Je především smutné, že došlo k „reformám“ v oblasti, která jako jedna z mála ve zdravotnictví docela dobře fungovala. Naši lékaři byli díky pregraduálnímu a postgraduálnímu vzdělávání dobře připraveni a systém postgraduálního vzdělávání nám dříve v zahraničí skutečně záviděli. Již zbytečné opuštění dvoustupňového systému vzdělávání přineslo řadu problémů a další chyby jsme si v posledních několika letech způsobili sami. Došlo například k „drobení“ oborů a vznikaly stále užší specializace bez ohledu na očekávaný vývoj ve zdravotnictví, které bude vyžadovat spíše komplexnější přístupy. Teď jde hlavně o to, abychom se pokusili tyto chyby nějak rychle napravit. Stávající systém specializačního vzdělávání je chaotický, neuspořádaný a nestabilní, skutečně nefunguje tak, jak by měl, a postavení mladých lékařů, kteří ho musejí absolvovat, není důstojné.

Například chybí jednotná koordinace a organizace specializačního vzdělávání, a tak jsou informace, které jsou uchazečům sdělovány, často matoucí a zavádějící. Praktická část vzdělávání se mnohdy realizuje jen na principu zaměstnávání levné pracovní síly, které se prakticky nikdo nevěnuje. Přitom větší část povinné praxe by mohla být realizována na domovských pracovištích uchazečů. Situaci komplikuje i skutečnost, že v některých oborech platí zároveň dva až tři různé vzdělávací programy a záleží na tom, ve kterém období se uchazeč do oboru přihlásil. Některé požadované výkony do „logbooků“ jsou nereálné, což následně vede k devalvaci realizovatelných a potřebných požadavků. Zkrátka: V minulých letech se zapomnělo, že v postgraduálním vzdělávání jde o to naučit se dobře „řemeslo“ tak, aby mohl absolvent vykonávat samostatně činnost v celé šíři oboru za jakýchkoli podmínek na jakémkoli pracovišti. Zapomnělo se také na to, že zdravotnictví nejsou jen fakultní pracoviště, ale že existuje hustá síť dalších nemocničních a ambulantních zařízení, jejichž potřeby v oblasti vzdělávání je třeba zohlednit. Domnívám se, že právě Institut představuje vhodné „neutrální“ prostředí, kde může akademická a neakademická sféra dobře spolupracovat.

Když jsem se stal v lednu minulého roku ředitelem Institutu, nenacházel se ani Institut v dobré kondici. Působilo to na mě tak, že čeká „ránu z milosti“. Tento stav podle mne souvisel zejména s tím, že jeho příspěvek byl v r. 2009 snížen o osmdesát procent (z cca 150 milionů na 20 milionů)! Ano, v každé organizaci lze najít rezervy kolem deseti až dvaceti procent, ale těžko najdete podnik, který přežije takový dramatický propad financování. Mezitím bylo od roku 2012 specializační vzdělávání ve 44 základních oborech převedeno na lékařské fakulty a z rozhodnutí ministerstva zdravotnictví nesměl Institut zařazovat nové zájemce do vzdělávání v těchto oborech, což mělo samozřejmě další dramatický vliv na pokles jeho výnosů. Naštěstí vedení ministerstva a poslanci situaci pochopili, a tak se v minulém roce podařilo dlouhodobě neudržitelnou situaci ve financování Institutu napravit. Ekonomická stabilizace nám nyní umožňuje nalézt v systému postgraduálního vzdělávání adekvátní a pevnější pozici.

Po převedení 44 základních oborů v roce 2012 na lékařské fakulty zajišťuje IPVZ v současné době specializační vzdělávání pro asi osm tisíc účastníků ročně v padesáti nástavbových (certifikovaných) oborech, v sedmi základních oborech (praktické lékařství a obory farmaceutické) a ve čtrnácti nelékařských oborech. Významnou roli IPVZ sehrává v kontinuálním vzdělávání, které formou kursů, seminářů a workshopů zajišťuje ročně pro asi devět tisíc účastníků, a je tak největším poskytovatelem tohoto vzdělávání v ČR. Institut zajišťuje ročně také cca 800 aprobačních zkoušek cizinců, od roku 1953 vede unikátní evidenci a archivuje dokumentaci o dalším vzdělávání lékařů, farmaceutů a stomatologů, posuzuje odbornou praxi zdravotnických pracovníků ve všech oborech a od minulého roku administrativně zajišťuje agendu rezidenčních míst. Má ještě statutem danou celou řadu dalších aktivit (např. činnost koncepční, metodickou a vědecko‑výzkumnou), ale aktivity vzdělávací (jak ostatně vyplývá z názvu Institutu) jsou samozřejmě ty nejpodstatnější.

