rozštěpem, v dalším období jsou uskutečňovány plastické operace rozštěpů patra.

Jako jediné pracoviště v ČR se zdejší klinické pracoviště věnuje operacím štítné žlázy u dětí, a to jak lézí benigních, tak i maligních.

Těžké formy lymfangiomů a hemangiomů se na zdejším pracovišti řeší operačně a klinika v této oblasti úzce spolupracuje s Klinikou zobrazovacích metod a s Klinikou dětské hematologie a onkologie FN v Motole.

MUDr. Jiří Skřivan, CSc.,

za použití pramenů prof. MUDr. J. Fajstavra, DrSc., doc. MUDr. Z. Kabelky, Ph.D., a prim. MUDr. M. Jurovčíka