Silné stránky Institutu? Nezpochybnitelná tradice, určité organizační „know‑ ‑how“, dobré technické zázemí včetně ubytování a především zkušenost našich pedagogů. Historická zkušenost, intelektuální potenciál a dobré výukové zázemí dávají předpoklady k tomu, aby se Institut i nadále přetvářel v moderní koordinační centrum dalšího vzdělávání ve zdravotnictví. Velkou výhodou Institutu je také jeho široký odborný záběr, protože si stále udržuje vzdělávací kapacity ve všech 96 medicínských oborech. To má mezi jiným význam v situacích, kdy vzdělávací program předepisuje například kratší stáž na akreditovaném pracovišti nějakého souvisejícího „hraničního“ oboru: pro Institut není problém zajistit uchazeči stáž na kterémkoli svém pracovišti, aniž by si musel uchazeč nebo jeho zaměstnavatel zajišťovat stáž nebo teoretickou přípravu kdekoli jinde. Všechna pracoviště Institutu jsou akreditovaná, vzdělávání zajišťuje prostřednictví svých 132 pedagogických pracovníků (z toho 42 profesorů a 22 docentů) a 1 640 externích lektorů. Ti všichni působí nejenom na pracovištích fakultních, ale i na dalších významných pracovištích, jako jsou fakultní nemocnice, IKEM, ÚPMD, Revmatologický ústav, Endokrinologický ústav apod.

V oblasti specializačního vzdělávání chceme opět zajišťovat koordinaci postgraduálního vzdělávání, po kterém existuje silná společenská poptávka. Zároveň chceme vzdělávat a zajišťovat atestační zkoušky ve všech oborech specializačního vzdělávání. Ne jako monopolní státní organizace, ale jako koordinátor a partner všech akreditovaných zařízení v ČR. Proto také chceme v rámci jednotné koordinace převést některé agendy z oblasti vzdělávání z ministerstva na Institut. Jde např. o zajištění činnosti akreditačních komisí, uznávání kvalifikace, organizaci atestačních komisí a komisí pro závěrečné zkoušky nástavbových oborů, vedení registru lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, zajištění jednotné „redakce“ vzdělávacích programů apod. Na ministerstvu by v oblasti vzdělávání zůstávaly samozřejmě i nadále funkce řídící, kontrolní, metodické, legislativní a odvolací.

V poslední době cítím jisté napětí mezi Institutem a některými pražskými lékařskými fakultami. My přitom chceme s lékařskými fakultami úzce spolupracovat, tak jako tomu bylo v minulých šedesáti letech a jako je tomu dosud, kdy více než polovinu našich výukových pracovišť vedou významní představitelé lékařských fakult. Zároveň chceme specializační vzdělávání posluchačům přiblížit v regionech, kde mladí lékaři působí. Institut má nyní sice většinu pracovišť v Praze, ale již nyní má pracoviště také v Brně, v Olomouci, v Ostravě, v Ústí nad Labem, v Hradci Králové, v Plzni, v Pardubicích a v dalších městech. A další nová pracoviště může podle regionální potřeby poměrně snadno vytvářet. V základních oborech si pak chceme s lékařskými fakultami konstruktivně konkurovat. Navrhujeme proto do novely vzdělávacího zákona nový pojem „registrující organizace“, která organizuje a zajišťuje průběh specializačního vzdělávání v základních oborech, a zároveň chceme zákonem akcentovat princip svobodné vůle uchazečů, zda si vyberou některou z lékařských fakult nebo Institut. Takto nastavené konkurenční prostředí by mělo přispět ke kvalitě i efektivitě vzdělávání. S profesními komorami jsou naše plány celkem kompatibilní. Stejně tak jako komory vidíme stav našeho specializačního vzdělávání kriticky a na způsoby jeho řešení máme obdobné názory.

Chceme se nyní soustředit na přípravu novely zákona č. 95/2004 Sb. Přijetí novely zákona by situaci mělo řešit, pro nápravu poměrů ve specializačním vzdělávání však není úplně nezbytné a záleží na vůli ministerstva, jehož jsme příspěvkovou organizací, jaké parametry vzdělávání nastaví v resortu, který spravuje.

Dopustím se tedy „vizionářství“: Vidím Institut jako respektovanou státní vzdělávací organizaci, která se ve spolupráci s dalšími subjekty (zejména s lékařskými fakultami, komorami a odbornými společnostmi) významně podílí na kvalitě vzdělávání našich lékařů, farmaceutů a stomatologů. V čele jeho vzdělávacích zařízení budou odborníci, kteří se těší přirozené odborné autoritě, a systém postgraduálního vzdělávání bude co nejvíce připomínat systém dvoustupňový. Jeho absolventi budou přesvědčeni, že se jim v průběhu vzdělávání někdo opravdu věnoval, budou dobře znát své školitele, stáže nebudou považovat za „ztrátu času“ a po atestační zkoušce budou mít dobrý pocit, že svůj obor znají a bez obav ho mohou samostatně vykonávat. Jejich školitelé budou cítit vyšší míru odpovědnosti, budou svým svěřencům sestavovat individuální studijní plány a budou se zúčastňovat atestačních zkoušek, kde budou prezentovat, co vše své svěřence naučili. Atestační zkoušky nebudou nikdy lehké, ale po jejich úspěšném absolvování bude mít mladý lékař pocit, že něco opravdu umí. Činnost Institutu byla, je a bude i za deset let založena především na zásadní spolupráci s ministerstvem zdravotnictví. Významná bude i těsná vazba na lékařské fakulty, farmaceutické fakulty a ostatní vysoké školy, které připravují budoucí pracovníky ve zdravotnictví. S těmito institucemi, ale také se všemi dalšími akreditovanými zdravotnickými zařízeními v celé republice, budou i nadále existovat vzájemné vazby, zejména v případech umístění výukových pracovišť přímo na klinických i ambulantních pracovištích, prolínání pracovních úvazků i činnosti pedagogické, vědeckovýzkumné, publikační, účasti v poradních orgánech apod.